ECLI:CZ:NSS:2018:1.ADS.125.2018:33
sp. zn. 1 Ads 125/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. K., zastoupen
JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, ze dne 30. 11. 2015, č. j. MPSV-UM-
25362/15/9SHMP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 22. 3. 2018, č. j. 2 Ad 31/2016 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou dne 9. 2. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 2
domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2015,
č. j. MPSV UM 25362/15/9SHMP, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí
Úřadu práce ČR – Krajské pobočky pro hl. m. Prahu, kterým byla zamítnuta žádost žalobce
o příspěvek na zvláštní pomůcku – stavební práce spojené s uzpůsobením koupelny a WC.
[2] Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 21. 9. 2016, č. j. 14C 34/2016 - 17, řízení
podle §104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), zastavil, neboť
se jednalo o věc, kterou měl rozhodnout soud ve správním soudnictví. Žalobce byl současně
poučen o tom, že může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat správní žalobu
k věcně a místně příslušnému soudu rozhodujícímu ve věci správního soudnictví (§72 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále „s. ř. s.“). Toto usnesení nabylo právní moci dne
20. 10. 2016.
II. Řízení před městským soudem
[3] V návaznosti na usnesení obvodního soudu podal žalobce dne 12. 10. 2016 žalobu
u Městského soudu v Praze, jako soudu věcně a místně příslušnému k projednání v dané věci.
Městský soud tuto žalobu odmítl jako opožděnou.
[4] Ze spisového materiálu městský soud zjistil, že žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci
doručeno dne 7. 12. 2015. Tento den je proto dnem, kdy došlo ke skutečnosti zakládající počátek
běhu zákonné lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví. Podle §72 odst. 2 s. ř. s., lze žalobu
podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižení, podle kterého
bylo v dané věci rozhodováno, jinou lhůtu nestanoví. Posledním dnem zákonné dvouměsíční
lhůty k podání žaloby tak bylo v daném případě v souladu s pondělí 8. 2. 2016, neboť 7. 2. 2016,
tj. poslední den zákonné dvouměsíční lhůty připadl na neděli. Žaloba však byla podána
u Obvodního soudu pro Prahu 2 až dne 9. 2. 2016, tedy opožděně.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti usnesení městského soudu kasační stížností.
[6] Uvádí, že městský soud měl věc projednat a rozhodnout dle jeho návrhu. Stěžovatel
připouští, že žalobu podal až 9. 2. 2016, a to proto, že s i jako právní laik spletl počítání počátku
zákonem stanovené lhůty. Stěžovatel uvádí, že si je vědom poučení uvedeném v napadeném
usnesení i §72 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s., přesto má za to, že v jeho případě je odmítnutí žaloby
s odůvodněním jejího opožděného podání o 24 hodin odepřením práva na přístup k soudu
a porušením práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, které legitimně očekával a očekává.
[7] Ve zbytku kasační stížnosti vznáší stěžovatel věcné námitky proti zamítavému rozhodnutí
žalovaného.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je projednatelná, po jejím posouzení však Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že není důvodná.
[10] Vzhledem k tomu, že krajský soud žalobu stěžovatele odmítl jako opožděnou a věcí
samou se nezabýval, přichází pro stěžovatele v úvahu pouze stížní důvod ve smyslu
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[11] Ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stanoví, že soud usnesením odmítne návrh, jestliže
byl podán předčasně nebo opožděně.
[12] Podle §72 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §65 odst. 1 s. ř. s., lze žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením
písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon
lhůtu jinou. Jak správně uvedl městský soud, zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek
osobám se zdravotním postižení, podle kterého bylo v dané věci rozhodováno, jinou lhůtu
nestanoví. Podle §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
[13] Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím
dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový
den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
[14] Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno
dne 7. 12. 2015 (viz doručenka u rozhodnutí žalovaného ve správním spisu). Tento byl tedy
dnem určujícím počátek běhu lhůty ve smyslu §40 odst. 1 s. ř. s. Posledním dnem zákonné
dvouměsíční lhůty k podání žaloby tak bylo v daném případě pondělí 8. 2. 2016, neboť
7. 2. 2016, tj. poslední den zákonné dvouměsíční lhůty připadl na neděli. Stěžovatel žalobu podal
až 9. 2. 2016 (osobně u obvodního soudu, viz razítko na originálu správní žaloby v soudním
spisu), lhůta pro její podání tak uplynula marně.
[15] Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonnou lhůtu nelze prodloužit a její zmeškání nelze ani
prominout, neboť lhůta běží nezávisle na soudu a soud do jejího běhu nemůže vstupovat
(srov. rozsudek ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 111/2005 – 57). Z rozsudku ze dne 23. 5. 2012,
č. j. 6 Ads 10/2012 - 41, dále vyplývá, že „vyloučení prominutí zmeškání lhůty pro podání správní žaloby
podle §72 odst. 4 s. ř. s. není zásahem do ústavou chráněného práva na přístup k soudu [čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)], neboť
dvouměsíční lhůta pro podání žaloby je dostatečně dlouhá a správní žaloba navazuje na zpravidla dvoustupňové
správní řízení, což společně umožňuje účastníkovi řízení svůj procesní postup předem plánovat.“ Postup
městského soudu tedy nebyl v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť městský
soud neměl jinou možnost než žalobu pro její opožděnost odmítnout podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
V. Závěr a náklady řízení
[16] Žalobce se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neměl ve věci spěch.
Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu