ECLI:CZ:NSS:2017:NAO.202.2017:68
sp. zn. Nao 202/2017 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Děti Země
- Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, zastoupeného JUDr. Petrou
Humlíčkovou, advokátkou se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát
města Brna, se sídlem Kounicova 67, Brno, v řízení o námitce podjatosti žalobce,
takto:
Soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Zuzana Bystřická, JUDr. Faisal Husseini, Ph.D.
a Mgr. Petr Pospíšil nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 58/2017.
Odůvodnění:
[1] Žalobce napadl u Krajského soudu v Brně rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2017,
č. j. MMB/0496661/2016/Navr, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Brno
– jih ze dne 27. 10. 2016, č. j. MCBJIH/10842/2016/Rus. Tímto rozhodnutím uložil Úřad
městské části Brno – jih Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, provést náhradní
výsadbu 430 kusů stromů na pozemcích ve vlastnictví statutárního města Brna a pečovat
o vysazené dřeviny.
[2] Dne 13. 4. 2017 vznesl žalobce námitku podjatosti soudců Krajského soudu v Brně
JUDr. Zuzany Bystřické, JUDr. Faisala Husseini, Ph.D. a Mgr. Petra Pospíšila. Podjatost
dovozuje ze skutečnosti, že jmenovaní soudci tvořili tříčlenný senát, který o této věci
rozhodl v předchozím řízení rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 29 A 22/2014 - 70. Dle žalobce je nevhodné, aby v senátu 29 A byly opět osoby, s jejichž
právním názorem ve své žalobě zásadně polemizuje. Z toho důvodu očekával, že jeho třetí
žalobu bude řešit senát 31 A, proto v textu žaloby opakovaně na řadě míst žádá „31. senát“, aby
pečlivě posoudil správnost rozsudku „29. senátu“. Žalobce má za to, že tato skutečnost zakládá
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti při projednávání jeho žaloby podle §8 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Soudci Krajského soudu v Brně se k námitce podjatosti vyjádřili v tom smyslu, že nemají
žádný poměr k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům. Okolnosti uváděné žalobcem nejsou
důvodem pro jejich vyloučení z projednání věci.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil vznesenou námitku podjatosti a dospěl k závěru,
že není důvodná.
[5] Podle §8 odst. 5 s. ř. s. „[ú]častník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout
podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne
ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání.
K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní
skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní
soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.“
[6] Garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, patří mezi integrální
součásti práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce
je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry
občanů a jiných subjektů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Nestrannost
soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce
k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, k účastníkům nebo
k jejich zástupcům). Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi
stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), tj. v podmínkách projednávané věci žalobci, nýbrž to, zda reálně
neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce
má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může
být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně
na základě hlediska objektivního (shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004,
sp. zn. I. ÚS 370/04).
[7] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. „[ s]oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
[8] Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 - 18, publ. pod
č. 53/2004 Sb. NSS, dospěl k závěru, že podíl soudce na rozhodování v předchozím soudním řízení
ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s., který zakládá důvod pro jeho vyloučení, se týká rozhodování
ve stejné věci u soudu nižšího stupně; předchozím soudním řízením není řízení v jiné soudní věci,
byť by se i týkala týchž účastníků. Obdobně v usnesení ze dne 6. 1. 2005, č. j. Nao 56/2004 - 54,
publ. pod č. 545/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud shledal, že smysl právní úpravy vyloučení
soudce z důvodu jeho podílu na předchozím soudním řízení „spočívá ve vyjádření principu instanční
oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy jako záruky vnitřní nezávislosti soudní soustavy,
a tím i práva každého na spravedlivý proces. S ohledem na specifika správního soudnictví je nutno pojem
„předchozí soudní řízení“ interpretovat tak, že tutéž věc nemůže u krajského soudu a poté u Nejvyššího správního
soudu projednávat a rozhodovat stejný soudce.“
[9] Z námitky samotné i z předloženého spisu je zřejmé, že o shora popsanou situaci instanční
oddělenosti, tj. rozhodování ve stejné věci u krajského soudu a poté u Nejvyššího správního soudu,
se v projednávané věci nejedná. Jmenovaní soudci vydali dne 26. 5. 2016 rozsudek
č. j. 29 A 22/2014 - 70, kterým zrušili rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2014,
č. j. MMB/0472533/3013/Navr, a věc mu vrátili k dalšímu řízení, v němž žalovaný následně
vydal rozhodnutí, které je v projednávané věci sp. zn. 29 A 58/2017 u Krajského soudu v Brně
napadeno žalobou. Takové řízení není „předchozím soudním řízením“ ve smyslu §8 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. Naopak jedná se o okolnost spočívající v postupu soudců v řízení o (téže) projednávané
věci, která podle §8 odst. 1 věty třetí s. ř. s. výslovně není důvodem k vyloučení soudců.
[10] Lze tedy uzavřít, že námitka žalobce neobsahuje žádné skutečnosti, které by bylo možno
podřadit pod důvody podjatosti ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s., a ani z vyjádření shora jmenovaných
soudců neplyne nic, co by mohlo založit pochybnost o jejich nepodjatosti; tyto skutečnosti
nevyplynuly ani ze soudního spisu.
[11] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že vznesenou námitku
podjatosti soudců Krajského soudu v Brně JUDr. Zuzany Bystřické, JUDr. Faisala Husseini,
Ph.D. a Mgr. Petra Pospíšila neshledal důvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu