ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.112.2017:23
sp. zn. 7 Azs 112/2017 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: H. K., zastoupen
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10 – Vršovice,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje,
se sídlem Kounicova 24, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 3. 2017, č. j. 41 A 10/2017 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 2. 2017, č. j. KRPB-29873/ČJ-2017-060026-50A,
rozhodla o zajištění žalobce podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu
a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzovaní žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin
III“). Žalovaná současně stanovila dobu zajištění žalobce podle §129 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců na 30 dnů, tedy od 5. 2. 2017 do 6. 3. 2017.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 41 A 10/2017 - 18.
[3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že při rozhodování o zajištění cizince
může správní orgán stanovit dobu trvání zajištění nejvíce na jeden měsíc. Přestože podle čl. 42
písm. b) nařízení Dublin III měsíční lhůta pro zajištění žalobce uplynula dne 5. 3. 2017, tato vada
nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, pro kterou by bylo nezbytné jej zrušit.
Krajskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalovaná ve většině případů stanoví
dobu zajištění na 30 dnů. V nyní posuzovaném případě se však jednalo o měsíc únor, který měl
v roce 2017 pouze 28 dní. Pokud by se rozhodovalo o zajištění žalobce v kterýkoliv jiný měsíc
než je únor, doba zajištění by nikdy nemohla být přesáhnuta. Odchýlení jednoho dne od lhůty
stanovené v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III tak nutně nemusí zakládat nezákonnost zajištění,
neboť se zde jedná o mimořádnou situaci, kdy žalobce není znevýhodněn na rozdíl od ostatních
cizinců zajištěných v jiných měsících taktéž na dobu 30 dnů. Žalovaná pouze nereflektovala
skutečnost, že únor má méně než 30 dní.
[4] Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 22. 2. 2017 zaslalo Rumunsko souhlas
s převzetím žalobce. K prodloužení zajištění žalobce došlo na základě rozhodnutí ze dne
1. 3. 2017, č. j. KRPB-29873/ČJ-2017-060026-50A, kdy se doba zajištění prodloužila o 30 dní,
tedy ode dne 7. 3. 2017 do 5. 4. 2017. Žalovaná přitom vycházela právě z data 22. 2. 2017,
od kdy započala běžet šestitýdenní lhůta, v níž je správní orgán povinen žalobce do Rumunska
přemístit. Tato lhůta končí 5. 4. 2017, což činí 30 dnů ode dne, od kterého se prodloužení počítá.
Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že přesah zajištění o jeden den v napadeném rozhodnutí
nemohl mít vliv na celkovou délku zajištění žalobce stanovenou rozhodnutím o prodloužení
zajištění ze dne 1. 3. 2017.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil
právní otázku, že žalovaná rozhodla o jeho zajištění na nezákonnou dobu, neboť doba zajištění
přesahuje jeden měsíc, což je v rozporu s čl. 28 odst. 3 ve spojení s čl. 42 písm. b) nařízení Dublin III.
[6] V případě stěžovatele žalovaná zjistila, že přichází v úvahu jeho předání do Rumunska,
a to dne 5. 2. 2017 při lustraci jeho identifikačních údajů v systému EURODAC. Právě
od 5. 2. 2017 tedy začala běžet jednoměsíční doba zajištění stěžovatele, která tím pádem měla
skončit nejpozději dne 5. 3. 2017. Po uplynutí této doby je další zajištění v situaci, kdy žalovaná
při vydání původního rozhodnutí nemohla nijak předjímat, zda jí bude doručena souhlasná
odpověď Rumunska, nezákonné. Napadené rozhodnutí ovšem zákonnou mez zajištění
překročilo a rozšířilo možnost zajištění stěžovatele do 6. 3. 2017, což bylo v době jeho vydání
zjevně nezákonné. Nezákonnost stanovení délky doby zajištění může být přitom posuzována
i předem, a proto není třeba čekat na to, zda stěžovatel bude fakticky zajištěn i po 5. 3. 2017.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že i kdyby nežádoucí následek ve formě
reálného překročení limitní doby zajištění v individuálním případě nenastal, nezákonnost
rozhodnutí o zajištění zakládá již jen fakt, že toto rozhodnutí pro takový nezákonný postup
otevíralo prostor (viz rozsudek ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 – 59).
[7] Nepřijatelný je názor krajského soudu, že žalovanou „omlouvá“ nestandardní skutečnost
spočívající v tom, že únor má pouze 28 dní. Tato skutečnost je naopak notorietou, s níž byla žalovaná
povinna počítat. Lichá je rovněž úvaha, že by snad stěžovatel měl být zvýhodněn oproti jiným
cizincům, kteří nebyli zajištěni v únoru. Zcela nerozhodné je pak to, že potenciální nezákonná doba
zajištění stěžovatele by trvala „pouze“ jeden den. Pokud nezákonnost rozhodnutí způsobuje
překročení doby zajištění o dva dny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015,
č. j. 4 Azs 234/2015 – 36), není možné nepovažovat za důvod nezákonnosti překročení doby zajištění
o jeden den. Z hlediska zásahu do základního práva na svobodu cizince jde o zcela srovnatelné
omezení a jakýkoliv právní výklad vzhledem k dané problematice musí být restriktivní, neboť
jde o omezování svobody stěžovatele.
[8] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
jak napadený rozsudek krajského soudu, tak i žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o zajištění stěžovatele podle §129 zákona
o pobytu cizinců. Ze správního spisu k tomu vyplynuly následující podstatné skutečnosti.
[12] Stěžovatel byl omezen na osobní svobodě dne 5. 2. 2017 podle §27 odst. 1 písm. d)
zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neboť vstoupil
na území České republiky bez cestovního dokladu, víza či jiného povolení, které by jej k pobytu
na území České republiky opravňovalo. V průběhu správního řízení bylo žalovanou zjištěno,
že stěžovatel požádal v minulosti o mezinárodní ochranu v Rumunsku. Žalovaná proto rozhodla
o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání do Rumunska s tím, že dobu zajištění stanovila
na 30 dnů, tedy od 5. 2. 2017 do 6. 3. 2017. Dne 8. 2. 2017 Ministerstvo vnitra odeslalo žádost
o přijetí stěžovatele zpět do Rumunska a dne 22. 2. 2017 zaslalo Rumunsko souhlas s jeho
přijetím zpět. Následně rozhodnutím ze dne 1. 3. 2017, č. j. KRPB-29873/ČJ-2017-060026-50A,
žalovaná prodloužila dobu zajištění o 30 dní, tedy od 7. 3. 2017 do 5. 4. 2017.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňoval splnění podmínek pro vydání rozhodnutí
o zajištění podle §129 zákona o pobytu cizinců. Poukazoval pouze na pochybení žalované
při stanovení délky jeho zajištění a z něj dovozoval nutnost zrušení jak rozhodnutí žalované,
tak i krajského soudu.
[14] Nejvyšší správní soud předesílá, že nikoli každá vada správního řízení musí mít
za následek zrušení vydaného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011 - 101, ze dne 16. 9. 2014, č. j. 8 As 112/2013 - 46, ze dne
20. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 - 38 ). To stejné platí i pro vady v řízení před krajským soudem.
[15] Zdejší soud souhlasí se stěžovatelem, že ve správním řízení došlo k vadě. Soud však není
názoru, že by tato vada měla vést ke zrušení rozsudku krajského soudu a následně i ke zrušení
rozhodnutí o zajištění.
[16] V rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 – 32, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „při rozhodování o zajištění cizince v první fázi procesu přemístění (do podání žádosti o převzetí nebo přijetí
zpět) může správní orgán stanovit dobu trvání zajištění maximálně na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti
o mezinárodní ochranu.“ Současně čl. 42 písm. b) nařízení Dublin III stanoví, že „lhůta vyjádřená
v týdnech či měsících končí uplynutím dne v posledním týdnu či měsíci, který je týmž dnem v týdnu nebo připadá
na stejné datum jako den, ve kterém došlo k události nebo ve kterém proběhlo jednání, od nichž se lhůta počítá.
Jestliže ve lhůtě vyjádřené v měsících není v posledním měsíci den, ve kterém by lhůta měla uplynout, končí lhůta
uplynutím posledního dne daného měsíce.“
[17] Stěžovateli lze proto přisvědčit v tom, že ve výrokové části rozhodnutí o zajištění
žalovaná chybně stanovila konec doby jeho zajištění. Jestliže žalovaná mohla stanovit dobu
zajištění maximálně na jeden měsíc a stěžovatel byl zajištěn v neděli 5. 2. 2017, pak posledním
dnem jeho zajištění mohla být neděle 5. 3. 2017. Namísto správného data „5. 3. 2017“
však žalovaná v rozhodnutí uvedla nesprávné datum „6. 3. 2017“.
[18] Nejvyšší správní soud v daném případě přihlédl k tomu, že faktický procesní postup
správních orgánů byl v souladu s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. V rámci jednoměsíční lhůty
byla odeslána žádost o převzetí nebo přijetí zpět do Rumunska (8. 2. 2017), přičemž ve stanovené
lhůtě pro odpověď Rumunsko zaslalo souhlas s přijetím zpět. Od tohoto okamžiku (22. 2. 2017)
tak začala běžet nová šestitýdenní lhůta pro přemístění stěžovatele z dožadujícího členského státu
do příslušného členského státu. Dne 1. 3. 2017 proto vydala žalovaná rozhodnutí o prodloužení
doby zajištění do 5. 4. 2017. Ještě před uplynutím stanovené 30ti denní doby zajištění tedy
žalovaná rozhodla o jeho prodloužení. V první fázi dublinského řízení tak nedošlo k překročení
maximální možné doby omezení osobní svobody stěžovatele, neboť ta byla omezena v časovém
úseku kratším než jeden měsíc. Pokud tedy žalovaná uvedla ve výrokové části napadeného
rozhodnutí, že se doba zajištění stanovuje do „6. 3. 2017“, nelze takové pochybení považovat
za natolik intenzivní, že by mělo vyvolávat nutnost zrušit žalobou napadené rozhodnutí,
jak správně uzavřel i krajský soud.
[19] Stěžovatel na podporu svých tvrzení poukazoval na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, a to konkrétně na rozsudky ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 – 59, a ze dne
22. 12. 2015, č. j. 4 Azs 234/2015 – 36. V této souvislosti je třeba uvést, že v prvně uvedeném
rozsudku bylo předmětem přezkumu rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince za účelem
vycestování podle §124b zákona o pobytu cizinců, tedy šlo o cizince zajištěného v režimu
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí. Pokud jde o druhý uvedený rozsudek, tam bylo předmětem přezkumu
rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince za účelem jeho předání podle §129 zákona o pobytu
cizinců. Šlo o prodloužení původně stanovené doby zajištění poté, co příslušný členský stát zaslal
svůj souhlas s převzetím cizince. Správní orgán však v této další fázi dublinského řízení nesprávně
stanovil počátek „nové“ doby zajištění, čímž došlo k překročení maximálně možné šestitýdenní
doby omezení osobní svobody cizince o dva dny. Z uvedených skutečností je zřejmé, že v obou
uvedených rozsudcích byly řešeny skutkově i právně odlišné věci, a proto nelze závěry
v nich obsažené bez dalšího aplikovat i na nyní posuzovanou věc.
[20] Lze tedy uzavřít, že byť došlo ve správním řízení k procesnímu pochybení, nezakládá
toto důvod ke zrušení rozsudku krajského soudu a návazně i rozhodnutí žalované. Jejich zrušení
by s ohledem na výše uvedené nevedlo k vyšší ochraně práv stěžovatele a bylo by v rozporu
se zásadou hospodárnosti a efektivnosti řízení. Nejvyšší správní soud závěrem zdůrazňuje,
že výše uvedeným hodnocením nikterak nesnižuje intenzitu pochybení a nedává návod
pro případné další případy. Formu obrany ze strany zástupce stěžovatele shledává zdejší soud
případnou, avšak pro všechny výše uvedené důvody neshledal důvod ke zrušení napadených
rozhodnutí.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu