ECLI:CZ:NSS:2017:KONF.22.2016:11
sp. zn. Konf 22/2016-11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka,
JUDr. Romana Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Marie
Žiškové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Děčíně, a dalších účastníků sporu
vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 35/2013, o zaplacení částky 2328 Kč
s příslušenstvím: žalobkyně SEVEROSTAV, spol. s r.o., se sídlem v Děčíně, Slovanská 861/40,
IČ 48292290, zastoupené Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem se sídlem v Děčíně IV, ul. Prokopa
Holého 130/15, a žalované V. F.
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 21 C 35/2013, v části týkající se zaplacení částky 732 Kč s příslušenstvím,
je soud .
II. Usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 11. 2013, čj. 21 C 35/2013-8,
se v tomto rozsahu zrušuje ve výrocích I. až III.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 7. 10. 2016 se Český telekomunikační úřad (dále též
„navrhovatel“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1
odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“) mezi ním a Okresním
soudem v Děčíně ve věci žaloby vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 21 C 35/2013 o zaplacení
částky 2328 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobou doručenou dne 16. 5. 2013 Okresnímu soudu v Děčíně se žalobkyně domáhala
vydání platebního rozkazu (či alternativně rozsudku), ve kterém by soud uložil žalované zaplatit
částku ve výši 2328 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Uvedený dluh měl vzniknout
tím, že žalovaná žalobkyni neuhradila částku 2328 Kč za poskytnuté služby připojení k internetu
a neuhrazené „splátky zřízení“ vyplývající ze smlouvy o poskytování služby č. X, uzavřené dne
1. 7. 2011 mezi žalobkyní a žalovanou. Celková částka 2328 Kč představuje neuhrazené položky
ze čtyř vyúčtování služeb (č. X ze dne 5. 1. 2012, č. X ze dne 6. 2. 2012, č. X ze dne 2. 3. 2012 a č.
X ze dne 3. 4. 2012), které žalobkyně vystavila žalované, a to za „splátky zřízení“ částku 732 Kč
(183 Kč měsíčně) a za připojení k internetu rychlostí 5/1 Mbps bez omezení stažených dat částku
1596 Kč (399 Kč měsíčně). K zaplacení celkové částky byla žalobkyně vyzvána upomínkou ze
dne 10. dubna 2013, požadovanou částku však žalovaná neuhradila.
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 7. 11. 2013, čj. 21 C 35/2013-8, výrokem
I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení, výrokem III. určil, že po právní
moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu k rozhodnutí ve věci
s tím, že se žalobkyni nevrací soudní poplatek (výrok IV.). V odůvodnění soud uvedl s odkazem
na §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých
souvisejících zákonů (dále též „zákon o elektronických komunikacích“), že nejsou splněny
podmínky řízení a v souladu s §104 odst. 1 o. s. ř. je nutné řízení o žalobě zastavit
a věc postoupit správnímu orgánu.
K odvolání žalobkyně do výroku IV. usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 26. února 2014, čj. 14 Co 99/2014-16, usnesení okresního soudu
v napadeném výroku IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Český telekomunikační úřad poté podal návrh zvláštnímu senátu k rozhodnutí
negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že spor je veden jednak o ceny vyúčtované za služby
elektronických komunikací ve výši 1596 Kč a jednak o cenu za „zřízení služby“ v celkové výši
732 Kč. ČTÚ odmítá svou kompetenci k rozhodnutí tohoto sporu v části týkající se povinnosti
žalované uhradit cenu za „zřízení služby“, neboť podle jeho názoru se v těchto případech
nejedná o cenu za služby elektronických komunikací ve smyslu zákona o elektronických
komunikacích, tedy služby, které představují v jiné, obsahově shodné žalobě, instalační poplatek;
jedná se zřejmě o soukromoprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou podle občanského
zákoníku, resp. o obchodněprávní vztah. Navrhuje proto, aby zvláštní senát rozhodl, že příslušný
vydat rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu je soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. 1. 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.
Podstatou kompetenčního sporu je otázka, zda má o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 732 Kč jako úhradu splátek za „zřízení „služby“ připojení rozhodnout soud
nebo navrhovatel.
Navrhovatel je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích jako ústřední
správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu
a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb.
Pravomoc navrhovatele rozhodovat spory o povinnostech plynoucích ze zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (srov. §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích) je výjimkou z pravomoci obecných soudů rozhodovat spory vyplývající
ze soukromoprávních vztahů (srovnej §7 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009–12; usnesení ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 54/2010–9; všechna citovaná
usnesení zvláštního senátu jsou dostupná na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle §129 odst. 1 věta první zákona o elektronických komunikacích
založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor. Musí se jednat o spor „mezi osobou
vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé“
(osobní podmínka) a „o spor týkající se povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“ (věcná
podmínka).
V předložené věci není sporné, že byl naplněn osobní předpoklad podle §129 odst. 1
zákona o elektronických komunikacích. Žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost,
jak zvláštní senát ověřil nahlédnutím do databáze navrhovatele (dostupné na
https://www.ctu.cz/vyhledavaci databaze/evidence-podnikatelu-v-elektronickych-komunikacich-
podle-vseobecnehoopravneni) a elektronické databáze obchodního rejstříku (dostupné
na www.justice.cz). S žalovanou žalobkyně uzavřela smlouvu o poskytování služby č. X dne
1. 7. 2011, podle níž měla být žalované poskytována služba připojení k internetu rychlostí 5/1
Mbps bez omezení stažených dat. Žalovaná tedy naplňuje charakteristiku účastníka podle §2
písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Vzhledem k tomu, že navrhovatel popírá existenci věcného předpokladu účastnického
sporu vymezeného v ustanovení §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích v části
týkající se zaplacení částky 732 Kč s příslušenstvím, zabýval se zvláštní senát tím,
zda se v posuzovaném případě jedná o spor týkající se povinností uložených tímto zákonem nebo
na jeho základě.
Věcný předpoklad pravomoci navrhovatele rozhodovat účastnické spory je splněn, týká-li
se spor povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě;
povinnost uhradit cenu za poskytnutou službu je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích základní povinností účastníka, případně uživatele, veřejně dostupné služby
elektronických komunikací.
Komunikačními činnostmi podle §7 zákona o elektronických komunikacích jsou:
a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací,
c) provozování přístrojů.
Službou elektronických komunikací se přitom podle §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích rozumí „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu
signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích
používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah
prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem
přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační
společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“.
V nyní rozhodované věci žalobkyně požaduje uhradit cenu za poskytnuté služby
internetového připojení, a to částku 1596 Kč a za „splátky zřízení“ částku 732 Kč. Ve sporu
týkajícím se úhrady „splátek zřízení“ připojení k síti se jedná o splnění povinnosti z odpovídající
smlouvy, nikoli povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích (např. úhrada
za poskytnuté služby elektronických komunikací).
Obdobnými otázkami se zvláštní senát již v minulosti zabýval. V usnesení ze dne
15. 3. 2004, čj. Konf 124/2003-5, vyslovil, že „je-li předmětem sporu úhrada ceny, na niž vznikl žalobci
podle žalobního tvrzení nárok v důsledku dodání a montáže telekomunikačního zařízení, nejde o poskytování
telekomunikační služby ve smyslu §2 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, nýbrž o běžný
soukromoprávní vztah ze smlouvy. Rozhodování o těchto věcech zákon o telekomunikacích nesvěřuje Českému
telekomunikačnímu úřadu; z kompetence soudů se tak tyto věci nevymykají (§7 odst. 1 o. s. ř.)“. Současně
již zvláštní senát posuzoval, kdo má rozhodovat o doplatku za mobilní telefon, který poskytl
telefonní operátor účastníkovi za zvýhodněnou cenu (usnesení zvláštního senátu ze dne
3. 7. 2003, čj. Konf 19/2003-19).
Shora uvedené závěry lze použít i v nyní rozhodované věci, neboť předmětem řízení
je úhrada ceny, na níž vznikl žalobkyni podle žalobního tvrzení nárok v důsledku neuhrazené
ceny za zřízení služby, u které není naplněna věcná podmínka §129 zákona o elektronických
komunikacích. Nejde tedy o poskytování služeb elektronických komunikací ve smyslu §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích, nýbrž o běžné soukromoprávní vztahy
ze smlouvy. Rozhodování v této věci zákon nesvěřuje navrhovateli, ale v uvedeném rozsahu
(tj. 732 Kč) je založena obecná pravomoc příslušného soudu (§7 odst. 1 o. s. ř.). K obdobnému
závěru dospěl zvláštní senát také v usnesení ze dne 25. 3. 2015, čj. Konf 25/2014-14.
Zvláštní senát z těchto důvodů uzavřel, že k rozhodnutí o věci v rozsahu zaplacení částky
732 Kč je dána pravomoc soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.).
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Dalším výrokem (II.) proto zvláštní senát zrušil usnesení Okresního soudu v Děčíně
ze dne 7. 11. 2013, čj. 21 C 35/2013-8, ve výrocích I. až III., v části týkající se zaplacení částky
732 Kč s příslušenstvím, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud v Děčíně pokračovat
v řízení o podané žalobě v rozsahu, jak je uvedeno v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu