ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.292.2017:29
sp. zn. 7 Azs 292/2017 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. T. N., zastoupen Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2017, č. j. 30 A
99/2017 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Velvyslanectví České republiky v Hanoji vydalo dne 6. 3. 2017 usnesení
č. j. 749/2017-HANOI-II, kterým zamítlo žádost žalobce o „upuštění od povinnosti osobního podání
žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu“ a řízení o žádosti zastavilo.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2017, č. j. 99867/2017-OPL, byl zamítnut rozklad
žalobce směřující proti označenému usnesení.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Plzni.
[4] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s ohledem na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, dle něhož je věcně
příslušným k rozhodnutí o žádostech o povolení k pobytu na území České republiky Ministerstvo
vnitra, je žalobou napadené rozhodnutí nicotné. Z toho důvodu prohlásil ministr zahraničních
věcí rozhodnutí za nicotná.
[5] Dne 25. 8. 2017 doručil žalobce krajskému soudu podání, kterým vzal (z důvodu
prohlášení nicotnosti označených rozhodnutí) žalobu zpět a požádal o přiznání náhrady nákladů
řízení.
III.
[6] Krajský soud řízení v záhlaví označeným usnesením s odkazem na §47 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
zastavil (výrok I). Zároveň žalovanému podle §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. uložil povinnost
zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 13 342 Kč (výrok III)
a žalobci vrátil poměrnou část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč (výrok II).
IV.
[7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl výroky I a III usnesení krajského soudu kasační
stížností. Namítal, že krajský soud měl žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v odpadnutí předmětu řízení
(prohlášení napadeného rozhodnutí za nicotné). Takový postup zvolil Krajský soud v Ústí
nad Labem v usnesení ze dne 27. 7. 2017, č. j. 5 A 127/2017 - 35. Žalobce totiž sice vzal žalobu
zpět pro pozdější chování stěžovatele, to však bylo vyvoláno objektivními okolnostmi
spočívajícími v radikální změně judikatury Nejvyššího správního soudu (viz výše zmíněný
rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu). Procesní postup krajského soudu
se promítl rovněž do povinnosti stěžovatele nahradit žalobci náklady řízení. To však stěžovatel
považuje za nespravedlivé, neboť on sám pouze respektoval jinou judikatorní linii než tu, k níž
se nakonec přiklonil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Poukázal i na důsledky postupu
krajského soudu. Stěžovatel rovněž upozornil na možnost krajského soudu žalobci náhradu
nákladů řízení nepřiznat (§60 odst. 7 s. ř. s.).
V.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nedošlo k žádné zásadní
změně judikatury. Sám rozšířený senát v předmětném rozsudku ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, uvedl, že judikatura správních soudů je ustálená, jen správní orgány ji
nereflektují. Podle žalobce dále nebyly dány důvody k odmítnutí žaloby, jak tvrdí stěžovatel
v kasační stížnosti. Postup Krajského soudu v Ústí nad Labem (v usnesení ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 5 A 127/2017 - 35) je nutno považovat za exces. Ve všech dalších případech rozhodly
správní soudy stejně; výjimkou bylo pouze uvedené usnesení. Poukázal i na judikaturu Nejvyššího
správního soudu (usnesení ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Azs 267/2017 - 27) a na účelnost
vynaložených nákladů. V této souvislosti opakovaně zdůraznil nelegálnost postupu správních
orgánů. Navrhl kasační stížnost odmítnout, popř. zamítnout jako nedůvodnou.
VI.
[9] Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu upozorňuje, že kasační
stížnost je z objektivního hlediska přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí krajského soudu,
u něhož to zákon nevylučuje (§102 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve otázkou, zda jsou v dané věci splněny veškeré
podmínky řízení, a shledal, že kasační stížnost není přípustná.
[11] Předně je třeba podotknout, že obsahově totožnou kasační stížností téhož stěžovatele
se Nejvyšší správní soud zabýval již v usnesení ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Azs 267/2017 - 27.
V tomto usnesení mj. uvedl:
„Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu upozorňuje, že kasační stížnost je
z objektivního hlediska přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, u něhož to zákon nevylučuje
(§102 s. ř. s.). Při hodnocení přípustnosti kasační stížnosti je však třeba posoudit i podmínky subjektivní
přípustnosti na straně stěžovatele. Ta je zde částečně splněna, neboť kasační stížnost podal účastník řízení
před krajským soudem. Tím se však subjektivní přípustnost kasační stížnosti nevyčerpává. „Z povahy kasační
stížnosti jakožto opravného prostředku vyplývá, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím
krajského soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho
právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí krajského soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení
účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš
významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat kasační
stížnost tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který
krajský soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně
založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že kasační soud napadené rozhodnutí zruší“ (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2012, č. j. 1 Ans 17/2012 - 33). [8] Stejně jako v citovaném
usnesení či v usnesení č. j. 6 As 133/2016 - 25 ze dne 13. července 2016 musí Nejvyšší správní soud
konstatovat, že stěžovatel netvrdí, že by mu zastavením řízení byla způsobena jakákoli újma na jeho právech.
Stěžovatel se domáhá odlišného výroku v tom směru, že namísto zastavení řízení požaduje odmítnutí žaloby.
V důsledku odmítnutí žaloby by však bylo postavení stěžovatele shodné, jako je tomu nyní – žaloba by nebyla
věcně projednána a jeho rozhodnutí by nadále bylo nicotné, tedy fakticky neexistovalo. Zde je nutno podotknout,
že ani v případě odmítnutí žaloby by kasační stížnost žalovaného nebyla subjektivně přípustná. Z toho plyne,
že stěžovatel není oprávněn napadat výrok o zastavení řízení opravným prostředkem. Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost směřující proti výroku I usnesení krajského soudu odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) ve spojení
s §120 s. ř. s. [9] Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost i v rozsahu směřujícím proti výroku o nákladech
řízení, a to s odkazem na §46 odst. 1 písm. d) aplikovaný na základě §120 tohoto zákona. Podle §104
odst. 2 s. ř. s. totiž není přípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Takový
výrok lze napadnout pouze ve spojení s hlavním výrokem. Je-li však část kasační stížnost směřující proti hlavnímu
výroku rozhodnutí krajského soudu nepřípustná, následuje její osud i ta část, která napadá výrok o náhradě
nákladů řízení (bod 31 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS). [10] Nejvyšší správní soud k povzdechu stěžovatele nad
rozličným přístupem krajských soudů k dané procesní situaci poznamenává, že to jistě není žádoucí, kasační
stížnost však není univerzálním opravným prostředkem a nemůže napravit, resp. sjednotit všechny aspekty
rozhodování krajských soudů.“
[12] Za situace, kdy je skutkový a právní stav nyní posuzované věci zcela srovnatelný, nemá
Nejvyšší správní soud důvod revidovat právní názor vyjádřený v citovaném usnesení, k čemuž by
bylo třeba obrátit se podle §17 odst. 1 s. ř. s. na rozšířený senát. Nejvyšší správní soud přitom
o celkové nepřípustnosti kasační stížnosti ani v dané věci nepochybuje. Z argumentace
stěžovatele obsažené v kasační stížnosti totiž plyne, že se nedomáhá toho, aby krajský soud
v řízení pokračoval a žalobu meritorně projednal, nýbrž prezentuje konstrukci, podle níž nemělo
být řízení o žalobě zastaveno, ale žaloba měla být odmítnuta. Jak v případě zastavení řízení, tak
v případě odmítnutí žaloby se ovšem řízení končí procesním rozhodnutím, aniž by předmět řízení
byl meritorně projednán a vyřešen autoritativním soudním výrokem. Stěžovatel tedy nikterak
nezpochybňuje skutečnost, že žaloba nebyla věcně projednána, ani netvrdí, že by mu samotným
zastavením řízení o žalobě vznikla újma. Je zřejmé, že ve skutečnosti stěžovatel v této věci brojí
výlučně proti povinnosti hradit náklady řízení jemu uložené výrokem III usnesení krajského
soudu, čemuž účelové přizpůsobuje i svou argumentaci týkající se výroku I téhož usnesení
(srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. 7 Azs 267/2017 – 23).
[13] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu s §104
odst. 2 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) aplikovaným na základě §120 s. ř. s. odmítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta (srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017,
č. j. 7 Azs 267/2017 - 23). Z tohoto důvodu soud nevyhověl ani návrhu žalobce na přiznání
náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu