ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.316.2016:20
sp. zn. 9 Azs 316/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: A. S., zast.
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10,
proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2016, č. j. KRPA- 376890-19/ČJ-2016-000022-ZAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2016,
č. j. 4 A 77/2016 – 44,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2016, č. j. 4 A 77/2016 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu se sídlem
Sevastopolská 378/16, Praha 10, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalované. Tímto
rozhodnutím bylo podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), rozhodnuto o jeho zajištění. Doba zajištění byla stanovena na třicet dnů ode dne
omezení osobní svobody.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel požádal v Zařízení pro zajištění cizinců
v Drahonicích dne 16. 9. 2016 o udělení mezinárodní ochrany. Jeho zajištění bylo proto dne
20. 9. 2016 ukončeno podle §127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.
[3] Předmětem sporu v řízení před Nejvyšším správním soudem je otázka porušení práva
na tlumočníka. Stěžovatel připouští, že v protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne
14. 9. 2016 je uvedeno, že tlumočníka do jazyka moldavského nepotřebuje a rozumí česky slovem
i písmem, ve skutečnosti však česky pouze rozumí, a to na velmi omezené úrovni. Není schopen
v tomto jazyce rozumět jakýmkoli právním poučením nebo pojmům. Domnívá se, že nemělo být
přihlédnuto k zaprotokolovanému tvrzení, že český jazyk ovládá dostatečně.
[4] Městský soud této námitce nepřisvědčil. Podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
svobod má ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, právo na tlumočníka.
[5] Z obsahu správního spisu bylo soudem zjištěno, že stěžovatel v průběhu řízení
před správním orgánem neprohlásil, že jazyk neovládá. V protokolu o jeho výslechu v řízení
zahájeném ve věci správního vyhoštění je uvedeno, že stěžovatel tlumočníka nežádá, že rozumí
jazyku, v němž se vede řízení jak slovem, tak i písmem. To je uvedeno i poté, co byl stěžovatel
v zahájeném řízení poučen a je to uvedeno i jako jeho odpověď na dotaz správního orgánu,
zda žádá v rámci řízení přítomnost tlumočníka a zda případně rozumí ruskému jazyku.
Na to stěžovatel uvedl, že tlumočníka nežádá a česky rozumí.
[6] Za této situace soud považoval tvrzení stěžovatele za účelové. Pokud měl stěžovatel
skutečně problém porozumět řízení, mohl i v průběhu tohoto řízení požádat o tlumočníka.
Ze správního spisu vyplývá, že k tomuto kroku nepřistoupil. Je také zřejmé, že odpovídal
přiléhavě na jednotlivé otázky, které mu byly kladeny.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[7] Stěžovatel podal kasační stížnost dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., z důvodů vad řízení
způsobených žalovanou, neboť dostatečně nezjistila skutkový stav, který vykazuje rozpory.
[8] Trvá na tom, že českému jazyku rozumí ve velmi omezené míře. Je schopen
se dorozumět pouze v jazyce ruském, případně rumunském (moldavském). Tato skutečnost
musela být pracovníkům žalované při sepisování protokolu zcela zřejmá. To ostatně naznačuje
i nemalá část jeho výpovědí.
[9] Neznalost češtiny vyšla prokazatelně najevo bezprostředně po umístění stěžovatele
do zařízení pro zajištění cizinců. Není žádný rozumný důvod domnívat se, že se jeho jazykové
znalosti snížily až v zařízení pro zajištění cizinců.
[10] Bez ohledu na prohlášení stěžovatele, bylo povinností žalované opatřit tlumočníka,
a to z jazyka, který skutečně ovládá. Svá tvrzení stěžovatel soudu doložil potvrzením o vlastní
jazykové nekompetenci, vystaveným pracovnicí zařízení pro zajištění cizinců. Soud se žádným
způsobem nevypořádal s žalobními tvrzeními a dokladem, že stěžovatel český jazyk neovládá
na úrovni, která by mu umožnila porozumět poučením správních orgánů. Nesprávně vyšel pouze
ze správního spisu a vystačil si jen se zaprotokolovanými tvrzeními.
[11] Formulace „prohlásí“ uvedená v čl. 37 odst. 4 Listiny nezbavuje správní orgány
povinnosti zabezpečit cizinci tlumočení v jazyce, kterému rozumí. Účelem této formulace
je naopak zabránit veřejné moci činit si bez dalšího úsudek o tom, zda konkrétní člověk
tlumočníka potřebuje, či nepotřebuje.
[12] Stěžovatel navíc nebyl o následcích svého prohlášení žádným způsobem poučen v jazyce,
kterému rozumí. Pouze za situace, kdy by byl správně poučen, by snad bylo možné využít
maximy vigilantibus iura scripta sunt. Stěžovatel na území České republiky nepobýval dlouho,
pochází z odlišného jazykového prostředí, kde neměl šanci přijít s českým jazykem do styku.
[13] V důsledku nesprávného postupu správních orgánů nemohl uvést konkrétní údaje proti
svému zajištění a žalovaná se proto jimi nemusela zabývat. Stěžovatel tak fakticky nemohl využít
beneficia zvláštních opatření zakotvených v §123b a §123c zákona o pobytu cizinců.
[14] Je zcela nepřijatelné, aby soud vycházel pouze z obsahu správního spisu a nezabýval
se důkazy, které ve správním spise obsaženy nebyly a ani obsaženy být nemohly.
[15] Postupem správního orgánu došlo také k porušení §126 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, podle nějž je policie povinna neprodleně po zajištění poučit zajištěného cizince v jazyce,
ve kterém je cizinec schopen se dorozumět, o možnosti podat policii žádost o propuštění
ze zařízení a možnosti soudního přezkumu zákonnosti zajištění a rozhodnutí o prodloužení doby
trvání zajištění. Stěžovatel byl schopen žalobu proti napadenému rozhodnutí podat
až po poučení, kterého se mu dostalo v zařízení pro zajištění cizinců v ruském jazyce.
[16] Navrhuje zrušit, jak rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí žalované a věc vrátit
správnímu orgánu k dalšímu řízení.
[17] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přistoupil
k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů. Ověřil také, že netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[19] Úvodem soud konstatuje, že nepřehlédl, že stěžovatel byl v důsledku žádosti
o mezinárodní ochranu ze Zařízení pro zajištění cizinců v Drahonicích dne 20. 9. 2016
propuštěn. V souladu s §75 s. ř. s. však soud při přezkumu rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[20] Zásadní pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí je zjištění, zda stěžovatel
rozuměl českému jazyku, který není jeho mateřským jazykem natolik, aby byl schopen adekvátně
reagovat na poučení a otázky správního orgánu při výslechu účastníka správního řízení.
[21] Protokol o výslechu účastníka správního řízení ze dne 14. 9. 2016 obsahuje standardní
předtištěné poučení o právech a povinnostech správního orgánu a účastníka řízení, vyplývající
z celé řady ustanovení zákona o pobytu cizinců a správního řádu. Současně je zde uvedeno,
že stěžovatel poučení v plné míře porozuměl, tlumočníka nežádá, neboť rozumí českému jazyku
jak psanému, tak mluvenému.
[22] Na výslovnou otázku, zda stěžovatel v rámci řízení žádá přítomnost tlumočníka a zda
případně rozumí ruskému jazyku, je zaprotokolována odpověď: „Tlumočníka nežádám. Česky
rozumím.“ K otázce, zda případně rozumí jazyku ruskému, žádná odpověď zaprotokolována není.
[23] V souladu s ustálenou judikaturou platí, že ten, kdo neprohlásí, že neovládá jazyk, jímž
se vede jednání, a tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu správního spisu, není nepřítomností
tlumočníka porušeno právo účastníka řízení na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004,
č. j. 6 A 17/2000 - 54, č. 341/2004 Sb. NSS).
[24] V nyní projednávané věci stěžovatel dle protokolu o výslechu účastníka skutečně
ve správním řízení neprohlásil, že neovládá český jazyk, v němž se vedlo jednání, ba naopak
uvedl, že česky rozumí a nežádá tlumočníka. Proti tvrzením zachyceným v protokolu však stojí
zcela protichůdná žalobní tvrzení a zejména důkaz, kterým stěžovatel ve smyslu §71 odst. 1
písm. e) s. ř. s. svá žalobní tvrzení prokazoval.
[25] V žalobě stěžovatel mimo jiné uvedl, že žádá o ustanovení zástupce a tlumočníka
pro řízení o žalobě, protože špatně mluví česky a nezná české zákony. Toto tvrzení
je podporováno i v doplnění žaloby soudem ustanoveným zástupcem a zejména přiloženým
potvrzením ze dne 13. 10. 2016, podepsaným sociální pracovnicí Zařízení pro zajištění cizinců
Drahonice, Mgr. K.
[26] Z obsahu tohoto potvrzení je jednoznačné, že stěžovatel češtinu ovládá na slabé úrovni,
která postačuje k orientaci v základních sociálních situacích, na druhou stranu nepostačuje
k tomu, aby stěžovatel byl schopen rozumět jakýmkoliv právním poučením nebo rozhodnutím,
což je také důvod, proč mu bývá při konzultacích s organizacemi působícími v zařízení
tlumočeno jinou osobou. Stěžovatel je schopen komunikovat v rumunštině nebo ruštině,
plnohodnotné komunikace v českém jazyce schopen není.
[27] Ze spisu je dále zřejmé, že otázka, zda rozumí českému jazyku, případně jazyku ruskému,
tj. otázka pro další průběh řízení zásadní, byla stěžovateli položena nikoli v jeho mateřském
jazyce, či alespoň v jazyce ruském, ale česky.
[28] Městský soud označil tvrzení stěžovatele za účelové, aniž by se však jakýmkoliv
způsobem vypořádal s jím předloženým důkazem. Při posuzování sporné otázky se nesprávně
omezil pouze na zjištění vyplývající ze správního spisu. K stěžovatelem navrhovanému důkazu
se vůbec nevyjádřil; ani v rekapitulační části rozhodnutí neuvedl, že stěžovatel návrh důkazního
prostředku uplatnil. Povinností městského soudu však bylo vyjádřit se k navrhovaným důkazům
ve vydaném rozsudku: buďto důkazy provést při ústním jednání (§77 s. ř. s.) a v konečném
rozhodnutí je zhodnotit, nebo v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, proč soud navrhované důkazní
prostředky neprovedl.
[29] Soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co nalezl
správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení. Soud
je povinen hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem zcela
samostatně a nezávisle, a zjistí-li skutkové či (procesně) právní nedostatky, může uložit správnímu
orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak může učinit sám. Tato činnost soudu
je nezbytným předpokladem pro bezvadný právní přezkum napadeného rozhodnutí, neboť
jen správně a úplně zjištěný skutkový stav v řízení bez procesních vad může být podkladem
pro právní posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 32/2006 - 99, č. 1275/2007 Sb. NSS). Existují-li v projevech stěžovatele rozpory,
je jejich vysvětlení, resp. odstranění, nezbytnou podmínkou toho, aby mohlo být v takové věci
vydáno rozhodnutí. Soud má pak povinnost nařídit jednání nezbytné pro zjištění všech
rozhodných skutkových okolností daného případu, aby mohl učinit správný skutkový závěr,
kterým by možné rozpory v projevech navrhovatele vysvětlil.
[30] Na druhou stranu nemá soud pochopitelně povinnost provést jakýkoliv důkaz, který
mu účastníci navrhnou. Pokud by účastník navrhoval důkaz, jenž nemá s danou věcí zjevně
žádnou souvislost, případně pokud by nebyl schopný ani k výzvě soudu uvést, co konkrétně má
jím navrhovaný důkaz ve vztahu k danému případu dokázat, pak by soud nemusel takový důkaz
provádět. Je však vždy povinen zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné navrhovaný důkaz provést.
[31] Městský soud se k navrženému důkazu v napadeném rozsudku žádným způsobem
nevyjádřil, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a zatížil své rozhodnutí vadou
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Je tak založen kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s §110 odst. 4 s. ř. s.
je krajský soud vázán právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí,
jak je stanoveno v §110 odst. 3 s. ř. s.
[34] Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatele, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného zástupce sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí
městského soudu rozhodovat v dalším řízení městský soud.
[35] Ustanovený zástupce zastupoval stěžovatele již v řízení před městským soudem, který
mu mj. přiznal odměnu- úkon právní služby převzetí a přípravu věci [§11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)]. V řízení před Nejvyšším správním soudem ustanovený zástupce provedl
dva úkony právní služby, a to doplnění kasační stížnosti, jakožto písemného podání nebo návrhu
ve věci samé, a další poradu s klientem ve věci přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. d) a c)
advokátního tarifu]. Za tyto úkony náleží odměna ve výši 3 100 Kč (§7 bod 5. advokátního
tarifu) zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele doložil osvědčení o registraci k dani z přidané
hodnoty (dále jen „DPH“). K nákladům řízení se tedy přičítá DPH ve výši 1 428 Kč. Celková
částka odměny činí 8 228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu