ECLI:CZ:NSS:2018:1.ADS.201.2017:61
sp. zn. 1 Ads 201/2017 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: E. L., zastoupené Mgr.
Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutím žalované
ze dne 22. 3. 2016, č. j. X, a ze dne 31. 3. 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2017, č. j. 75 Ad 13/2016 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené advokátce žalobkyně Mgr. Olze Růžičkové, se p ři zn áv á odměna
za zastupování ve výši 3.146 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 22. 3. 2016 přiznala žalobkyni starobní důchod zpětně
od 24. 6. 2006. V odůvodnění připustila své předchozí pochybení, v jehož důsledku rozhodnutím
ze dne 14. 4. 2006 nesprávně zamítla žádost žalobkyně o starobní důchod s požadovaným datem
přiznání od dovršení důchodového věku, tj. od 24. 6. 2006.
[2] Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2016 žalovaná zamítla námitky žalobkyně proti usnesení
ze dne 13. 3. 2015, kterým žalovaná zastavila řízení o žádosti žalobkyně o starobní důchod
uplatněné dne 19. 1. 2015. S odkazem na rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016 žalovaná konstatovala,
že žalobkyni již byl nárok na starobní důchod přiznán, o druhé žádosti žalobkyně o starobní
důchod ze dne 19. 1. 2015 proto již nelze rozhodnout. K námitkám týkajícím se zdravotního
stavu žalobkyně žalovaná poznamenala, že zdravotní stav žalobkyně byl naposledy posuzován
v řízení o žádosti o invalidní důchod. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí ze dne 4. 5. 2000,
jímž byl žalobkyni přiznán plný invalidní důchod, žalobkyně nepodala opravný prostředek, nelze
již posuzovat, zda byla určena správná diagnóza. Žalobkyně již není poživatelkou invalidního
důchodu, protože od 24. 6. 2006 jí byl přiznán starobní důchod ve vyšší částce, než by činila výše
invalidního důchodu.
[3] Žalobkyně napadla obě uvedená rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem, který v záhlaví označeným rozsudkem odmítl žalobu v části směřující proti
rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016 (výrok I.) a zamítl žalobu v části směřující proti rozhodnutí ze dne
31. 3. 2016 (výrok II.).
[4] Výrok I. soud odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016 bylo
rozhodnutím prvního stupně, proti němuž žalobkyně sice podala námitky, ale před podáním
žaloby nevyčkala rozhodnutí žalované o opravném prostředku. Žalovaná rozhodla až dne
22. 7. 2016. Toto rozhodnutí mohla žalobkyně napadnout žalobou, což ale neučinila.
[5] Žalobu proti rozhodnutí ze dne 31. 3. 2016 soud neshledal důvodnou. Zdůraznil, že dané
rozhodnutí se týká nároku na výplatu starobního, nikoliv invalidního důchodu. Podmínky
pro přiznání starobního důchodu jsou nezávislé na zdravotním stavu a poklesu pracovní
schopnosti pojištěnce. Soud se proto nemohl zabývat obsáhlými podáními žalobkyně, v nichž
líčila své zdravotní problémy. Z téhož důvodu nevyhověl ani návrhům na provedení důkazů
lékařskými zprávami a výslechem svědka, neboť tyto důkazy se měly vztahovat k posouzení
zdravotního stavu žalobkyně. Nad rámec nezbytného odůvodnění soud poukázal na skutečnost,
že žalobkyni byl od roku 2000 přiznán plný invalidní důchod (resp. následně invalidní důchod
pro invaliditu III. stupně). Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, však ani v tehdy
účinném, ani v aktuálním znění neupravuje žádný vyšší stupeň invalidity. Žalobkyně tedy dosáhla
samotného stropu nároku spojeného s výplatou invalidního důchodu. I kdyby se její zdravotní
stav od roku 2000 nadále zhoršoval, nebylo by možné tuto skutečnost zohlednit ve vztahu
k nároku na invalidní důchod.
[6] Ve vztahu k nároku na starobní důchod soud připomněl rozhodné skutkové okolnosti.
První žádost žalobkyně o starobní důchod podanou v roce 2006 žalovaná zamítla rozhodnutím
ze dne 14. 4. 2006, neboť podle tehdy provedeného výpočtu vyplácený invalidní důchod
žalobkyně převyšoval vypočtený starobní důchod. Dosažením věku 65 let dne 24. 10. 2014
se na základě §61a zákona o důchodovém pojištění invalidní důchod žalobkyně transformoval
na starobní důchod. Invalidní důchod tedy ze zákona zanikl a žalobkyně měla nárok pouze
na starobní důchod. Přeměna invalidního důchodu na starobní ovšem nevylučovala,
aby k žádosti žalobkyně došlo k novému posouzení, zda jí namísto „transformovaného“ starobního
důchodu náleží „standardní “ starobní důchod podle §29 odst. 1 až 3 zákona o důchodovém
pojištění (§61a odst. 3 téhož zákona).
[7] Novou žádost o přiznání starobního důchodu žalobkyně uplatnila v roce 2015. Starobní
důchod jí sice nebyl rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015 opětovně přiznán s tím, že v minulosti
již bylo o něm rozhodnuto, ale ve chvíli, kdy žalobkyně uplatnila proti danému usnesení námitky,
žalovaná aktivovala v rámci své přezkumné činnosti již zmíněný §61a odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění a provedla nový výpočet starobního důchodu. V rámci tohoto výpočtu
zjistila, že žalobkyni svědčí nejen nárok na starobní důchod v částce vyšší, než dosud vyplácený
„transformovaný “ důchod, ale že již v roce 2006 měl dokonce přesahovat i vyplácený invalidní
důchod. Již v roce 2006 měla tedy žalovaná vyhovět žádosti žalobkyně o starobní důchod
a invalidní důchod – jakožto nižší nárok – měl zaniknout. Žalovaná proto rozhodnutím ze dne
22. 3. 2016 v souladu s §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění napravila
své předchozí pochybení a žalobkyni zpětně přiznala starobní důchod ke dni 24. 6. 2006, včetně
jeho doplacení. Přezkum tohoto rozhodnutí v nyní posuzované věci ovšem není možný
z procesních důvodů uvedených výše.
[8] Rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016 mělo následně vliv i na posouzení námitek žalobkyně
proti usnesení ze dne 13. 3. 2015. Žalovaná námitky zamítla, neboť nebylo možné znovu
rozhodovat o nároku, kterému již bylo vyhověno. Rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016 totiž nahradilo
nejen účinky původního rozhodnutí ze dne 14. 4. 2006, jímž nebyl žalobkyni nárok na starobní
důchod přiznán, ale i následné rozhodnutí ze dne 8. 10. 2014 o transformaci invalidního
důchodu na důchod starobní. V důsledku přiznání starobního důchodu již žalovaná nemohla
o druhé žádosti žalobkyně o přiznání starobního důchodu znova rozhodovat a znovu vyhovět.
Takový postup žalované byl podle krajského soudu správný a zákonný. Závěrem soud
poznamenal, že byť žalobě nebylo vyhověno, ve výsledku žalobkyně dosáhla faktického úspěchu
ve věci, neboť žalovaná dodatečně uznala své pochybení z roku 2006 a přiznala žalobkyni
starobní důchod.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s“).
[10] Obě napadená rozhodnutí žalované jsou podle stěžovatelky nepřezkoumatelná
pro nedostatek odůvodnění a nedostatek přesvědčivosti odůvodnění. Žalovaná se nezabývala
námitkami týkajícími se zdravotního stavu stěžovatelky a nezjistila rozsah a intenzitu jejího
zdravotního postižení. Krajský soud měl proto rozhodnutí žalované zrušit.
[11] Stěžovatelka „nerozporuje“ svůj nárok na starobní důchod, je ale přesvědčena, že má nárok
na plný invalidní důchod (dnes invalidní důchod pro invaliditu III. stupně), který jí vznikl
již v roce 1990, kdy o něj poprvé žádala.
[12] Řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadami z důvodu nevyslechnutí navrženého
svědka F. P. a z důvodu podjatosti soudce JUDr. Petra Černého, který nedal stěžovatelce
dostatečný prostor k vyjádření. Stěžovatelka proto i v kasační stížnosti trvala na předvolání
svědka F. P. a doplnila návrh na výslech svědkyně R. P., která je schopna dosvědčit zdravotní
stav stěžovatelky.
[13] Dále stěžovatelka uvedla, že její zdravotní stav je špatný v důsledku několika závažných
pochybení lékařů. Byla přesvědčena, že pravou příčinou jejího nepříznivého zdravotního stavu
je chronické onemocnění ledvin (tuto svou argumentaci hojně rozvedla v několika vlastnoručně
psaných podáních). Žalovaná přiznala stěžovatelce invalidní důchod až v roce 2000, přestože
stěžovatelka nebyla schopna soustavné výdělečné činnosti již od roku 1990 a několikrát
o invalidní důchod neúspěšně žádala. Stěžovatelka proto požadovala doplacení invalidního
důchodu, vdovského důchodu a režijních výhod Českých drah od roku 1990.
[14] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s napadeným rozsudkem
a zopakovala svou argumentaci uvedenou v rozhodnutí ze dne 31. 3. 2016.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Úvodem soud předesílá, že stěžovatelka neomezila rozsah kasační stížnosti pouze
na některý z výroků rozsudku krajského soudu. V takovém případě soud považuje za napadený
celý rozsudek. Výrokem I. krajský soud odmítl žalobu směřující proti rozhodnutí ze dne
22. 3. 2016 pro nevyčerpání opravných prostředků. Proti tomuto závěru krajského soudu
stěžovatelka nenabídla v kasační stížnosti žádné argumenty. Namítla pouze nepřezkoumatelnost
rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016 pro nedostatek důvodů. Tato námitka se však zcela míjí
s důvodem, pro který krajský soud žalobu odmítl, a není způsobilá zpochybnit jeho zákonnost.
[18] Kasační námitky se míjí také s důvody, pro které krajský soud zamítl výrokem II. žalobu
směřující proti rozhodnutí ze dne 31. 3. 2016. Krajský soud podrobně a srozumitelně popsal
procesní vývoj rozhodování žalované o nárocích stěžovatelky plynoucích z důchodového
pojištění. Poukázal především na to, že žalovaná v rámci své přezkumné činnosti revidovala
své předchozí rozhodnutí z roku 2006 o zamítnutí žádosti stěžovatelky o starobní důchod
a přiznala jí tuto dávku zpětně ode dne 24. 6. 2006. Na základě této skutečnosti pak krajský soud
uzavřel, že žalovaná správně zamítla námitky žalobkyně proti zastavení řízení o její druhé žádosti
o starobní důchod ze dne 19. 1. 2015, neboť jejímu nároku uplatněnému na základě původní
žádosti z roku 2006 již bylo vyhověno. Ani tento závěr stěžovatelka nijak nezpochybnila.
[19] V kasační stížnosti setrvala pouze na obdobných námitkách jako v řízení před krajským
soudem, opakovaně poukazovala na svůj nepříznivý zdravotní stav a domáhala se přiznání
invalidního důchodu od roku 1990. V neposouzení zdravotního stavu pak spatřovala nedostatek
rozhodnutí žalované, pro který měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Již krajský soud
ovšem stěžovatelce vysvětlil, z jakých důvodů nemůže mít její zdravotní stav vliv na posouzení
nároku na starobní důchod, a je proto v nyní posuzované věci irelevantní. S tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a s ohledem na obecnost a obsah kasačních námitek
plně odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění krajského soudu.
[20] Krajský soud nepochybil ani tím, že nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem
svědka F. P., neboť tento důkaz měl podle tvrzení stěžovatelky sloužit k doložení nepříznivého
zdravotního stavu. Jak již soud výše uvedl, zdravotní stav není pro nyní posuzovanou věc
rozhodný, krajský soud proto správně zamítl návrh pro nadbytečnost. Z téhož důvodu je návrh
na výslech svědků F. P. a R. P. irelevantní i v řízení o kasační stížnosti.
[21] Stručně shrnuto, pokud se všechna rozhodnutí žalované přezkoumávaná v nyní
projednávané věci týkají starobního důchodu stěžovatelky a žádostí o jeho přiznání, nemůže
se žalovaná, krajský soud, ani Nejvyšší správní soud zabývat otázkou, zda měl být stěžovatelce
přiznán plný invalidní důchod (invalidní důchod pro invaliditu III. stupně) již v letech
1990 - 2000.
[22] Tvrzenou podjatost soudce JUDr. Petra Černého stěžovatelka dovozovala pouze z toho,
že jí nedal dostatečný prostor k vyjádření. K této námitce soud předně zdůrazňuje, že důvodem
k vyloučení soudce pro podjatost nemohou být „okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věc i “ (§8 odst. 1 s. ř. s .). Stěžovatelkou uplatněný důvod by proto nemohl založit
podjatost soudce ani tehdy, pokud by se soud takového pochybení dopustil. Za určitých
okolností by sice takové pochybení mohlo způsobit vadu řízení, taková situace
však v posuzované věci nenastala. V řízení před krajským soudem se dne 15. 5. 2017 uskutečnilo
jednání, na němž měla stěžovatelka dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek. Jak vyplývá
z protokolu o jednání, stěžovatelka této možnosti využila. Pokud se však v rámci svého vyjádření
na jednání stejně jako v četných písemných podáních doručených krajskému soudu omezila
na popis svého zdravotního stavu a jeho příčin, nelze klást krajskému soudu k tíži, že tato tvrzení
s ohledem na předmět řízení nezohlednil.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
[25] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 Ads 201/2017 - 42,
stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti zástupkyní advokátku Mgr. Olgu Růžičkovou.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud určil odměnu zástupkyně částkou za dva úkony právní služby po 1.000 Kč
(první porada s klientem včetně převzetí a přípravy a podání doplnění kasační stížnosti) a dále
2 x 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu v souladu s §7, §9 odst. 2, §11
odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 2.600 Kč. Tuto částku
soud zvýšil o 546 Kč připadající na daň z přidané hodnoty, kterou je advokátka jako plátce
povinna odvést. Částka v celkové výši 3.146 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu