ECLI:CZ:NSS:2017:8.AZS.171.2016:44
sp. zn. 8 Azs 171/2016-44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: S. A.,
zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje,
se sídlem Kounicova 24, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2016, čj. KRPB-68216-
27/ČJ-2016-060022-50A, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 1. 6. 2016, čj. 32 A 29/2016-30,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2016, čj. 32 A 29/2016-30,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje
ze dne 8. 4. 2016, čj. KRPB-68216-27/ČJ-2016-060022-50A, se zrušuje a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady soudního řízení ve výši 12 342 Kč,
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jindřicha
Lechovského.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3
a §129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) prodloužila dobu zajištění žalobce
za účelem jeho předání podle Nařízení rady (ES) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu
podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) o 28 dnů do 16. 5. 2016.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně. Ten rozsudkem
ze dne 1. 6. 2016, čj. 32 A 29/2016-30, žalobu zamítl. Nepřisvědčil žalobní argumentaci namítající
nezákonnost rozhodnutí o prodloužení doby zajištění z důvodu nepřípustnosti účelu, k němuž
prodloužení zajištění směřovalo, tedy předání žalobce do Maďarska. Nesouhlasil také s námitkou,
že Maďarsko není bezpečnou zemí, v níž existují systematické (správně systémové; podobně
i dále) nedostatky azylového systému ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
opírající se o kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Shodně jako v žalobě namítal, že jeho předání do Maďarska za účelem pokračování
v řízení o mezinárodní ochraně je „nepřípustné, neboť Maďarsko není schopné zabezpečit řádný průběh
azylového řízení a v maďarském azylovém řízení jsou dány systematické nedostatky, které činí vydání
do Maďarska za účelem azylového řízení nepřípustným. Z tohoto důvodu je pak nepřípustné i samotné zajištění,
pokud jeho účelem má být právě předání zajištěné osoby do Maďarska.“ Tuto námitku podle stěžovatele
krajský soud vypořádal jen velmi zběžně a neúplně. Poukazem na statistické údaje o počtu žádostí
o azyl podaných v Maďarsku v roce 2015, jimiž svá žalobní tvrzení odůvodňoval, se stěžovatel
snažil osvětlit příčinu přijetí změn maďarské azylové legislativy, v jejichž důsledku se v Maďarsku
o žádostech o udělení azylu rozhoduje formálním způsobem bez věcného přezkumu, vedoucím
k automatickému zamítání žádostí o mezinárodní ochranu nebo k zastavování azylových řízení.
Krajský soud k této žalobní výtce toliko uvedl, že poukazované statistické údaje nemají žádnou
vypovídací hodnotu ve vztahu k současné situaci, aniž by zohlednil, že klesající počet
probíhajících azylových řízení nemůže být pouze důsledkem poklesu počtu nových žadatelů
o mezinárodní ochranu, ale též tím, že Maďarsko žádosti o mezinárodní ochranu vyřizuje velmi
radikálním způsobem na úkor zajištění alespoň základních procesních, ale i hmotných práv
žadatele o mezinárodní ochranu. Způsob, jakým krajský soud tuto žalobní argumentaci
vypořádal, je nedostatečný a napadený rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.
[5] Stěžovatel měl za to, že krajský soud vycházel z mylného předpokladu, že podstatou
uvedené žalobní námitky je jeho nesouhlas s podmínkami v maďarských azylových centrech
pramenící z jejich přeplněnosti nebo nevyhovujícího materiálního zázemí osob žádajících
v Maďarsku o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel však měl na mysli nedostatky maďarské
právní úpravy azylového řízení, pro které je v podstatě nemožné azyl v Maďarsku získat. Krajský
soud uvedený žalobní bod nesprávně uchopil a s žalobními námitkami se vypořádal nedostatečně,
čímž rovněž zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.
[6] Obdobně stěžovatel polemizoval i se závěry krajského soudu přijatými v návaznosti
na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 3. 2016, Mirza, C-695/15. Ten se podle
stěžovatele zabýval pouze úzce vymezenými předběžnými otázkami, aniž se vyslovil k tomu,
zda maďarský institut vracení do bezpečné třetí země je slučitelný s evropským právem. Odkaz
na něj proto považoval stěžovatel za nepřípadný. Zdůraznil nutnost splnění řady podmínek,
aby Srbsko, přes něž do Maďarska přicestoval rovněž stěžovatel, mohlo být považováno
za „bezpečnou třetí zemi“. Tyto podmínky v Srbsku splněny nejsou, což vyplývá mimo jiné
i z výtek vznesených Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který vyzval členské státy
Evropské unie k nenavracení žadatelů o mezinárodní ochranu do Srbska. To však Maďarsko
nerespektuje. Uvedená skutečnost je další okolností vedoucí k obecné nepřijatelnosti vracení
žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska, jehož azylová právní úprava odhlíží od jakékoliv
individualizace ve vztahu k osobě žadatele, jeho konkrétní situaci a která Srbsko zcela
automaticky považuje za „bezpečnou třetí zemi“.
[7] Stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti nesouhlas i se závěrem krajského soudu, že krátké
lhůty pro podání opravných prostředků „mohou těžko založit existenci systémových nedostatků ve smyslu
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, neboť nepůsobí přímý zásah do právní sféry cizince (…)“. Argumentačně
zde stěžovatel odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09,
v němž Ústavní soud shledal sedmidenní lhůtu k podání žaloby v českém azylovém zákoně
za protiústavní. Stěžovateli není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že stejně krátká lhůta
v maďarské právní úpravě nemůže způsobit přímý zásah do právní sféry stěžovatele. Přitom
se ani nezabýval tím, co by mělo být nepřijatelně krátkou lhůtou, která by podání opravného
prostředku znemožňovala.
[8] Stejně jako v žalobě stěžovatel poukázal na judikaturu Krajského soudu v Praze (rozsudky
ze dne 14. 1. 2016, čj. 49 Az 109/2015-74, čj. 49 Az 97/2015-82 či 49 Az 110/2015-82),
které krajský soud v nynější věci považoval za nezávazné a nesprávné a doplnil, že ke svým
tvrzením, která se shodují s těmi, k nimž dospěl v poukazované judikatuře Krajský soud v Praze,
navrhl provedení řady důkazů, s nimiž se krajský soud nikterak nevypořádal. To platí
i pro maďarský azylový zákon, který stěžovatel k žalobě připojil v anglickém překladu,
aniž jej krajský soud jako důkaz provedl a při svém rozhodování jakkoliv zohlednil.
[9] Nakonec stěžovatel doplnil, že závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne
12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3561/15, nejsou pro věc relevantní, přestože jimi krajský soud
podpořil své úvahy o přijatelnosti předání stěžovatele do Maďarska. Ústavní soud totiž v uvedené
věci nehodnotil přijatelnost předávání cizinců do Maďarska, nýbrž se zabýval pouze tím,
zda se v daném případě obecné soudy vypořádaly s argumentaci účastníků řízení a zda byla
respektována jejich procesní práva. Nadto se jedná o usnesení, které není závazné.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Shledal-li by totiž uvedený nedostatek, bylo by z povahy věci vyloučeno podrobit
napadený rozsudek věcnému přezkumu z dalších, v kasační stížnosti uplatněných, důvodů.
K uvedené vadě je přitom povinen Nejvyšší správní soud přihlédnout vždy z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.), nehledě na to, zda je v kasační stížnosti uplatněna či nikoliv.
[14] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud
nesprávně přistoupil k jeho žalobní argumentaci poukazem na statistiky o počtu žádostí o azyl
přijatých a vyřízených v Maďarsku a dále v tom, že se krajský soud přes závěry obsažené v nálezu
pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/09 nedostatečně vypořádal s otázkou, zda krátké lhůty
pro podání opravných prostředků v maďarské právní úpravě azylového řízení svědčí
o systémových nedostatcích maďarské azylové procedury ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[15] Uvedeným tvrzením stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Krajský soud
vypořádal všechny žalobní námitky a uceleně vyložil, proč je nepovažuje za opodstatněné.
Již samotná skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu v kasační stížnosti obsáhle
polemizuje, je nepochybně dokladem, že důvody, o něž své závěry krajský soud opřel, jsou
v napadeném rozsudku náležitě vyloženy. Prostá skutečnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje
a zastává jiný právní názor, než prezentoval krajský soud, nebo že se snad domáhá, aby krajský
soud právní argumentaci vyložil ještě šířeji, než učinil (byť v napadeném rozsudku se soud
s jednotlivými žalobními body vypořádal v dostatečném rozsahu a pojednal o všech sporných
skutečnostech), nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nezakládá. Krajský soud nepřehlédl
žádný žalobní bod a je zjevné, jakými úvahami byl veden a na základě jakých skutečností dospěl
k závěru o nedůvodnosti žaloby.
[16] Nejvyšší správní soud přesto shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným,
byť z jiných, než stěžovatelem uváděných, důvodů.
[17] Kasační stížností zřetelně prolínají dvě námitky, které ostatně stěžovatel vznášel
již v žalobě, totiž nepřípustnost jeho předání do Maďarska k vyřízení žádosti o mezinárodní
ochranu pro systémové nedostatky maďarské azylové procedury, a v důsledku toho nepřípustnost
(prodloužení doby) zajištění za účelem předání. Stěžovatel v tomto směru setrvale namítal
a důkazními návrhy hodlal v řízení o žalobě prokázat, že v Maďarsku je vyřizování žádostí
o mezinárodní ochranu prováděno formalisticky, bez reálné možnosti jejího poskytnutí,
poukazoval na velmi krátké lhůty k podání opravných prostředků, které jejich efektivitu
fakticky znemožňují i na formalistický přístup Maďarska ke konceptu „bezpečné třetí země“,
což představuje překážku realizace jeho předání do Maďarska ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III a tudíž i nedostatek předpokladů pro jeho další zajištění.
[18] Zásadní spornou otázkou zde tedy bylo, zda při vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění
bylo reálně možné očekávat, že dojde k dosažení jeho účelu, tj. předání stěžovatele do Maďarska.
Pouze v tom případě bylo možno za podmínek předpokládaných v §129 zákona o pobytu
cizinců rozhodnout o prodloužení stěžovatelova zajištění. Nejvyšší správní soud ve své dosavadní
rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že ač podmínka tzv. reálného předpokladu zajištění
není v zákoně o pobytu cizinců, ani v nařízení Dublin III výslovně uvedena, lze ji dovodit
ze zákazu svévolného zbavení či omezení svobody zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také
z čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie. Aby však byl zásah do osobní svobody cizince
přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel, kterým je v tomto případě předání cizince
do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2016, čj. 9 Azs 98/2016-45, nebo ze dne 31. 10. 2016,
čj. 8 Azs 190/2016-35).
[19] V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále vyjádřil v usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, že „[s]právní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění
cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR možnými
překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech,
kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci
je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom,
zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze
rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit.
Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“
[20] Na uvedené závěry navázal Nejvyšší správní soud v řadě svých pozdějších
rozhodnutí a například (ale nejen) v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, čj. 1 Azs 91/2016-27, vyslovil,
že je nezbytné, aby se žalovaná při rozhodování o zajištění cizince (což nepochybně platí
i pro rozhodování o prodloužení doby jeho zajištění) vždy zabývala aktuální situací v zemi,
do níž má být cizinec předán, a výslovně se vyjádřila k otázce uskutečnitelnosti tohoto předání,
a to právě i z toho pohledu, zda ve státě, do nějž má být cizinec předán, nejsou naplněna hlediska
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, která toto předání vylučují. Uvedené závěry jsou tím spíše a plně
použitelné i v souzené věci, v níž je předmětem přezkumu rozhodnutí o prodloužení doby
zajištění za účelem předání cizince podle nařízení Dublin III do Maďarska.
[21] Je tomu tak proto, že problematická situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku
je v obecné rovině nyní již všeobecně známou skutečností a na konkrétní skutečnosti,
které by mohly nasvědčovat existenci závažných důvodů pro existenci systémových nedostatků
maďarské azylové praxe, poukázal i Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, což ostatně
namítal stěžovatel již v žalobě, ale i nyní v kasační stížnosti. Nakonec obdobné pochybnosti
vyjádřil i kasační soud například v rozsudku ze dne 12. 9. 2016, čj. 5 Azs 195/2016-22.
[22] Judikatorním požadavkům na předběžné posouzení a úvahu, zda je předání cizince
alespoň potenciálně možné, však žalovaná v napadeném rozhodnutí nedostála. K otázce
uskutečnitelnosti předání stěžovatele do Maďarska toliko uvedla, že „[j]ak bylo zjištěno,
se jmenovaným je vedeno řízení o udělení azylu v Maďarsku. Uvedený stát je bezpečnou zemí, která dodržuje
právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků a s touto zemí je vedeno řízení o předání dle Nařízení
Evropského parlamentu a rady /EU/ č. 604/2013 ze dne 26. června 2013. Dle zjištění správního orgánu
Maďarská republika dne 4. 4. 2016 implicitně souhlasila s převzetím jmenovaného na své území v souladu
s Nařízením. S ohledem na uvedené skutečnosti správní orgán dospěl k závěru, že předání cizince je v době trvání
zajištění uskutečnitelné, neboť k této realizaci nebrání v době rozhodování o prodloužení zajištění žádná
překážka.“
[23] Žalovaná se tedy s možnou překážkou realizace předání stěžovatele ve smyslu čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III, tj. zda v Maďarsku neexistují závažné důvody domnívat se, že dochází
k systémovým nedostatkům azylového řízení nebo pokud jde o podmínky přijetí žadatelů
v Maďarsku, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4
Listiny základních práv Evropské unie, vypořádala zcela obecným a povšechným závěrem.
Uvedla, že předání je uskutečnitelné, jelikož je s Maďarskem vedeno řízení o předání stěžovatele,
Maďarsko s jeho převzetím implicitně vyjádřilo souhlas a je bezpečnou zemí. Takové vypořádání
možných překážek přemístění stěžovatele k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
do Maďarska ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tedy faktickou uskutečnitelnost předání
a v důsledku toho i splnění jednoho z předpokladů pro prodloužení stěžovatelova zajištění,
shledává Nejvyšší správní soud zcela nedostatečným. Napadené rozhodnutí je proto v této části
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[24] K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu správní soud přihlíží z úřední
povinnosti, neboť je pojmově spjata s jeho soudním přezkumem. Není přitom podstatné,
že ji stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nenamítal (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2004, čj. 5 A 157/2002-35). Krajský soud tedy pochybil, pokud za této situace
napadené rozhodnutí nezrušil a místo toho jej podrobil věcnému přezkumu. Z tohoto důvodu
je ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřezkoumatelný i jeho rozsudek (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91).
[25] Nejvyšší správní soud dále nad rámec nezbytného odůvodnění uvádí, že opodstatněnou
byla též námitka vytýkající krajskému soudu opomenutí provedení dvou listinných důkazů,
které stěžovatel v žalobě výslovně k provedení navrhl a také k ní připojil (viz strana 9 odstavec 4
žaloby). Krajský soud tyto důkazní návrhy v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal
a v tomto ohledu pochybil. Vyslovil-li však Nejvyšší správní soud výše, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný již z důvodu, že je jím meritorně přezkoumáno nepřezkoumatelné správní
rozhodnutí, toto další pochybení v nyní posuzované věci nemohlo mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Naopak neprovedení důkazu maďarským
azylovým zákonem (přeloženým do anglického jazyka) nelze bez dalšího krajskému soudu
vytknout, což platí i pro další, v žalobě odkazované, internetové informační zdroje. Ze žaloby
totiž jednoznačně neplyne, zda písemnosti k žalobě připojené jako „přílohy“, popřípadě odkazy
na zdroje informací na internetových stránkách, stěžovatel jako důkazy v řízení před krajským
soudem navrhuje či nikoliv.
V.
[26] Nejvyšší správní soud s ohledem na právě uvedené zrušil napadený rozsudek krajského
soudu (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). Protože vady rozhodnutí žalované
vylučují, aby v řízení před krajským soudem bylo možno postupovat jinak, než zrušením
napadeného rozhodnutí, shledal Nejvyšší správní soud za splněné i podmínky pro postup podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu zrušil
i rozhodnutí správního orgánu, jemuž vrátil věc k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.).
[27] Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci
rozhodoval, je povinen podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout jak o nákladech řízení o kasační
stížnosti, tak i o nákladech předcházejícího řízení před krajským soudem.
[28] Podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., má úspěšný účastník právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nyní posuzované
věci je procesně úspěšným účastníkem stěžovatel, který byl jak v řízení před krajským soudem,
tak i v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud proto uložil
žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do třiceti
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[29] Uvedené náklady řízení představují náhradu za 3 úkony právní služby ve výši 3 100 Kč
za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis kasační stížnosti podle §7, §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
a za 3 paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč souvisejících s uvedenými úkony
právní služby (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Tato částka (10 200 Kč) byla v souladu s §57
odst. 2 s. ř. s. zvýšena o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 142 Kč, neboť zástupce žalobce
je plátcem této daně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2017
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu