ECLI:CZ:NSS:2018:1.AFS.291.2017:43
sp. zn. 1 Afs 291/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: město Krnov, se sídlem
Hlavní náměstí 1, Krnov, zastoupen Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem Hlavní
náměstí 1a, Krnov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2015, č. j.
8645/15/5000-10470-702394, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2017, č. j. 22 Af 34/2015 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj (dále též „ministerstvo“) ze dne 14. 8. 2009
byla žalobci poskytnuta dotace ve výši 7.870.000 Kč na realizaci záměru Výstavba lokální
infrastruktury Krnov-kasárna. Dne 21. 11. 2013 podalo ministerstvo u Finančního úřadu
pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) podnět k zahájení řízení ve věci odvodu
za porušení rozpočtové kázně žalobcem. Na základě tohoto podnětu zahájil správce daně
u žalobce daňovou kontrolu, která dne 21. 8. 2014 vyústila ve vydání platebního výměru
č. 217/2014 na odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši poskytnuté dotace, tj. 7.870.000 Kč,
spolu s penále ve výši 1 promile z této částky za každý den prodlení od 18. 9. 2009. Platební
výměr napadl žalobce odvoláním. Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2015 žalovaný odvolání žalobce
zamítl a platební výměr potvrdil.
[2] Žalobce se dále bránil žalobou, jíž krajský soud vyhověl a v záhlaví specifikovaným
rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil. Za zásadní považoval zodpovězení otázky, nakolik
závažné bylo zjištěné porušení podmínek poskytnutí dotace. K tomu uvedl, že podmínkou dotace
bylo mimo jiné prokázání splnění termínu realizace projektu do 31. 12. 2009. Tuto podmínku
však žalobce nesplnil. Dílo sice převzal již 30. 11. 2009, žádost o vydání kolaudačního souhlasu
však podal opožděně, v březnu roku 2010. Předmětná podmínka byla sjednána jako závazná a její
porušení proto mělo být sankcionováno odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši, v jaké
byla porušena rozpočtová kázeň. Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, z níž vyplývá, že porušení podmínek dotace je třeba posuzovat s ohledem na dodržení
účelu poskytnutí dotace. Za závažné porušení podmínek pak lze považovat pouze takové
porušení, jímž došlo k neoprávněnému nakládání s poskytnutými prostředky. Nepostačí tedy,
že je jako závažné smluvní strany sjednaly v dotačních podmínkách. V posuzovaném případě
žalobce sice porušil podmínky dotace tím, že o vydání kolaudačního souhlasu požádal opožděně,
to ale samo o sobě neodůvodňuje stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši
poskytnuté dotace, neboť účel dotace tím nebyl dotčen. Dotace byla poskytnuta na výstavbu
lokální infrastruktury, k čemuž také posloužila. Samotná skutečnost, že žádost o vydání
kolaudačního souhlasu byla podána se zpožděním (byť stavba byla dokončená a způsobilá
k užívání), na tom nemůže nic změnit.
[3] Vady napadeného rozhodnutí žalovaného soud shledal i ve vztahu k posouzení jednání
žalobce při zadávání veřejné zakázky na předmětný projekt. K tomu uvedl, že žalobce s vybraným
uchazečem uzavřel smlouvu o dílo, k níž dále uzavřel dva dodatky, na jejichž základě došlo
k navýšení původní ceny zakázky o 26 %. Žalovaný dospěl k závěru, že se jednalo o vícepráce,
přičemž jejich nezahrnutím do původní nabídky došlo ke zvýhodnění vybraného uchazeče. Tento
závěr označil krajský soud za nepřezkoumatelný, neboť žalovaný se vůbec nezabýval
povahou dalších prací ve vztahu k původní zakázce. V rozsudku ze dne 28. 11. 2012,
č. j. 1 Afs 23/2012 – 102, Nejvyšší správní soud dovodil, že v obdobných případech musí správní
orgán posoudit, zda jsou další práce oddělitelné nebo neoddělitelné od původní zakázky
a zda jejich potřeba vznikla v důsledku objektivně nepředvídaných okolností. Takto se však
v daném případě nestalo a závěry žalovaného proto nemohou obstát.
[4] V neposlední řadě soud přisvědčil též žalobní námitce týkající se porušení povinnosti
podání finančního vypořádání. K tomu uvedl, že finanční vypořádání dotace je zcela
zásadním dokumentem pro poskytovatele dotace, který mu umožňuje zjistit informace o stavu
čerpání dotace, o výši skutečně použitých peněžních prostředků, případně
o tom, zda má být nevyčerpaná část dotace vrácena do státního rozpočtu. Žalobce byl povinen
předložit finanční vypořádání do 15. 2. 2010. Žalobce tak učinil dne 24. 5. 2010, tedy v relativně
krátké době po stanoveném termínu. Takto opožděné podání nepovažoval krajský soud
za porušení rozpočtové kázně a opačný výklad označil za přehnaně formalistický. Ačkoliv bylo
totiž vypořádání poskytnuto o zhruba tři měsíce později, nebyl tím dotčen účel, k němuž
poskytnutí finančního vypořádání směřuje. Odlišně by bylo třeba nahlížet na situaci,
v níž by žalobce finanční vypořádání neprovedl vůbec, případně několik
let po stanoveném termínu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j.
6 Afs 138/2015 - 28).
[5] Zbylé žalobní námitky krajský soud neshledal důvodnými, nicméně s ohledem na shora
specifikovaná pochybení rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Důvody kasační stížnosti
[6] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Předně se stěžovatel vymezil vůči tvrzení soudu, že porušení podmínek dotace je třeba
posuzovat pouze s ohledem na dodržení účelu poskytnutí dotace, přičemž pozdní podání žádosti
o vydání kolaudačního souhlasu neodůvodňuje stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně
ve výši poskytnuté dotace. K této problematice stěžovatel upozornil na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Afs 91/2013 – 28, který sice řeší poskytnutí návratné
finanční pomoci, závěry v něm obsažené se však dle mínění stěžovatele uplatní i ve vztahu
k porušení rozpočtové kázně při poskytnutí dotace. Stěžovatel nerozporuje, že žalobce použil
finanční prostředky v souladu s jejich účelovým určením. Avšak pro posouzení, zda nebyly
použity neoprávněně, je třeba zvážit i dodržení dalších podmínek stanovených v rozhodnutí
o poskytnutí dotace. Tyto podmínky žalobce nedodržel a k porušení rozpočtové kázně proto
došlo. Stěžovatel má za to, že krajský soud svými úvahami v zásadě nabádá potenciální příjemce
dotací k beztrestnému porušování podmínek dotace.
[8] Pokud se jedná o navýšení ceny veřejné zakázky, stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud
se touto otázkou zabýval zcela nedostatečně a poněkud formalisticky. Ze zprávy o daňové
kontrole i napadeného rozhodnutí vyplývá, že v průběhu výběrového řízení žalobce zjistil,
že rozsah zakázky uvedený v dokumentaci není úplný, neboť nekalkuluje s demoličními
a bouracími pracemi nezbytnými pro realizaci stavby. Stanovení rozsahu zakázky bez zahrnutí
části později požadovaných prací nevedlo ke stanovení reálné předpokládané hodnoty budoucího
plnění. Tím, že žalobce až po uzavření smlouvy s vybraným uchazečem navýšil objem původně
předpokládaných prací a zvýšil tak i cenu za plnění veřejné zakázky, zvýhodnil vybraného
uchazeče oproti jiným uchazečům o veřejnou zakázku.
[9] Stěžovatel dále zcela odmítl, že by byly jeho závěry ve vztahu k posuzování navýšení ceny
zakázky nepřezkoumatelné. Ze zprávy o daňové kontrole je dále zřejmé, že správce daně
se otázkou víceprací nezabýval, neboť předmětné práce tento charakter neměly. Nejednalo
se o práce, jejichž potřeba by vyvstala až po zadání zakázky, neboť potřeba demoličních prací
byla zjevná ještě před zahájením zadávacího řízení.
[10] Konečně stěžovatel považuje za nesprávné i závěry krajského soudu týkající
se opožděného podání finančního vypořádání, neboť soud v této souvislosti nedostatečně zjistil
skutečný stav věci. Ze zprávy o daňové kontrole a napadeného rozhodnutí stěžovatele vyplývá,
že podle zjištění správce daně žalobce zpracoval dne 20. 5. 2010 závěrečné vyúčtování akce, které
doručil Ministerstvu pro místní rozvoj dne 24. 5. 2010. Součástí závěrečného vyúčtování byla
dokumentace, která splňovala náležitosti dle §6 vyhlášky č. 560/2006 Sb., o účasti státního
rozpočtu na financování programů reprodukce majetku.
[11] Žalobce nicméně správci daně nedoložil žádný doklad, z něhož by vyplývalo splnění
podmínky spočívající v předložení tiskopisu pro finanční vypořádání podle §10 odst. 1 vyhlášky
č. 52/2008 Sb., v termínu do 15. 2. 2010. Žalobce předložil v průběhu kontroly toliko tiskopis
Vyúčtování a finanční vypořádání prostředků státního rozpočtu na financování akce s datem doručení
na ministerstvo dne 12. 3. 2013 (a s datem vyúčtování a schválení dne 11. 3. 2013). Správce daně
proto konstatoval nesplnění bodu II.4 podmínek, které jsou nedílnou součástí rozhodnutí
o poskytnutí dotace. Se závěrem krajského soudu, že finanční vypořádání doručil žalobce
ministerstvu dne 24. 5. 2010 tedy nelze souhlasit, neboť je zjevné, že ministerstvo mělo finanční
vypořádání k dispozici až o tři roky později.
[12] Žalobce se k obsahu kasační stížnosti na výzvu soudu žádným způsobem nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
(rozpočtová pravidla), ve znění do 29. 12. 2011, se za porušení rozpočtové kázně považuje
neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu,
Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Podle §3 písm. e) rozpočtových pravidel
se neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, jiných peněžních prostředků státu,
prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státních finančních aktiv, státního fondu nebo
Národního fondu, rozumí jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním
předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých
byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní
prostředky použity.
[16] Právním důsledkem porušení rozpočtové kázně je odvod za porušení rozpočtové kázně,
který činí částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň [viz §44a odst. 4 písm. c), respektive
počínaje 20. 12. 2015 písm. b) rozpočtových pravidel]. Pouze u podmínek, které poskytovatel
dotace vyčlenil jako méně závažné, se uplatní odvod podle §44a odst. 4 písm. a) zákona
o rozpočtových pravidlech, tj. ve výši maximálně 5 % dotace.
[17] Podmínky poskytnutí dotace ze státního rozpočtu v rámci programu Podpora úprav
bývalých vojenských areálů k obecnímu využití 2009 stanovovaly v bodě I. 3 jako závaznou
podmínku prokázání splnění termínu realizace akce protokolem o předání a převzetí díla, a pokud
akce podléhá kolaudačnímu řízení podle stavebního zákona, tak také návrhem na vydání
kolaudačního souhlasu, a to do termínu ukončení realizace akce, tj. do 31. 12. 2009.
[18] Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobce podal návrh na vydání kolaudačního
souhlasu opožděně (v březnu roku 2010). Sporná je však otázka, zda pozdní podání žádosti
o vydání kolaudačního souhlasu odůvodňuje stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně
ve výši poskytnuté dotace.
[19] První senát při předběžném projednání věci zjistil, že v otázce posuzování proporcionality
při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně ve vztahu k charakteru a závažnosti
porušení dotačních podmínek existuje rozporná judikatura. Postoupil proto věc k projednání
rozšířenému senátu, který o ní rozhodl usnesením ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017 – 33.
Rozšířený senát zdůraznil, že „[k]aždé porušení dotačních podmínek, které nejsou v rozhodnutí o poskytnutí
dotace vymezeny jako méně závažné, zakládá porušení rozpočtové kázně [§3 písm. e) ve spojení s §44 odst. 1
písm. b) rozpočtových pravidel]. Při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba vycházet
ze zásady přiměřenosti, tedy rozumného vztahu mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší
za ně předepsaného odvodu. Správce daně musí zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných
či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení
povinnosti (§44a odst. 4 rozpočtových pravidel) a své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Týká-li se porušení
povinnosti oddělitelné části poskytnuté dotace, odvod bude stanoven pouze částkou odpovídající této části dotace.
I zde však mohou vyvstat okolnosti, které mohou s ohledem na malou závažnost porušení povinnosti vést správce
daně ke snížení odvodu ve smyslu zásady přiměřenosti (§44a odst. 4 rozpočtových pravidel).“
[20] Ve světle závěrů rozšířeného senátu tak nelze považovat kasační argumentaci
za důvodnou. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, že opožděná žádost
o vydání kolaudačního souhlasu v posuzované věci nepředstavovala porušení dotačních
podmínek závažným způsobem, a sama o sobě tak neodůvodňovala stanovení odvodu ve výši
poskytnuté dotace. Jak sám stěžovatel připustil, žalobce použil finanční prostředky v souladu
s jejich účelovým určením; účel poskytnutí dotace tedy nebyl uvedeným pochybením nijak
porušen. Pro stanovení odvodu ve výši poskytnuté dotace tak nebylo dostatečné, že tato
podmínka byla označena jako závažná v podmínkách poskytnutí dotace. Správce daně
a stěžovatel tedy pochybili, pokud při stanovení výše odvodu nepostupovali v souladu se zásadou
přiměřenosti a nezohlednili tak závažnost porušení rozpočtové kázně.
[21] Další kasační námitka se týká posouzení, zda žalobce porušil zákon o veřejných zakázkách
tím, že uzavřel s vybraným uchazečem dodatek č. 1 smlouvy o dílo na práce nezahrnuté
do rozsahu veřejné zakázky a navyšující tak cenu zakázky. Krajský soud správně uvedl,
že pro posouzení této otázky jsou relevantní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2012, č. j. 1 Afs 23/2012 – 102. Podle nich je nutno nejprve zhodnotit, zda další práce
nezbytné k naplnění účelu veřejné zakázky jsou oddělitelné či neoddělitelné od původní zakázky.
Pokud je potřeba dalších prací plně oddělitelná od původní zakázky, jedná se o novou zakázku
a musí tak následovat nové výběrové řízení. Pokud však potřeba dalších prací není oddělitelná
od původní zakázky, musí být zjištěno, jestli vznikla v důsledku objektivně nepředvídatelných
okolností a jedná se tak o vícepráce, nebo nikoliv.
[22] Správce daně v souvislosti s porušením zákona o veřejných zakázkách ve zprávě o daňové
kontrole uvedl, že v příslušném výběrovém řízení vypsaném žalobcem zvítězila společnost
STRABAG a.s., Praha, odštěpný závod Ostrava, se kterou žalobce uzavřel dne 5. 8. 2009
smlouvu o dílo na realizaci zakázky za nabídkovou cenu 8.316.467,30 Kč včetně DPH.
V průběhu výběrového řízení však žalobce zjistil, že původní rozsah zakázky nebyl úplný, neboť
výkaz výměr neobsahoval položky demoličních a bouracích prací, nezbytných pro samotnou
realizaci stavby. Výkaz výměr byl proto následně projektantem upraven a dne 24. 6. 2009 zaslán
žalobci. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podávání nabídek byla stanovena do 25. 6. 2009, žalobce
již dokončil výběrové řízení v původním rozsahu. S vybraným uchazečem pak dne 10. 8. 2009
uzavřel na tyto práce dodatek č. 1 k této smlouvě, čímž došlo k rozšíření původně
předpokládaných prací, a v důsledku toho i k navýšení ceny na 10.495.695,60 Kč včetně DPH.
Dodatkem č. 2 ke smlouvě o dílo ze dne 20. 10. 2009 pak byla cena dále navýšena o 254.810 Kč
bez DPH z důvodu změny technického řešení komunikací dle projektové dokumentace.
[23] Na základě uvedených skutkových okolností dospěl správce daně k závěru, že žalobce
do předpokládané hodnoty stavebních prací nezahrnul hodnotu všech dodávek, neboť zadávací
dokumentace neobsahovala položky demoličních a bouracích prací, a proto jako zadavatel
nesprávně stanovil výši předpokládané hodnoty veřejné zakázky. O nepředvídatelnou skutečnost
se přitom nemohlo jednat, neboť zadavateli muselo být z podstaty věci zřejmé, že v rámci
realizace dotované akce bude provedení demoličních a bouracích prací nezbytné. Dodatečným
zjištěním neúplnosti výkazu výměr měl žalobce rozsah budoucího závazku doplnit, uchazeče
o této změně patřičně informovat a prodloužit jim soutěžní lhůtu, popř. zadávací řízení úplně
zrušit. Za předpokladu stanovení jiné ceny veřejné zakázky by tak ze soutěže mohl vzejít jiný
uchazeč. Postupem správce daně tak došlo k porušení §82 odst. 2 a §6 zákona o veřejných
zakázkách. Stěžovatel se v napadeném rozhodnutí s tímto hodnocením správce daně ztotožnil
a odkázal na něj.
[24] Z uvedeného hodnocení obsaženého ve zprávě o daňové kontrole a v napadeném
rozhodnutí stěžovatele je zřejmé, že správní orgány považovaly potřebu dalších prací za vzniklou
na základě objektivně předvídatelných okolností. Správní orgány se však podrobněji nezabývaly
tím, zda se jednalo o práce, které byly technicky neoddělitelné od původní zakázky
a pro provedení zakázky zcela nezbytné. Uvedené posouzení je přitom dle zmiňované judikatury
Nejvyššího správního soudu rozhodující pro vyhodnocení toho, zda se jednalo o novou zakázku
či nikoliv. Stěžovatel se proto v dalším řízení musí touto otázkou detailněji zabývat. Krajskému
soudu lze tak do určité míry přisvědčit v tom, že napadené správní rozhodnutí je v tomto ohledu
nepřezkoumatelné.
[25] Dále se soud zabýval kasační námitkou týkající se porušení dotační podmínky spočívající
v dodržení termínu pro předložení finančního vypořádání akce. V podmínkách pro poskytnutí
dotace byl termín pro podání finančního vypořádání dotace podle §10 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 52/2008 Sb. na tiskopisech ISPROFIN S 05 150 nebo S 05 160 stanoven (stejně jako
v uvedené vyhlášce) na 15. 2. následujícího rozpočtového roku, tj. v posuzované věci bylo třeba
finanční vypořádání předložit do 15. 2. 2010. Krajský soud uzavřel, že pokud žalobce odevzdal
tento dokument poskytovateli dotace dne 24. 5. 2010, tedy v relativně krátké době
po stanoveném termínu, pak toto opožděné podání nelze považovat za porušení rozpočtové
kázně, neboť opačný přístup by byl ryze formalistický. Účel finančního vypořádání, tedy,
aby poskytovatel dotace získal úplný přehled o stavu dotace a provedl kontrolu, byl dle soudu
i v tomto případě naplněn. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Krajský
soud ovšem neuvedl, z čeho dovodil, že k doručení předepsaného finančního vypořádání
ministerstvu došlo skutečně již dne 24. 5. 2010, jak tvrdil žalobce. Žalobce totiž správci daně
v rámci daňové kontroly předložil pouze doklad „Vyúčtování a finanční vypořádání prostředků
státního rozpočtu na financování akce“ s datem doručení na ministerstvo dne 12. 3. 2013 a datem
vypracování dne 11. 3. 2013, nikoliv však finanční vypořádání, jež by bylo ministerstvu doručeno
dne 24. 5. 2010. Takový dokument není nikde ve správním spisu založen, a žalobce jej nepřiložil
ani k žalobě. Krajský soud se ani nezabýval relevancí žalobcových tvrzení, že tento podklad musel
být žalobcem skutečně předložen, jinak by správce programu (ministerstvo) postupoval dle §10
odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 52/2008 Sb. a případně požádal žalobce o odstranění případných
nedostatků, což se nestalo. Tyto skutečnosti, které byly mezi účastníky sporné, tak krajský soud
patrně nijak neprověřoval a podle všeho vycházel pouze z ničím nepodloženého tvrzení žalobce,
že finanční vypořádání bylo předloženo dne 24. 5. 2010.
[26] V tomto ohledu je proto třeba korigovat posouzení krajského soudu tak, že pokud
stěžovatel nemohl z ničeho zjistit, že předepsané finanční vypořádání bylo předloženo
již v květnu roku 2010 a nikoliv až v březnu roku 2013, dospěl ke správnému závěru o porušení
dotační podmínky dle čl. II. 4 podmínek poskytnutí dotace, tedy nedodržení termínu pro podání
finančního vypořádání.
[27] Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek krajského soudu je co do jeho výroku správný,
neboť je zřejmé, že vzhledem k nezohlednění zásady přiměřenosti při stanovení výše odvodu
bylo nutno rozhodnutí stěžovatele zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Kasační soud se však
zcela neztotožnil s posledním důvodem zrušení napadeného rozhodnutí, jak vysvětlil výše.
Nicméně s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení napadený rozsudek nezrušil,
přičemž jednotlivé nesprávné dílčí závěry krajského soudu korigoval (srov. přiměřeně usnesení
rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, a rozsudek NSS ze dne
19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 – 106). Pro stěžovatele je tak závazný právní názor krajského
soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[28] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému kasační stížnost podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s., zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalobci v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu