ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.140.2016:63
sp. zn. 8 As 140/2016 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce:
VS PETROL, s. r. o., se sídlem Španielova 1701/52a, Praha 6, zast. JUDr. Martinem Slavíčkem,
advokátem se sídlem Koněvova 2596/211, Praha 3, proti žalované: Česká obchodní inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
15. 11. 2013, čj. ČOI 128722/13/O100/1000/10/13/Hy/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2016, čj. 48 A 1/2014-58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ředitele České obchodní inspekce, inspektorát Středočeský a Hl. město
Praha ze dne 10. 6. 2010, čj. ČOI 38171/10/1000, 10/0807/10/11, byla žalobci uložena pokuta
ve výši 80 000 Kč „za správní delikt uvedený v ust. §9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách,
kterého se účastník řízení dopustil tím, že při kontrole provedené dne 17. 2. 2010 ve výše uvedené provozovně
(čerpací stanice pohonných hmot VS PETROL, silnice R4, Dubenec u Příbrami – pozn. NSS)
prodával ropný produkt, bezolovnatý automobilový benzín Super plus BA-95, který nesplňoval požadavky
na pohonné hmoty podle §3 odst. 1 téhož zákona (požadavky na jakost stanovené v ust. §4 odst. 2 vyhlášky
MPO č. 229/2004 Sb. a ČSN 228) v ukazateli konec destilace, neboť zjištěná hodnota tohoto ukazatele
229,7 °C překročila maximální hodnotu stanovenou cit. normou 214,0 °C (při zahrnutí nejistoty měření)“;
žalobci byla dále uložena povinnost nahradit náklady řízení. Odvolání žalobce proti tomuto
rozhodnutí bylo výše specifikovaným rozhodnutím žalované zamítnuto a napadené rozhodnutí
bylo potvrzeno.
[2] Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“), jemuž byla věc postoupena usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014, čj. 5 A 4/2014-32, žalobu proti rozhodnutí žalované
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl. Krajský nevyjádřil s citovaným usnesením postupujícím
mu věc k rozhodnutí nesouhlas a postupem podle §7 odst. 5 věta druhá s. ř. s. nepožádal
Nejvyšší správní soud, aby o příslušnosti rozhodl; učinil tak zjevně s ohledem na tehdejší aktuální
judikaturu Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 10. 1. 2013, čj. Nad 126/2012-87).
Aniž by to mělo pro nyní projednávanou causu význam, připomíná Nejvyšší správní soud, že tato
judikatura Nejvyššího správního soudu byla překonána usnesením jeho rozšířeného senátu
ze dne 2. 8. 2016, čj. Nad 272/2015-58 (č. 3449/2016 Sb. NSS). Postup krajského soudu,
jenž by z pohledu nynější judikatury obstát nemohl, nezakládá však takovou procesní vadu,
která by v tomto případě mohla způsobit nezákonnost jeho rozhodnutí.
[3] Krajský soud připomenul, že napadené rozhodnutí bylo vydáno již jako druhé odvolací
rozhodnutí ve věci, neboť Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2013,
čj. 10 A 230/2010-51, (dále jen „rozsudek městského soudu“) zrušil (pro vady řízení) předchozí
rovněž zamítavé rozhodnutí ústřední ředitelky žalované ze dne 19. 8. 2010,
čj. ČOI 50587/10/O100/10000/10/Ši/Št.
[4] Krajský soud považoval napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Žalovaná totiž
zohlednila závazný právní názor vyslovený v rozsudku městského soudu v předchozím průběhu
řízení. Nosným důvodem pro zrušení rozhodnutí ústřední ředitelky žalované ze dne 19. 8. 2010,
čj. ČOI 50587/10/O100/10000/10/Ši/Št, rozsudkem městského soudu bylo bezdůvodné
odmítnutí provést žalobcem navržené důkazy k prokázání liberačního důvodu
podle §10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích
pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pohonných
hmotách“). Městský soud však žalované povinnost provést žalobcem navržené důkazy neuložil,
jak se zjevně domníval žalobce. Krajský soud citoval nález Ústavního soudu, týkající
se neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení, a konstatoval, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí – byť s určitými výhradami – obstojí.
[5] Krajský soud dospěl k závěru, podle něhož deklarace hodnoty kvalitativních parametrů
ze strany výrobce pohonné hmoty nemůže konečného prodávajícího automaticky zbavit
odpovědnosti za správní delikt; žalobcem tvrzená opatření by i v případě jejich prokázání
nemohla vést k liberaci, neboť i tak by šlo toliko o důkaz jednoho z více možných opatření,
k nimž je při prodeji pohonných hmot konečný prodávající zavázán, a nikoliv o důkaz vynaložení
veškerého úsilí, které bylo možno po žalobci k liberaci jeho odpovědnosti požadovat.
A protože žalobcem navrhované důkazy o existenci opatření zamezujících smísení pohonné
hmoty s jinou látkou zjevně nemohly postačovat k liberaci, nepochybila žalovaná, jestliže jejich
provedení odmítla s odůvodněním, že existence těchto opatření by neprokazovala veškerá možná
opatření zbavující žalobce odpovědnosti za správní delikt.
[6] Krajský soud nesouhlasil s názorem žalované, podle něhož by aplikace liberačního
ustanovení přicházela v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech. To proto, že nepochybně
existují preventivní opatření, jejichž provedením prodejce pohonné hmoty může od sebe úspěšně
deliktní odpovědnost odvrátit. Jako příklad uvedl průběžné odebírání vzorků pohonných hmot
přebíraných od dodavatele za účelem ověření jejich kvality ještě před uvedením do prodeje
a požadavek prodejce na smluvního dodavatele, aby k dodávkám pohonných hmot předkládal
laboratorní výsledky rozborů jejich vzorků, nikoliv pouze prohlášení na dodacích listech,
že dodávaná pohonná hmota odpovídá příslušným ČSN (jak se mělo dít v případě žalobcova
dodavatele).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
co do obsahu opřenou o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Poté uvedl
obsáhlý seznam skutečností, které měly být navrženými důkazními prostředky prokázány.
Stěžovatel namítl, že se krajský soud zabýval pouze opatřeními k zachování kvality pohonných
hmot při přepravě a převzetí od dopravce; důkazní návrhy k prokázání opatření, která stěžovatel
přijímá k ochraně jakosti paliv a kontrole při skladování a prodeji, krajský soud pominul.
Krajský soud tak upřel stěžovateli možnost prokázat liberační důvody. Přitom, přenáší-li
§10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách důkazní břemeno na účastníka řízení, je nezbytné,
aby správní orgán účastníku dokazovat vůbec umožnil. Aby mohl správní orgán rozhodnout
o unesení či neunesení důkazního břemene, musí být důkazy provedeny; z neprovedených
důkazů nelze závěr o neunesení důkazního břemene učinit.
[9] Dále stěžovatel namítl, že napadený rozsudek vlastním (soudcovským) uvážením
nahrazuje správní úvahu i závěry žalované obsažené v napadeném rozhodnutí. Stěžovatel
se o „konečných“ důvodech potvrzení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a neprovedení navržených důkazů dozvěděl až z napadeného rozsudku. K tomu stěžovatel
citoval část napadeného rozsudku: „Úspěšně prokázaná existence opatření přijatých za účelem zamezení
smísení pohonné hmoty s jinou látkou proto nemůže být považována za liberační důvod (…) Žalobcem
navrhované důkazní prostředky (výslech pracovníků čerpací stanice, ohledání přepravní cisterny, vyžádání
si zprávy o jejím čištění) tedy zjevně nemohly postačovat k liberaci (…) Až z napadeného rozsudku
se stěžovatel také dozvěděl „jak to žalovaná mínila a proč tak rozhodla“, k tomu stěžovatel
rovněž citoval napadený rozsudek: „Žalovaný tak vlastně nepřímo říká, že i kdyby se prokázala žalobcem
tvrzená opatření, nemohou být k vyvázání se z objektivní odpovědnosti dostatečná, neboť kvalitu prodávané
pohonné hmoty je nutno ověřit reálně.“ Stěžovatel uvedl, že krajský soud uvedeným „parafrázoval“
či „doplnil“ úvahu žalované o tom, že „deklarace kvality pohonné hmoty ze strany výrobce nezbavuje
prodávajícího odpovědnosti za kvalitu pohonné hmoty“, která však v napadeném rozhodnutí nezazněla.
Přitom nejen rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu odmítá nahrazování správní
úvahy soudem.
[10] Stěžovatel namítl, že napadený rozsudek i napadené rozhodnutí hodnotí důkazy,
které nebyly provedeny, a to způsobem, který míjí kritéria §10 odst. 1 zákona o pohonných
hmotách. Závěr žalované, podle něhož „po prodávajícím je možné spravedlivě požadovat, aby prodával
pouze pohonnou hmotu, o níž si je zcela jist, že odpovídá stanoveným parametrům“ označil stěžovatel
za nesprávný, případný by podle něj byl při odpovědnosti za zavinění. Co je či není spravedlivý
požadavek, je totiž otázkou hodnocení důkazů, nikoli otázkou podmínek liberace. Věcí
hodnocení důkazů potom je, zda bylo učiněno vše, co bylo možno k zabránění následku
požadovat, neboť „[p]ro úspěšné vyvinění je zcela nerozhodné zda, kdy, čím, jak byla kvalita paliva snížena
pod zákonné parametry“; podstatné je, zda stěžovatel vynaložil takové úsilí, aby kvalita paliva zůstala
na zákonných parametrech. Proto není správný ani závěr krajského soudu, že k liberaci je třeba
zcela zabránit porušení povinnosti, ani závěr, že prokázaná existence opatření přijatých za účelem
zamezení smísení pohonné hmoty s jinou látkou nemůže být považována za liberační důvod.
Stěžovatel k této námitce uzavřel, že krajský soud nesprávným výkladem liberačního důvodu,
bez opory ve spise, spekuloval o možných faktorech majících vliv na jakost a složení paliv.
Pominul přitom, že stěžovatel nemusí eliminovat všechny do úvahy přicházející faktory, postačí,
že přijal pro něj objektivně dosažitelná opatření.
[11] Dále stěžovatel krajskému soudu vytkl, že zcela pominul žalobní námitky obsažené
v bodě IV. žaloby [v jeho úvodu a pod písmeny a), b), c), d) a e)].
[12] V závěru kasační stížnosti stěžovatel vyjádřil názor, že vyvstane-li správnímu orgánu
pochybnost, k čemu navržený důkaz směřuje, či jaké skutečnosti jím hodlá účastník prokázat,
nabízí se výzva k doplnění, upřesnění a osvětlení důvodů, které k důkaznímu návrhu vedly.
Tím lze nejen předejít pochybnostem, ale především se účastníku umožní plná realizace jeho
práv.
[13] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kromě zcela obecné věty v odvolání
(„Naše zřejmá snaha o ochranu, skladování a prodej kvalitních paliv, která požadavkům vyhovují, má však
reálné meze.“), ze které nelze usuzovat na provádění jakýchkoliv konkrétních opatření, stěžovatel
během správního řízení neuváděl, že by jeho preventivní postupy zahrnovaly i opatření
aplikovaná v průběhu skladování a prodeje pohonných hmot. Není povinností správního orgánu
dotazovat se účastníka řízení, který popisuje určité preventivní kroky, zda je tento výčet skutečně
úplný a zda nečiní ještě nějaká další opatření, která by mohla odůvodnit jeho liberaci. Žalovaná
se ztotožnila s tím, že důkazní návrh nemůže být odmítnut s odůvodněním, že od něj nelze
očekávat potvrzení pravdivosti tvrzené skutečnosti. Zdůraznila však, že provádění dokazování
odmítla z jiného důvodu – k odmítnutí ji vedlo přesvědčení, že ani prokázání pravdivosti tvrzení
stěžovatele, která uváděl v průběhu správního řízení, ho nemůže zbavit odpovědnosti za správní
delikt. Žalovaná se však přirozeně nezabývala, ani se zabývat nemohla, dalšími postupy
a opatřeními, jejichž provádění stěžovatel poprvé tvrdí v kasační stížnosti. Dále má žalovaná
za to, že krajský soud sice korigoval její závěry, jejich podstatu ale nijak nezměnil a v zásadě
se s nimi ztotožnil; nelze proto tvrdit, že by správní úvahu nahradil soudcovským závěrem.
Žalovaná je také přesvědčena, že se krajský soud komplexně zabýval žalobními námitkami,
dostatečně je vypořádal a že by kasační stížnost měla být zamítnuta.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, kterou stěžovatel nijak blíže nespecifikoval. Její důvodnost by totiž sama o sobě
postačovala k zrušení napadeného rozsudku. Ve své ustálené judikatuře mnohokráte Nejvyšší
správní soud konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné,
jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc
podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom
neshledal, že by v napadeném rozsudku absentoval některý z výše uvedených požadavků. Krajský
soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně
vypořádal. O tom svědčí i to, že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry krajského soudu věcně
polemizuje, což v případě neodůvodněného nebo nesrozumitelného rozhodnutí zpravidla
nepřichází v úvahu. Skutečnost, že se krajský soud se závěry žalované ztotožnil, sama o sobě
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku nezakládá.
[17] K námitce stěžovatele, podle které mu byla upřena možnost prokázat liberační důvody,
Nejvyšší správní soud uvádí, že z obsahu správního spisu, spisu krajského soudu i spisu vlastního
zjistil následující. Stěžovateli bylo zahájení správního řízení oznámeno přípisem ze dne
13. 5. 2010. V něm byl stěžovatel poučen o oprávnění navrhovat důkazy a činit jiné návrhy,
vyjádřit v řízení své stanovisko a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 s. ř. Oprávnění
činit úkony podle §36 s. ř. před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stěžovatel
nevyužil. V odvolání stěžovatel popsal, jakým způsobem se snaží zamezit kontaminaci
pohonných hmot při jejich transportu z rafinerie na jeho čerpací stanici a při stáčení pohonných
hmot; také uvedl, že pravděpodobnou příčinou zjištěné odchylky byla chyba při výrobě
nebo skladování v rafinerii, kterou nemá řidič, přepravce ani přebírající obsluha na čerpací stanici
možnost odhalit. Rovněž až v odvolání, za účelem liberace, navrhl provést výslech pracovníků
čerpací stanice, pracovníků přepravce, ohledání cisterny, vyžádání zprávy a dokladů přepravce
o čištění cisterny. V napadeném rozhodnutí žalovaná přihlédla, byť až na základě rušícího
rozsudku městského soudu, k stěžovatelem tvrzeným liberačním důvodům. V kasační stížnosti
stěžovatel uvedl obsáhlý seznam skutečností, které měly být navrženými důkazními prostředky
prokázány. Teprve v kasační stížnosti tak zaznělo, že navrženými důkazními prostředky
mělo být také prokázáno, jakým způsobem stěžovatel zajišťuje ochranu kvality prodávaných
pohonných hmot [výslechy pracovníků čerpací stanice měly být např. prokázány pracovní
postupy obsluhy čerpací stanice, způsob vedení evidence o jejich realizaci (obsluhou prováděné
kontroly paliva, odebrání a evidence referenčních vzorků každé dodávky, systém a způsob jejich
uchovávání, realizované postupy při kontrole jakosti odebraných referenčních vzorků
jednotlivých paliv, předepsané a realizované postupy při zjištění závad nebo podezření
na nekvalitní palivo)]. Lze se proto ztotožnit s argumentací žalované ve vyjádření ke kasační
stížnosti, podle které stěžovatel během správního řízení neuváděl, že by jeho preventivní postupy
zahrnovaly i opatření aplikovaná v průběhu skladování a prodeje pohonných hmot.
Z argumentace v odvolání vskutku neplynulo, že by chtěl stěžovatel prostřednictvím výslechu
pracovníků čerpací stanice prokázat, jak chrání a kontroluje jakost paliv při skladování a prodeji.
[18] Krajský soud je povinen podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vycházet
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud
se proto oprávněně zabýval pouze opatřeními k zachování kvality pohonných hmot při přepravě
a převzetí od dopravce, protože pouze existenci takových opatření stěžovatel ve správním řízení
tvrdil. Ostatně sám stěžovatel v žalobě uvedl, že v odvolání „[t]vrdil, že přijal veškeré reálné možné,
dostupné prostředky a opatření, která pro zachování kvality PHM lze realizovat i požadovat a učinil všechny
reálně možné kroky k ochraně spotřebitelů, zamezení jakékoli nežádoucí manipulace či kontaminace cizí látkou
jak při převozu tak i při vykládce produktu PHM. K jejich prokázání navrhl důkazy.“ Není pravdou,
že by krajský soud upřel stěžovateli možnost prokázat liberační důvody; krajský soud pouze
konstatoval, že správní orgány navržené důkazní prostředky správně vyhodnotily jako
nedostatečné pro zproštění se objektivní odpovědnosti, neboť žádným z nich nebylo možné
prokázat reálné ověření kvality pohonné hmoty. Bylo přitom na stěžovateli, aby už ve správním
řízení uvedl, jaké skutečnosti chce navrženými důkazními prostředky prokázat. Nelze nyní,
v řízení o kasační stížnosti, krajskému soudu či správním orgánům s úspěchem vytýkat,
že neprovedly navržené důkazy, neboť stěžovatel ve správním řízení neuvedl, že jimi
má být prokázáno to, že o kvalitu pohonných hmot dbá i poté co jsou dopraveny na jeho čerpací
stanici a zde stočeny. Přitom právě prokázání takových opatření, by (eventuálně) mohlo vést
k liberaci stěžovatele. Je zjevné, že §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách obsahuje,
pokud jde o důkazní břemeno, speciální úpravu vůči §50 odst. 3 s. ř. Tím, kdo má prokázat,
že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti stanovené
zákonem o pohonných hmotách zabránil, není správní orgán, ale právnická osoba,
které je vytýkáno spáchání správního deliktu. Důkazní břemeno ohledně prokázání opatření
ke sledování kvality pohonných hmot během jejich skladování a prodeje nesl tedy stěžovatel.
Ten sice důkazní návrhy učinil, odůvodnil je ovšem tak, že jimi měly být prokázány skutečnosti,
které, i kdyby byly prokázány, nemohly stěžovatele z objektivní odpovědnosti vyvázat. Za tohoto
stavu nelze proto považovat neprovedení navrhovaných důkazů za jejich opomenutí rozporné
s pravidly spravedlivého procesu. Krajský soud náležitě a beze známky svévole v odůvodnění
napadeného rozsudku vysvětil, proč stěžovatelem požadované dokazování jednak nebylo
pro žalovanou na základě předcházejícího kasačního rozsudku městského soudu závazné,
a jednak (především) nebylo pro meritorní rozhodnutí žalované relevantní. Přiléhavě přitom
krajský soud odkázal i na judikaturu Ústavního soudu (citací nálezu ze dne 8. 12. 2009,
sp. zn. I. ÚS 118/09), jakož i na judikaturu Nejvyššího správního soudu a zčásti i korigoval
správnost právních úvah žalované; to však nikoliv se závěrem ústícím v potřebu žalobě vyhovět
a rozhodnutí žalované zrušit. Postup krajského soudu ve vztahu k řešené žalobní námitce
nepředstavuje žádný zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatele.
[19] K argumentaci stěžovatele, podle které napadený rozsudek vlastním (soudcovským)
uvážením nahrazuje správní úvahu i závěry žalované, Nejvyšší správní soud uvádí,
že z napadeného rozhodnutí jsou důvody, pro které bylo rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně potvrzeno, i důvody, pro které nebyly navržené důkazy provedeny, seznatelné; námitka
tudíž není důvodná.
[20] V napadeném rozhodnutí bylo uvedeno: „Kromě toho je odvolací orgán přesvědčen,
že by ani prokázání všech tvrzení odvolatele nemohlo nic změnit na závěru, že odvolatel je odpovědný za správní
delikt dle ust. §9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách. (…) Spolupráce s prověřeným dopravcem
i snaha eliminovat riziko kontaminace při stáčení pohonné hmoty nepochybně patří mezi přínosná preventivní
opatření, která omezují riziko prodeje nejakostní pohonné hmoty na čerpací stanici odvolatele, odvolací orgán
se však nedomnívá, že by se jednalo o veškerá možná opatření, která by odvolatele odpovědnosti za správní delikt
zbavovala.“ K těmto závěrům žalovaná dospěla při hodnocení liberačních důvodů přednesených
v odvolání stěžovatelem. Žalovaná tak vyslovila, že i kdyby byly osvědčeny všechny skutečnosti,
jež chtěl stěžovatel důkazními návrhy prokázat, nevedlo by to k jeho liberaci. Už v napadeném
rozhodnutí tak byla obsažena správní úvaha, proč žalovaná neprovedla stěžovatelovy důkazní
návrhy. V napadeném rozhodnutí bylo rovněž uvedeno: „Po opětovném posouzení dané věci dospěl
odvolací orgán k závěru, že správní orgán prvního stupně učinil ve věci potřebná skutková zjištění ve smyslu
§3 správního řádu a nepochybil ani při právním hodnocení předmětné věci závěrem, že se jmenovaná společnost
dopustila správního deliktu uvedeného ve výroku napadeného rozhodnutí, a tento delikt jí byl bezpečně prokázán.
(…) Odvolací orgán je přesvědčen, že po prodávajícím je možné spravedlivě požadovat, aby prodával pouze
pohonnou hmotu, o níž si je zcela jist, že odpovídá stanoveným parametrům.“ Z napadeného rozhodnutí
je proto zřejmé, z jakých důvodů bylo odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno.
[21] Není pravda, že by v napadeném rozhodnutí nezaznělo, že deklarace kvality pohonné
hmoty ze strany výrobce nezbavuje prodávajícího odpovědnosti za kvalitu pohonné hmoty.
V napadeném rozhodnutí bylo výslovně uvedeno: „Skutečnost, že výrobce pohonné hmoty deklaruje určité
hodnoty kvalitativních parametrů, na které se konečný prodávající bez dalšího spoléhá, nemůže prodávajícího
odpovědnosti za správní delikt zbavit.“ Z citovaných pasáží napadeného rozhodnutí je tak zřejmé,
že již v napadeném rozhodnutí byly obsaženy právní úvahy, jejichž údajné „nahrazení“
soudcovským uvážením stěžovatel v kasační stížnosti namítl. S těmito úvahami se krajský soud
ztotožnil a následně je vlastními slovy zopakoval, přičemž posléze dospěl ke shodnému závěru
jako žalovaná. Krajský soud se proto nedopustil nahrazení správní úvahy soudcovským
uvážením.
[22] K námitkám stěžovatele, týkajících se odpovědnosti za správní delikt
podle §9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách a možnosti zproštění se této
odpovědnosti podle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, Nejvyšší správní soud nejprve
v obecné rovině uvádí, že se jedná o odpovědnost objektivní (odpovědnost za protiprávní jednání
bez podmínky zavinění). Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 9. 2. 2011,
čj. 1 As 112/2010-52, uvedl: „Je tomu tak z praktických důvodů. Zjišťování a dokazování zavinění
v situacích, kdy porušení povinností je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, tak jak to ostatně zmiňuje i sama
stěžovatelka, by totiž bylo velmi obtížné a zdlouhavé. Ve snaze zjednodušit postavení příslušných správních
orgánů při ukládání sankcí podnikatelským subjektům je proto právní úprava správních deliktů podle zákona
o pohonných hmotách založena na objektivní odpovědnosti (nebo také „odpovědnosti za výsledek“) na rozdíl
např. od odpovědnosti podle trestního zákona. K objektivní odpovědnosti právnických osob srov. také rozsudek
NSS ze dne 27. 1. 2004, čj. 3 As 3/2003-38 (publikováno pod č. 389/2004 Sb. NSS) v souvislosti s celními
delikty. Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby tedy není zavinění.
K vyvození odpovědnosti postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem
nebo uložených na jejich základě.“ Zákon o pohonných hmotách v §10 odst. 1 upravuje liberační
důvod; podle něj právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila
veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Stanovení přísných
pravidel distribuce pohonných hmot koncovým spotřebitelům jakožto látek potenciálně
nebezpečných z důvodu jejich hořlavosti a dalších rizik pro životní prostředí i majetek či zdraví
osob, má za cíl eliminaci těchto významných nebezpečí. V rozsudku ze dne 19. 9. 2014,
čj. 4 As 123/2014-33, k tomu Nejvyšší správní soud uvedl: „Tato regulace je logická a žádoucí nejen
při zohlednění uvedených závažných rizik, ale i vzhledem k tomu, že koneční spotřebitelé nemají žádnou možnost,
jak kvalitu prodávaných pohonných hmot posoudit, a musejí se zcela spoléhat na to, že regulační orgány zajistí,
že v distribuční síti budou prodávány pouze kvalitní a nezávadné pohonné hmoty. Závažnosti případných
následků porušení povinností provozovatelů čerpacích stanic pak odpovídá jednak konstrukce objektivní
odpovědnosti těchto osob za správní delikty a úzce vymezený liberační důvod, jednak i výše zákonných sazeb
sankcí.“
[23] Námitka stěžovatele o nesprávnosti závěru, podle kterého „po prodávajícím je možné
spravedlivě požadovat, aby prodával pouze pohonnou hmotu, o níž si je zcela jist, že odpovídá stanoveným
parametrům“, je s ohledem na výše citovaná rozhodnutí lichá. Je to totiž právě prodejce,
kdo objektivně odpovídá za kvalitu jím prodávané pohonné hmoty. I prodejce, který zpravidla
není výrobcem pohonné hmoty, totiž může její kvalitu ovlivnit. Právě on může a musí udržovat
svá technická zařízení v bezvadném stavu, vybírat si pouze dodavatele, kteří jsou schopni dodávat
pohonné hmoty v kvalitě vyžadované právními předpisy a ověřovat a kontrolovat, zda jimi
prodávané pohonné hmoty těmto kritériím vyhovují. Prostředky, kterými provozovatel čerpací
stanice zajistí, aby jím prodávaná pohonná hmota vyhovovala předpisům, je ponechán na jeho
úvaze. Riziko spojené s případným porušením povinností ze strany dodavatele nese provozovatel
čerpací stanice. Eliminace či minimalizace tohoto rizika je věcí smluvních vztahů
mezi provozovatelem čerpací stanice a dodavatelem (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2014,
čj. 4 As 123/2014-33, který citoval i krajský soud). Není pravdou, že by citovaný závěr žalované
byl případný jen při odpovědnosti za zavinění. Subjektivní stránka (zavinění ať už úmyslné
či nedbalostní) jako prvek zaviněného porušení právní povinnosti totiž není pro vznik
odpovědnosti prodejce pohonných hmot za správní delikt podle §9 odst. 1 písm. b) zákona
o pohonných hmotách významná právě proto, že se jedná o odpovědnost objektivní.
Co je či není spravedlivým požadavkem, není ani otázkou hodnocení důkazů, ani otázkou
podmínek liberace. Spravedlivým požadavkem je totiž právě chráněný zájem (prodej pouze
kvalitních pohonných hmot), za jehož porušení nese prodejce pohonných hmot odpovědnost,
které se případně může zprostit.
[24] Chtěl-li se stěžovatel odpovědnosti za správní delikt zprostit, bylo pouze na něm,
aby prokázal liberační důvody. Za tímto účelem mu nikdo nebránil navrhnout důkazy.
Bylo přitom pouze na něm, aby navrhl důkazy způsobilé liberaci prokázat. Navrhl-li
však jen důkazy, jež ke zproštění jeho odpovědnosti vést objektivně nemohly, nebyly správní
orgány povinny takovým důkazním návrhům vyhovět. Stěžovatel správně uvedl, že by bylo věcí
hodnocení důkazů, zda bylo učiněno vše, co bylo možno k zabránění následku požadovat.
Hodnotit však lze pouze důkazy provedené; správní orgán proto může posuzovat důvodnost
liberačních důvodů pouze tehdy, byly-li důkazy schopné liberaci prokázat navrženy a provedeny.
Vzhledem k tomu, že žalovaná žádný z důkazních návrhů stěžovatele neshledala způsobilým
k prokázání jeho liberace, a právě proto k provedení navržených důkazních prostředků
nepřistoupila, nemohla ani důkazy hodnotit. K aplikaci stěžovatelova obecně správného výkladu
podmínek liberace, tj. že pro úspěšné vyvinění je zcela nerozhodné zda, kdy, čím, jak byla kvalita
paliva snížena pod zákonné parametry, nýbrž podstatné je, zda stěžovatel vynaložil takové úsilí,
aby kvalita paliva zůstala na zákonných parametrech, proto v souzeném případě vůbec dojít
nemohlo; to však nikoliv pro nezákonný postup žalované, ale pro liknavý přístup stěžovatele
k důkaznímu břemenu, jež jej tížilo.
[25] Krajský soud v napadeném rozsudku neuvedl, jak v rozporu s obsahem napadeného
rozsudku stěžovatel sugeruje, že k liberaci je třeba zcela zabránit porušení povinnosti. Uvedl,
že §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách stanovuje, že je třeba zabránit porušení povinnosti
stanovené zákonem (srov. stranu 8 napadeného rozsudku). Ostatně z dikce §10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách plyne, že nelze vyžadovat absolutní zabránění porušení zákonem
stanovených povinností (v takovém případě by ani správní delikt nemohl být spáchán a nebylo
by koho liberovat); postačí, pokud právnická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí,
které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila.
[26] Závěr krajského soudu, že prokázaná existence opatření zamezujících smísení pohonné
hmoty s jinou látkou při transportu a stáčení nemůže být považována za liberační důvod,
je správný. Takové smísení je totiž i podle Nejvyššího správního soudu pouze jedním z možných
faktorů majících vliv na jakost a složení pohonné hmoty. Kvalita pohonné hmoty
mohla být snížena i z mnoha jiných příčin. Proto i kdyby stěžovatel prokázal, že přijal opatření
k zabránění smísení pohonné hmoty s jinou látkou při transportu a stáčení, prokázal by,
že se snažil eliminovat pouze jeden faktor, který mohl kvalitu pohonné hmoty ovlivnit. To ovšem
nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí ve smyslu §10 odst. 1 zákona o pohonných
hmotách. Pro liberaci by bylo potřeba prokázat reálné uplatnění takových opatření, pomocí nichž
mohl stěžovatel kvalitu pohonné hmoty ověřit i během skladování a před prodejem.
[27] Nedůvodná je i stěžovatelova námitka, podle které krajský soud pominul žalobní námitky
obsažené v úvodu a pod písmeny a), b), c), d) a e) bodu IV. žaloby.
[28] V úvodu bodu IV. žaloby stěžovatel namítl, že po vydání zrušujícího rozsudku městského
soudu očekával, že ho žalovaná vyzve a poučí o možnosti uplatnit procesní práva a zaujmout
stanovisko ke shromážděným důkazním prostředkům. Žalovaná však nic takového neučinila
a bez dalšího vydala napadené rozhodnutí. Této žalobní námitce předcházela citace rozsudku
městského soudu, týkající se povinnosti žalované posoudit relevantnost důkazních návrhů
k prokázání podmínek podle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, provést dokazování,
učinit závěr o liberačních důvodech, zdůvodnit neprovedení důkazního prostředku. Krajský soud
se v napadeném rozsudku dostatečně vypořádal s tím, jak žalovaná, vázaná právním názorem
městského soudu, přistoupila k důkazním návrhům stěžovatele. Skutečnost, že se krajský soud
výslovně nevyjádřil k žalobní námitce, týkající se nepoučení stěžovatele o jeho procesních
právech žalovanou, nemůže představovat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud
v souvislosti s odůvodňováním rozhodnutí vyslovil, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek,
pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak,
že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08). Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeném rozsudku takový
ucelený argumentační systém shledal.
[29] Pod bodem IV. písmenem a) žaloby stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí
nerespektuje závazný právní názor vyslovený v prvém kasačním rozsudku městského soudu
k postupu při provedení dokazování. Krajský soud však kladl značný důraz na posouzení,
zda žalovaná v napadeném rozhodnutí zohlednila závazný právní názor městského soudu
(srov. stranu 6 napadeného rozsudku, kde krajský soud uvedl: „Z hlediska přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí je pak pro posuzovanou věc zcela zásadní, zda žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně
zohlednil závazný právní názor rozsudku městského soudu vyslovený v předchozím průběhu řízení.“) Následně
krajský soud přezkoumal postup žalované při posuzování důkazních návrhů stěžovatele,
jimiž chtěl prokázat existenci liberačních důvodů, a shledal, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí – ač s určitými výhradami – obstojí.
[30] Pod bodem IV. písmenem b) žaloby stěžovatel namítl, že se napadené rozhodnutí
bez dalšího odmítá zabývat otázkou liberace. Krajský soud se v napadeném rozsudku důvody,
pro které žalovaná neprovedla stěžovatelovy důkazní návrhy (v čemž stěžovatel
spatřoval nezabývání se otázkou liberace), přezkoumal. Citoval přitom – jak je již shora
připomenuto - judikaturu týkající se podmínek, za nichž lze návrhu na dokazování nevyhovět,
následně i v tomto směru shledal, byť i zde s jistou korekcí, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí je souladné se zákonnými požadavky.
[31] Pod bodem IV. písmenem c) žaloby stěžovatel namítl, že závěr napadeného rozhodnutí
není založen na skutkových zjištěních, ale na nejistých domněnkách. Krajský soud se domněnkou
žalované, podle které můžou existovat i jiná než stěžovatelem přijatá opatření pro zachování
a kontrolu kvality pohonné hmoty, zabýval a neshledal ji mylnou. Naopak uvedl příklady
takových opatření – průběžné odebírání vzorků pohonných hmot přebíraných od dodavatele
a striktní požadavek prodejce na smluvního dodavatele, aby k dodávkám pohonných hmot
předkládal též laboratorní výsledky rozborů jejich vzorků, a nikoliv pouze prohlášení na dodacích
listech, že dodávaná pohonná hmota odpovídá příslušným ČSN.
[32] Pod bodem IV. písmenem d) žaloby stěžovatel namítl, že v napadeném rozhodnutí
je zaměňováno zavinění s liberací, neboť bylo odkázáno na nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího
správního soudu. Krajský soud dal stěžovateli z části za pravdu v tom, že žalovaná v souvislosti
s liberací skutečně odkázala na ne zcela přiléhavý rozsudek a odkázal na rozsudek jiný.
[33] Pod bodem IV. písmenem e) žaloby stěžovatel namítl, že v napadeném rozhodnutí
je zaměňována liberace se zásahem vyšší moci. Krajský soud k tomu uvedl, že výklad
§10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách žalovanou je poněkud zužující a aplikaci tohoto
ustanovení nelze omezovat jen na výjimečné případy jako je zásah vyšší moci. Krajský soud
měl naopak za to, že existují preventivní opatření, jejichž provedením se prodejce pohonné
hmoty může úspěšně deliktní odpovědnosti zprostit.
[34] Nejvyšší správní soud proto souhrnně ke kasační námitce, podle které krajský soud
pominul výše uvedené žalobní námitky, konstatuje, že se krajský soud takto namítaného
pochybení nedopustil. K stěžovatelem tvrzenému nevypořádání žalobních námitek
(které by představovalo porušení práva na spravedlivý proces a bylo důvodem pro kasaci
napadeného rozsudku) nedošlo.
[35] Stěžovatel správně uvedl, že při pochybnostech správního orgánu o tom,
co má být navrženým důkazem prokázáno, by měl správní orgán účastníka řízení vyzvat
k doplnění, upřesnění či osvětlení důvodů, které k důkaznímu návrhu vedly. V souzeném případě
však žádné pochybnosti správním orgánům nevyvstaly, neboť z odvolání bylo zřejmé,
že provedením navržených důkazních prostředků mělo být prokázáno pouze to, a nic více,
jaká opatření pro zachování kvality pohonné hmoty stěžovatel využívá při jejich transportu
a při stáčení na čerpací stanici, což však – jak je již shora vysvětleno – nemohlo k liberaci
stěžovatele vést.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[37] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto ji soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. ledna 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu