ECLI:CZ:NSS:2017:8.AFS.40.2016:40
sp. zn. 8 Afs 40/2016-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: K. K.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2015, čj. 1283/15/5200-20443-701296, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 2.
2016, čj. 52 Af 14/2015- 46,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 2. 2016,
čj. 52 Af 14/2015-46, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 1. 2015,
čj. 1283/15/5200-20443-701296, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 24 456 Kč, k rukám zástupce žalobce ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně) vydal dne 13. 11. 2013 dva
dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty, a to čj. 1089835/13/2809-24801-606817,
jímž žalobci doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2011 ve výši 77 273 Kč
a stanovil povinnost uhradit penále ve výši 15 454 Kč, a čj. 1089836/13/2809 -24801-606817,
jímž žalobci doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2012 výši 77 613 Kč
a stanovil povinnost uhradit penále ve výši 15 522 Kč.
II.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobce oba výše uvedené
dodatečné platební výměry změnil v části týkající se bankovního spojení pro úhradu doměřené
daně a penále, v ostatním ponechal jejich výroky beze změny.
III.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích, který shora uvedeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou
zamítl. Shledal, že správce daně nepochybil, postupoval-li podle §87 odst. 5 daňového řádu
a stanovil daň ve zdaňovacích obdobích prosinec 2011 a červenec 2012 podle pomůcek; zákonné
podmínky pro tento postup byly splněny, jelikož žalobce se účelově vyhýbal zahájení a provedení
daňové kontroly. Ke kvalitě použitých pomůcek krajský soud uvedl, že je považuje za adekvátní,
správně vyhodnocené a bez procesních pochybení a doplnil, že hodlal-li žalobce svá daňová
tvrzení prokázat, neměl účelově bránit zahájení daňové kontroly. Jen tak by se vyhnul stanovení
daně podle pomůcek. V opačném případě již nemá právo se výběru pomůcek účastnit a nemůže
ani navrhovat použitelné a vhodné pomůcky ani se domáhat jiného výběru pomůcek. Takové
právo by mu svědčilo jen tehdy, pokud by celková daňová povinnost stanovená podle pomůcek
nebyla s ohledem na nepřiměřené použití pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě.
[4] Krajský soud dále vyslovil, že z použitých pomůcek vyplynulo, že společnost ČEPRO, a.s.
v letech 2011 a 2012 žádné faktury za prodej pohonných hmot žalobci nevystavila a žalobce
od uvedené společnosti v této době na jím provozované čerpací stanici žádné pohonné hmoty
nenakoupil; nebyl ani zmocněn touto společností vystavovat faktury za prodej pohonných hmot
na čerpací stanici svým jménem. Nemohl proto uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty za nákup pohonných hmot od společnosti ČEPRO, a.s.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, v níž stěžovatel zpochybňoval postup správce daně
spočívající v použití skutkových zjištění týkajících se jiného zdaňovacího období téhož daňového
subjektu (z neukončeného daňového řízení za březen roku 2013) jako pomůcky.
[6] Nakonec krajský soud vyslovil nesouhlas i se žalobním tvrzením, že žalovaný nedal žalobci
možnost údajné nesrovnalosti vysvětlit, neboť s ním v odvolacím řízení zjištění neprojednával.
Tato námitka nebyla způsobilá vyvrátit závěr, že stanovení daňové povinnosti podle pomůcek
bylo po právu v důsledku účelového postupu žalobce. Zdůraznil, že kombinace stanovení daně
dokazováním a podle pomůcek není možná. Nadto žalobce nepředložil originály listin (daňových
dokladů), což je základní podmínka pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.
Krajský soud upozornil i na prokázanou manipulaci s daňovými doklady spočívajícími v jejich
stornování a opětovném vystavování se změněnými údaji o způsobu jejich úhrady (v hotovosti
versus bezhotovostně).
IV.
[7] Proti rozsudku krajského soudu se žalobce (dále jen „stěžovat el“) bránil včasnou kasační
stížností, v níž uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a navrhoval napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel především namítal, že krajský soud i žalovaný pochybili, pokud při posouzení
zákonnosti stanovení daně za použití pomůcek nevzali v úvahu §87 odst. 2 a 5 daňového řádu.
Ke stanovení daně podle pomůcek podle stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky.
Stěžovatel sjednal se správcem daně termín zahájení daň ové kontroly, avšak ještě před sjednaným
termínem mu zaslal potvrzení o své pracovní neschopnosti. Tím nikterak nebránil správci daně
zahájit a provést daňovou kontrolu za použití postupu podle §26 odst. 1 písm. e) daňového řádu.
Měl za to, že s ohledem na jeho zdravotní stav (částečná invalidita), který byl správci daně znám,
bylo na místě mu ustanovit zástupce, hodlal- li správce daně zahájit daňovou kontrolu dříve,
než v termínu navrženém stěžovatelem. Správce daně, ač v případě potřeby kontaktoval
stěžovatele telefonicky, v tomto případě stěžovateli nesdělil, že na doklad o pracovní
neschopnosti nebere zřetel a na zahájení daňové kontroly trvá. Postupoval tedy v rozporu
se základní zásadou správy daní, zásadou spolupráce; naopak v příp adě ustanovení zástupce
podle §26 daňového řádu by dostál povinnostem vyplývajícím z §5 odst. 3 téhož zákona.
Stěžovatel též doplnil, že změna bydliště do P., k níž přistoupil v průběhu daňového řízení,
nebyla účelová, jak dovodily správní orgány; v P. má uloženo účetnictví, využívá služeb
pražského daňového poradce a má zde pronajatý byt.
[9] Další kasační námitkou stěžovatel mířil ke zpochybnění závěru, že daň byla stanovena
dostatečně spolehlivě. Poukazoval na skutečnost, že jako pomůcky správce daně použil výsledky
ještě neuzavřeného řízení za zdaňovací období března 2013. Krajský soud přesto dovodil,
že ze zjištění získaných při správě daní právě za toto zdaňovací období vyplynul jednoznačný
závěr, že stěžovatel žádné pohonné hmoty od společnosti ČEPRO, a.s. nikdy nenakoupil,
a proto ani v měsících prosinci 2011 a červenci 2012 nemohl uplatňovat nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty za nákup pohonných hmot od uvedené společnosti. Stěžovatel namítal,
že jednou z pomůcek, na základě nichž správce daně doměřil daň z přidané hodnoty, byl Výsledek
postupu k odstranění pochybností (ze dne 2. 10. 2013, čj.1089687/13/2809-05403-608388) vztahující
se ke zdaňovacímu období března 2013, a to přesto, že s ním v daném řízení vyslovil nesouhlas
a navrhoval správci daně pokračovat v důkazním řízení navrženými důkazními prostředky
(vnitřní směrnicí, doklady o úhradě, záznamní povinností o nákupech a prodejích, pokynem
ČEPRO, a.s., elektronickou evidencí, prvotními doklady o nákupu pohonných hmot).
Při stanovení daně podle pomůcek tedy správce daně využil neukončeného daňového řízení
týkajícího se daně z přidané hodnoty za březen 2013, v němž postupoval v rozporu
s §8 odst. 3 daňového řádu, nepřihlédl k tomu, co při daňovém řízení vyšlo najevo a záměrně
si nevšímal skutečností a důkazů svědčících o skutečném stavu. Daňová povinnost
proto nemohla být podle pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě a krajský soud měl napadené
rozhodnutí zrušit.
V.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve shrnul, že stěžovatel v rozhodné době
provozoval čerpací stanici Eurooil s identifikačním číslem 323 v České Třebové, pronajatou
od společnosti ČEPRO, a.s., s níž uzavřel distribuční smlouvu č. 15317. Podle uvedené smlouvy
byla společnost ČEPRO, a.s. výhradním dodavatelem pohonných hmot a stěžovatel je prodával
jménem a na účet uvedené společnosti; pohonné hmoty byly až do okamžiku prodeje v jejím
vlastnictví a zákazníkům čerpací stanice měl stěžovatel vystavovat při prodeji k jednomu
zdanitelnému plnění jediný daňový doklad.
[11] Žalovaný měl za to, že v e věci je rozhodující posouzení procesní otázky, zda byla
stěžovateli daň podle pomůcek stanovena v souladu se zákonem. Poukázal na napadený
rozsudek, v němž se krajský soud na stranách 7- 9 vypořádal s námitkou, že nebyl vzat v úvahu
§87 odst. 2 a 5 daňového řádu.
[12] K další námitce o nepřípadnosti použití zjištění a výsledků postupu k odstranění
pochybností za zdaňovací období března 2013 jako pomůcky žalovaný poukázal na strany 11-13
napadeného rozsudku. Zdůraznil, že ani ve zdaňovacím období března 2013 nedošlo na základě
podaného odvolání ke změně nebo zrušení napadeného platebního výměru, jelikož odvolání
stěžovatele v daném řízení žalovaný zamítl a rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj
potvrdil.
[13] Závěrem žalovaný shrnul, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty stěžovatel uplatnil
v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V posuzované věci
byla daň z přidané hodnoty stanovena na základě pomůcek a žalovaný se proto zabýval
jen přiměřeností použití každé jednotlivé pomůcky. Jednou z nich byla i o dpověď na výzvu
ke splnění povinností společnosti ČEPRO, a.s., doručená správci daně dne 16. 10. 2013.
Ta obsahovala přehled všech vydaných faktur pro stěžovatele v letech 2011 a 2012. Žádné
faktury za prodej pohonných hmot v tomto období uvedená společnost nevystavila, nárok
žalobce na odpočet daně z přidané hodnoty proto nebyl prokázán. Žalovaný přisvědčil závěrům
obsaženým v napadeném rozsudku a navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
VI.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Mezi účastníky zůstávají sporné dvě otázky. Zda byly splněny zákonné předpoklady
pro doměření daně z přidané hodnoty podle pomůcek a pokud ano, zda byla takto daň stanovena
dostatečně spolehlivě.
[17] Stěžovatel k první nastolené sporné otázce namítal, že žalovaný ani krajský soud nevzali
v potaz §87 odst. 2 a 5 daňového řádu, stanovící předpokl ady, za nichž lze přistoupit
ke stanovení daně podle pomůcek.
[18] Nejvyšší správní soud k uvedené sporné otázce ze správního spisu ověřil, že správce daně
hodlal provést u stěžovatele daňovou kontrolu, mimo jiné i daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období prosinec 2011 a červenec 2012 a (ač o tom není ve spisu správce da ně záznam a spis
obsahuje na č. l. 1 pouze „Úřední záznam o oprávněné úřední osobě“ ze dne 24. 5. 2013) neformálně
oslovil stěžovatele za účelem sjednání termínu této kontroly. Na to stěžovatel podáním
doručeným správci daně dne 5. 6. 2013 požádal o odklad d aňové kontroly na 30. 9. 2013
s poukazem na důvody rodinné a také provozní (nutnost připravit podklady pro daňové přiznání
za rok 2012 a velké pracovní vytížení v měsících červenci a srpnu). V žádosti uvedl, že nehodlá
ztěžovat postup správce daně a vyhnout se kontrole, ale úče lem jeho žádosti je příprava
na daňovou kontrolu. Na to správce daně stěžovatele vyzval k zahájení daňové kontroly výzvou
ze dne 28. 6. 2013 učiněnou podle §87 odst. 2 daňového řádu. Výzvu odůvodnil skutečností,
že termín zahájení kontroly navržený stěžovatelem (30. 9. 2013) je nepřiměřeně dlouhý a správce
daně jej „hodnotí jako neumožnění zahájení daňové kontroly“. Výzva byla stěžovateli doručena dne
11. 7. 2013 a ten následně podáním doručeným správci daně dne 26. 7. 2013 v souladu
s poučením v ní obsaženém sdělil den zahájení daňové kontroly na 9. 8. 2013 v 9.00 hod. Dne
8. 8. 2013 stěžovatel zaslal správci daně rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (počínající
dne 7. 8. 2013 s povolenými vycházkami ode dne 8. 8. 2013) se současným oznámením,
že se s ohledem na svoji pracovní neschopnost v dohodnutém termínu nedostaví. Následně dne
13. 11. 2013 správce daně dvěma dodatečnými platebními výměry (viz odst. [1]) stěžovateli
doměřil daň z přidané hodnoty podle pomůcek a také stanovil povinnost uhradit penále.
[19] Žalovaný i krajský soud potvrdili jako správný závěr správce daně, že v posuzované věci
byly splněny zákonné předpoklady pro vyměření daně podle pomůcek. Správce daně k tomuto
závěru dospěl poté, co stěžovatel v reakci na neformální komunikaci vedenou se správcem daně
o úmyslu zahájit daňovou kontrolu podáním ze dne 5. 6. 2013 požádal o odklad daňové kontroly
na 30. 9. 2013. Tuto žádost totiž zhodnotil jako neumožnění zahájení daňové kontroly.
[20] Podle §87 odst. 1 věty první daňového řádu, daňová kontrola je zahájena prvním úkonem správce
daně vůči daňovému subjektu, při kterém je vymezen předmět a rozsah daňové kontroly a při kterém správce daně
začne zjišťovat daňové povinnosti nebo prověřovat tvrzení daňového subjektu n ebo jiné okolnosti rozhodné
pro správné zjištění a stanovení daně.
[21] Podle §87 odst. 2 daňového řádu, neumožní-li daňový subjekt správci daně zahájit daňovou
kontrolu, může k tomu být správcem daně vyzván.
[22] Podle §87 odst. 5 daňového řádu, nevyhoví-li daňový subjekt výzvě podle odstavce 2 ve stanovené
lhůtě, aniž by sdělil správci daně závažné důvody, pro které nemůže výzvě vyhovět, nebo neumožní- li ve sděleném
termínu zahájit a následně provést daňovou kontrolu, může správce daně stanovit daň podle pomůcek, nebo daň
sjednat za podmínek uvedených v §98 odst. 4.
[23] S výkladem §87 odst. 2 daňového řádu, předestřeným správcem daně, jemuž přitakal
žalovaný i krajský soud, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Právní úprava obsažená
v §87 v odstavcích 2 až 6 daňového řádu směřuje k řešení situací, v nichž daňový subjekt
neumožňuje zahájit a provést daňovou kontrolu a v rozporu se zásadou spolupráce
a též v rozporu s povinností vyplývající pro něj z §86 odst. 1 daň ového řádu se jejímu zahájení
a následnému provedení vyhýbá.
[24] K postupu podle §87 odst. 2 daňového řádu, tedy k výzvě k zahájení daňové kontroly,
však správce daně může přistoupit teprve poté, co z jednání nebo naopak z nekonání
daňového subjektu lze usoudit na to, že zahájení daňové kontroly neumožní. Postup
podle §87 odst. 2 daňového řádu tak bude na místě tam, kde bude nepochybné, že se daňový
subjekt, ať již jakýmikoliv kroky, snaží daňové kontrole vyhnout, ztížit její zahájení, aby nemohla
být vůbec provedena, aby její zahájení oddálil a dosáhl případné prekluze daňové povinnosti,
či z jiných obdobných důvodů, odporujících zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení ve smyslu
§7 daňového řádu. Výzva k zahájení daňové kontroly podle §87 odst. 2 daňového řádu
bude jistě na místě i tam, kde je daňový subjekt osobou zcela nekontaktní nebo neposkytuje
správci daně ani elementární míru součinnosti. Právě pro tyto případy zákonodárce upravil
podmínky, za nichž je možno stanovit daň podle pomůcek, resp. není-li ani to možné, jejím
sjednáním, a za nichž tudíž lze ustoupit od stanovení daně dokazováním, které má jinak
při správě daní přednost. V případě uvedených obstrukcí daňového subjektu je totiž
nepravděpodobné, že by správce daně mohl účinným způsobem dosáhnout účelu správy daní,
tj. správného zjištění a stanovení daně (§1 odst. 2 daňového řádu) právě dokazováním
podle §92 daňového řádu.
[25] V nyní posuzované věci však o žádnou nesoučinnost, nekontaktnost či jiné účelové
vyhýbání se zahájení daňové kontroly ze strany stěžova tele nešlo. Od okamžiku,
kdy se (neformální cestou) dozvěděl o úmyslu správce daně uskutečnit daňovou kontrolu, mimo
jiné i za zdaňovací období prosinec 2011 a červenec 2012, se správcem daně komunikoval
a projevil svoji připravenost daňovou kontrolu umožnit, k čemuž také navrhl konkrétní termín.
Správce daně tedy neměl žádné indicie, z nichž mohl usoudit, že se stěžovatel bude zahájení
daňové kontroly účelově vyhýbat a její zahájení neumožní. Jen ze skutečnosti, že v žádosti
podané dne 5. 6. 2013 (aniž je ze spisu správce daně zřejmé, kdy měl v úmyslu daňovou kontrolu
započít) požádal správce daně o odklad kontroly na 30. 9. 2013, nelze na „obstrukční“ jednání
stěžovatele usoudit.
[26] Nejvyšší správní soud v této souvislosti nepřehlédl, že ve stejné době, kdy správce daně
neformálně projevil úmysl zahájit u stěžovatele daňovou kontrolu (koncem května 2013),
již u téhož daňového subjektu činil úkony podle 89 a násl. daňového řádu (v rámci postupu
k odstranění pochybností – srov. odst. [29] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2016, čj. 4 Afs 181/2016- 58) týkající se daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
březen 2013; jeho výsledky ostatně následně použil jako jednu z pomůcek při stanovení daně
z přidané hodnoty v nyní posuzované věci. V uvedeném řízení (týkajícím se zdaňovacího období
březen 2013) stěžovatel poskytoval správci daně součinnost (viz obsah Výsledku postupu
k odstranění pochybností ze dne 2. 10. 2013, čj. 1089687/13/2809-05403-608388) a správce daně
tedy měl i ze své úřední činnosti poznatky, že s ním stěžovatel spolupracuje a není pasivní, ani
nekontaktní. Správce daně na neumožnění zahájení daňové kontroly v nynější věci usoudil právě
a jen z toho, že stěžovatelem navržený termín zahájení daňové kontroly shledal nepřiměřeně
dlouhý. Jiný poznatek o „obstrukcích“ či účelovém vyhýbání se zahájení daňové kontroly
před tím, než přistoupil k výzvě podle §87 odst. 2 daňového řádu, neměl.
[27] Správce daně nepochybně nemusel akceptovat požadavek stěžovatele na odložení
daňové kontroly (přibližně o 4 měsíce), nýbrž mohl učinit úkon k zahájení daňové
kontroly (a tedy k umožnění stěžovateli prokázat jeho daňová tvrzení dokazováním)
podle §87 odst. 1 daňového řádu. Pokud by tak učinil a stěžov atel by naopak činil kroky,
aby přesto kontrola nebyla zahájena, či se její zahájení nepřiměřeně oddálilo (například
opakovanými omluvami z účasti při prověřování daňových tvrzení), mohl správce daně
s přihlédnutím k těmto okolnostem takové jednání posoudit jako neumožnění zahájení daňové
kontroly a přistoupit k výzvě podle §87 odst. 2 daňového řádu.
[28] I ze systematického řazení jednotlivých odstavců §87 daňového řádu je totiž zjevné,
že právě shora nastíněná objektivní nemožnost zahájit daňovou kontrolu postupem
podle §87 odst. 1 daňového řádu je východiskem pro úvahu, zda jsou splněny předpoklady
k výzvě k zahájení daňové kontroly, a popřípadě (při splnění dalších podmínek vyplývajících
z §87 odst. 5 daňového řádu) i ke stanovení daně podle pomůcek.
[29] Žalovaný ani krajský soud však při posouzení zákonnosti postupu správce daně v nyní
souzené věci výše uvedené nezohlednili, a ignorovali skutečnost, že před tím, než správce daně
vyzval stěžovatele k zahájení daňové kontroly výzvou podle §87 odst. 2 daňového řádu, neměl
žádný relevantní poznatek o tom, že stěžovatel daňovou kontrolu neumožní.
[30] Stěžovatel v žádosti o odklad zahájení daňové kontroly sám navr hl konkrétní termín a uvedl
i důvody této žádosti. Hodnotit toto jeho jednání jako neumožnění zahájení daňové kontroly
(nehledě na to, zda správce daně považoval důvody žádosti za významné či nikoliv) nebylo
možné a bez dalšího neopodstatňovalo závěr, k němuž správce daně dospěl. Jak již výše uvedeno,
správce daně nebyl povinen stěžovatelem navržený termín zahájení daňové kontroly akceptovat,
považoval-li jej (zejména s ohledem na možnou prekluzi – viz odst. [23] strana 6 napadeného
rozhodnutí) za nepřiměřeně dlouhý a mohl zahájit daňovou kontrolu dříve. To však neučinil
a na místo toho bez dalšího uzavřel, že stěžovatel zahájení daňové kontroly neumožnil. Takový
závěr je nesprávný.
[31] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že v posuzované věci chyběl základní zákonný
předpoklad, aby správce daně vůbec mohl uskutečnit výzvu podle §87 odst. 2 daňového řádu.
Uvedenou otázkou se však ani žalovaný ani krajský soud při posouzení zákonnosti postupu
správce daně podle §87 odst. 2 a 5 daňového řádu nezabývaly. Na nezákonnost stanovení daně
podle pomůcek přitom stěžovatel poukazoval nejen v daňovém řízení, ale také v žalobě; uvedená
námitka v podstatě všemi žalobními body prolíná (viz např. str. 2, str. 3 či str. 5 žaloby).
Jak žalovaný, tak i následně krajský soud vyšli z nesprávného předpokladu, že výzvu
podle §87 odst. 2 daňového řádu správce daně učinil důvodně a zaměřili se jen na posouzení
zákonnosti postupu správce daně následujícího po této výzvě (spočívajícího v nezohlednění
rozhodnutí o pracovní neschopnosti stěžovatele).
[32] Správce daně neměl vzhledem k neuskutečnění úkonu k zahájení daňové kontroly
podle §87 odst. 1 daňového řádu, ani vzhledem k jednání stěžovatele objektivní poznatek o tom,
že stěžovatel její zahájení neumožní; nebyly tedy splněny zákonné před poklady k výzvě k zahájení
daňové kontroly podle §87 odst. 2 daňového řádu a správce daně vůbec nemohl přistoupit
ke stanovení daně podle pomůcek ve smyslu §87 odst. 5 daňového řádu.
[33] Krajský soud i žalovaný tedy pochy bili při posouzení otázky, zda byly splněny zákonné
podmínky pro doměření daně z přidané hodnoty podle pomůcek. Nejvyšší správní soud
z uvedených důvodů považoval za nadbytečné zabývat se dalšími, v kasační stížnosti vznesenými
výhradami, tj. zda bylo na místě stěžovateli ustanovit k provedení daňové kontroly s ohledem
na jeho zdravotní stav zástupce podle §26 odst. 1 písm. e) daňového řádu a zda daň z přidané
hodnoty za příslušná dvě zdaňovací období byla za použití pomůcek stanovena dostatečně
spolehlivě.
VII.
[34] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná a napadený rozsudek proto zrušil. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány
podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], zrušil kasační soud
i rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný
je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spo jení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto má vůči žalovanému prá vo na náhradu nákladů řízení
za řízení před krajským soudem i za řízení o kasační stížnosti v celkové výši 24 456 Kč.
[36] Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soud ního poplatku ve výši 3 000 Kč
za žalobu a dále z nákladů právního zastoupení ve výši 8 228 Kč. V řízení před krajským soudem
učinil zástupce stěžovatele (daňově poradenská společnost) dva úk ony právní pomoci ve výši
3 100 Kč (příprava a převzetí zastoupení a sepis žaloby) podle §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. celkem 6 200 Kč. Stěžovateli dále náleží dvě
paušální náhrady hotových výdajů souvisejících s těmito úkony právní pomoci ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, odměna a náhrada hotových výdajů se zvyšuje o částku 1 428 Kč odpovídající
této dani (21 % z částky 6 800 Kč). Nejvyšší správní soud k uvedenému doplňuje, že odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů se u zástupce – daňového poradce (daňově
poradenské společnosti), který žalobce zastupoval v řízení o žalobě – určuje způsobem shodným
jako u advokáta (srov. §35 odst. 2 věta druhá s. ř. s.). Za řízení před krajským soudem má tedy
stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč.
[37] V řízení před Nejvyšším správním soudem náleží stěžovateli, vedle zaplaceného soudního
poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, odměna za dva úkony právní pomoci ve výši
3 100 Kč za přípravu a převzetí zastoupení a za doplnění kasační stížnosti učiněné advokátem
(poté, co v důsledku tzv. advokátního přímusu v řízení o kasační stížnosti již nemohl být nadále
zastupován daňovým poradcem jako v řízení před krajským soudem) podle §7 bod 5.,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátní ho tarifu a dvě paušální náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst . 3 advokátního tarifu). Odměna a náhrada hotových
výdajů ve výši 6 800 Kč byla opět zvýšena o částku odpovídajíc í 21% dani z přidané hodnoty
ve výši 1 428 Kč. Náklady řízení o kasační stížnosti činí celkem 13 228 Kč .
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. března 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu