ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.245.2016:112
sp. zn. 8 As 245/2016-112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: KOLKOVNA
GROUP a.s., se sídlem Náprstkova 214/7, Praha 1, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem,
advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví,
se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Plzeňský
Prazdroj a. s., se sídlem U Prazdroje 64/7, Plzeň, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M.,
advokátem se sídlem Křížovnické nám. 193/2, Praha 1, proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 4. 1. 2013, čj. O-437115/D56155/2012/ÚPV, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, čj. 8 A 37/2013-71,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, čj. 8 A 37/2013-71, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Úvod:
Žalovaný nevyhověl návrhu žalobkyně na prohlášení ochranné známky, jejímž vlastníkem
je osoba zúčastněná na řízení, za neplatnou. Žalobkyně napadla rozhodnutí rozkladem, který
předseda žalovaného zamítl. Žalobkyně podala správní žalobu, kterou Městský soud v Praze
zamítl. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobkyně kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se musel zabývat otázkou rozhodování soudu bez nařízení jednání přes
nesouhlas účastníka řízení.
I.
[1] Žalovaný zamítl návrh žalobkyně na prohlášení slovní grafické ochranné známky
č. 284518 ve znění „PILSNER URQUELL ORIGINAL RESTAURANT“, jejímž vlastníkem
je osoba zúčastněná na řízení, za neplatnou. Žalobkyně tvrdila, že jí svědčí práva k autorskému
dílu – fontu písma „KOLKOVNA“, který je použit v napadené ochranné známce. Domáhala
se proto dle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách, prohlášení ochranné známky za neplatnou. Žalovaný neshledal porušení autorských
práv a návrh zamítl.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí orgánu prvního stupně rozklad, který předseda
žalovaného zamítl a potvrdil původní rozhodnutí. Uvedl, že v době podání přihlášky ochranné
známky probíhala mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení úzká spolupráce a že autorské
dílo bylo použito s vědomím žalobkyně. Dílo nemohlo být užitím ochranné známky dotčeno.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí předsedy žalobu u Městského soudu v Praze. Uvedla,
že správní orgán nesprávně posoudil předložené důkazy. Namítla, že nikdy neuzavřela s osobou
zúčastněnou (pod)licenční smlouvu a jediný podklad závěrů napadeného rozhodnutí vznikl
až dlouho po registraci ochranné známky.
[4] Městský soud žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně nebyla v době podání
žaloby majitelkou ochranné známky č. 251008 ve znění „KOLKOVNA“, a proto nemohla
být dotčena na svých právech ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Hmotněprávní námitky tedy
nepřezkoumával a omezil se pouze na procesněprávní. Uvedl, že se žalovaný vypořádal se všemi
rozkladovými námitkami. Nedošlo k porušení §16 spr. ř, jelikož žalovaný nepostavil
své rozhodnutí na cizojazyčných listinách. Nepřipuštění nových důkazních návrhů v řízení
o rozkladu není vadou, která by způsobovala nezákonnost rozhodnutí; stejně tak provádění
důkazů, které nenavrhli účastníci.
III.
[5] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností opírající
se o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Namítla, že městský soud měl přezkoumat její hmotněprávní námitky. Důvodem podání
návrhu na neplatnost ochranné známky „Pilsner Urquell ORIGINAL RESTAURANT“ byla
skutečnost, že stěžovatelce svědčí práva vyplývající z výhradní licenční smlouvy k užití
autorského díla, která jsou užíváním této ochranné známky dotčena, nikoliv práva z jiné ochranné
známky. Stěžovatelka tedy měla žalobní legitimaci dle §65 odst. 1 s. ř. s.
[7] Žalovaný nesprávně posoudil, že stěžovatelka souhlasila s užíváním autorského díla
osobou zúčastněnou na řízení. Nikdy s ní neuzavřela sublicenční smlouvu; tyto závěry nebyly
ve správním řízení prokázány, ačkoliv jsou klíčové pro posouzení celé věci. Osoba zúčastněná
na řízení neunesla důkazní břemeno o existenci sublicenční smlouvy či souhlasu. Žalovaný
v rozporu s principy správního řízení otočil důkazní břemeno na stěžovatelku. Ta však tvrdila,
že smlouvu neuzavřela a neexistenci nelze pozitivně dokazovat.
[8] Považuje za nesprávný postup žalovaného, že nezohlednil dokumenty, které stěžovatelka
přiložila k rozkladu. Jedná se o natolik významné důkazy, že jejich nepřipuštění mělo vliv
na zákonnost rozhodnutí. Nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady koncentrace. Tyto
závěry nesprávně potvrdil i městský soud.
[9] Stěžovatelka též uvedla, že městský soud rozhodl, aniž by nařídil jednání, ačkoliv s tím
výslovně nesouhlasila. Byla ji tím odňata možnost účinné obrany při hájení jejích oprávněných
zájmů.
[10] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu,
rozhodnutí správních orgánů druhého i prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně
aby zrušil rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zkoumal dotčení autorského díla
a dospěl k závěru, že k němu nedošlo. Stěžovatelka a osoba zúčastněná na řízení spolu v době
podání přihlášky ochranné známky úzce spolupracovaly. Z předložených dokumentů vyplynulo,
že stěžovatelka udělila souhlas s užíváním autorského díla. Jakkoliv nebyl návrh na prohlášení
neplatnosti ochranné známky odůvodněn kolizí ochranných známek, ale z důvodu tvrzeného
zásahu do práv k autorskému dílu, je rozhodnutí žalovaného po právu.
[12] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že kasační námitky jsou nesprávné
a stížnost nedůvodná. Městský soud správně posoudil veškeré podstatné právní otázky a správně
uvedl, že žalobkyně byla legitimována k podání žaloby jen dle §65 odst. 2 s. ř. s. Zásah do práv
mohl přicházet v úvahu jen v souvislosti s ochrannou známkou „KOLKOVNA“. Rozhodnutí
má oporu ve spisu a je dostatečně odůvodněno. Uvádí, že nenařízením jednání nebyla
stěžovatelčina práva zkrácena.
[13] Stěžovatelka v replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení uvedla, že pro posouzení její
žalobní legitimace není podstatné, zda byla v době podání žaloby vlastníkem ochranné známky
č. 251008 „KOLKOVNA“. Stěžovatelka je osobou, které náleží práva k autorskému dílu
ve smyslu §7 písm. i) zákona o ochranných známkách a má žalobní legitimaci dle §65 odst. 1 s. ř. s.
Svědčí jí majetková autorská práva k fontu písma KOLKOVNA, která plynou z výhradní licenční
smlouvy. Postupem městského soudu, který nenařídil jednání, byla stěžovatelce odebrána
možnost účinné obrany jejích zájmů, respektive porušeno právo na spravedlivý proces. V replice
k vyjádření žalovaného stěžovatelka uvedla, že z důkazů nevyplývá, že by v době podání přihlášky
napadené ochranné známky jednala s osobou zúčastněnou ve shodě. Tvrdí, že neudělila k užití
souhlas a jeho neexistenci nelze pozitivně prokazovat, důkazní břemeno leží na osobě
zúčastněné.
[14] Osoba zúčastněná na řízení v odpovědi uvedla, že stěžovatelka nebyla legitimována
k žalobě dle §65 odst. 1 s. ř. s. Městský soud se správně nezabýval hmotněprávními námitkami
a stejně by měl učinit i soud kasační. Rozhodnutím předsedy žalovaného nebyla dotčena žádná
veřejná subjektivní práva stěžovatelky, jedná se o domnělý zásah do majetkových autorských
práv, která jsou soukromoprávní.
V.
[15] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou, podle níž městský soud rozhodl
v dané věci bez nařízení jednání, ač pro to nebyly splněny podmínky uvedené v §51 s. ř. s.
[18] Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla ve výzvě dle §51 odst. 1 s. ř. s. poučena
o tom, že souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání udělí také tehdy, pokud do dvou týdnů
od doručení výzvy nevyjádří svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Zástupci
stěžovatelky byla výzva doručena do datové schránky 23. 3. 2013.
[19] Stěžovatelka přípisem z 2. 4. 2013, doručeným soudu osobně ve stejný den, sdělila,
že „nesouhlasí s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání“.
[20] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud „rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou
týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě
poučen.“ Dle odstavce 2 téhož ustanovení „[s]tanoví-li tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání o věci
samé i v dalších případech“. Možnost rozhodovat bez jednání představuje výjimku (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 3/2007-68).
[21] Ze soudního spisu plyne, že městský soud vyzval stěžovatelku, aby v zákonné lhůtě
sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání, popřípadě ve stejné lhůtě sdělila
soudu svůj nesouhlas s takovým postupem. Zároveň ji poučil o důsledcích nevyjádření se k této
výzvě ve lhůtě dvou týdnů od jejího doručení. Sdělila-li stěžovatelka před uplynutím lhůty soudu,
že nesouhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání a soud přesto jednání nenařídil a rozhodl
ve věci, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 49/2008-62).
[22] Městský soud nezrušil rozhodnutí pro vady uvedené v §76 odst. 1 s. ř. s., ani nevyslovil
jeho nicotnost podle odst. 2 uvedeného ustanovení, ale zamítl žalobu pro její nedůvodnost.
Proto nebylo možno o věci rozhodnout bez nařízení jednání ani dle §51 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §76 s. ř. s.
[23] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti
vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Jeho porušení je důvodem ke zrušení rozhodnutí, jež je výsledkem řízení,
v němž k takovému pochybení došlo, a k vrácení věci soudu k dalšímu řízení.
[24] V dalším řízení městský soud nařídí k projednání žaloby jednání. V novém rozhodnutí
ve věci samé, v němž se vypořádá se všemi uplatněnými žalobními body, pak budou zohledněny
i výsledky jednání.
[25] Nejvyšší správní soud se v tomto okamžiku nemůže vyjádřit k ostatním stížním
námitkám, protože nelze předjímat další vývoj věci v návaznosti na průběh ústního jednání.
Vypořádání těchto námitek by bylo předčasné a potvrzení, nebo popření správnosti postupu
městského soudu by postrádalo svůj význam.
VI.
[26] Městský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)]. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm bude městský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a znovu posoudí
důvodnost stěžovatelčiny žaloby.
[27] V rozhodnutí o věci samé rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. srpna 2017
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu