ECLI:CZ:NSS:2017:9.ADS.45.2017:29
sp. zn. 9 Ads 45/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: F. P., zast.
JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Lidická 1005/23, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2015, č. j. MPSV -UM/6207/15/4S-JMK, sp. zn.
SZ/396/2015/4S-JMK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti roz sudku Krajského soudu v
Brně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 41 A 32/2015 - 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 41 A 32/2015 - 29, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného.
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Brně ze dne 8. 1. 2015,
č. j. 7626/2015/BBA. Tímto rozhodnutím mu nebyl přiznán příspěvek na živobytí.
[3] Podle §3 odst. 4 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), orgán pomoci v hmotné
nouzi může v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž
celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných
nákladů na bydlení zaručit dostatečně zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.
[4] Dle §15 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi se celkovými majetkovými poměry
rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze
využít ihned, popř. po určité době, pro zvýšení přijmu, a to jak krátkodobě k překlenutí
přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti.
Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej
nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný
nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká, nebo naopak tak vysoká, že nelze
mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou na překážku
přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována.
[5] Ze správního spisu a po provedeném dokazování vyplynulo, že stěžovatel je posuzován
jako jednotlivec, nemá jiný příjem než příjem z invalidního důchodu ve výši 1 523 Kč měsíčně
a příspěvek na bydlení ve výši 2 928 Kč.
[6] Pro správní orgány bylo stěžejní, že v průběhu správního řízení stvrdil do protokolu
ze dne 15. 12. 2014, že jeho majetkové poměry jsou stejné od května roku 2014, kdy mu byla
dávka „příspěvek na živobytí“ odejmuta, tedy že nedošlo v jeho majetkových poměrech
k žádným změnám. Stěžovatel získal poměrně značné finanční prostředky prodejem svého bytu
v X, který měl v osobním vlastnictví. Tyto finanční prostředky získal na základě převodu
vlastnictví, kdy byt převedl na Z. S. Smlouva o převodu byla sepsána dne 23. 1. 2014 za
dohodnutou kupní cenu 850 000 Kč, kdy kupní cena byla zaplacena před uzavřením této
smlouvy.
[7] Z této částky mu dle svých tvrzení na živobytí či úhradu jeho osobních potřeb či bydlení
nezůstalo nic, protože vrátil část dluhu E. Ch., od které si půjčil celkem 800 000 Kč (zbývá
zaplatit ještě 90 000 Kč), a zaplatil též dluh, který měl vůči V. D., ve výši téměř 140 000 Kč.
[8] Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že získané prostředky byl stěžovatel
povinen použít na zajištění jeho základní výživy, ostatních osobních potřeb a k úhradě nákladů
na bydlení. Pokud získané prostředky využil jinak, jednalo se samozřejmě o jeho výlučné právo,
tuto skutečnost však zákon o pomoci v hmotné nouzi zohlednit nedovoluje.
[9] Soud žalobu zamítl s argumentací, že skutečnost, že by E. Ch. stěžovateli zapůjčila částku
800 000 Kč a že by jí tyto finanční prostředky vrátil z kupní ceny za byt po jeho prodeji, ničím
nedoložil. Ve správním spisu se nachází pouze kopie Uznání dluhu, v níž je uvedeno, že
stěžovatel uznává svůj dluh vůči E. Ch. ve výši 800 000 Kč a zavazuje se ho zaplatit do 31. 12.
2014, přičemž pod tím je uvedeno datum 29. 6. 2004 a podpis stěžovatele.
[10] Soud měl za to, že pokud by E. Ch. stěžovateli zapůjčila tak vysokou částku, zřejmě by
v tomto směru existoval úplně jiný doklad, a to zejména smlouva o půjčce, podepsaná oběma
stranami, a potvrzení paní Ch. o tom, kdy a jakou částku od stěžovatele přijala.
[11] Soud dále uvedl, že v roce 2014 nemohla být kupní cena bytu 2+1 v osobním vlastnictví
v X, pouze 850 000 Kč, a to bytu zrekonstruovaného . Stěžovatel sám uváděl, že si od E. Ch.
právě na rekonstrukci bytu zapůjčil 500 000 Kč a dalších téměř 140 000 Kč, které si později také
půjčil, vložil do rekonstrukce koupelny. Celková cena rekonstrukce bytu byla téměř 636 000 Kč a
je velmi udivující, že kupní cena zrekonstruovaného bytu o velikosti 2+1 v B. by byla pouze o
200 000 Kč více, než stála sama rekonstrukce bytu.
[12] Tvrzení stěžovatele soud označil za nevěrohodná a účelová, s cílem získat příspěvek
na živobytí, tedy finanční prostředky od státu.
[13] Krajský soud se zcela ztotožnil se závěrem vysloveným v rozsudku ze dne 25. 10. 2007,
č. j. 6 Ads 75/2006 - 86, který je aplikovatelný i v projednávané věci, kde Nejvyšší správní soud
ve věci žádosti o přiznání dávky sociální péče k otázce posuzování sociální potřebnosti ve smyslu
§1 odst. 1 zák. č. 482/1991 Sb., uvedl, že „[v] případě dluhu stěžovatele se NSS ztotožňuje s vyjádřením
žalovaného, že by bylo zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona, kdy by správní orgány při posuzování sociální
potřebnosti občanů přihlížely k nejrůznějším dluhům a půjčkám.“
[14] K půjčkám stěžovatele, které vznikly v dřívější době, nelze přihlížet, protože občan
si má brát takové půjčky nebo mít dluhy do takové výše, aby je dokázal ve lhůtě a řádným
způsobem s ohledem na své majetkové poměry zaplatit. Skutečnost, že stěžovatel má půjčky
v takové výši, které nemůže s ohledem na svou sociální situaci zaplatit, nemůže vést ke vzniku
nároku pobírat od státu příspěvek na živobytí.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření ke kasační stížnosti
[15] V podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Po rekapitulaci skutkového stavu namítá, že odhlédne -li od morálního hlediska věci,
je přesvědčen, že dluhy se mají plnit. Musí konstatovat, že úhrada jeho závazku měla
opodstatnění také ryze ekonomické.
[16] V případě, kdyby stěžovatel částku ve výši 850 000 Kč nepoužil k úhradě svých závazků,
věřitelé by se svých pohledávek zajisté domáhali soudní cestou. Dluh vůči E. Ch. by v případě
soudního řízení narostl o cca 189 498 Kč (soudní poplatek, náklady právního zastoupení). Jelikož
se stěžovateli dlouhodobě nedařilo byt prodat, neměl žádnou finanční hotovost, lze důvodně
předpokládat, že by věřitel přistoupil k exekuci. Exekuční řízení by dle provedeného výčtu
způsobil další náklady ve výši min. 166 551 Kč.
[17] Dluh vůči Z. S. by v případě soudního řízení narostl také o soudní poplatek a náklady
právního zastoupení v celkové výši 26 956 Kč. I v tomto případě by ze shora uvedených důvodů
došlo s největší pravděpodobností k exekuci, což by mělo za následek další náklady ve výši 37
383 Kč.
[18] Postupem, který stěžovatel zvolil, se tedy vyhnul soudnímu a vykonávacímu řízení, které
by jeho závazky navýšilo min. o částku 420 408 Kč. Je přesvědčen, že jednal s péčí řádného
hospodáře a v souladu s veškerými zásadami právního státu, neboť právní řád České republiky
plnění závazku nejen předpokládá, ale dokonce vyžaduje.
[19] Je-li mu takové jednání krajským soudem kladeno k tíži s odůvodněním, že utržené peníze
nepoužil pro svou osobní spotřebu, je jeho rozhodnutí nezákonné a nemorální. Stěžovatel
je přesvědčen, že svůj závazek prokázal dostatečně, a to dvěma po tvrzeními, ve kterých jsou
zřetelně označeni dlužník, věřitel, dlužná částka a srozumitelně určeno i datum splatnosti.
Obdobné náležitosti obsahuje i uznání dluhu ze dne 29. 6. 2014. Je pouze na vůli účastníků
závazkového vztahu, jaké právní úkony použijí k prokázání tohoto vztahu u případného
soudního řízení. Jedná-li se o půjčku bezúročnou, nemusí mít smlouva písemnou podobu.
[20] Nevzal-li krajský soud tyto listiny v potaz, zatížil své řízení vadou spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech. Uvedené důkazy stěžovatel navrhoval již ve správním řízení, což žalovaný žádným
způsobem nezohlednil.
[21] Krajský soud pominul, že na rekonstrukci bytu si stěžovatel půjčoval v roce 2004,
přičemž byt prodal až v lednu 2014, tedy bezmála 20 let po poskytnutí půjčky na rekonstrukci.
Krajský soud nemohl bez znaleckého posudku či jakéhokoliv dalšího dokazování určit sám
hodnotu posuzovaného bytu. Při hodnocení věci nevzal v potaz podmínku, dle které stěžovatel
může v bytě doživotně bydlet za velmi nízké nájemné ve výši 5 355 Kč měsíčně.
[22] Citace z rozsudku ve věci sp. zn. 6 Ads 75/2006 je vytržena z kontextu rozhodnutí,
neboť rozhodnutí vycházelo z odlišného skutkového stavu. Ve věci projednávané šestým
senátem měl žadatel v době podání své žádosti na účtu u peněžního ústavu částku přesahující
16 000 Kč, disponoval hotovostí ve výši několika tisíc Kč a dále vlastnil několik nemovitostí.
Oproti tomu stěžovatel nemá žádný nemovitý ani movitý majetek, žádnou finanční hotovost
a jeho jediným příjmem je důchod ve výši 1 530 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení ve výši
2 928 Kč měsíčně. Navíc má závazky, konkrétně dluh vůči E. Ch. ve výši 90 000 Kč.
[23] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu říz ení.
[24] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[26] Se stěžovatelem lze souhlasit, že uhrazení soukromých závazků nemusí být vždy
překážkou pro přiznání příspěvku na živobytí. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne
27. 8. 2014, č. j. 6 Ad s 98/2013 - 6, výslovně uvedl, že:
„[P]ovažuje za nesprávný právní názor zastávaný správními orgány, na základě něhož stěžovateli výhradně kvůli
řádnému plnění jeho soukromoprávních povinností odňaly příspěvek na živobytí, tj. ústavně zaručenou pomoc pro
zajištění jeho základních životních podmínek.
Pouhé konstatování, že prioritou osoby v hmotné nouzi je zajištění její základní výživy, nemůže obstát. Hmotná
nouze je sociální událost, konstruovaná právním řádem České republiky toliko pro určení podmínek pro naplnění
čl. 30 odst. 2 Listiny. S ohledem na čl. 1 Listiny („Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“) nelze
paušálně tvrdit, že by tato sociální událost měla tak zásadní přesah do soukromoprávních práv a povinností osoby,
jíž se nedostává materiálního zajištění, že by ji be z dalšího pod hrozbou sankce omezila v plnění jejích dalších
právních povinností vůči jiným subjektům práva. Pro zajištění rovnosti občanů v demokratickém právním státě
je zajisté nepřípustná situace, kdy k materiálním faktorům, které objektivně ztěžují plnou integraci osob v hmotné
nouzi do společnosti, přistoupí ještě signál daný správními orgány, aby ostatní občané zvažovali, a pokud možno
se vyhýbali, zakládání ekonomických a jiných vazeb s osobami v hmotné nouzi, neboť tyto osoby pod hrozbou
odnětí základních prostředků k obživě v podstatě ani nebudou moci jakékoli své závazky plnit.
Lze jistě souhlasit s tím, že koncepce sociálního zabezpečení v České republice vychází z odpovědnosti jednotlivce
za svou sociální situaci; toto pojetí vyjadřuje zákonod árce v důvodové zprávě k zákonu o pomoci v hmotné nouzi
(srov. odst. 2 část B – Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy) a odpovídá východisku čl. 30
odst. 2 Listiny vymezujícím právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění pouze základních životních
podmínek (tuto zásadu vtělil zákonodárce jako základní zásadu do §1 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné
nouzi). Zákon o pomoci v hmotné nouzi tím mimo jiné sleduje zabránění zneužívání dávkového systému hmotné
nouze. Tento účel zákona však v žádném případě nelze redukovat na obecné konstatování, že k soukromým
závazkům se při zjišťování podmínek přiznání dávek hmotné nouze nepřihlíží a tuto zjednodušenou premisu
povýšit na univerzálně a mechanicky aplikovatelný princip.
Je sice pravda, že v rozsudku ze dne 25. 10. 2007, č. j. 6 Ads 75/2006 - 87, jenž se sice týkal již zrušeného
zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, avšak jeho závěry jsou použitelné i za současné právní úpravy,
Nejvyšší správní soud konstatoval, že „ (…) by bylo zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona, kdyby správní
orgány při posuzování sociální potřebnosti občanů (nyní podmínek hmotné nouze) přihlížely k nejrůznějším
dluhům a půjčkám“, neboť by se do stavu hmotné nouze dostal každý, kdo by špatně vyhodnotil svou
ekonomickou situaci a vypůjčil by si více, než by byl schopen splácet.
Na nyní posuzovanou věc však závěry výše citovaného rozsudku bezezbytku vztáhnout nelze, neboť pro posouzení
stavu hmotné nouze začal být stěžovatelův dluh vůči V. P. pro správní orgány relevantní až v okamžiku, kdy
stěžovatel obdržel finanční prostředky za prodej zděděného domu. Předtím byl stěžovatel i dle názoru správních
orgánů osobou v hmotné nouzi, neměl žádný příjem a existence jeho dluhu (byla -li správnímu orgánu známa)
nebyla v jeho situaci žádným způsobem zohledňována. Proto nemůže být v rozporu se smyslem a účelem zákona
ani situace, kdy stěžovatel použije výtěžek z prodeje zděděné majetkové hodnoty na splacení s ní úzce účelově
svázaného dluhu. K existenci soukromých závazků u osob v hmotné nouzi se tak musí přihlížet pouze
v souvislosti s účelem zákona a v kontextu konkrétních skutkových okolností. “
[27] V projednávané věci však bylo dle krajského soudu stěžejní nikoliv to, že stěžovatel
ze získaných peněžních prostředků za prodej bytu údajně hradil své soukromé závazky,
ale že jeho tvrzení jsou nevěrohodná, zjevně účelová a neprokázaná. Půjčka z roku 2004 navíc
nemá žádnou časovou souvislost s prodejem bytu.
[28] Takové úvahy však v napadeném rozhodnutí žalovaného zcela chybí. Žalovaný své
zamítavé rozhodnutí postavil na jednoznačném závěru, že prioritou osoby v hmotné nouzi
je zajištění její základní výživy, nikoli použití získaných peněžních prostředků na jiné účely.
Tvrzeními stěžovatele ohledně vynaložení finančních prostředků získaných za prodej bytu
se proto žalovaný blíže nezabýval.
[29] Změna právního názoru soudu v řízení o žalobě je totiž nevyhnutelně důvodem pro
zrušení rozhodnutí správního orgánu, jestliže soud dospěje k závěru, že správní orgán posoudil
věc nesprávně a nejde o případ, kdy účastník, ačkoli zákon porušen byl, na svých právech nebyl
nikterak dotčen. V projednávané věci však soud sám právně i skutkově posoudil věc zcela jiným
směrem a předejmul stanovisko, které by měl zaujmout správní orgán. Takovým soudním
rozhodnutím byla věc posunuta do roviny nepřezkoumatelnosti.
[30] Soudní řád správní v §77 v souladu s požadavky Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod nejen, že zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit, jaký byl
skutkový stav, ze kterého vycházel správní orgán při svém rozhodování, ale také právo soudu
důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit skutečný skutkový stav jako podklad
pro rozhodování soudu v plné jurisdikci a porovnat jej s právní kvalifikací, které bylo správními
orgány použito. Možnost posoudit věc nejen po právní stránce, ale i stránce skutkové , je zahrnuta
v požadavku na spravedlivý proces. Zamítl-li ve svém rozhodnutí krajský soud žalobu, ačkoli
vycházel z právního a skutkového stavu odlišného od stavu, z něhož vycházel správní orgán,
a ze skutečností, ke kterým správní orgán v řízení v důsledku svého právního názoru
pro nadbytečnost nepřihlížel, je takové rozhodnutí zatíženo vadami, pro které Nejvyšší správní
soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí krajského soudu zrušil.
[31] V dalším řízení tedy krajský soud zejména posoudí, zda se žalovaný řádně zabýval všemi
uplatněnými odvolacími námitkami, a dospěje-li k závěru, že tomu tak bylo, žalobní námitky,
které skutečně směřují do závěru žalovaného uvedenému v žalobou napadeném rozhodnutí,
vázán závazným právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí, věcně posoudí. Dospěje -li
naopak k závěru, že tomu tak nebylo, není oprávněn ohledně takových námitek předjímat
stanovisko, které měl primárně zaujmout žalovaný.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž v dalším řízení je
krajský soud vázán zde vysloveným právním názorem ve smyslu §110 odst . 4 s. ř. s.
[33] O věci soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o
kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[34] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu