ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.127.2016:56
sp. zn. 8 As 127/2016 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Ing. Dr. J. M., LL.M.,
zast. JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., advokátem, se sídlem U Černé věže 66/3, České
Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu
1952/2, České Budějovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. Z., zast. Mgr. Martinem
Caplem, advokátem, se sídlem Husova třída 1847/5, České Budějovice, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 22. 1. 2015, č. j. KUJCK 5336/2015/OZZL/7, a ze dne 26. 11. 2009,
č. j. KUJCK 28039/2009 OZZL/3/Ža/O-79/09, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 A 57/2015 - 96,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 A 57/2015 - 96,
se ve výroku II., III. a IV. z r ušuj e a věc se v tomto rozsahu vr ací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad v Trhových Svinech jako vodoprávní úřad rozhodnutím ze dne
30. 9. 2004, č. j. OŽP/6471/04/pov/Pos, povolil žalobkyni a Z. P. stavbu vodního díla „Čistírna
odpadních vod BIOCLEANER BC4 z rekonstruovaného objektu Ch. č. p. X, k. ú. Č.“ (dále jen
„vodní dílo“). Dne 23. 1. 2007 vydal kolaudační rozhodnutí (č. j. OŽP 25028/06/KR/Žoh), jímž
žalobkyni povolil užívání stavby vodního díla (čističky i trubního vedení pro odtok přečištěných
odpadních vod). K odvolání osoby zúčastněné na řízení žalovaný zrušil povolení k užívání
vodního díla a vrátil věc vodoprávnímu úřadu k dalšímu řízení (rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007,
č. j. KUJCK 6214/2007 OZZL/5/Vlk/O-25/07). Vodoprávní úřad povolil užívání vodního
díla rozhodnutím ze dne 4. 9. 2007, č. j. OŽP 25028/06/KR/Žoh. Žalovaný v přezkumném
řízení (z podnětu osoby zúčastněné na řízení) změnil rozhodnutí vodoprávního úřadu
tak, že se povolení k užívání vodního díla nevydává (rozhodnutí ze dne 18. 6. 2008,
č. j. KUJCK 8719/2008 OZZL/23/Vlk/P4/08). Ministerstvo zemědělství zamítlo odvolání
žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaného (rozhodnutí ze dne 13. 11. 2008,
č. j. 32051/2008-15110).
[2] Oznámením ze dne 16. 3. 2009 vodoprávní úřad zahájil řízení o odstranění části stavby
vodního díla „Odpadní potrubí v délce cca 160 m od čistírny odpadních vod BIOCLEANER
BC4 z rekonstruovaného objektu Ch. č. p. X“ (dále jen „odpadní potrubí“). Usnesením ze dne
23. 4. 2009 vodoprávní úřad řízení o odstranění stavby přerušil a na základě žádosti žalobkyně
zahájil řízení o dodatečném povolení stavby odpadního potrubí. Rozhodnutím ze dne 7. 7. 2009,
č. j. OŽP 8192/09/dSP/Žoh, vodoprávní úřad stavbu odpadního potrubí dodatečně povolil.
K odvolání osoby zúčastněné na řízení žalovaný zrušil rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
a vrátil věc vodoprávnímu úřadu k dalšímu řízení (rozhodnutí ze dne 26. 11. 2009, č. j. KUJCK
28039/2009 OZZL/3/Ža/O-79/09).
[3] Rozhodnutím ze dne 25. 7. 2014, č. j. OŽP 8192/09/R/Žoh, vodoprávní úřad zamítl
žádost žalobkyně o dodatečné povolení stavby odpadního potrubí. Odvolání žalobkyně proti
tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 1. 2015, č. j. KUJCK 5336/2015/OZZL/7,
zamítl. Oznámením ze dne 10. 3. 2015 vodoprávní úřad vyrozuměl žalobkyni o pokračování
v řízení o odstranění stavby.
II.
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2009 a ze dne 22. 1. 2015
žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 10 A 57/2015 - 96, odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2009 (výrok I.)
a zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2015 i rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne
25. 7. 2014 a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (výrok II.). Výrokem III. žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 228 Kč a výrokem IV. rozhodl,
že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl
k závěru, že správní orgány pochybily, jelikož neučinily dostatečná skutková zjištění, aby mohly
posoudit, že byly splněny podmínky pro zahájení řízení o odstranění stavby, tj. nezjistily, zda
je stavba odpadního potrubí v délce 160 m skutečně stavbou nepovolenou ve smyslu §129
odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
ve znění účinném do 31. 12. 2012. Krajský soud zdůraznil, že řízení o dodatečném povolení
stavby je do řízení o odstranění stavby vloženo, tedy je svojí povahou řízením akcesorickým
k řízení o odstranění stavby. Dovodil proto, že jsou v řízení o žalobě proti rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby splněny předpoklady, aby soud mohl zkoumat
i splnění podmínek pro zahájení řízení o odstranění stavby. V nyní projednávané věci však podle
krajského soudu panují pochybnosti o tom, zda se řízení o odstranění stavby vede o nepovolené
stavbě. Krajský soud totiž zjistil, že na pozemku parc. č. X, k. ú. Č., na němž se nyní nachází
stavba odpadního potrubí, se od 60. let měl nacházet meliorační systém. V dalším řízení proto
uložil žalovanému povinnost doplnit skutková zjištění tak, aby bylo možné postavit najisto, zda
stavba odpadního potrubí o délce 160 m na pozemku parc. č. X je stavbou nepovolenou nebo
zda se jednalo pouze o údržbu nebo opravu existující stavby odvodnění (meliorační systém) již
dříve povolené Okresním národním výborem České Budějovice dne 17. 2. 1969.
III.
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu
včasnou kasační stížností z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit
věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel namítal, že krajský soud pochybil při posuzování charakteru stavby odpadního
potrubí, která byla předmětem řízení o dodatečném povolení stavby. Podle názoru stěžovatele
je stavba odpadního potrubí kanalizační stokou ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nikoli stavbou
k vodohospodářským melioracím ve smyslu §55 odst. 1 písm. e) vodního zákona, jak podle
stěžovatele nesprávně a překvapivě dovodil krajský soud. Krajský soud vytýkal správním
orgánům, že nezjistily, „kudy procházela historická meliorace“ a zda je stavba odpadního potrubí
položena v trase existující meliorace (pak by mohlo jít pouze o údržbu nebo opravu existující
stavby), či ve zcela nové trase (pak by se mohlo jednat o stavbu nepovolenou). Podle stěžovatele
se však nemohlo jednat o údržbu či opravu melioračního potrubí, jelikož stavba odpadního
potrubí je stavbou zcela jiné povahy, a proto nelze stavbu meliorace opravit či provést její údržbu
tím, že bude nahrazena odpadním potrubím (kanalizací). Stěžovatel k tomu odkazoval na normy
ČSN, z nichž mělo vyplývat, že stavba kanalizace se od meliorace liší nejen svým stavebně
technickým provedením (je vodotěsná), ale i svým účelem (neslouží k odvodňování zemědělských
pozemků). Stěžovatel proto byl přesvědčen, že stavba odpadního potrubí je stavbou
nepovolenou.
[7] Jestliže stěžovatel v řízení o dodatečném povolení stavby zjišťoval stav meliorace, která
se měla nacházet na pozemku parc. č. X v k. ú. Č., činil tak proto, aby ověřil, že původní
meliorace nebyla stavbou odpadního potrubí porušena. Ze souhrnné technické zprávy
k projektové dokumentaci zjistil, že při stavbě odpadního potrubí nebyla meliorace vůbec
zasažena, resp. nebyla nalezena. Stěžovatel proto trval na tom, že pro účely řízení o dodatečném
povolení stavby zjistil stav meliorací v dostatečném rozsahu. O opravu nebo údržbu
melioračního systému se podle jeho názoru v projednávané věci jednat nemohlo.
[8] S ohledem na skutečnost, že předmětem řízení o dodatečném povolení stavby
byla nová kanalizace (odpadní potrubí) provedená bez stavebního povolení, měl stěžovatel
za to, že on i vodoprávní úřad postupovali správně, pokud žádosti žalobkyně nevyhověli.
Stěžovatel zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí se zabýval pouze žádostí o dodatečné povolení
stavby. Při svém rozhodnutí vycházel z právního stavu ke dni podání žádosti. Vzhledem
k tomu, že žalobkyně k žádosti nedoložila smlouvu o právu provést stavbu na cizím pozemku,
vodoprávnímu úřadu nezbylo, než žádost zamítnout. Stěžovatel dále namítal, že si vodoprávní
úřad nemohl učinit sám úsudek o občanskoprávní námitce týkající se platnosti dohody účastníků
ze dne 29. 9. 2004 o zaústění potrubí vyplývající z „Prohlášení o zaústění potrubí ze dne
29. 9. 2004“, a proto správně odkázal účastníky řízení na civilní soud. Závěr civilního soudu
o neplatnosti dohody účastníků ze dne 29. 9. 2004 o zaústění potrubí považoval stěžovatel
za závazný.
[9] Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, že se v průběhu projednávání věci
dopouštěl nečinnosti.
IV.
[10] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalobkyně ztotožnila se závěry krajského soudu
obsaženými v napadeném rozsudku a navrhla kasační stížnost zamítnout. Uvedla důvody,
pro něž podle jejího názoru (na rozdíl od názoru stěžovatele) není napadený rozsudek
překvapivý. Nesouhlasila s názorem stěžovatele, že krajský soud směšuje pojmy meliorace
a odpadní potrubí. Podle jejího názoru krajský soud pouze konstatoval, že se měl žalovaný
zabývat tím, v jaké trase je položeno odpadní potrubí a zda tedy byla stavba provedena v souladu
s požadavkem osoby zúčastněné na řízení. Správní orgány podle žalobkyně svým rozhodováním
a opakovaným rušením rozhodnutí způsobily, že se řízení stalo zcela nepřehledným,
k projednávané věci přistupovaly formalisticky a opomíjely základní zásady demokratického
právního státu, mezi něž žalobkyně řadila i zásadu ochrany dobré víry. Žalobkyně zdůraznila,
že osoba zúčastněná na řízení původně souhlasila se zaústěním odpadního potrubí do stávající
meliorace a byla to právě ona, kdo požadoval, aby v případě nevyhovujícího stavu meliorace
žalobkyně provedla pokládku nového odpadního potrubí; to žalobkyně učinila. Nyní po zhoršení
mezilidských vztahů mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení se tato za každou cenu snaží
znemožnit žalobkyni užívání odpadního potrubí.
[11] Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01
týkající se ochrany dobré víry v nabytá práva. Podle názoru žalobkyně měly také správní orgány
dbát ochrany její dobré víry a nepřipustit, aby musela nést následky jednání osoby zúčastněné
na řízení, která nejdříve s provedením stavby souhlasila a následně svůj souhlas odvolala.
Žalobkyně dále upozornila na skutečnost, že se žalovaný dopouštěl nečinnosti, což vyplynulo
také z výsledku šetření provedeného veřejným ochráncem práv.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 22. 1. 2015,
č. j. KUJCK 5336/2015/OZZL/7 (dále jen „napadené rozhodnutí“) stejně jako jemu
předcházející rozhodnutí vodoprávního úřadu, jelikož dospěl k závěru, že se správní orgány
dostatečně nezabývaly skutečností, zda vůbec byly splněny podmínky pro zahájení a vedení řízení
o odstranění stavby ve smyslu §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Podle krajského soudu
správní orgány nepostavily najisto, že odpadní potrubí je stavbou nepovolenou, tj. stavbou
provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním
zákonem anebo v rozporu s ním [129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. Předmětem přezkumu
v řízení o žalobě učinila žalobkyně rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby,
resp. rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti tomuto rozhodnutí. Krajský soud měl přesto
za to, že je oprávněn zkoumat, zda se vodoprávní úřad v řízení o odstranění stavby dostatečně
zabýval tím, zda stavba odpadního potrubí je skutečně stavbou nepovolenou. Dospěl přitom
k závěru, že tomu tak nebylo. Vzhledem ke skutečnosti, že řízení o dodatečném povolení stavby
má akcesorický vztah k řízení o odstranění stavby, měl krajský soud za to, že jsou zde důvody
pro zrušení napadeného rozhodnutí stejně jako rozhodnutí vodoprávního úřadu (rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby), které mu předcházelo.
[15] Nejvyšší správní soud se s výše uvedenými závěry krajského soudu neztotožňuje.
V projednávané věci je sporná otázka, zda byl krajský soud oprávněn posuzovat splnění
podmínek pro zahájení a vedení řízení o odstranění stavby v situaci, kdy předmětem přezkumu
žalobkyně učinila rozhodnutí vydané v řízení o dodatečném povolení stavby.
[16] Podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební úřad vlastníku stavby, popřípadě
s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního
úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním. Podle §129 odst. 2 téhož zákona lze stavbu
uvedenou v odstavci 1 písm. b) dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna
v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením
o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území, b) není prováděna či provedena na pozemku,
kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu
nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Konečně podle §129 odst. 3 téhož
zákona u stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto
zákonem anebo v rozporu s ním, stavební úřad zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou
v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu
jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti;
v tomto řízení postupuje podle §111 až 115. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby
zastaví.
[17] Řízení o odstranění stavby podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je prostředkem
k odstranění tzv. černých staveb. Nebylo by však v souladu s principem proporcionality,
aby k odstranění „černých staveb“ došlo vždy, za všech okolností. Takový postup by mohl
znamenat nepřiměřený zásah do práv vlastníka stavby či stavebníka. Z tohoto důvodu stavební
zákon umožňuje (za kumulativního splnění několika zákonných podmínek), aby byla „černá
stavba“ dodatečně povolena. Pro dodatečné povolení stavby však zákon konstruuje speciální
řízení zahajované na žádost stavebníka nebo vlastníka poté, co je již z moci úřední vedeno řízení
o odstranění stavby. Řízení o dodatečném povolení stavby je tedy specifickým prostředkem
navázaným na řízení o odstranění stavby, pomocí něhož lze zabránit odstranění stavby, která
je v rozporu s rozhodnutím nebo opatřením stavebního úřadu nebo postavená bez takového
rozhodnutí či opatření.
[18] Z výše uvedeného vyplývá, a v tom se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem
krajského soudu, že řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení spolu velmi
úzce souvisí. Řízení o odstranění stavby je řízením prvotním, obligatorním, které (z moci úřední)
musí být, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky, zahájeno. Řízení o dodatečném povolení
stavby je naproti tomu řízením fakultativním, neboť záleží pouze na žádosti vlastníka stavby,
zda bude zahájeno a vedeno.
[19] Přes vzájemnou spojitost řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení
stavby se jedná o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem a předmětem. Účelem řízení
o odstranění stavby je uvedení do souladu právního a skutečného stavu, a to nařízením
odstranění nepovolené stavby. Účelem řízení o dodatečném povolení stavby je dodatečné zhojení
protiprávního stavu, spočívajícího v absenci zákonem vyžadovaného rozhodnutí, opatření nebo
jiného úkonu. Liší se také podmínky, jejichž splnění zkoumá stavební úřad v řízení o dodatečném
povolení stavby a v řízení o jejím odstranění. V prvém případě jde o kumulativní splnění
podmínek §129 odst. 2 a 3 stavebního zákona, zatímco v případě řízení o odstranění stavby
jde o kumulativní splnění podmínek stanovených v §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona,
tj. že se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného
úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním.
[20] Žalobkyně učinila předmětem přezkumu rozhodnutí vydané v řízení o dodatečném
povolení stavby, čímž vymezila rozsah soudního přezkumu. Krajský soud proto měl v mezích
žalobních bodů přezkoumat, zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro zamítnutí
žádosti o dodatečné povolení stavby, resp. zda žalobkyně prokázala splnění podmínek §129
odst. 2 stavebního zákona a předložila k žádosti o dodatečné povolení všechny předepsané
podklady či nikoli (§129 odst. 3 stavebního zákona). Pokud se proto krajský soud zabýval
tím, zda byly splněny podmínky §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tj. zda je odpadní
potrubí skutečně stavbou prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo
jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, učinil tak nad rámec
možného věcného posouzení napadeného rozhodnutí, tj. mimo žalobními body vymezený rozsah
soudního přezkumu. Ačkoli krajský soud vyjádřil pochybnosti nad tím, zda je předmětem řízení
o odstranění stavby skutečně stavba nepovolená ve smyslu §129 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona, nebylo možné z těchto důvodů rozhodnout o zrušení napadeného rozhodnutí
(a rozhodnutí vodoprávního úřadu mu předcházející), které žalovaný (a v prvním stupni
vodoprávní úřad) vydal v řízení o dodatečném povolení stavby. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
napadla žalobou pouze rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby
(resp. rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti tomuto rozhodnutí), nikoli rozhodnutí o nařízení
odstranění stavby, nemohl krajský soud rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení
stavby zrušit z důvodů mající svůj původ v přezkumu podmínek pro rozhodnutí o odstranění
stavby.
[21] Jestliže krajský soud dospěl v průběhu projednávání věci k závěru, že není postaveno
na jisto, zda je stavba odpadního potrubí stavbou nepovolenou ve smyslu §129 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona a zda tedy mělo být řízení o odstranění stavby vůbec zahajováno,
nic mu nebránilo tento svůj názor předestřít účastníkům nad rámec nutného odůvodnění
rozsudku. Stěžovatel se touto otázkou může zabývat v případném pokračujícím řízení
o odstranění stavby, v němž jej tíží břemeno důkazní k prokázání existence zákonných
předpokladů k vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Námitky v tomto směru může
v pokračujícím řízení o odstranění stavby uplatnit také žalobkyně, bude-li mít za to, že stavba
odpadního potrubí je stavbou povolenou. V případě, že by stěžovatel v pokračujícím řízení
o odstranění stavby skutečně dospěl k závěru, že stavba odpadního potrubí stavbou nepovolenou
není, vydá rozhodnutí, kterým odstranění stavby nenařídí (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 5 As 30/2011 - 93).
[22] Nejvyšší správní soud si sice je vědom politováníhodné situace, v níž se žalobkyně ocitla,
řešení předestřené krajským soudem je však vzhledem k charakteru a vztahu obou řízení
vyloženém výše neudržitelné. Nad rámec nutného odůvodnění nyní kasační soud uvádí,
že zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby nezakládá překážku věci rozhodnuté.
Žalobkyně proto může do doby pravomocného skončení řízení o odstranění stavby podat novou
žádost o dodatečné povolení stavby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 1. 2016, č. j. 6 As 230/2015 - 34).
[23] Nejvyšší správní soud nepřehlédl námitku stěžovatele, v níž nesouhlasí se závěry
krajského soudu o tom, že se správní orgány dopustily nečinnosti. S ohledem na úvahy vyslovené
výše a na předmět projednávané věci (přezkum rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečném
povolení stavby), však kasační soud uzavírá, že tato námitka je v nynějším řízení bez právního
významu a nemá vliv na posouzení věci.
VI.
[24] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a ve výroku II. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.). V něm je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tedy opětovně přezkoumá napadené
rozhodnutí, a to v rozsahu uplatněných žalobních bodů a posoudí, zda v řízení o dodatečném
povolení stavby byly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti žalobkyně.
[25] Nejvyšší správní soud současně zrušil výrok III. a IV. rozsudku krajského soudu
napadeného kasační stížností, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení
žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení. Jedná se o výroky, které jsou závislé na výroku II.
rozsudku krajského soudu ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. V novém rozhodnutí krajský soud
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu