ECLI:CZ:NSS:2017:9.AS.330.2016:104
sp. zn. 9 As 330/2016 - 104
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
Ing. Dr. M. K., zast. JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se sídlem Vodičkova 31/710, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1,
proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 11. 2013, č. j. MK 53835/2013 OLP, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2016,
č. j. 9 A 211/2013 - 78,
takto:
Kasační stížnosti se n ep ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností shora označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí ministra
kultury ze dne 22. 11. 2013, č. j. MK 53835/2013 OLP. Tímto rozhodnutím ministr kultury
zamítl rozklad proti rozhodnutí ze dne 30. 4. 2013, č. j. MK 21808/2013 OPP, jímž stěžovatel
v řízení o určení právního vztahu deklaroval, že dům č. p. x na stavební parcele č. x
v katastrálním území D. J. v obci Lázně Bělohrad je kulturní památkou.
[2] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že předmětný dům byl do státního seznamu
kulturních památek zapsán dne 28. 5. 1984. Podkladem pro zápis byl dopis odboru kultury
Okresního národního výboru Jičín ze dne 5. 12. 1983 adresovaný Krajskému středisku státní
památkové péče a ochrany přírody s názvem zápis do seznamu nemovitých památek. Dle §7 odst. 3
zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, v tehdy účinném znění, se národní kulturní
památky do příslušného seznamu zapisovaly na základě rozhodnutí vlády, že památka je kulturní
památkou, a v ostatních případech rozhodoval o zápisu odbor školství a kultury rady krajského
národního výboru. Městský soud tak dovodil, že k zápisu do státního seznamu kulturních
památek bylo třeba rozhodnutí krajského národního výboru. Shledal, že v dané věci nebyl dán
zákonný podklad zápisu domu do státního seznamu kulturních památek, jelikož k zápisu došlo
na základě dopisu odboru kultury okresního národního výboru. V daném případě tak
dle napadeného rozsudku nemohlo dojít k aplikaci §42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“),
dle něhož se kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších
právních předpisů považují za kulturní památky podle tohoto zákona. Městský soud tak
rozhodnutí ministra kultury zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
[3] Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl kasační stížností, v jejímž rámci navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Uvedl, že pokračování
správního řízení po zrušení předešlého správního rozhodnutí při respektování závazného
právního názoru městského soudu by bylo v rozporu se zájmem na ochraně kulturního dědictví.
Stejným způsobem jako v řešené věci došlo na základě rozhodnutí okresních národních výborů
v letech 1960 až 1987 k zápisu více než 28 tisíc nemovitých kulturních památek a více než 33 tisíc
movitých kulturních památek do seznamu kulturních památek. V důsledku právního názoru
vysloveného v napadeném rozsudku by tak mohlo dojít k zániku památkové ochrany velmi
rozsáhlé části kulturního dědictví. Stěžovatel si je vědom, že závazný právní názor městského
soudu se dle §78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bezprostředně vztahuje jen na jednotlivou věc. Současně však
poukázal na §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
dle něhož má správní orgán dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných
případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Závazný právní názor městského soudu vyslovený
v napadeném rozsudku by v důsledku daného ustanovení získal precedenční charakter a nezbylo
by než jej aplikovat i v případě zmíněných více než 28 tisíc nemovitých kulturních památek a více
než 33 tisíc movitých kulturních památek.
[4] Žalobce ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku poukázal na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58.
Dle daného ustanovení lze kasační stížnosti správního orgánu přiznat odkladný účinek
ve výjimečných případech, kdy odložení účinků soudního rozhodnutí bude podmíněno ochranou
důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat nepoměrně
větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám. Stěžovatel však dle
žalobce neuvedl žádný důvod vztahující se k ochraně nemovitosti č. 13 jako vzácné kulturní
památky.
[5] Žalobce dále poznamenal, že stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku
odůvodňuje zájmem na ochraně kulturního dědictví jako celku. Jde však o úvahu, která
překračuje rámec předmětu řízení. Pokud v konkrétních případech vyjde najevo, že památková
ochrana byla v minulosti založena neplatně, může z vlastního podnětu zahájit řízení o prohlášení
věci za kulturní památku dle §3 zákona o státní památkové péči. Stěžovatel svým návrhem
na přiznání odkladného účinku dle žalobce v podstatě žádá o ochranu pro svůj právní názor,
s nímž nebyl úspěšný před městským soudem, což není důvodem pro jeho přiznání. Naopak
přiznání odkladného účinku by znamenalo újmu pro žalobce spočívající v omezení jeho
dispozičních práv s domem číslo popisné 13. Bez autoritativního určení, že nejde o nemovitou
kulturní památku, je jeho postavení nejisté, přičemž požadované určení je důležitým faktorem
při určení ceny domu. Žalobce navrhl zamítnout návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku. Vyšel přitom
z §107 odst. 1 s. ř. s. za přiměřeného užití §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
[7] Dle §73 odst. 2 s. ř. s. soud vyhoví návrhu na přiznání odkladného účinku, jestliže
by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Dle §73 odst. 3 s. ř. s. se p řiznáním odkladného účinku
pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.
[8] Jak konstatoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v bodě [27] usnesení ze dne
1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58 (publikovaného pod č. 3270/2015 Sb. NSS, dostupného
z www.nssoud.cz), přiznání odkladného účinku kasační stížnosti správního orgánu je sice
možné, ale půjde spíše o případy výjimečné, kdy odložení účinků napadeného rozsudku bude
podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě
představovat nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. V bodě [30] citovaného
usnesení rozšířeného senátu bylo dále uvedeno: „Na žalovaného musí být z hlediska tvrzené újmy, její
intenzity a jejího osvědčení kladeny stejné nároky jako na žalobce. Újmou žalovaného proto nebude ohrožení
jakéhokoliv veřejného zájmu, resp. veřejného zájmu v širším slova smyslu, tj. např. zájmu na obecném výběru daní,
na jednotném postupu správních orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení.“
[9] Nejvyšší správní soud poznamenává, že rozšířený senát nikoli náhodně uvedl, že přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti správního orgánu bude možné za účelem ochrany důležitého
veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat újmu ve smyslu §73
odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s. Jde o zkoumání bezprostředních dopadů
rozhodnutí, vůči němuž návrh na přiznání odkladného účinku směřuje. V právním řádu lze nalézt
ustanovení, která v typově vymezených případech přiznávají kasační stížnosti odkladný účinek
(viz §32 odst. 2 a 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, které
se vztahují na kasační stížnosti podané nositeli základních práv). Na rozdíl od zmíněných
ustanovení zákona o azylu zákonná úprava dle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.
vyžaduje posouzení na půdorysu případu, v němž byla kasační stížnost podána. Ostatně z logiky
zkoumání ohrožení důležitého zájmu v konkrétním případě vychází příklady, které rozšířený senát
zmínil pro ilustraci toho, kdy bude možno odkladný účinek kasační stížnosti správního orgánu
přiznat, tj. vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu
nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému
podniku (viz bod [33] výše zmíněného usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, a dále usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans
3/2006 - 49, publikované pod č. 1255/2007 Sb. NSS, obě dostupná z www.nssoud.cz).
I ve vztahu k újmě na veřejném zájmu v podobě vzácné kulturní památky rozšířený
senát předpokládal posouzení konkrétní věci (srov. bod [32] zmíněného usnesení
sp. zn. 10 Ads 99/20414, kde byl jako příklad zmiňován rozsudek krajského soudu týkající
se zákazu provádění stavebních prací vydaného stavebním úřadem pro kulturní památku).
[10] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku však vůbec neodůvodnil dopady
napadeného rozsudku městského soudu do veřejného zájmu v konkrétním projednávaném
případě, tj. ve vztahu k domu č. X v katastrálním území D. J. v obci Lázně Bělohrad. Podaný
návrh se nenese v tom smyslu, že by nepřiznáním odkladného účinku mohla být nevratně
změněna, poškozena či zničena daná nemovitost, u níž by současně objasnil, proč je dán zájem
na tom, aby do skončení řízení o kasační stížnosti zůstala v původním stavu.
[11] Odůvodnění podaného návrhu směřuje jiným směrem. Stěžovatel zde dovozuje,
že v důsledku závazného právního názoru městského soudu bude povinen vydat rozhodnutí,
které bude muset na základě §2 odst. 4 správního řádu (dle něhož správní orgán dbá,
aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly)
zohledňovat v dalších případech. Stejným způsobem jako v posuzované věci přitom dle jeho
tvrzení bylo do seznamu kulturních památek zapsáno přes 28 tisíc nemovitostí a 33 tisíc movitých
věcí. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel k odůvodnění návrhu na přiznání
odkladného účinku užil argumentaci, v jejímž rámci odkazoval na §2 odst. 4 správního řádu
a kterou je v základu možno použít ve valné většině případů, kdy podává kasační stížnost správní
orgán ve věci, kde se správní řízení před správním orgánem řídilo správním řádem. Řízení
před městským soudem se týkalo jediné nemovitosti, a nikoli ostatních 28 tisíců nemovitostí
či 33 tisíců movitých věcí zapsaných do seznamu kulturních památek. Bezprostřední dopad má
rozsudek krajského soudu právě jen k jedné posuzované věci. Pro ostatní případy tisíců zápisů
v seznamu kulturních památek je stěžovatelovo tvrzení o ohrožení veřejného zájmu výkonem
nebo jinými důsledky napadeného rozsudku značně zprostředkované, a tudíž nedostatečné
k přiznání odkladného účinku.
[12] K danému lze poznamenat, že v usnesení ze dne 22. 12. 2004, č. j. 4 As 52/2004 - 70
(publikovaném pod č. 528/2005 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zájem
na jednotném postupu v obdobných případech do rozhodnutí o kasační stížnosti míří zcela mimo
záměr §73 odst. 2 s. ř. s. ve znění do 31. 12. 2011 a že jen s takovým odůvodněním návrhu
na přiznání odkladného účinku nelze hovořit o tom, že by „výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu“, jak určovalo dané ustanovení ve znění do 31. 12. 2011.
[13] Byť v porovnání se zněním §73 odst. 2 s. ř. s. před 1. 1. 2012 došlo k jistému změkčení
podmínek pro přiznání odkladného účinku pro navrhovatele (k jeho přiznání již není třeba, aby
rozhodnutí znamenalo pro navrhovatele nenahraditelnou újmu, ale nově postačí nepoměrně větší
újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám), Nejvyšší správní
soud shledal, že podmínky pro přiznání odkladného účinku v dané věci nejsou dány. Jak již bylo
konstatováno v usnesení ze dne 6. 5. 2015, č. j. 5 Ads 76/2015 - 43, jímž nebyl kasační stížnosti
správního orgánu přiznán odkladný účinek: „Povinnost správního orgánu řídit se právním názorem
krajského (městského) soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku se vztahuje pouze na další řízení před správním
orgánem v konkrétní posuzované věci (§78 odst. 5 s. ř. s.) a nelze ji bez dalšího vztahovat na jiné, byť obdobné
případy v situaci, kdy byla proti danému rozsudku krajského (městského) soudu podána kasační stížnost a kdy
správní orgán důvody, proč se hodlá odchýlit od názoru krajského (městského) soudu vysloveného v jiné věci, řádně
zdůvodní. Nelze tak bez dalšího konstatovat, že by správní orgány byly bez dalšího povinny postupovat
před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatele podle názoru vysloveného
v napadeném rozsudku městského soudu i v jiných věcech.“ Prakticky shodně se Nejvyšší správní soud
vyjádřil též v bodě [10] usnesení ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2 As 196/2015 - 38, jímž byl taktéž návrh
správního orgánu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítnut.
[14] Ke stěžovatelově argumentaci o ohrožení veřejného zájmu vycházející z §2 odst. 4
správního řádu, které Nejvyšší správní soud shledal značně zprostředkované, lze navíc
poznamenat následující. I ve vztahu k movitým či nemovitým věcem, které dosud nebyly
prohlášeny za kulturní památky, může ministerstvo svým postupem zajistit jistý stupeň ochrany.
Dle §3 odst. 2 zákona o státní památkové péči: „Ministerstvo kultury vyrozumí písemně vlastníka
o podání návrhu na prohlášení jeho věci nebo stavby za kulturní památku nebo o tom, že hodlá jeho věc nebo
stavbu prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu […].“ Na to navazuje §3 odst. 3 daného
zákona, dle něhož: „Vlastník je povinen od doručení vyrozumění podle odstavce 2 až do rozhodnutí
ministerstva kultury chránit svoji věc nebo stavbu před poškozením, zničením nebo odcizením a oznámit
ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání.“.
I ve vztahu k dopadům rozhodnutí, které stěžovatel nedovozoval bezprostředně pro posuzovaný
případ, má zákonnou možnost jak hájit zájem na ochraně kulturního dědictví.
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by byl důvodný
stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku, který se nezaměřuje na dopady napadeného
rozsudku krajského soudu přímo ve vztahu k domu č. x v katastrálním území D. J. v obci Lázně
Bělohrad, o nějž v řízení šlo. Proto návrh zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu