ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.329.2017:27
sp. zn. 7 Azs 329/2017 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: N. T. Q., zastoupen Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 11. 9. 2017, č. j. 33 Az 1/2017 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 16. 12. 2016, č. j. OAM -556/ZA-ZA11-HA10-2016, zamítlo žalobcovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji zamítl
rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 33 Az 1/2017 - 30.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel uvedl, že jedním z důvodů jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha
zlegalizovat pobyt v České republice a dosáhnout sloučení rodiny se svojí manželkou a dcerou.
Pokud by těchto cílů chtěl dosáhnout prostřednictvím podání žádosti o dlouhodobý pobyt
za účelem soužití rodiny podle §42a zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, tak by musel
vycestovat zpět do Vietnamu a tam si na příslušném zastupitelském úřadu ČR požádat
o dlouhodobý pobyt. Měl však obavu z toho, že počet občanů Vietnamu, kteří si mohou podat
žádost o vízum či pobyt za účelem společného soužití rodiny v České republice, je regulován
prostřednictvím povinného objednávání v tzv. systému Visapoint, přičemž objednání a podání
žádosti je omezeno na malý počet žadatelů, což je v hrubém nepoměru k množství rodinných
příslušníků, kteří o podání žádosti usilují.
[5] Stěžovatelova manželka má v České republice povolen trvalý pobyt, a stěžovatel má proto
právo na povolení k pobytu za účelem společného soužití s manželkou, jak plyne ze Směrnice
Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003, o právu na sloučení rodiny, která má přednost před českým
vnitrostátním právem. Jejímu článku 8 přitom odporují jakékoli kvóty či omezování počtu
podaných žádostí, včetně omezení vyplývajících z fungování systému Visapoint. Přitom
povinnost registrace v systému Visapoint a počet žádostí o pobyt, jejichž podání bude umožněno,
jsou přinejmenším pro některé státy, včetně Vietnamu, stanoveny na základě nespecifikovaného
tajného nařízení české vlády. Problém s registrací v tzv. systému Visapoint zasahuje do práv
stěžovatele a jeho manželky zaručených článkem 36 odst. 1 a článkem 32 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Registrace v tomto systému pro něj fakticky není možná, ačkoli se o to
opakovaně pokouší, a bez registrace nemá možnost podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem
soužití s manželkou. Stěžovatel proto uzavřel, že pokud mu Česká republika prostřednictvím
systému Visapoint fakticky upírá možnost podat žádost o dlouhodobý pobyt, a tak realizovat
právo na sloučení rodiny, může svoje právo na soužití rodiny v ČR realizovat i prostřednictvím
žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž mu může být udělen buď azyl z humanitárních důvodů,
nebo doplňková ochrana.
[6] Krajský soud se v napadeném rozsudku stěžovatelovými námitkami podle jeho názoru
řádně nezabýval. Soud nabádal stěžovatele, aby se proti nemožnosti registrace v systému
Visapoint bránil žalobou proti nečinnosti nebo žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.
Takový odkaz krajského soudu na jiná řízení ovšem nemá v tomto případě opodstatnění,
neposkytuje stěžovateli dostatečnou ochranu jeho práv a neřeší jeho pobytovou situaci a snahu
zabránit jeho nedobrovolnému odloučení od rodiny. Bez registrace v systému Visapoint nebude
stěžovatel vůbec vpuštěn do prostor velvyslanectví a podání žádosti o povolení k pobytu mu
nebude s největší pravděpodobností umožněno, případně bude muset podstoupit nedůstojné
postupy k podání žádosti, jak ve svých rozsudcích opakovaně uvedl Nejvyšší správní soud.
Samotné podání, ať už skrze registraci v systému Visapoint či na základě jiného způsobu podání,
a následné rozhodnutí o žalobě na ochranu před nečinností či před nezákonným zásahem
představuje zejména časově náročný proces. Po dobu několika měsíců či let by byl stěžovatel
nucen pobývat v zemi původu bez možnosti osobního kontaktu se svou manželkou. Ze žaloby
bylo zjevné, že stěžovatel usiluje o mezinárodní ochranu právě z tohoto důvodu, přesto se krajský
soud touto otázkou dostatečně nezabýval.
[7] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trval na tom, že se dostatečně zabýval všemi
důvody uváděnými stěžovatelem ve správním řízení. Plně se ztotožnil i s rozsudkem krajského
soudu. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[12] Stěžovatel sám uvedl, že svou žádost podal zejména ve snaze legalizovat svůj pobyt
v České republice a soužití s manželkou a s dcerou. Nejvyšší správní soud ovšem k této otázce
připomíná svou setrvalou judikaturu, podle níž snaha o legalizaci pobytu není relevantním
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Již v rozsudku ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, publ. pod č. 397/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl: „Potřeba
další legalizace pobytu žalobce, který na území České republiky pobýval legálně od roku 1988 do 2001, není
zákonným důvodem pro udělení azylu (§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).“ Tentýž závěr
potvrdil v řadě svých dalších rozhodnutí, například v rozsudku ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, kde navíc shledal, že snaha o legalizaci pobytu za účelem soužití
s rodinou není dostatečným důvodem nejen pohledem §12 zákona o azylu, ale ani pohledem
jeho §14: „Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je
sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností
zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.“ Obdobně v rozsudku ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60,
Nejvyšší správní soud konstatoval: „Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s manželem
žijícím na území České republiky (občanem Vietnamské socialistické republiky, který však o azyl nepožádal) je
sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností
zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
[13] Stěžovatel v nyní posuzovaném případě uvádí, že se jeho situace odlišuje v tom,
že legalizace pobytu cestou žádosti o mezinárodní ochranu je pro něj jedinou cestou, jak
si zachovat pobyt v ČR se svou manželkou a dítětem, a tak dosáhnout práv zaručených
evropským právem i Listinou základních práv a svobod, za situace, kdy mu cestu prostřednictvím
zákona o pobytu cizinců znemožňuje problematická funkčnost systému Visapoint. Je pravdou,
že i Nejvyšší správní soud v několika svých rozhodnutích kritizoval závažné problémy systému
Visapoint (viz zejména rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, publ. pod č. 3601/2017 Sb. NSS, a rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36,
publ. pod č. 3603/2017 Sb. NSS). V těchto rozhodnutích však Nejvyšší správní soud zároveň
vyložil, jaké se cizincům nabízejí prostředky ochrany před problémy fungování systému
Visapoint. Ani z těchto rozsudků přitom rozhodně nevyplývá, že by takovým prostředkem
ochrany mohlo být úplné opuštění nástrojů zákona o pobytu cizinců a využití nástrojů zákona
o azylu. Smyslem zákona o azylu totiž rozhodně není působit jako alternativní řešení pro ty
cizince, pro něž jsou postupy podle zákona o pobytu cizinců těžko dostupné, jak uvedl Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 2 Azs 216/2004 - 60.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační
stížnost jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu