ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.161.2016:42
sp. zn. 8 As 161/2016-42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) F. R., b) J. R.,
oba zastoupeni Mgr. Janou Smilovou, advokátkou se sídlem Žižkova tř. 1321/1, České
Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního
stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2015,
čj. KUJCK 54738/2015/OREG, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2016, čj. 10 A 165/2015-30,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce a) se odmítá .
II. Žádný z žalobců nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žalobce a).
III. Žalobci a) se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč,
který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupkyně
Mgr. Jany Smilové ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Kasační stížnost žalobkyně b) se zamítá .
V. Žádný z žalobců nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žalobkyně b).
VI. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobců.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 7. 2015, čj. KUJCK 54738/2015/OREG, (dále
jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu
Prachatice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 29. 4. 2015, čj. MUPt/13926/2015, kterým stavební
úřad zamítl žádost žalobců o dodatečné povolení hospodářské (zemědělské) stavby
na pozemkových parcelách KN č. X (dle PK X) nyní (po obnově operátu) č. X, KN č. X, X (dle
PK X) nyní (po obnově operátu) KN č. X, X v katastrálním území H. a odvoláním napadené
rozhodnutí bylo potvrzeno.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí
žalovaného zamítl.
[3] Krajský soud nejprve uvedl, jaké rozhodné skutečnosti vyplynuly ze správního spisu. Dne
21. 5. 2014 podali žalobci žádost o dodatečné povolení stavby na parcele PK č. X, díl X, PK č. X,
díl X a KN č. X v katastrálním území H. a odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, kterým
bylo nařízeno odstranění této stavby. Stavební úřad usnesením ze dne 9. 9. 2014, čj.
MUPt/34555/2014, zamítl žádost o dodatečné povolení hospodářské (zemědělské) stavby na
uvedených pozemcích v katastrálním území H. Na základě odvolání proti tomuto rozhodnutí
žalovaný rozhodnutím dne 5. 12. 2014, čj. KUJCK 68405/2014/OREG, zrušil usnesení
stavebního úřadu ze dne 9. 9. 2014, čj. MUPt/34555/2014, a věc mu vrátil k novému projednání.
Stavební úřad pokračoval v řízení o žádosti žalobců o dodatečné povolení stavby a rozhodnutím
ze dne 29. 4. 2015, čj. MUPt/13926/2015, žádost o dodatečné povolení hospodářské
(zemědělské) stavby zamítl. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 24.
7. 2015, čj. KUJCK/54738/2015/OREG, zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že žalobci neučinili předmětem sporu zřízení
stavby o rozměrech cca 640 cm krát 740 cm na shora specifikovaných pozemkových parcelách
bez ohlášení či stavebního povolení. Spor se týkal nevydání dodatečného stavebního povolení.
V tomto ohledu byl zjištěn rozpor s územně plánovací dokumentací, tj. rozpor s veřejným
zájmem, který je rozhodný pro dodatečné povolení stavby. Pozemky, na které stavba zasahuje,
jsou totiž z části určeny pro místní a obslužnou komunikaci a dále pro nízkopodlažní bytovou
výstavbu. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobců, podle které v roce 2020 bude
projednáván nový územní plán. Platný územní plán totiž představuje veřejný zájem, který nelze
překonat tvrzením, že tento územní plán má být v budoucnu nahrazen jiným. Při posuzování
veřejného zájmu v případě, kdy stavebník podá žádost o dodatečné povolení stavby, je nutné
vycházet z právního stavu, který tu je v době rozhodování o tomto dodatečném povolení.
Je to stavebník „černé“ stavby, kdo má prokázat existenci souladu s veřejným zájmem. V dané
věci tento soulad s veřejným zájmem ze strany žalobců prokázán nebyl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost
co do obsahu opřenou o důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatelé namítli, že nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle kterého byla žalobní
námitka, týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, vznesena pouze obecně.
Stěžovatelé citovali část odvolání argumentující tím, že předmětná stavba je stavbou vedlejší,
určená k užívání se stavbou hlavní. Správní orgány však k tomu nezaujaly žádné stanovisko. Dále
stěžovatelé uvedli, proč tento odvolací důvod uplatnili.
[7] Stěžovatelé také namítli, že porušení zásad podle §2 odst. 4 s. ř. a §4 odst. 2 s. ř. v žalobě
dostatečně specifikovali. Poukázali totiž na neudržitelnost formálního stavu se stavem faktickým;
proto měly správní orgány aplikovat zásadu přiměřenosti a zásadu poučovací. V napadeném
rozsudku obsažená citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
čj. 1 As 70/2011-74, stěžovatele utvrzuje v tom, že byly porušeny uvedené zásady. Stěžovatelé
též uvedli skutkové okolnosti, za kterých předmětnou stavbu postavili.
[8] Stěžovatelé odkázali na §17 odst. 6 a 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích definující místní a obslužné komunikace. Dále uvedli, že přístupnost parcel,
určených k výstavbě nízkopodlažních rodinných domů, je zajištěna, aniž by na parcele č. X
musela být zřízena místní a obslužná komunikace. Taková komunikace by umožňovala zbytečný
průjezd obytnými okrsky. Aplikace stávajícího územního plánu je proto v daném místě absolutně
vyloučena.
[9] Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s tím, že předmětná stavba zasahuje do práv vlastníků
sousedních pozemků, jak uvedl krajský soud. Tvrzení vlastníků sousedních pozemků označili
na nepravdivé a popsali místní poměry, z nichž plyne, že předmětná stavba nemůže stínit
ani zvětšovat vlhkost na sousedních pozemcích.
[10] Podle stěžovatelů z názoru krajského soudu „vyplývá, že pokud se sami svým jednáním dostali
do situace, že při vybudování předmětné stavby nepostupovali v souladu se stavebním zákonem, nepřísluší
jim již žádná práva.“ Krajský soud měl územní plán aplikovat v souladu s jeho smyslem a účelem
a veřejný zájem ve vztahu k předmětné stavbě posoudit nikoliv „toliko izolovaně na územně plánovací
dokumentaci“. Správní orgány též nedaly stěžovatelům prostor předložit veškeré podklady
podle §110 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), například potřebnou technickou dokumentaci, aby bylo možné provést její komplexní
posouzení.
[11] Stěžovatelé dále uvedli, že „svojí argumentací nechtěli a ani nechtějí od územního plánu zcela
odhlédnout.“ a že „[j]e jim známo, že v rámci řízení o dodatečném povolení stavby nelze řešit, zda veřejný zájem
projevený v Územním sídelním plánu útvaru H. je v souladu s rozvojem dané lokality, a ani předmětný územní
plán z tohoto důvodu negovat. Pro účely tohoto řízení však považovali za nutné poukázat na všechny okolnosti.“
K tomu dále tvrdili, že porušení stavebních předpisů nebylo intenzivní, stavba nezasahuje ani
nijak neomezuje práva jiných osob, nenarušuje harmonii dané lokality a ani v této lokalitě
nezhoršuje životní prostředí, ekonomické či jiné podmínky.
[12] Stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný označil kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III.A Kasační stížnost žalobce a)
[14] Ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadený rozsudek byl žalobci
a) doručen ve středu 15. 6. 2016.
[15] Podle §106 odst. 2 věta první a třetí s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou
týdnů po doručení rozhodnutí. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
[16] Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet následující den po dni doručení
napadeného rozsudku a skončila dnem, který se označením shodoval se dnem, který určil její
počátek, tj. uplynutím středy 29. 6. 2016.
[17] Kasační stížnost žalobce a) byla podána (a Nejvyššímu správnímu soudu doručena)
ve středu dne 6. 7. 2016, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Nejvyššímu správnímu
soudu proto nezbylo než kasační stížnost žalobce a) odmítnout pro opožděnost.
III.B Kasační stížnost žalobkyně b)
[18] Přestože byla kasační stížnost žalobce a) odmítnuta pro opožděnost, lze kasační stížnost
věcně projednat. Stěžovatelé ji totiž formulovali společně jako jedno podání a žalobkyně b)
ji podala včas. Nejvyšší správní soud nenalezl ani jiné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu
předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]. Ačkoliv formálně byla kasační stížnost žalobce a) odmítnuta,
bude pro přehlednost nadále v odůvodnění tohoto rozsudku reagováno na námitky stěžovatelky
ve shodě s obsahem kasační stížnosti jako na námitky obou žalobců čili stěžovatelů.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, kterou stěžovatelé nijak blíže nespecifikovali. Její důvodnost by totiž sama o sobě
postačovala k zrušení napadeného rozsudku. Ve své ustálené judikatuře mnohokráte Nejvyšší
správní soud konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné,
jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc
podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom
neshledal, že by v napadeném rozsudku absentoval některý z výše uvedených požadavků. Krajský
soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně
vypořádal. O tom svědčí i to, že stěžovatelé v kasační stížnosti se závěry krajského soudu věcně
polemizují, což v případě neodůvodněného nebo nesrozumitelného rozhodnutí zpravidla
nepřichází v úvahu. Skutečnost, že se krajský soud se závěry žalovaného ztotožnil, sama o sobě
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku nezakládá.
[20] K námitce stěžovatelů, podle níž krajský soud chybně poukázal na obecnost žalobní
námitky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, konstatuje Nejvyšší správní soud,
že stěžovatelé v žalobě uvedli pouze: „[ž]alobci však mají za to, že se žalovaný nevypořádal se všemi
odvolacími důvody“, a to aniž by jakkoliv toto tvrzení konkretizovali například tím, které odvolací
důvody žalovaný pominul. Žalobní námitka proto byla vskutku formulována jen obecně; kasační
výtka namítající opak důvodná není.
[21] Navíc se krajský soud, ačkoliv považoval žalobní námitku týkající se porušení zásad
podle §2 odst. 4 s. ř. a §4 odst. 2 s. ř., za obecně formulovanou, s touto žalobní námitkou
přezkoumatelným způsobem vypořádal. Dospěl totiž, na základě informací obsažených
ve správním spise, k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zásadou poučovací.
Stěžovatelé byli poučeni o tom, že v případě vedení řízení z moci úřední o odstranění stavby
mohou požádat o dodatečné povolení stavby. Rovněž shledal, že nedošlo k porušení zásady
podle §2 odst. 4 s. ř., protože pro rozhodnutí věci byl podstatný rozpor s územně plánovací
dokumentací, tzn. rozpor s veřejným zájmem, pro který dodatečné povolení stavby nepřicházelo
v úvahu.
[22] Ani námitku, dle níž byla ve správním řízení porušena zásada přiměřenosti,
protože dodatečné stavební povolení bylo odmítnuto pouze z důvodu nesouladu s územně
plánovací dokumentací, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[23] Podle §129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona lze nepovolenou stavbu dodatečně
povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu s územně
plánovací dokumentací. Ač se stěžovatelům může umístění stavby v rozporu s územně plánovací
dokumentací jevit jako nevýznamné, není tomu tak. Část stavby totiž byla umístěna na ploše
určené pro místní a obslužnou komunikaci a zbývající část stavby byla umístěna na ploše určené
pro nízkopodlažní bytovou výstavbu. Stěžovatelé v kasační stížnosti uvedli pouze: „Pokud je však
menší část stavby postavena na parcele, která je Územním plánem sídelního útvaru H. časově a formálně
vymezena jako místní a obslužná komunikace, když navíc pro takovouto komunikaci nenaplňuje zákonem
stanovené požadavky, pro tento účel je terénu naprosto neznatelná a ani v minulosti nepoužívaná, pak odmítnutí
dodatečného povolení stavby pouze z důvodu nesouladu s územně plánovací dokumentací, aniž by byla s ohledem
ke všem fakticky daným okolnostem dána možnost pro jiný možný způsob řešení, je nepochybně v rozporu právě
se zásadou přiměřenosti dle ustanovení §2 odst. 4 správního řádu a se zásadou poučovací dle ustanovení
§4 odst. 2 správního řádu.“ Stěžovatelé tedy pominuli, že další část stavby byla také umístěna
v rozporu s územně plánovací dokumentací. Postup správních orgánů proto Nejvyšší správní
soud nepovažuje za rozporný se zásadou přiměřenosti. Ani z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 70/2011-74, jehož se stěžovatelé dovolávají, neplyne opak.
Tento rozsudek zdůrazňuje, že splnění podmínek pro dodatečné povolení stavby musí prokázat
osoba o toto povolení žádající.
[24] Ve vztahu k námitce o nepotřebnosti zřízení komunikace na parcele č. 977/73
v katastrálním území H., připomíná Nejvyšší správní soud, že stěžovatelé mohli proti záměru
umožnit zřízení komunikace na této parcele brojit v procesu tvorby územně plánovací
dokumentace. Předmětem nynějšího řízení bylo však zamítnutí žádosti o dodatečné povolení
stavby. Pro toto rozhodnutí byl směrodatný platný a účinný územní plán. Nelze se proto zabývat
argumentací zpochybňující určení parcely č. X v katastrálním území H. pro místní a obslužnou
komunikaci. Proto je správný závěr krajského soudu, podle kterého „[p]ředmětem tohoto řízení není
přezkoumání schválené a platné územně plánovací dokumentace. Tyto argumenty, případně námitky měly být
vzneseny v rámci jejího schvalování a v tomto konkrétním řízení není již prostor pro jejich vypořádání a nemohou
mít z toho důvodu pro konkrétní předmět řízení právní význam.“ Ostatně i sami stěžovatelé v závěru
kasační stížnosti uznali, že „v rámci řízení o dodatečném povolení stavby nelze řešit, zda veřejný zájem
projevený v Územním sídelním plánu útvaru H. je v souladu s rozvojem dané lokality, a ani předmětný územní
plán z tohoto důvodu negovat.“
[25] Krajský soud v napadeném rozsudku nedospěl k závěru, že předmětná stavba zasahuje
do práv vlastníků sousedních pozemků, jak uvádějí stěžovatelé. Krajský soud pouze konstatoval,
že P. Š. a R. Š. vznesli námitku zpochybňující pravdivost tvrzení, podle kterého předmětná stavba
nijak nezhoršuje užívání sousedních nemovitostí. Uvedené krajský soud zmínil poté, co
konstatoval, že pro věc je podstatný zjištěný rozpor s územně plánovací dokumentací; je zjevné,
že tak učinil nad rámec pro posouzení věci nezbytných závěrů. Ani tato kasační výhrada proto
důvodná není.
[26] Námitku, podle které správní orgány nedaly stěžovatelům prostor předložit veškeré
podklady podle §110 odst. 2 stavebního zákona, stěžovatelé poprvé vznesli až v kasační stížnosti.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Stěžovatelé mohli tuto námitku uplatnit již v řízení před krajským soudem, avšak neučinili tak;
touto námitkou se proto Nejvyšší správní soud nezabýval.
[27] Krajský soud nedospěl k závěru, z něhož – jak sugerují stěžovatelé – „vyplývá,
že pokud se sami [stěžovatelé] svým jednáním dostali do situace, že při vybudování předmětné stavby
nepostupovali v souladu se stavebním zákonem, nepřísluší jim již žádná práva.“ Krajský soud nezpochybnil
možnost dodatečného povolení stavby zřízené bez ohlášení či stavebního povolení, zdůraznil
však, že k takovému povolení může dojít pouze, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky.
Jak již bylo uvedeno, jednou z těchto podmínek je, že stavba není umístěna v rozporu s územně
plánovací dokumentací [§129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona]. Právě rozpor umístění stavby
s územně plánovací dokumentací byl v souzeném případě důvodem, proč nebyla stavba
dodatečně povolena a proč krajský soud závěry žalovaného i správního orgánu prvního stupně
aproboval a žalobní námitky důvodnými neshledal. Na postupu krajského soudu neshledává
Nejvyšší správní soud nic, co by opodstatňovalo jeho kasační zásah, s rozhodovacími důvody
přehledně v napadeném rozsudku vyloženými se ztotožňuje a na tyto důvody odkazuje.
Nesouhlasí ani s námitkou zpochybňující řádné posouzení veřejného zájmu krajským soudem.
I z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že územně plánovací dokumentace veřejný zájem
na tom kterém území konkretizuje (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 3. 2014,
čj. 9 As 167/2012-70, ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Opožděně podanou kasační stížnost žalobce a) odmítl Nejvyšší správní soud
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. a nedůvodnou kasační stížnost
žalobkyně b) zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce a) rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 3 věta první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[30] Nejvyšší správní soud rovněž rozhodl o tom, že se žalobci a) vrací zaplacený soudní
poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč. Podkladem pro vrácení soudního poplatku
je §10 odst. 3 věta poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud
vrátí ze svého účtu zaplacený soudní poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním
jednáním odmítnut. Třicetidenní lhůta k vrácení soudního poplatku vychází z §10a odst. 1
zmíněného zákona. Nejvyšší správní soud zástupkyni žalobce a) vyzývá, aby sdělila soudu číslo
účtu, na nějž má být částka poukázána.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně b) rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch, nemají
proto právo na náhradu nákladů řízení.
[32] Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. ledna 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu