ECLI:CZ:NSS:2017:8.AZS.148.2017:40
sp. zn. 8 Azs 148/2017-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobce: J. N. S.,
zast. Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Vyšehradská 702/12, Karlovy Vary, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor
cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kaplanova 2055/4,
Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 5. 2017, čj. KRPA-168506-11/ČJ-2017-000022,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017,
čj. 4 A 55/2017-30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Daliborovi Lípovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna a náhrada za promeškaný čas a hotových výdajů ve výši 13 041 Kč, která
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaná dle ustanovení §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodla o zajištění žalobce
za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní
svobody žalobce.
[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem
zamítl. Městský soud se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalované; podle něj
žalovaná vydala rozhodnutí na základě správného vyhodnocení zjištěných skutečností a v souladu
se zákonem. Souhlasil s tím, že v případě žalobce nebylo dostačující užít zvláštních opatření
za účelem vycestování cizince z území dle ustanovení §123b zákona o pobytu cizinců. Podle
městského soudu byla též dostatečným způsobem posouzena přiměřenost uloženého zajištění.
II.
Argumenty kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že napadené rozhodnutí neobsahuje dostatečné
a přesvědčivé odůvodnění ve vztahu ke konkrétním žalobním námitkám.
[5] V kasační stížnosti požádal o ustanovení zástupce; ten mu byl ustanoven usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2017, čj. 8 Azs 148/2017-19. Ustanovený zástupce
kasační stížnost dne 31. 7. 2017 doplnil.
[6] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel znovu namítal, že žalovaná formulovala důvody
pro zajištění zcela nedostatečně a nepřihlédla ani k jeho specifické situaci. Žalovaná totiž
nezohlednila skutečnost, že stěžovatel má jednak na území České republiky svého syna (občana
České republiky) a jednak že podal žádost o přechodný pobyt. Argumentoval, že městský soud
nesprávně posoudil podmínky, za nichž měl správní orgán ve věci rozhodovat, a též
se nedostatečně vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Namítal, že se žalovaná
nezabývala dostatečně možností využití mírnějších prostředků za účelem vycestování cizince
a nepřihlédla ani k tomu, zda je vůbec možné, aby cizinec vycestoval bez platného cestovního
dokladu, a zda bude moci být nový cestovní doklad vystaven. Argumentoval, že žalovaná žádným
způsobem nezohlednila, že se stěžovatel s rozhodnutím o vyhoštění ze dne 2. 11. 2016,
čj. KRPA-249661-25/ČJ-2016-000022, neměl možnost seznámit a dozvěděl se o něm až ve chvíli
zadržení.
[7] Stěžovatel namítl též zásadní pochybení městského soudu, který o žalobě rozhodl bez
nařízení jednání. Stěžovatel konstatoval, že městský soud v rámci odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že „Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, neboť s tímto postupem vyslovili souhlas oba
účastníci“, byť on sám souhlas neudělil a v posuzované věci nemohlo být užito ani věty druhé
ustanovení §51 s. ř. s., neboť žádnou výzvu od předsedy senátu neobdržel. Tento postup
považoval stěžovatel za hrubé porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných námitek, prvotně zkoumaje, zda napadené rozhodnutí či jemu
předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením
dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
[11] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73,
publikováno ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74).
[12] Výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho
odůvodnění zcela jasné, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro
věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné,
z jakých důvodů má právní závěry vyslovené žalovanou za správné, a naopak, z jakých důvodů
byly žalobní námitky stěžovatele shledány jako nedůvodné. Námitka nepřezkoumatelnosti není
pro uvedené důvodná.
[13] Stěžejní stěžovatelova kasační námitka spočívala v namítané nezákonnosti rozhodování
o zajištění, neboť podle jeho názoru bylo možné uplatnit zvláštní opatření a žalovaná tuto
možnost dostatečně neposoudila.
[14] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí: „Zvláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu
oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem
provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných
nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen ‚finanční záruka‘) cizincem, kterému je zvláštní opatření
za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo
cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen ‚složitel‘), nebo c) povinnost cizince
osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“
[15] Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí: „Policie je oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud (…) c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.“
[16] Před zajištěním cizince za účelem jeho vyhoštění je správní orgán povinen zvážit využití
mírnějšího opatření, konkrétně zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona
o pobytu cizinců. Vedle toho, že správní orgán musí výše uvedenou úvahu učinit, musí ji také
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu promítnout do odůvodnění svého
rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011- 51,
ze dne 21. 3. 2012, čj. 1 As 11/2012-74, a ze dne 18. 10. 2012, čj. 7 As 107/2012-40). V opačném
případě trpí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelností. Provedení úvahy o možnosti využití
zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území před jeho případným zajištěním přísluší
tedy správnímu orgánu. Správní soud je pak na základě žaloby oprávněn toliko hodnotit
správnost, dostatečnost či přezkoumatelnost této úvahy.
[17] Žalovaná se možností uložení zvláštního opatření zabývala v napadeném rozhodnutí
na str. 4 a 5; uvedla, že „[p]o zhodnocení popsaného skutkového stavu dospěl správní orgán k závěru,
že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání by mírnější
donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle ustanovení
§123b zákona č. 326/1999 Sb. je z hlediska jednání cizince nedostačující. K neuložení zvláštních opatření dle
ustanovení §123b přistoupil správní orgán zejména z důvodu nebezpečí cizincova opětovného nerespektování
právních předpisů České republiky. Tento závěr je podložen opakovaným porušením zákona o pobytu cizinců
(cizinec se neoprávněného pobytu dopustil již v minulosti) a zmařením výkonu správního rozhodnutí. V cizincově
případě již nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, neboť mu v rozhodnutí o správním
vyhoštění byla uložena povinnost vycestovat z území ve stanovené době, on ji přesto nerespektoval a nadále pobýval
na území.“ Na základě výše uvedené úvahy pak žalovaná dospěla k závěru, že je nutné upustit
od možnosti aplikace zvláštního opatření ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců, a to zejména
s ohledem na zkušenost se stěžovatelovým předešlým jednáním. Nejvyšší správní soud ve shodě
s městským soudem konstatuje, že se žalovaná s nezbytností zajištění stěžovatele vypořádala
dostatečně, přezkoumatelně a srozumitelně.
[18] Nedůvodnou je též námitka stěžovatele, podle níž žalovaná nezohlednila, zda bude vůbec
stěžovatel moci území České republiky opustit. Žalovaná se touto otázkou zabývala na stranách
5 a 6 napadeného rozhodnutí a to jednak ve vztahu k délce stanovené doby zajištění a jednak
ve vztahu k vhodnosti a přiměřenosti tohoto opatření. Konstatovala, že „[s]právní orgán si již
v předchozím řízení vyžádal od MV OAMP závazné stanovisko k možnosti či nemožnosti vycestování cizince
zpět do domovského státu. Kdy v závazném stanovisku ze dne 25. 7. 2016 pod Ev. č. ZS30839 bylo sděleno,
že vycestování cizince je možné a tudíž správní orgán je přesvědčen, že realizaci vyhoštění cizince nic nebrání“.
Žalovaná při této úvaze zhodnotila též rodinné a soukromé poměry stěžovatele. Nejvyšší správní
soud neshledal potřebu s těmito správnými závěry žalované jakkoliv polemizovat.
[19] Podle další stěžovatelovy kasační námitky žalovaná nezohlednila skutečnost,
že neměl možnost se s rozhodnutím o jeho vyhoštění (rozhodnutí ze dne 2. 11. 2016,
čj. KRPA-249661-25/ČJ-2016-000022) seznámit, neboť mu nebylo toto rozhodnutí doručeno;
tuto námitku uplatnil též v žalobě. Nejvyšší správní soud uvedený názor stěžovatele nesdílí. Již
v napadeném rozhodnutí žalovaná uvedla, že „[ú]častník řízení dobře věděl, že s ním bylo zahájeno
správní řízení o správním vyhoštění z členských států Evropské unie, rozhodnutí mu bylo řádně doručeno
na adresu, kterou uvedl jako adresu doručovací. Změnu doručovací adresy správnímu orgánu cizinec nenahlásil
a z tohoto důvodu bylo rozhodnutí o správním vyhoštění doručeno na adresu, kterou cizinec uvedl správnímu
orgánu a rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 11. 2016“. Sdělil-li stěžovatel správnímu orgánu adresu
pro doručování, postupoval správní orgán zcela správně, pokud doručoval na adresu jím
uvedenou (srov. §19 odst. 3 spr. ř.). Pokud stěžovatel namítá, že neměl možnost se s uvedeným
rozhodnutím seznámit, neboť mu nebylo doručeno, lze uzavřít, že bylo pouze na něm,
aby správnímu orgánu změnu doručovací adresy sdělil.
[20] Nedůvodnou je též poslední námitka stěžovatele, podle níž rozhodl městský soud
v rozporu s Listinou základních práv a svobod bez nařízení jednání, ačkoliv k tomu nedali
souhlas oba účastníci řízení. Podle ustanovení §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců platí,
že soud nařídí k projednání věci jednání, navrhne-li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů ode
dne podání žaloby nebo je-li to nezbytné. O tomto byl stěžovatel řádně poučen též v napadeném
rozhodnutí žalované. Ze spisu městského soudu přitom neplyne, že by stěžovatel této možnosti
využil a neplyne z něj ani to, že by bylo v projednávané věci nezbytné jednání nařídit. Městský
soud se proto žádného nezákonného, natož protiústavního procesního přehmatu, se nedopustil.
Bylo jen na stěžovateli, zda veřejné projednání jeho věci před soudem navrhne či nikoliv.
IV.
Závěr a náklady řízení
[21] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[23] Žalované žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[24] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel před Nejvyšším správním soudem zastoupen
ustanoveným advokátem Mgr. Daliborem Lípou. Nejvyšší správní soud proto rozhodl též
o hotových výdajích a odměně advokáta. Podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. platí, že hotové
výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odst. 2 platí stát. Náklady tvoří
odměna a hotové výdaje zástupce, přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí
3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Nejvyšší správní soud přiznal zástupci částku 6 200 Kč za dva úkony právní služby spočívající
v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu] a v podání ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. K odměně
za dva úkony právní služby soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
za jeden úkon, tj. celkem částku 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradu
za promeškaný čas ve výši 1 800 Kč (cesta Karlovy Vary – Brno a zpět a cesta Karlovy
Vary – Z. B., T. u B. a zpět). Soud připočetl dále cestovní výdaje ve výši 4 441 Kč (kombinovaná
spotřeba dle velkého technického průkazu vozidla 6, 7 l benzínu 95 okt./km, při ceně paliva 29,
50 Kč dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. a sazbě základní náhrady na 1 km jízdy dle vyhlášky č.
440/2016 Sb. 3, 90 a při ujetí 668 km na trase Karlovy Vary – Brno a zpět a 88 km na trase
Karlovy Vary – Z. B., T. u B. a zpět. Celkem tedy náleží na odměně, náhradě za promeškaný čas
a náhradě hotových výdajů spojených se zastoupením stěžovatele zástupci částka 13 041 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. prosince 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu