ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.235.2016:63
sp. zn. 8 As 235/2016-63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: Z. Š., zastoupená
Mgr. Romanem Měrkou, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti
žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, čj. 8 A 142/2016-13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Úvod:
Žalobkyně se domáhala ochrany pokojného stavu u správních orgánů. Ty ji odmítly s tím,
že od 1. 1. 2014 k tomu nejsou příslušné. Stejně se k věci postavilo Ministerstvo zemědělství,
které vyřizovalo její podání jako poslední. Žalobkyně podala proti ministerstvu zásahovou žalobu,
jejíž důvodnost spatřovala v zásahu do svých procesních práv a nesprávném úředním postupu
žalovaného. Městský soud žalobu odmítl s tím, že se jedná o soukromoprávní věc, a žalobkyni
odkázal na soudy rozhodující v občanskoprávním řízení. Proti tomuto rozhodnutí brojí
žalobkyně kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se musel zabývat povahou ochrany soukromých práv správními orgány
a důsledky jejího neposkytnutí.
I.
[1] Na pozemku žalobkyně rostl smrk, který spadl na sousední pozemek. Soused vyzval
žalobkyni k odstranění spadlého stromu, a když tak neučinila, odklidil jej sám. Žalobkyně
se obrátila na Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí se žádostí „o pomoc při uvedení
do pokojného stavu“. Správní orgán jí 17. 2. 2014 sdělil, že na základě jejího podnětu neshledal
porušení zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a změně některých dalších zákonů (lesní zákon),
a že v soukromoprávním sporu nemůže jednat, ani od 1. 1. 2014 poskytovat ochranu pokojného
stavu.
[2] Žalobkyně se podáním obrátila na Krajský úřad Moravskoslezského kraje.
Odbor životního prostředí a zemědělství jej 21. 5. 2014 vyhodnotil jako stížnost dle
§175 spr. ř. a shledal, že není důvodná. Další podání vyhodnotil krajský úřad, odbor kontroly
a sdílených služeb, jako stížnost dle §175 spr. ř. proti postupu odboru životního prostředí
a postoupil ji tomuto odboru, který ji 21. 4. 2015 neshledal důvodnou. Uvedl, že ochrana
pokojného stavu správními orgány již není součástí právního řádu a v této věci nemůže jednat.
[3] Ministerstvo zemědělství (žalovaný) obdrželo „žádost o vyřízení“. V odpovědi žalobkyni
uvedlo, že krajský úřad postupoval správně, pokud podání vyhodnotil jako stížnosti. Městský
úřad se nemohl zabývat řešením soukromoprávního sporu, neboť by to znamenalo poskytování
právních služeb. Spor nelze řešit ve správním řízení, a pokud se strany nedohodnou,
věc lze předložit soudu.
II.
[4] Žalobkyně podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného u Krajského
soudu v Ostravě. Důvodnost spatřovala v zásahu do svých procesních práv a nesprávném
úředním postupu žalovaného. Tvrdí, že jeho přípis obsahuje pouze obecné konstatování a žádné
úvahy, kterými se řídil. Žádala prošetření postupu krajského úřadu, nikoliv řešení sousedského
sporu.
[5] Krajský soud v Ostravě postoupil věc jako místně příslušnému Městskému soudu v Praze.
Ten žalobu odmítl (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II.). Uvedl, že se žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva,
avšak soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. Prohlásil
se za věcně nepříslušný a žalobu odmítl. Poučil žalobkyni o možnosti podat civilní žalobu.
III.
[6] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla usnesení městského soudu kasační stížností opírající
se o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
[7] Namítla, že nežádala soud o rozhodnutí v soukromoprávním sporu, ale o posouzení,
zda byl postup správních orgánů správný a zdali nepředstavuje nezákonný zásah. Dále uvedla,
že její podání správním orgánům byla nesprávně vyhodnocena jako stížnosti; ve skutečnosti
se jednalo o podněty dle §42 spr. ř. směřující k uplatnění §156 odst. 2 spr. ř., tedy přiměřené
aplikaci úpravy přezkumného řízení.
[8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že mu nebylo napadené usnesení
doručeno. Správní orgány postupovaly správně, pokud hodnotily podání stěžovatelky jako
stížnosti. Zároveň nemohou rozhodovat soukromoprávní spory, a proto stěžovatelce nemohly
vyhovět. Nedošlo k zásahu do veřejných práv stěžovatelky.
V.
[10] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil její důvodnost v mezích rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] V řízení o kasační stížnosti má stěžovatelka za to, že městský soud neměl odmítnout její
žalobu, jelikož se domáhala ochrany svého veřejného subjektivního práva, nikoliv vlastnického
práva. Žádala přezkum postupu správních orgánů.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností usnesení, a to jak
z úřední povinnosti, tak i k námitce stěžovatelky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 2 Ads 58/2003-75). Pokud by shledal usnesení v celém rozsahu nepřezkoumatelným, nemohl
by posuzovat další kasační námitky stěžovatelky.
[14] Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu neshledal. Městský
soud vyložil dostatečně určitě a srozumitelně, z jakých skutečností vycházel, jak je hodnotil
a na základě jakých úvah dospěl k závěru o odmítnutí žaloby dle §46 odst. 2 s. ř. s.
[15] Městský soud správně posoudil, že základem věci je soukromoprávní spor, který by měly
rozhodovat civilní soudy s ohledem na §7 o. s. ř. Lze souhlasit i s postupem správních orgánů,
jež stěžovatelku upozornily na to, že od 1. 1. 2014, tedy od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, nemají možnost poskytovat ochranu pokojnému stavu. Stejně
tak nemohou rozhodovat soukromoprávní spory, pokud tak nestanoví zvláštní zákon;
na projednávanou věc žádný nedopadá.
[16] Správní orgány tedy nemohly zahájit řízení „ve věci pomoci při ochraně majetku
a uvedení do pokojného stavu“ ani na podnět stěžovatelky. Stížnostmi na vyřízení věci
se zabývaly a vyhodnotily je správně jako nedůvodné. Správní orgány postupovaly procesně
správně, zásahová žaloba tedy zřejmě nemohla být úspěšná a městský soud jí nemohl vyhovět.
Měl ji však zamítnout, nikoliv odmítnout, protože směřovala proti postupu správních orgánů.
Ten má veřejnoprávní charakter, a to i v případě, že by předmětem řízení byla soukromoprávní
věc (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 31/2003-49). Na situaci nic nemění ani
to, že v konkrétní věci nemají správní orgány k rozhodování pravomoc.
[17] V dané konkrétní věci však Nejvyšší správní soud nepovažuje za vhodné rušit rozhodnutí
městského soudu a věc mu vracet k dalšímu řízení. Jak je uvedeno výše, je zřejmé, že žaloba
nemůže být úspěšná. Žalobkyně byla navíc poučena o možnosti domáhat se svého práva před
civilními soudy; v meritu věci jí tedy není upírána soudní ochrana. Zrušení usnesení městského
soudu by řízení pouze uměle prodlužovalo a v důsledku by bylo i proti zájmům stěžovatelky.
[18] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že dle obsahu soudního spisu
usnesení o odmítnutí žaloby nebylo žalovanému doručeno. Nicméně žalovaný byl účastníkem
řízení před městským soudem; nedoručení usnesení žalovanému na účastenství nemá vliv.
VI.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. srpna 2017
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu