ECLI:CZ:NSS:2017:8.AFS.70.2016:32
sp. zn. 8 Afs 70/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: MORAVIA
CANS a.s., se sídlem Tovární 532, Bojkovice, zastoupené Mgr. Ing. Radkem Matušíkem,
advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem č. p. 749, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 4. 2014, čj. 9117/14/5000-14202-706478, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, čj. 62 Af 43/2014-168,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč,
který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího zástupce
Mgr. Ing. Radka Matušíka, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Finanční úřad pro Zlínský kraj, Územní pracoviště v Uherském Brodě (dále jen „správce
daně“) rozhodnutím ze dne 6. 3. 2013, čj. 83252/13/3308-05301-708377, podle zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a podle §143 daňového řádu za zdaňovací období roku 2009
doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob ve výši 1 894 800 Kč, dodatečně zrušil
daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 5 286 963 Kč a současně podle §37b odst. 1
písm. a) a c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010
ve spojení s §264 odst. 13 daňového řádu uložil žalobkyni povinnost uhradit penále z částky
doměřené daně a z částky dodatečně snížené daňové ztráty v celkové výši 643 308 Kč. Žalovaný
v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí správce daně a rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Brně,
který výše uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc
žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou
kasační stížností z důvodu vyplývajícího z §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka měla za to,
krajský soud nesprávně posoudil, zda má správce daně povinnost zahájit postup k odstranění
pochybností před doměřením daně na základě dodatečného daňového přiznání v případě
pochybností o jeho obsahu a jeho správnosti, a dále zda má povinnost v případě existence
pochybností vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání před zahájením
daňové kontroly. Stěžovatelka namítala, že napadený rozsudek přímo zasahuje do jejích práv,
neboť na jeho základě jí má být vyměřeno penále. Navrhla proto napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 2. 2044, čj. 9 Afs 41/2013-33, přisvědčil krajskému soudu, že žalovaný i správce
daně pochybili, pokud neumožnili stěžovatelce uplatnit daňovou ztrátu v průběhu daňové
kontroly ani v odvolacím řízení. Nesouhlasil však s tvrzením stěžovatelky, že z napadeného
rozsudku vyplývá povinnost, aby jí správce daně či žalovaný v daňovém řízení stanovili
penále ve výši 1 % ze snižované daňové ztráty. Krajský soud v napadeném rozsudku stran penále
odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015,
čj. 4 Afs 210/2014-57, s dovětkem, aby podle něj žalovaná postupovala za předpokladu, že bude
v dalším řízení stěžovatelce předepsáno nějaké penále. Žalovaný měl dále za to, že kasační
stížnost je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatelka totiž nenapadá ty důvody, pro něž
krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a z nichž pro žalovaného vyplývá závazný právní názor
v dalším řízení, nýbrž napadá ty závěry, které nebyly podkladem zrušujícího výroku napadeného
rozsudku. I přesto se žalovaný vyjádřil také k jednotlivým kasačním námitkám a závěrem navrhl
kasační stížnost zamítnout.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná.
[6] Stěžovatelka v nynější věci napadá rozsudek krajského soudu z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. přesto, že výsledkem řízení před krajským soudem bylo zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému; brojí tedy proti rozsudku
za situace, kdy ve výsledku byla v řízení před krajským soudem procesně úspěšnou účastnicí.
[7] Předmětem žaloby v řízení před krajským soudem bylo posouzení čtyř žalobních bodů,
z nichž jednomu soud v napadeném rozsudku přisvědčil (možnost, aby daňový subjekt uplatnil
daňovou ztrátu v průběhu daňové kontroly či odvolacího řízení). Právě v této otázce shledal
napadené rozhodnutí nezákonné, což vyústilo v jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení.
[8] Naopak výhradám, jež byly předmětem zbylých tří žalobních bodů (1. nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí; 2. povinnost správce daně před zahájením daňové kontroly využít
k odstranění jednotlivých pochybností v daňovém tvrzení postup k odstranění pochybností podle
§89 a násl. daňového řádu; 3. povinnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového
tvrzení před zahájením daňové kontroly podle §143 odst. 3 daňového řádu ve spojení s §145
odst. 2 téhož zákona), nepřisvědčil. To však nemělo vliv na výsledek řízení o žalobě vzhledem
k tomu, že alespoň jeden žalobní bod posoudil krajský soud jako opodstatněný.
[9] Stěžovatelka brojí kasační stížností proti závěrům vysloveným ke sporným otázkám
uvedeným v odst. [8] pod body 2. a 3.; s jejich právním posouzením podaným v napadeném
rozsudku krajským soudem, nesouhlasí. Stěžovatelka v podstatě namítá, že žalobě mělo
být vyhověno i z jiných důvodů, než pro které tak učinil krajský soud; nezpochybňuje ale celkový
výsledek řízení o žalobě a nedomáhá se jiného rozhodnutí, než které přijal krajský soud.
[10] Podle §104 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.
[11] Otázkou přípustnosti kasační stížnosti ve věcech, v nichž stěžovatel brojí proti rozsudku
krajského soudu, ačkoliv byl v řízení o žalobě procesně úspěšným účastníkem, se zabýval
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, čj. 5 Afs 91/2012-41,
v němž dovodil, že „[k]asační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně
úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s.
nepřípustná.“
[12] Předestřený závěr rozšířeného senátu je beze zbytku použitelný i v nyní posuzované věci.
Krajský soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení, přitom stěžovatelka v kasační stížnosti neuplatňuje, aby krajský soud rozhodl o její žalobě
jinak (domáhá se toliko jiného právního posouzení některých žalobních bodů – viz odst. [8]
a [9]). Její kasační stížnost je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřuje pouze
proti důvodům napadeného rozsudku.
[13] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.
[14] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Stěžovatelka na výzvu soudu zaplatila soudní poplatek za podání kasační stížnosti ve výši
5 000 Kč. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, aniž by nařizoval jednání. Podle §10
odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, proto rozhodl o vrácení zaplaceného
soudního poplatku, který bude vyplacen k rukám zástupce stěžovatelky do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení ve smyslu §10a téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 1. března 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu