ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.352.2017:29
sp. zn. 7 Azs 352/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: nezl. G. H. P., zastoupen
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2017, č. j. 22 A 88/2017 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce podal dne 16. 2. 2016 prostřednictvím své zákonné zástupkyně žádost o udělení
povolení k trvalému pobytu na území ČR. Žalovaný o žádosti nerozhodl do 180 dní ode dne
jejího podání, jak požadoval §169 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“).
[2] Na základě žalobcovy žádosti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako
nadřízený správní orgán opatřením proti nečinnosti vydaným dne 9. 11. 2016, č. j. MV-138405-
2/SO-2016, žalovanému přikázala, aby do 180 dnů ode dne doručení tohoto opatření vydal
v žalobcově věci rozhodnutí. Tato lhůta rovněž marně uplynula, aniž by bylo o žalobcově žádosti
rozhodnuto.
[3] Usnesením ze dne 11. 6. 2017 žalovaný vyzval žalobce k odstranění vad žádosti
a dne 2. 8. 2017 vydal pod č. j. OAM-7167-24/TP-2017 předkládací zprávu k vydání povolení
k trvalému pobytu, v níž je mimo jiné uveden návrh vyřízení žádosti s tím, že pokud v době
do vydání rozhodnutí nevyjdou najevo nové skutečnosti, které by byly důvodem pro zamítnutí
žádosti nebo zastavení řízení, a bude-li zaplacen konzulární poplatek za přijetí žádosti, navrhuje
se vydat povolení k trvalému pobytu podle §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
II.
[4] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
domáhal soudní ochrany před nečinností žalovaného.
[5] Krajský soud stanovil v rozsudku ze dne 14. 9. 2017 žalovanému povinnost vydat
rozhodnutí o žalobcově žádosti ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. V napadeném
rozsudku krajský soud zdůraznil, že i přes opatření proti nečinnosti žalovaný nevydal ke dni
vydání rozsudku rozhodnutí o žalobcově žádosti, na čemž nic nemění předkládací zpráva,
na kterou žalovaný poukazoval. Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle níž je předkládací zpráva mezikrokem a nelze ji pokládat za konečné rozhodnutí ve věci,
neboť řízení o vydání povolení k trvalému pobytu musí skončit buď vydáním tohoto povolení,
zamítnutím žádosti, či jeho zastavením.
III.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel poukázal na to, že nebyl v době vydání
napadeného rozsudku nečinný, neboť usnesením ze dne 11. 6. 2017 žalobce vyzval k odstranění
vad žádosti a dne 2. 8. 2017 vydal pod č. j. OAM-7167-24/TP-2017 předkládací zprávu k vydání
povolení k trvalému pobytu. Zároveň již dne 29. 8. 2017 vydal Zastupitelskému úřadu ČR
v Hanoji pokyn k vydání víza žalobci k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí povolení
k trvalému pobytu, ten se ale zatím na pracoviště stěžovatele za účelem převzetí rozhodnutí
nedostavil. Podle jeho názoru tedy byl okamžik vydání rozhodnutí závislý na žalobci, kdy se
k žalovanému dostaví a převezme rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu.
[7] Stěžovatel tedy uzavřel, že nečinný nebyl. Jen fakt, že nevydal rozhodnutí v zákonné
lhůtě, sám o sobě neznamená, že by došlo k nečinnosti. Stěžovatel poukázal na to, že žádost
nesplňovala všechny požadavky, proto musel žalobce vyzývat k jejímu doplnění, a bylo tudíž
žalobcovým pochybením, že o ní nemohlo být rozhodnuto dříve.
[8] Stěžovatel rovněž poukázal na příliš krátkou třicetidenní lhůtu stanovenou krajským
soudem k vydání rozhodnutí, kterou pokládá za zjevně nepřiměřenou.
IV.
[9] Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] V projednávané věci je sporné samotné věcné posouzení právní otázky krajským soudem,
tj. posouzení nečinnosti stěžovatele v řízení o žalobcově žádosti o vydání povolení k trvalému
pobytu. Klíčovou otázkou je, zda stěžovatel vydal rozhodnutí o žádosti žalobce, a tedy ukončil
svou nečinnost, před vydáním rozsudku krajského soudu.
[12] Mezi stranami je nesporné, že dne 16. 2. 2016 podal žalobce, resp. jeho zákonná
zástupkyně, na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji žádost o povolení k trvalému pobytu na území
České republiky.
[13] Žádostí ze dne 11. 10. 2016 žalobce požádal nadřízený orgán k přijetí opatření proti
nečinnosti. Opatřením ze dne 9. 11. 2016, č. j. MV-138405-2/SO-2016, Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců žalovanému přikázala, aby do 180 dní ode dne doručení vydal
v žalobcově věci rozhodnutí.
[14] Teprve dne 11. 6. 2017 ovšem žalovaný vydal pod č. j. OAM-07167-14/TP-2017
usnesení, kterým pouze vyzval žalobce k odstranění vad žádosti do 30 dnů od doručení tohoto
usnesení. Současně téhož dne řízení o žádosti přerušil dle §64 odst. 1 písm. a) správního řádu.
[15] Již dne 15. 5. 2017 ovšem podal žalobce žalobu na ochranu proti stěžovatelově
nečinnosti. K výzvě krajského soudu žalovaný přípisem ze dne 7. 9. 2017 sdělil, že dne 2. 8. 2017
vydal pod č. j. OAM-7167-24/TP-2017 předkládací zprávu, tudíž podle něj došlo k vydání
povolení k trvalému pobytu. V předkládací zprávě byl uveden seznam všech náležitostí
doložených k žalobcově žádosti včetně sdělení, že ke dni zpracování této zprávy nebyl zjištěn
zákonný důvod, proč by povolení k trvalému pobytu nemohlo být při splnění podmínek
uvedených v návrhu vydáno. Součástí předkládací zprávy je i návrh vyřízení. V něm je uvedeno,
že se navrhuje vydat povolení k trvalému pobytu dle §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců, za podmínky, že žalobce zaplatí konzulární poplatek za podání žádosti podle zákona
č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc, který nebyl
při podání uhrazen; a v době do předání průkazu o povolení k pobytu nevyjdou najevo nové
skutečnosti, které by byly důvodem pro zamítnutí žádosti nebo zastavení řízení.
[16] Teprve dne 1. 11. 2017 ovšem nabylo právní moci rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 8. 2017, č. j. OAM-07167-25/TP-2017, kterým bylo žalobci vydáno povolení k trvalému
pobytu.
[17] Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud postupoval za této situace správně, pokud
vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017, č. j. 9 Azs 128/2017 - 32,
který se týkal řízení o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny
a v němž zdejší soud uvedl: „‚Mezikrok‘ spočívající ve vydání víza k pobytu nad 90 dní za účelem převzetí
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny nelze považovat za konečné rozhodnutí ve
věci, neboť udělením tohoto víza nelze ukončit řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Z výše
uvedených důvodů nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že předkládací zprávu lze považovat za konečné rozhodnutí
v dané věci. Ani pokyn žalovaného, tj. interní výzva adresovaná MZV, nelze považovat za rozhodnutí o žádosti
žalobkyně. Pokyn nemůže být považován ani za jiný úkon k doručení rozhodnutí, neboť konečné rozhodnutí
v dané věci nebylo vydáno, tudíž nemůže být ani doručováno.“ Přitom podmínky a průběh řízení o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu jsou velmi podobné řízení o vydání povolení k trvalému
pobytu. Závěry tohoto rozsudku lze proto vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
[18] Na závěru o nečinnosti stěžovatele nic nemění ani čtyři písemnosti, které stěžovatel zaslal
Nejvyššímu správnímu soudu spolu s písemným doplněním kasační stížnosti. Prvním
dokumentem je informace o opětovném vytištění pokynu k udělení dlouhodobého víza ze dne
3. 11. 2017. V dalším dokumentu ze dne 28. 8. 2017 zaslal stěžovatel Ministerstvu zahraničních
věcí s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobcovu žádost o povolení k pobytu.
Dalším dokumentem je pokyn ze dne 1. 8. 2017 k udělení víza za účelem převzetí povolení
k trvalému pobytu dle §30 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, zaslaný stěžovatelem Ministerstvu
zahraničních věcí s přílohou obsahující výpis z vízového informačního systému obsahující
informaci o udělení víza. Žádný z těchto dokumentů ani žádné stěžovatelovo tvrzení ale
neprokazuje rozhodující skutečnost, tedy že samotné rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu
bylo vydáno před vydáním napadeného rozsudku. Z důvodů podrobně rozebraných již ve výše
citovaném rozsudku č. j. 9 Azs 128/2017 - 32 nelze přisvědčit stěžovatelově námitce,
že předkládací zprávu lze považovat za konečné rozhodnutí v dané věci. Ani pokyn žalovaného,
tj. interní výzvu adresovanou Ministerstvu zahraničních věcí, nelze považovat za rozhodnutí
o žalobcově žádosti.
[19] Stěžovatel má sice pravdu, že je plně na vůli cizince, zda na území ČR přicestuje. Nelze
však souhlasit s tím, že je rovněž plně na jeho vůli, kdy si převezme průkaz o povolení k pobytu.
V zákoně o pobytu cizinců jsou stanoveny přesné lhůty, které musí cizinec dodržet, aby řízení
o jeho žádosti nebylo zastaveno. Řízení tedy není závislé pouze na jednání samotného cizince, jak
stěžovatel uváděl.
[20] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se závěrem krajského soudu, který stěžovatele označil
za nečinného a uložil mu povinnost do třiceti dnů od právní moci napadeného rozsudku vydat
rozhodnutí o žalobcově žádosti, což s těžovatel nakonec udělal a vydal rozhodnutí, které je
od 1. 11. 2017 pravomocné.
[21] Ani stěžovatelově námitce o krátkosti soudem uložené lhůty nemohl Nejvyšší správní
soud přisvědčit. Takto stanovená lhůta je běžná i podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41, publ.
pod č. 2785/2013 Sb. NSS, ze dne 31. 8. 2017, č. j. 8 Azs 110/2017 - 31, či ze dne 2 0. 9. 2017,
č. j. 9 Azs 184/2017 - 31). Nelze také přehlédnout, že mezi dnem podání žádosti o povolení
k trvalému pobytu a vydáním usnesení s výzvou k odstranění vad žádosti ze dne 11. 6. 2017,
č. j. OAM-07167-14/TP-2017, uplynulo již více než 480 dní, takže rozhodně nelze tvrdit, že by
měl stěžovatel k vydání rozhodnutí nedostatek času a že by potřeboval více, než krajským
soudem poskytnutých třicet dní. Konečné rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu se stalo
pravomocným 1. 11. 2017, tedy 624 dnů od podání žádosti. Tato doba více než třikrát přesáhla
zákonem stanovenou lhůtu k vydání rozhodnutí, tedy 180 dnů podle §169 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců v tehdy účinném znění.
[22] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[23] Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., měl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak protože zůstal v řízení
před Nejvyšším správním soudem nečinný, žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu