ECLI:CZ:NSS:2017:8.AZS.239.2017:39
sp. zn. 8 Azs 239/2017-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobce: A. M.,
zastoupen Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 8. 2017, čj. OAM-137/LE-LE05-LE25-PS-2017, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2017, čj. 17 A 112/2017-
76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci se odměna za zastupování a hotové výdaje n e p ř i z n á v a j í .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný podle ustanovení §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), rozhodl
o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců; doba trvání zajištění byla stanovena
do 5. 12. 2017. Žalovaný po posouzení okolností případu dospěl k závěru, že se v případě
žalobce bylo možné oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet.
[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Plzni zamítl.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel namítl nesplnění podmínek k zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
a to „s ohledem na pochybnosti správních orgánů, ke kterým došlo v průběhu řízení o správním vyhoštění
stěžovatele a s ohledem na fakt, že v důsledku těchto pochybností bylo nezákonné již jeho zajištění za účelem
správního vyhoštění“. Konstatoval, že následky nezákonného zajištění za účelem správního
vyhoštění bylo možné v jeho situaci odstranit pouze žádostí o udělení mezinárodní ochrany;
z tohoto důvodu nebylo dle jeho mínění možné užití institutu zajištění dle ustanovení §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Uvedl, že na území České republiky pobýval dlouhodobě legálně
na základě uděleného víza za účelem strpění pobytu; i v čase vydání napadeného rozhodnutí
podle něj pobýval na území České republiky legálně, neboť o jeho správním vyhoštění nebylo
pravomocně rozhodnuto.
[5] Stěžovatel připomenul, že bylo vydáno rozhodnutí o jeho správním vyhoštění ze dne
11. 5. 2015, čj. KRPA-190535-19/ČJ-2015-000022; správní orgán však v tomto rozhodnutí
dospěl k závěru, že existují překážky k vycestování, proto bylo stěžovateli uděleno vízum
za účelem strpění pobytu na území České republiky. Nesouhlasil s názorem žalovaného,
podle nějž mu byla rozhodnutím ze dne 14. 6. 2017, čj. KRPA-83391-18/ČJ-2017-00002,
stanovena nová doba k vycestování, a to 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí a lhůta
k vycestování proto uplynula dne 9. 8. 2017. Domníval se, že toto rozhodnutí nikdy právní moci
nenabylo, neboť mu nebylo doručeno; správní orgán podle něj při doručování pochybil a navíc
bylo rozhodnutí zcela v rozporu se zákonem. Žalovaný podle něj pouze stanovil novou dobu
k vycestování, aniž by opětovně rozhodl také o správním vyhoštění stěžovatele; v této souvislosti
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 Azs 85/2016-29.
Nová zákonná úprava účinná od 14. 8. 2017 nemohla být ve věci užita, neboť k postupu
žalovaného nezákonným způsobem došlo dne 14. 6. 2017.
[6] Stěžovatel namítl, že ani žalovaný ani krajský soud nevzali v potaz ustanovení §120a
odst. 6 zákona č. 126/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, které osobám v právním postavení stěžovatele umožňuje požádat o mezinárodní
ochranu. Bylo proto podle něj zcela pochopitelné, že žádost o mezinárodní ochranu podal teprve
v zařízení pro zajištění cizinců, tedy poté, co byl nezákonným postupem správního orgánu
vystaven bezprostřednímu riziku realizace správního vyhoštění.
[7] Nesouhlasil ani s úvahou týkající se možnosti uložení zvláštních opatření podle §47
zákona o azylu. Konstatoval, že k jeho zajištění došlo v čase, kdy byl nahlížet do správního spisu
na základě předvolání, které stěžovateli odeslal sám žalovaný. Podle něj svědčí tento fakt o jeho
spolupráci se žalovaným
[8] Nesouhlasil ani s dobou zajištění stanovenou na 110 dní; podle něj žalovaný ukládá
zajištění v daném rozsahu zcela mechanicky a bez přihlédnutí ke konkrétním skutkovým
okolnostem případu.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul, že jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí
krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy; s rozsudkem krajského soudu
se ztotožnil.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu
předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podstatou kasační stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že žalovaný nesprávně vyhodnotil
podmínky zajištění a rozhodl o jeho zajištění, aniž by dostatečně, bez potřebné míry
individualizace k osobě a pobytové historii stěžovatele, zdůvodnil svůj závěr o nemožnosti
uložení zvláštních opatření podle §47 odst. 1 zákona o azylu.
[13] Úvodem je třeba zdůraznit, že zajištění, ať již podle zákona o pobytu cizinců nebo podle
zákona o azylu, představuje krajní prostředek, jehož následkem je omezení nebo (v závislosti
na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) zbavení osobní svobody cizince. Jedná
se o citelný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní
svobodu (srov. čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod), který je přípustný
jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem (blíže
srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
čj. 7 As 79/2010-150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As 5/2010-74, publ. pod č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního
soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08).
[14] Z uvedených ustanovení zákona o azylu je zřejmé, že důvodem, který ospravedlňuje
zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, je v jeho případě obava, že se podáním žádosti
o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění. Zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu má za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové žádosti
o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout
se již uloženému správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné
správy). Aniž by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná
se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí
o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku
negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. Účelem ustanovení §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu je „zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci,
kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu“ (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, čj. 10 Azs 284/2016-35, ze dne 28. 2. 2017,
čj. 4 Azs 9/2017-31, nebo ze dne 31. 8. 2017, čj. 1 Azs 243/2017-25).
[15] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že podmínkou rozhodnutí
o zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je nemožnost účinně uplatnit zvláštní
opatření podle §47 téhož zákona. Při zvažovaní zvláštních opatření jako alternativy k důvodu
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je proto namístě zohlednit pobytovou historii
žadatele, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění. Jakkoliv nelze
paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější
než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit
osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících
s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností
stanovených Českou republikou nebo jinými státy Evropské unie, včetně charakteru porušení
těchto povinností ze strany cizince.
[16] Nejvyšší správní soud má za prokázané, že žalovaný i krajský soud ve svých rozhodnutích
srozumitelným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnili, proč nebylo možné využít v případě
stěžovatele zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu, a při zjišťování podmínek zajištění
vyhodnotili konkrétní skutkové okolnosti a zohlednili stěžovatelovu specifickou situaci. Námitka
nepřezkoumatelnosti není pro uvedené důvodná a opakovat odůvodnění, jichž se již dříve
stěžovateli dostalo, není potřebné.
[17] K další kasační námitce stěžovatele, týkající se toho, že rozhodnutí o správním vyhoštění
ze dne 14. 6. 2017, čj. KRPA-83391-18/ČJ-2017-00002, nenabylo nikdy právní moci,
neboť nebylo stěžovateli řádně doručeno, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel pobýval
opakovaně na území České republiky neoprávněně; jednotlivá rozhodnutí, jejichž vykonatelnost
byla pro překážky vycestování odložena, byla stěžovateli známa.
[18] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce, podle níž žalovaný v rozhodnutí
ze dne 14. 6. 2017, čj. KRPA-83391-18/ČJ-2017-00002, pouze stanovil novou dobu
k vycestování, aniž by zároveň rozhodl o správním vyhoštění. Krajský soud v této otázce zcela
správně uvedl, že samotné rozhodnutí o vyhoštění či stanovení doby pro vycestování nemůže
být přezkoumáváno v rámci projednávané věci, neboť toto rozhodnutí mohl stěžovatel
napadnout samostatným opravným prostředkem.
[19] Nedůvodnou je též námitka, podle které žalovaný ani krajský soud nevzali v potaz
ustanovení §120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Ustanovení §120a zákona o pobytu cizinců
stanoví, že cizinec, jehož vycestování není možné, je oprávněn neprodleně po vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění požádat ministerstvo o udělení mezinárodní ochrany. Nepožádá-li cizinec
nejpozději do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění,
oprávnění požádat o mezinárodní ochranu zaniká. Rozhodnutí o správním vyhoštění,
které stanovilo dobu k vycestování z území České republiky do 20 dnů po opadnutí důvodů
znemožňujících vycestování cizince, nabylo právní moci 11. 5. 2015. Stěžovatel o udělení
mezinárodní ochrany na územní České republiky požádal až dne 17. 8. 2017. Žalovaný i krajský
soud ve svých rozhodnutích poukázali na to, že v případě stěžovatele existovaly oprávněné
důvody domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv stěžovatel mohl o udělení mezinárodní
ochrany požádat již dříve; tyto své závěry jak žalovaný, tak krajský soud též řádně odůvodnili,
jak bylo uvedeno již výše. Námitka je pro uvedené nedůvodná.
[20] Stěžovatel nesouhlasil ani s dobou zajištění stanovenou v délce 110 dní. Argumentoval,
že žalovaný ukládá zajištění v daném rozsahu zcela mechanicky bez přihlédnutí ke konkrétním
skutkovým okolnostem. S tímto závěrem žalovaného Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Žalovaný
ve svém rozhodnutí v dostatečném rozsahu odůvodnil, proč přistoupil k uložení zajištění v délce
trvání 110 dní. Zohlednil přitom všechny jednotlivé okolnosti tohoto případu a neodchýlil
se ani od ustálené praxe v obdobných případech, jak konstatoval také krajský soud. Nejvyšší
správní soud neshledal proto ani tuto kasační námitku důvodnou.
IV.
Závěr a náklady řízení
[21] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
[23] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2017, čj. 8 Azs 239/2017-30,
byl stěžovateli ustanoven zástupcem Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M., advokát se sídlem shora
uvedeným. Z obsahu spisu není však patrno, že by ustanovený zástupce učinil jakýkoliv úkon,
za který by mu příslušela odměna, či vynaložil jakékoliv náklady se zastupováním stěžovatele
spojené. Bylo proto rozhodnuto, jak je ve výroku IV. uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu