ECLI:CZ:NSS:2018:1.AFS.292.2017:37
sp. zn. 1 Afs 292/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: G. A. H., zastoupeného JUDr.
Janou Skácelovou, advokátkou se sídlem Jabloňová 75, Brno, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze
dne 15. 9. 2016, č. j. 40255/16/5200-10421-706486 a č. j. 40256/16/5200-10421-706486,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 21. 6. 2017, č. j. 52 Af 2/2017 – 85,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
21. 6. 2017, č. j. 52 Af 2/2017 – 85, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 9. 2016, č. j.
40255/16/5200-10421-706486 a č. j. 40256/16/5200-10421-706486, se zru š u j í
a věci se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n nahradit žalobci náklady soudního řízení ve výši
28.400 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce
JUDr. Jany Skácelové.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) dodatečným platebním
výměrem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 11190/16/2808-50521-609296, doměřil žalobci daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 82.422 Kč. Platebním výměrem z téhož
dne č. j. 10043/16/2808-50521-609296 pak žalobci vyměřil daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2014 ve výši 458.997 Kč. V obou platebních výměrech správce daně
konstatoval, že žalobce je od roku 2013 rezidentem v České republice a v letech 2013 a 2014 měl
pouze příjmy ze závislé činnosti ze zdrojů v zahraniční, konkrétně ze Spojeného království Velké
Británie a Severního Irska (dále jen „Spojené království“). Tyto příjmy však nesprávně vyňal
ze zdanění v ČR, neboť neprokázal, že došlo k jejich zdanění ve Spojeném království.
Ze Smlouvy o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmů a zisků z majetku uzavřené mezi
ČR (resp. tehdejší Českou a Slovenskou Federativní Republikou) a Spojeným královstvím
(č. 89/1992 Sb.; dále jen „SZDZ“) vyplývá, že ze zdanění v ČR se mohou příjmy ze závislé
činnosti dosažené ve Spojeném království vyjmout pouze za předpokladu, že byly ve státě zdroje
zdaněny. Stejný závěr vyplývá i z §38f odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Z odstavce 5 citovaného ustanovení vyplývá, že daň zaplacená v zahraničí se prokazuje
potvrzením zahraničního správce daně, podle odstavce 10 téhož ustanovení poplatník uplatní
nárok na vyloučení dvojího zdanění na základě seznamu všech potvrzení podle odstavce 5
a na výzvu správce daně je povinen prokázat oprávněnost nároku na vyloučení dvojího zdanění.
Na potvrzení britského správce daně předloženém žalobcem nebylo uvedeno, že příjmy žalobce
byly ve státě zdroje zdaněny. Kód „NT“ přidělený žalobci britským správcem daně označuje
skupinu subjektů, které nejsou zdaňovány ve Spojeném království z důvodu rezidentství v jiném
státě. Dále správce daně uvedl, že žalobce nesprávně vypočetl základ daně. Příjem za závislé
činnosti uvedený v potvrzení zaměstnavatele jako „Gross Pay“ měl přepočíst na české koruny
jednotným kurzem podle §38 zákona o daních z příjmů a následně jej navýšit o částku
odpovídající povinnému pojistnému podle §6 odst. 13 a 14 téhož zákona.
[2] Žalovaný zamítl odvolání proti platebním výměrům v záhlaví označenými rozhodnutími.
Na rozdíl od správce daně žalovaný dospěl k závěru, že příjmy žalobce nepocházely
ze Spojeného království. Žalobce pracoval mimo teritoriální vody Spojeného království,
tj. na území kontinentálního šelfu neboli v mezinárodních vodách. Lze proto usuzovat, že příjmy
z této činnosti nemají zdroj na území Spojeného království. Tomu odpovídá i význam slova
„offshore“, které je uvedeno v potvrzení britského správce daně. Volně jej lze přeložit jako
„umístěný v určité vzdálenosti od pobřeží “, „umístěný v zahraniční zemi a nepodléhající daňovým zákonům
domovské země “ nebo „se sídlem nebo působící v zahraničí, kde daňový systém je výhodnější než v domovské
zemi “. Pokud by britský správce daně posoudil příjmy žalobce jako příjmy ze zdrojů
ze Spojeného království, došlo by tam k jejich zdanění. Tuto skutečnost však žalobce neprokázal.
[3] Kód „NT“ je přidělován subjektům, které nejsou zdaňovány ve Spojeném království
z důvodu rezidentství v jiném státě, a zaměstnavatel nemá povinnost u těchto osob srážet daň
ze mzdy. Ze žádných veřejných zdrojů (www.payroll-services-centre.co.uk, www.hmrc.gov.uk
nebo www.gov.uk) nevyplývá, že by kód „NT“ znamenal sazbu daně ve výši 0. Žalovaný proto
uzavřel, že podle SZDZ nemá Spojené království nárok na zdanění příjmu žalobce, protože
žalobce není jeho rezidentem a výkon jeho činnosti (na plošinách v Severním moři)
se nenacházel v jeho výsostných vodách, tzn. příjmy žalobce jsou z pohledu Spojeného
království příjmy ze zdrojů v zahraničí. Navíc, žalobce neprokázal, že by jeho příjmy skutečně
prošly systémem zdanění ve Spojeném království, nemohou být proto podle SZDZ ani zákona
o daních z příjmů vyňaty ze zdanění v ČR.
[4] K námitce žalobce odkazující na čl. 3 odst. 1 písm. a) SZDZ žalovaný uvedl, že z daného
ustanovení nevyplývá, že by oblast kontinentálního šelfu, tj. oblast až 350 námořních mil
od pobřežního státu, byla automaticky považována za součást Spojeného království. Za oblast,
v níž mohou být vykonávána práva Spojeného království, je považována pouze zóna výsostných
vod a taková oblast kontinentálního šelfu, která je takto označena podle zákonů Spojeného
království v souladu s mezinárodním právem. Žalobce nedoložil žádný důkaz, že vykonával
činnost v takto označené oblasti kontinentálního šelfu.
[5] Žalovaný souhlasil s námitkou, že odkaz správce daně na §38f odst. 4 zákona o daních
z příjmů je irelevantní z důvodu přednosti mezinárodní smlouvy. Poplatník může podle
citovaného ustanovení postupovat v případě, že smlouva o dvojím zdanění stanoví jako metodu
vyloučení dvojího zdanění prostý zápočet. SZDZ však stanoví metodu vynětí, proto neměl
odkaz na §38f odst. 4 zákona o daních z příjmů opodstatnění. Správce daně nicméně kromě
daného ustanovení odkázal také na §38f odst. 5 a 10 téhož zákona.
[6] V otázce výpočtu základu daně a navýšení o pojistné podle §6 odst. 13 a 14 zákona
o daních z příjmů se žalovaný ztotožnil se správcem daně.
II. Řízení před krajským soudem
[7] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který věc
usnesením ze dne 12. 12. 2016, č. j. 29 Af 130/2016 – 38, postoupil Krajskému soudu v Hradci
Králové.
[8] V žalobě žalobce mimo jiné namítal, že úvahy žalovaného, podle nichž neprokázal,
že Spojené království je státem zdroje jeho příjmů, nemají oporu v žádném ustanovení SZDZ
a jsou v rozporu zejména s čl. 3 odst. písm. a) této smlouvy. Severní moře je šelfové moře, které
omývá pobřeží Spojeného království, Francie, Belgie, Nizozemska, Německa, Dánska a Norska.
Podle mezinárodního práva je kontinentální šelf rozdělen mezi tyto jednotlivé státy, které mohou
na takto vymezeném území vykonávat svá práva týkající se mořského dna a podloží a jejich
přírodních zdrojů. Těžbu ropy zde provádí Spojené království, Norsko a Dánsko. Smlouvy
o zamezení dvojího zdanění jsou koncipovány tak, že pro daňové účely považují tyto země
za své i území vně výsostných vod, kde mohou vykonávat své právo těžby. Z potvrzení
britského správce daně vyplývá, že příjmy stěžovatele z daňového hlediska posuzoval. Z toho
pak vyplývá, že zaměstnání bylo vykonáváno ve Spojeném království, tj. na britských plošinách
v kontinentálním šelfu, kde má Spojené království právo těžby ropy. V opačném případě by totiž
tyto příjmy zřejmě podléhaly zdanění v Norském nebo Dánském království. Tvrzení, že britský
správce daně posoudil žalobcovy příjmy jako příjmy ze zdrojů v zahraničí, je ničím
nepodloženou domněnkou. K žalobě pak žalobce připojil potvrzení zaměstnavatele označující
plošiny, na nichž vykonával zaměstnání, a informační materiály k jednotlivým plošinám.
Dále namítl, že v SZDZ nemá oporu ani závěr žalovaného, podle něhož je vynětí ze zdanění
v ČR podmíněno tím, že příjmy byly ve státě zdroje zdaněny. Setrval také na svých předchozích
tvrzeních ohledně nesprávné aplikace §6 odst. 13 a 14 zákona o daních z příjmů.
[9] Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalobu zamítl v záhlaví
označeným rozsudkem. Žalobce tvrdil, že pracoval na různých plošinách v Severním moři, které
je šelfovým mořem Atlantského oceánu, tedy ve Spojeném království ve smyslu čl. 3 odst. 1
písm. a) SZDZ. Při jednání předložil informační materiály společnosti Shell a sdělení jeho
zaměstnavatele, z nichž bylo patrno, že žádná z ropných plošin nebyla vzdálena od břehu více
než 210 km (pozn. NSS: patrně myšleno námořních mil). Žalobce však neprokázal, že se jednalo
o území, které je v souladu s mezinárodním právem podle zákonů Spojeného království,
týkajících se kontinentálního šelfu, označeno jako území, na němž mohou být vykonávána práva
Spojeného království, týkající se mořského dna a podloží a jejich přírodních zdrojů. Žalobce
neodkázal na žádné ustanovení zákonů Spojeného království, z něhož by takový závěr plynul.
Odkaz na čl. 76 Úmluvy o mořském právu (č. 240/1996 Sb.) nepostačoval. Soud ani správní
orgány přitom nemají povinnost zjišťovat obsah cizího práva. Žalobce nepředložil žádné
relevantní informace o hranicích kontinentálního šelfu Spojeného království (námořní mapy,
z nichž by bylo patrno, že se jednotlivé plošiny nenacházejí např. v šelfu jiného pobřežního
státu). Soud se proto ztotožnil s žalovaným, že žalobce neprokázal, že jeho zahraniční příjmy
pocházejí ze zaměstnání vykonávaného ve Spojeném království.
[10] I kdyby však soud považoval za prokázané, že příjmy žalobce pocházely ze Spojeného
království, žalobce neprokázal v rozporu s §38f odst. 5 a odst. 10 zákona o daních z příjmů,
že by jeho příjmy byly (popř. mohly být) zdaněny ve Spojeném království, a že by tedy měly být
v ČR vyňaty ze zdanění [čl. 22 odst. 2 písm. a) SZDZ]) Z potvrzení britského správce daně
je zřejmé, že žalobci byl přidělen daňový kód NT (no tax), který se přiděluje subjektům,
jež ve Spojeném království neplatí daň z příjmů (viz např. https://www.gov.uk/tax-codes
a https://www.gov.uk/hmrc-internal-manuals/paye-manual/paye11010; není proto pravdou,
že by příjem žalobce byl ve Spojeném království zdaněn sazbou 0 %, jak tvrdil žalobce).
Z daného potvrzení plyne, že kód NT byl žalobci přidělen proto, že je „offshore worker“,
bydlí mimo Spojené království a ve Spojeném království tráví méně než 91 dnů v roce
(nejednalo se tedy o daňovou úlevu či o daňové prázdniny). Příjmy žalobce tedy nebyly ve
Spojeném království zdaněny a ani z popsaných z důvodů podle zákonů Spojeného království
zdaněny být nemohly. Za těchto okolností proto správní orgány dospěly ke správnému závěru,
že zahraniční příjmy žalobce nejsou vyňaty ze zdanění v České republice. Pokud by správní
orgány dospěly k opačnému závěru, žalobce by neplatil daň z příjmů nejen v ČR,
ale ani ve Spojeném království, což by odporovalo smyslu SZDZ. Cílem smluv o dvojím zdanění
je totiž nejen zabránit dvojímu zdanění, ale též vyloučit i případné dvojí nezdanění, tj. daňový
únik.
[11] K námitkám vztahujícím se k §6 odst. 13 a 14 zákona o daních z příjmů krajský soud
odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 24/07, který se zabýval
ústavností citovaných ustanovení. Ústavní soud návrh na jejich zrušení zamítl, přičemž jeho
závěry jsou aktuální i po novele provedené zákonem č. 2/2009 Sb. Při stanovení základu daně
se u zaměstnance, na kterého se nevztahují tuzemské právní předpisy o veřejnoprávním pojištění,
postupuje při stanovení základu daně tak, jako kdyby se na takového zaměstnance tyto tuzemské
právní předpisy o veřejnoprávním pojištění vztahovaly (daňová fikce). Tzn., že příjmy takového
poplatníka se navyšují při stanovení základu daně vždy o částku, která odpovídá tuzemskému
pojištění placenému zaměstnavatelem. Daňové zatížení zaměstnance, na kterého se nevztahují
české předpisy o veřejnoprávním pojištění, tedy odpovídá daňovému zatížení tuzemských
zaměstnanců a navíc není třeba složitě zjišťovat způsob placení zahraničního povinného
pojistného. Podle krajského soudu není taková právní úprava diskriminační a nepřekročila meze,
které má zákonodárce v daňové oblasti.
III. Obsah kasační stížnosti
[12] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[13] Stěžovatel se stal počínaje rokem 2013 rezidentem ČR. Z tohoto důvodu uvedl
do přiznání k dani z příjmů v ČR za roky 2013 a 2014 své veškeré příjmy, kterými byly příjmy
ze zaměstnání v britské společnosti Bilfinger Salamis UK Limited. Při zpracování daňového
přiznání považoval za nesprávné, aby byly tyto příjmy navýšeny o částku odpovídající
povinnému pojistnému na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
a pojistnému na veřejné zdravotní pojištění, které je z těchto příjmů podle zvláštních právních
předpisů povinen platit zaměstnavatel. Vycházel přitom z nálezu Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 24/07 a následné novelizace §6 odst. 13 zákona o dani z příjmů. Výzva správce daně
zahajující postup k odstranění pochybností ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2014 byla
pro žalobcem podnětem k přehodnocení jeho daňové povinnosti a podání dodatečných
daňových přiznání za roky 2013 a 2014. Důvodem bylo uplatnění SZDZ.
[14] Stěžovatel předložil potvrzení od zaměstnavatele, který je rezidentem Spojeného
království, a měl za to, že podle čl. 15 SZDZ mohou být jeho příjmy zdaněny ve Spojeném
království, neboť zaměstnání tam bylo vykonáváno. Podle čl. 22 SZDZ platí, že příjmy, které
mohou být podle ustanovení této smlouvy zdaněny ve Spojeném království, se v ČR vyjímají
ze zdanění. Podle správce daně ze SZDZ vyplývá, že ze zdanění v ČR mohou být vyňaty pouze
příjmy, které byly ve státě zdroje zdaněny a to nenulovou sazbou. Takové ustanovení však SZDZ
neobsahuje. Pokud taková domněnka není doložena konkrétním ustanovením SZDZ, nelze
považovat postup správce daně za souladný s §92 odst. 5 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád.
[15] Žalovaný pak dospěl k odlišnému právnímu názoru a uzavřel, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel pracoval mimo teritoriální vody Spojeného království, tj. na území kontinentálního
šelfu neboli v mezinárodních vodách, lze usuzovat, že příjmy z této činnosti nemají zdroj
na území Spojeného království. Spojené království tedy není podle žalovaného oprávněno příjmy
žalobce zdanit. Již v žalobě stěžovatel namítl, že tento závěr nejenže nemá oporu v SZDZ,
ale je v přímém rozporu s čl. 3 této smlouvy. Pokud bylo zaměstnání vykonáváno ve Spojeném
království tak, jak je tento výraz definován v čl. 3 SZDZ, pak smlouva podle čl. 15 určuje
výsostné právo zdanit tyto příjmy ve Spojeném království, neboť ČR má povinnost je podle
čl. 22 ze zdanění vyjmout. Správci daně a žalovanému nepřísluší hodnotit, zda a jak Spojené
království své právo uplatnilo, resp. pokud žalobci nevznikla daňová povinnost ve Spojeném
království, nepřísluší jim se snažit tuto skutečnost nějak „napravit“. Správce daně ani žalovaný
nezpochybnili, že stěžovatel vykonával zaměstnání ve Spojeném království, tj. na britských
plošinách v kontinentálním šelfu, kde má Spojené království právo těžby ropy.
[16] Stěžovatel nesouhlasil se závěry krajského soudu, že se mu nepodařilo prokázat, že jeho
zahraniční příjmy pocházejí ze Spojeného království. Správce daně ani žalovaný v průběhu
odvolacího řízení nezpochybnili, že žalobce vykonával zaměstnání ve Spojeném království,
jak je definováno v čl. 3 SZDZ. Pochybnost ohledně této skutečnost vznesl žalovaný
až v žalobou napadených rozhodnutích. Nelze proto stěžovateli přičítat k tíži, že v daňovém
řízení neodstranil pochybnosti správce daně (resp. žalovaného), které mu nebyly známé.
Pokud je napadené rozhodnutí postaveno na pochybnostech, k jejichž odstranění nebyl daňový
subjekt vyzván, je takové řízení založeno na podstatných vadách. Závěr soudu stěžovatel
považoval za překvapivý i proto, že na jednání dne 14. 6. 2017 předkládal mapu Spojeného
království vydanou britským Ministerstvem energetiky a změny klimatu, které v souladu
s mezinárodním právem a podle zákonů Spojeného království uděluje licence k výkonu práva
týkajícího se mořského dna, podloží a jejich přírodních zdrojů nejen v teritoriálních vodách,
ale i na britském kontinentálním šelfu, jehož hranice byly na této mapě označeny. Z mapy bylo
možné jednoznačně dovodit, že předmětné ropné plošiny leží v tomto území. Soud
však vzhledem k projednávaným skutečnostem označil tento materiál za nadbytečný.
[17] Nesprávný byl také závěr krajského soudu, podle něhož se stěžovateli nepodařilo
v rozporu se zákonem o daních z příjmů prokázat, že jeho příjmy musí být v ČR vyjmuty
ze zdanění. Ustanovení SZDZ o vynětí příjmů, které mohou být zdaněny ve Spojeném
království, ze zdanění v ČR je ustanovení kogentní. Výlučné právo Spojeného království zdanit
takové příjmy, stanovené mezinárodní smlouvou, nelze nijak popřít, případně modifikovat
českými zákony, a to i vzhledem k §37 zákona o daních z příjmů („Ustanovení tohoto zákona
se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“). Stanoví-li
SZDZ právo vybrat daň výlučně Spojenému království, pak závěry krajského soudu nemají
oporu v zákoně. Povinnost lze daňovému subjektu uložit pouze na základě konkrétního
ustanovení zákona, nikoliv na základě úvah o jeho smyslu nebo cíle.
[18] K §6 odst. 13 a 14 zákona o daních z příjmů stěžovatel již v žalobě namítal, že od jejich
posouzení Ústavním soudem došlo k jejich podstatné změně, kdy předmět daně u příjmů
ze zahraničí je stanoven zákony, které se na daňový subjekt ani jeho zaměstnavatele nevztahují.
Jako skutečnost, kterou považuje za rozpornou s ústavním pořádkem, uvedl ale také rozdílné
způsoby stanovení základu daně z těchto příjmů. Navýšení o „povinné pojistné“ je pouze
formální a nijak neovlivní základ daně poplatníka (poplatník sice může, pokud je to pro něj
výhodnější, při stanovení základu daně postupovat podle příslušné smlouvy o zamezení dvojího
zdanění, ale taková situace prakticky nenastane, a to zvlášť u vyšších příjmů, kdy příjmy vyňaté
ze zdanění nepodléhají ani solidárnímu zvýšení daně). K faktickému navýšení základu daně
tedy dochází prakticky jen u příjmů ze závislé činnosti vykonávané ve státě, s nímž Česká
republika neuzavřela smlouvu o zamezení dvojího zdanění, nebo které nebyly ve státě zdroje
zdaněny. A takových je ve srovnání s ostatními zřejmě minimum. Soud se však touto námitkou
vůbec nezabýval.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[19] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem a odkázal
na svá rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Podstatou sporu je podle něj otázka, zda stěžovatel
prokázal uplatněný nárok na vyloučení dvojího zdanění ve smyslu §38f odst. 5 a 10 zákona
o daních z příjmů, resp. zda prokázal, že jeho příjmy pocházejí ze zaměstnání vykonávaného
na území Spojeného království a že tyto jeho příjmy byly zdaněny ve Spojeném království.
Žalobce neunesl v těchto otázkách své důkazní břemeno.
[20] K námitce stěžovatele, že nebyl vyzván k odstranění pochybností ohledně výkonu práce
na území Spojeného království, žalovaný odkázal na str. 4 až 7 svých rozhodnutí, v nichž detailně
popsal, z jakých úvah a jakých předpisů vycházel. S těmito úvahami stěžovatele seznámil
v souladu s §115 odst. 2 daňového řádu písemností ze dne 11. 8. 2016 a umožnil mu se vyjádřit.
S námitkami stěžovatele se pak žalovaný vypořádal v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí.
Dále žalovaný zopakoval svou argumentace ke kódu „NT“. S ohledem na přidělení tohoto kódu
stěžovateli krajský soud správně uzavřel, že příjmy stěžovatele nemohly být ve Spojeném
království zdaněny, a proto nejsou vyňaty ze zdanění v ČR.
[21] S námitkami týkajícími se §6 odst. 13 a 14 zákona o daních z příjmů se krajský soud
vypořádal a žalovaný se s jeho závěry ztotožnil. Námitka nepřezkoumatelnosti nebyla podle
žalovaného důvodná.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se stěžovatelem, že žalovaný i krajský soud nesprávně
vyložili čl. 3 odst. 1 písm. a) SZDZ.
[25] Článek 3 odst. 1 písm. a) SZDZ vymezuje území Spojeného království pro účely dané
smlouvy jako: „Velkou Británii a Severní Irsko včetně každé oblasti vně výsostných vod Spojeného království,
která v souladu s mezinárodním právem byla nebo v budoucnu bude podle zákonů Spojeného království,
týkajících se kontinentálního šelfu, označena jako území, na němž mohou být vykonávána práva Spojeného
království, týkající se mořského dna a podloží a jejich přírodních zdrojů.“
[26] Žalovaný a krajský soud kladli důraz na slova „podle zákonů Spojeného království “
a neunesení důkazního břemene stěžovatelem spatřovali v tom, že nedoložil konkrétní zákony
Spojeného království, které by potvrzovaly, že území, kde vykonával zaměstnání, spadá pod výše
uvedenou definici.
[27] S ohledem na vymezení území Spojeného království v čl. 3 odst. 1 písm. a) SZDZ
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné nejprve vyjasnit rozložení jednotlivých mořských
pásem podle Úmluvy o mořském právu. Schematicky je lze vyjádřit následovně (nm = námořní
míle):
Podle: U.S. Navy, The Commander´s Handbook on the Law of Naval Operations, 2007
[28] Kontinentální šelf pobřežního státu zahrnuje podle čl. 76 odst. 1 Úmluvy o mořském
právu „mořské dno a podzemí podmořských oblastí, které leží za hranicemi jeho pobřežního moře po celém
přirozeném prodloužení jeho pevninského území k vnější hranici kontinentálního okraje anebo do vzdálenosti
200 námořních mil od základních linií, od kterých se měří šíře pobřežního moře tam, kde vnější hranice
kontinentálního okraje této vzdálenosti nedosahuje“. Kontinentální šelf tedy může být vymezen
na základě geomorfologického kritéria nebo kritéria vzdálenosti. Na základě prvně zmiňovaného
kritéria může přesáhnout vzdálenost 200 námořních mil od základních linií (v takovém případě
pak pobřežní stát odvádí platby nebo poskytuje příspěvky ve vytěžených surovinách podle
čl. 82). Na základě kritéria vzdálenosti sahá kontinentální šelf do vzdálenosti 200 námořních mil
od základních linií bez ohledu na geomorfologii mořského dna (blíže viz Nordquist, M. H.,
Nandan, N. S., Rosenne, S. (eds.), United Nations Convention on the Law of the Sea, 1982:
A Commentary. Svazek 2, Brill/ Nijhoff, 1993, str. 841).
[29] Pokud moře mezi státy, která mají protilehlá pobřeží, není natolik široké, aby mohly být
kontinentální šelfy protilehlých pobřežních států vytýčeny tak, jak by jim umožňoval čl. 76,
stanoví se delimitace kontinentálního šelfu dohodou na základě mezinárodního práva,
jak je uvedeno v čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora, tak, aby bylo dosaženo
spravedlivého řešení (čl. 83 Úmluvy o mořském právu). To je i případ britského kontinentálního
šelfu v Severním moři. Na tuto skutečnost poukazoval také stěžovatel v žalobě (viz výše odst.
[8]).
[30] Krajský soud na tyto námitky nesprávně reagoval tak, že nestačí odkaz na čl. 76 Úmluvy
o mořském právu a že soud není povinen zjišťovat obsah cizího práva, přičemž stěžovatel podle
něj nepředložil žádné relevantní informace o hranicích kontinentálního šelfu Spojeného
království, např. námořní mapy. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že tento závěr je pro něj
překvapivý, neboť při jednání předkládal mapu Spojeného království vydanou britským
Ministerstvem energetiky a změny klimatu, soud však označil tento materiál za nadbytečný.
[31] Z protokolu o jednání ze dne 14. 6. 2017 nevyplývá, že by stěžovatel takovou mapu
soudu předložil. Na druhou stranu protokol je velmi stručný a zaznamenává průběh jednání
pouze velmi shrnujícím způsobem, který neumožňuje ověřit skutečný průběh celého jednání.
Nejvyšší správní soud však nepovažuje za nutné tyto okolnosti prověřovat, neboť bez ohledu
na to, zda stěžovatel takovou mapu krajskému soudu předložil, krajský soud pochybil,
když zkratkovitě uzavřel, že čl. 76 Úmluvy o mořském právu mu k posouzení věci nestačí,
aniž přihlédl k obsahu všech ustanovení o kontinentálním šelfu, která tato úmluva obsahuje.
[32] Jak vyplývá již z výše citovaných článků Úmluvy o mořském právu, hranice britského
kontinentálního šelfu v Severním moři nejsou určeny britskými zákony, ale mezinárodním
právem - Úmluvou o mořském právu ve spojení s dvoustrannými mezinárodními smlouvami
mezi Spojeným královstvím a protilehlými státy.
[33] Úmluva o mořském právu vymezuje také práva, která má pobřežní stát
nad kontinentálním šelfem: „Pobřežní stát vykonává nad kontinentálním šelfem svrchovaná práva za účelem
jeho průzkumu a využívání jeho přírodních zdrojů.“ (čl. 77 odst. 1). Tato práva jsou „výlučná v tom smyslu,
že neprovádí-li pobřežní stát průzkum kontinentálního šelfu nebo nevyužívá-li jeho přírodních zdrojů, nemůže
nikdo provádět takovou činnost bez výslovného souhlasu pobřežního státu“ (odstavec 2 téhož ustanovení).
[34] Z čl. 77 odst. 3 pak vyplývá, že práva pobřežního státu nad kontinentálním šelfem nejsou
vázána na skutečnou nebo pomyslnou okupaci nebo na jakékoli výslovné prohlášení. V tomto
ohledu se liší regulace práv pobřežního státu vztahujících se ke kontinentálnímu šelfu od regulace
výlučné ekonomické zóny, s níž se může do určité míry překrývat (viz výše odst. [27]).
[35] Podle rozsudku Mezinárodního tribunálu pro mořské právo (ITLOS) ze dne 14. 3. 2012,
ve věci týkající se delimitace námořní hranice mezi Bangladéšem a Myanmarem v Bengálském
zálivu (https://www.itlos.org/cases/list-of-cases/case-no-16/#c964) právo pobřežního státu
ke kontinentálnímu šelfu vyplývá již ze svrchovaného práva státu k přilehlé pevnině a nevyžaduje
formální vymezení hranic kontinentálního šelfu (odst. 409: „A coastal State’s entitlement
to the continental shelf exists by the sole fact that the basis of entitlement, namely, sovereignty over the land
territory, is present. It does not require the establishment of outer limits. Article 77, paragraph 3,
of the Convention confirms that the existence of entitlement does not depend on the establishment of the outer limits
of the continental shelf by the coastal State.“).
[36] Shodný závěr vyslovil Mezinárodní soudní dvůr ve vztahu k čl. 2 předcházející Úmluvy
o kontinentálním šelfu z roku 1958. Práva pobřežního státu vztahující se ke kontinentálnímu
šelfu podle něj existují ipso facto (bez dalšího) a ab initio (od počátku). K tomu, aby pobřežní stát
mohl vykonávat práva průzkumu a využívání přírodních zdrojů kontinentálního šelfu, není třeba
žádného zvláštního řízení ani právního úkonu. Existence práv ke kontinentálnímu šelfu může
být deklarována, jak mnohé státy činí, ale není třeba tato práva konstituovat. Práva
vztahující se ke kontinentálnímu šelfu nezávisí ani na tom, zda je pobřežní stát skutečně
vykonává (viz rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 20. 2. 1969, „North Sea Continental
Shelf Case“, odst. 19: „[…] the rights of the coastal State in respect of the area of continental shelf
that constitutes a natural prolongation of its land territory into and under the sea exist ipso facto and ab initio,
by virtue of its sovereignty over the land, and as an extension of it in an exercise of sovereign rights for the purpose
of exploring the seabed and exploiting its natural resources. In short, there is here an inherent right. In order
to exercise it, no special legal process has to be gone through, nor have any special legal acts to be performed.
Its existence can be declared (and many States have done this) but does not need to be constituted. Furthermore,
the right does not depend on its being exercised. To echo the language of the Geneva Convention, it is "exclusive"
in the sense that if the coastal State does not choose to explore or exploit the areas of shelf appertaining to it,
that is its own affair, but no one else may do so without its express consent.“).
[37] Také podle komentáře k Úmluvě o mořském právu spočívá hlavní rozdíl mezi částí
VI Úmluvy o mořském právu upravující kontinentální šelf a částí V upravující výlučnou
ekonomickou zónu v tom, že pobřežní stát musí prohlásit výlučnou ekonomickou zónu,
aby v ní mohl vykonávat svá práva a jurisdikci podle části V, zatímco podle části VI má v oblasti
kontinentálního šelfu automaticky svrchovaná práva vztahující se k průzkumu a využívání
tamějších přírodních zdrojů, aniž by musel učinit nějaké formální kroky pro nabytí takových práv
[Nordquist, M. H. a další (eds.), op. cit., str. 491 a 826; obdobně Rothwell, D. R., Oude Elferink,
A. G., Scott, K. N., Stephens, T. (eds.), The Oxford Handbook of the Law of the Sea. Oxford
University Press, 2015, str. 184-185).
[38] Z výše uvedeného vyplývá, že i tam, kde pobřežní stát výlučnou ekonomickou zónu
neprohlásí, dává mu Úmluva o mořském právu bez dalšího svrchovaná práva za účelem
průzkumu a využívání přírodních zdrojů nacházejících se na mořském dně a v podzemí
kontinentálního šelfu. Tento koncept tak vyvažuje práva pobřežního státu s právy jiných států,
které mají v dané oblasti pouze právo klást podmořské kabely a dálková potrubí (čl. 79). Práva
pobřežního státu nad kontinentálním šelfem se nedotýkají také právního statusu vod
ani vzdušného prostoru nad těmito vodami (čl. 78), proto je ve vodách nad kontinentálním
šelfem zaručena svoboda plavby a svoboda přeletu nad nimi.
[39] V kontinentálním šelfu má pobřežní stát také výlučné právo budovat, povolovat a řídit
stavbu, činnost a užívání mimo jiné zařízení a staveb pro účely výkonu práv, která
má v kontinentálním šelfu, tedy pro účely průzkumu a využívání přírodních zdrojů (čl. 80
ve spojení s čl. 60 Úmluvy o mořském právu), pobřežní stát má také podle čl. 81 výlučné právo
povolovat a řídit vrty na kontinentálním šelfu k jakýmkoli účelům [blíže viz např. Rothwell, D. R.
a další (eds.), op. cit., str. 171]. Nad takovými zařízeními a stavbami má pobřežní stát výlučnou
jurisdikci včetně jurisdikce, pokud jde o celní, finanční, zdravotnické, bezpečnostní
a přistěhovalecké předpisy (čl. 80 ve spojení s čl. 60 Úmluvy o mořském právu).
[40] Lze shrnout, že nejen hranice kontinentálního šelfu, ale také otázka daňové jurisdikce
nad zařízeními a stavbami určenými k využívání přírodních zdrojů (tedy i ropných plošin)
na území kontinentálního šelfu vyplývá přímo z Úmluvy o mořském právu.
[41] Pokud je tedy v rámci území, které je britským kontinentálním šelfem, prováděna těžba
ropy, je tato těžební činnost pod britskou jurisdikcí, a to včetně výlučné jurisdikce daňové.
Ve vztahu k takové činnosti nemůže být jiný stát považován za stát zdroje pro účely smluv
o zamezení dvojího zdanění. Na tomto závěru nemění nic ani možnost, aby Spojené království
udělilo licenci k těžbě společnosti se sídlem v jiném státě. Spojené království je v obecné rovině
oprávněno k těžbě v celém svém kontinentálním šelfu přímo na základě mezinárodního práva.
Pokud se rozhodlo v některých částech svého kontinentálního šelfu tohoto oprávnění využít,
jsou podmínky konkrétní těžby a vymezení konkrétních území, na nichž těžba probíhá,
nepochybně vymezeny britskými právními předpisy. V tomto smyslu je pak třeba chápat čl. 3
odst. 1 písm. a) SZDZ, podle kterého pro účely dané smlouvy území Spojeného království
zahrnuje každou oblast vně výsostných vod Spojeného království, která „v souladu s mezinárodním
právem byla nebo v budoucnu bude podle zákonů Spojeného království, týkajících se kontinentálního šelfu,
označena jako území, na němž mohou být vykonávána práva Spojeného království, týkající se mořského dna
a podloží a jejich přírodních zdrojů “. Citované ustanovení obsahuje vazbu na práva v rámci
kontinentálního šelfu, nikoliv práva v rámci výlučné ekonomické zóny, není proto třeba
britských zákonů, aby taková práva existovala. Britské zákony regulují jen jejich konkrétní formu
výkonu.
[42] Tvrzení stěžovatele, že ropné plošiny Brent Charlie, Loggs, Gannet, Nelson a Curlew leží
v britském kontinentálním šelfu, žalovaný ani krajský soud nezpochybnili. Neunesení důkazního
břemene stěžovatele spatřovali ovšem v tom, že nedoložil, že plošiny leží v takové části
kontinentálního šelfu, která je podle britských zákonů označena jako území, na němž mohou být
vykonávána práva Spojeného království, týkající se mořského dna a podloží a jejich přírodních
zdrojů. Tento požadavek šel podle Nejvyššího správního soudu nad rámec toho, co byl
stěžovatel povinen prokázat. Již z Úmluvy o mořském právu vyplývá, že pokud se v britském
kontinentálním šelfu nacházely ropné plošiny za účelem těžby, spadaly stejně jako činnost
na nich prováděná pod jurisdikci (včetně jurisdikce daňové) Spojeného království. Jinými slovy,
pokud probíhala v rozhodném období těžba na ropných plošinách Brent Charlie, Loggs, Gannet,
Nelson a Curlew, které se nacházely v britském kontinentálním šelfu, lze se důvodně domnívat,
že probíhala podle britských právních předpisů. V opačném případě (o kterém však nejsou žádné
indicie) by se jednalo o těžbu v rozporu s britskými právními předpisy, nikoliv však mimo
britskou jurisdikci.
[43] Pokud měl žalovaný důvodné pochybnosti o tom, zda se stěžovatelem konkrétně
označené ropné plošiny nacházejí na území britského kontinentálního šelfu (v napadených
rozhodnutích však k této otázce žádné konkrétní pochybnosti nevyslovil), tedy na území, které
je pro účely SZDZ považováno za území Spojeného království, mohl využít čl. 25 SZDZ
upravující výměnu informací mezi stranami této smlouvy, podle kterého „[p]říslušné úřady
smluvních států si budou vyměňovat informace nutné pro aplikaci ustanovení této smlouvy nebo vnitrostátních
právních předpisů smluvních států, které se vztahují na daně, jež jsou předmětem této smlouvy, pokud zdanění,
které upravují, se řídí touto smlouvou. Takto sdělené informace budou považovány za tajné a nebudou sděleny
žádným osobám jiným než osobám (včetně soudů a správních úřadů), které se zabývají vyměřováním
nebo vybíráním daní, na něž se vztahuje tato smlouvy, vymáháním nebo trestním stíháním ve věci těchto daní
nebo rozhodováním o opravných prostředcích. Tyto osoby nebo úřady použijí takovéto informace při veřejných
soudních řízeních nebo v právních rozhodnutích.“
[44] Jakkoliv je to daňový subjekt, který má v daňovém řízení primární důkazní břemeno,
otázka prokazování, které území Spojené království považuje za „své “, již povinnosti a praktické
možnosti daňového subjektu přesahuje. Označí-li daňový subjekt konkrétní území,
resp. konkrétní ropné plošiny s tím, že se nachází v oblasti britského kontinentálního šelfu,
lze s ohledem na vymezení čl. 3 odst. 1 písm. a) SZDZ od správce daně požadovat, aby (má-li
o tom důvodné pochybnosti) toto ověřil prostřednictvím postupu podle čl. 25 SZDZ.
Je to právě Spojené království, které může bez jakýchkoliv pochybností zodpovědět otázku, která
území považuje za svá pro účely SZDZ. Ostatně, v případě, že by se dotčené ropné plošiny
nacházely na území jiného státu než Spojeného království, bylo by třeba aplikovat smlouvu
o zamezení dvojího zdanění s tímto jiným státem, nikoliv bez dalšího dovodit oprávnění
ČR ke zdanění.
[45] Z potvrzení britského správce daně předloženého stěžovatelem nelze dovodit,
jak to učinil žalovaný, že Spojené království vyloučilo území, kde stěžovatel vykonával
zaměstnání, ze své daňové jurisdikce. Britský správce daně se v tomto potvrzení vyjádřil pouze
k tomu, zda stěžovatele považuje za britského daňového rezidenta a vysvětlil důvody, pro které
jej za rezidenta nepovažuje. Skutečnost, že Spojené království není pro daňové účely
rezidentským státem, však ještě nic neříká o tom, zda je či není pro účely SZDZ státem zdroje.
Účelem smluv o zamezení dvojího zdanění je právě alokovat práva ke zdanění mezi stát
rezidence a stát zdroje. Skutečnost, že Spojené království stěžovatele nepovažuje za svého
daňového rezidenta, proto nevylučuje, že stěžovatel může mít příjmy z území, které je pro účely
smlouvy v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. a) SZDZ považováno za území Spojeného království.
Z potvrzení vyplývá pouze to, že stěžovatel nevykonával zaměstnání v pobřežních vodách
(k pásmu pobřežních vod viz výše odst. [27]). K otázce, zda jej vykonával na území
kontinentálního šelfu, se potvrzení nijak nevyjadřuje, nelze proto z něj činit v tomto směru žádné
závěry.
[46] Krajský soud se nesprávně domníval, že otázka, zda příjmy stěžovatele pocházejí
ze Spojeného království, je nerozhodná, protože i pokud by pocházely ze Spojeného království,
stěžovatel neprokázal, že jeho příjmy byly ve Spojeném království zdaněny. Nejvyšší správní
soud přisvědčil stěžovateli, že taková podmínka ze SZDZ nevyplývá.
[47] Stěžovatel vykázal v daňových přiznáních za roky 2013 a 2014 příjmy ze závislé činnosti.
Alokace práv ke zdanění příjmů ze zaměstnání je upravena v čl. 15 SZDZ, podle kterého „[p]laty,
mzdy a jiné podobné odměny, které rezident jednoho smluvního státu pobírá z důvodu placeného zaměstnání,
mohou být s výhradou ustanovení článků 16, 18 a 19 této smlouvy zdaněny jen v tomto státě, pokud zaměstnání
není vykonáváno v druhém smluvním státě. Je-li tam zaměstnání vykonáváno, mohou být odměny přijaté
za ně zdaněny v tomto druhém státě.“ Citované ustanovení tedy dává právo zdanit příjmy
ze zaměstnání, které nejsou vykonávány ve státě rezidence, oběma státům – státu rezidence
i státu zdroje. V takovém případě je pak třeba postupovat podle čl. 22 SZDZ, který stanoví
metodu zamezení dvojího zdanění.
[48] Podle čl. 22 odst. 2 SZDZ bude v ČR „dvojí zdanění zamezeno následovně: (a) jestliže osoba,
která je rezidentem v [ČR] pobírá příjmy a zisky z majetku, které mohou být podle ustanovení této smlouvy
zdaněny ve Spojeném království, vyjme [ČR] s výhradou ustanovení uvedených pod písmenem (b) tohoto odstavce,
tyto příjmy nebo zisky z majetku ze zdanění, může však při výpočtu částky daně z ostatních příjmů a zisků
z majetku této osobou použít sazbu daně, která by byla použita, kdyby vyjmuté příjmy nebo zisky z majetku
nebyly takto vyjmuty“ [zdůraznění doplnil soud; písmeno b) se vztahuje na jiné příjmy než příjmy
ze zaměstnání, není proto pro posuzovanou věc relevantní]. Metoda stanovená pro zamezení
dvojího zdanění je tedy metoda vynětí s výhradou progrese (s ohledem na neexistenci progresivní
sazby daně z příjmů v současné době jsou důsledky shodné jako u prostého vynětí).
[49] Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by vynětí ze zdanění v ČR bylo podmíněno
zdaněním ve Spojeném království. Naopak, vyňaty mají být příjmy, které „mohou“ být zdaněny
ve Spojeném království. Možnost zdanění ve Spojeném království přitom stanoví druhá věta výše
citovaného čl. 15 SZDZ.
[50] Metoda vynětí se uplatní bez ohledu na to, zda stát, kterému smlouva o zamezení dvojího
zdanění právo zdanit přiznává, své právo vykoná. Pro podmínění uplatnění metody vynětí
prokázáním zdanění ve druhém členském státě neexistuje právní podklad, ledaže je takové
ustanovení ve smlouvě o zamezení dvojího zdanění uvedeno (viz např. Lang, M. Introduction
to the Double Taxation Conventions. Linde, 2010, str. 136-137).
[51] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že závěr krajského soudu, podle něhož
požadavek na prokázání zdanění vyplývá ze smyslu a účelu smluv o zamezení dvojího zdanění,
není správný. Jakkoliv v obecné rovině je smyslem těchto smluv zamezit dvojímu zdanění
i dvojímu nezdanění, nelze na základě toho dovodit závěr, že pro případ, kdy by uplatnění
pravidel stanovených ve smlouvě vedlo k dvojímu nezdanění, může si stát rezidence „přisvojit“
právo zdanit s tím, že jej k tomu opravňuje smysl smlouvy. Zásada dvojího nezdanění by neměla
být považovaná za obecnou zásadu pro výklad smluv o zamezení dvojího zdanění (viz Lang, M.,
op. cit., str. 40 - 41).
[52] Ke dvojímu nezdanění může dojít za různých okolností, přičemž v některých případech
se může jednat o zcela legitimní a zamýšlený důsledek. Může k němu dojít, jak již bylo výše
naznačeno, v situaci, kdy se uplatní metoda vynětí a současně stát, jenž je oprávněn ke zdanění,
své právo nevykoná. Obdobně k němu může dojít, pokud smlouva o zamezení dvojího zdanění
přiznává právo zdanit výlučně jednomu státu (k uplatnění některé z metod pro zamezení dvojího
zdanění tak nedochází) a tento stát své právo nevykoná. K dvojímu nezdanění může dojít také
tehdy, pokud smluvní státy kvalifikují typ příjmu odlišně a podřadí jej pod odlišné články
smlouvy, které ve své kombinaci vedou k výsledku, že právo ke zdanění nepřísluší ani jednomu
ze smluvních států, nebo tehdy, pokud státy nahlížejí na určitou entitu odlišně z toho hlediska,
zda je podle jejich práva daňovým subjektem. V některých případech tak dvojí nezdanění může
být nežádoucím důsledkem nebo i případně snahou o daňový únik, zatímco v jiných bude
zamýšleným důsledkem rozhodnutí vnitrostátního zákonodárce (v podrobnostech viz např.
Marchgraber, Ch. The Avoidance of Double Non-Taxation in Double Tax Treaty Law –
A Critical Analysis of the Subject-To-Tax Clause Recommended by the European Commission.
EC Tax Review, 2014, č. 23/5, str. 293-302).
[53] Za účelem zabránění „škodlivému“ dvojímu nezdanění státy začleňují (zejm. v poslední
době) do smluv o zamezení dvojího zdanění ustanovení, které podmiňuje vynětí ze zdanění
v jednom členském státě zdaněním v jiném členském stát, tzv. „subject-to-tax clause“. Snaha
předcházet tímto způsobem daňovým únikům se objevuje v podobě doporučení na úrovni
OECD, které doporučuje přijetí specifické klauzule (viz OECD, Action Plan on Base Erosion
and Profit Shifting, 2013; viz též čl. 23A odst. 4 Modelové úmluvy OECD o zamezení dvojího
zdanění ve vztahu k případům negativního kvalifikačního konfliktu ohledně typu příjmů),
nebo Evropské komise, která doporučuje přijetí obecné klauzule [viz Doporučení Komise ze dne
6. 12. 2012 k agresivnímu daňovému plánování, C (2012) 8806 final]. Podrobný rozbor této
problematiky přesahuje nezbytné odůvodnění tohoto rozsudku (soud proto odkazuje
např. na výše citovaný článek Christopha Marchgrabera), oběma přístupům je však společné,
že počítají se začleněním takových klauzulí do smlouvy o zamezení dvojího zdanění.
[54] SZDZ, která je rozhodná pro nyní posuzovanou věc, ovšem takové ustanovení
neobsahuje. Pravidla SZDZ pro určení státu oprávněného ke zdanění proto nelze modifikovat
na základě vnitrostátního práva. Ostatně, zákon o daních z příjmů ani takové ustanovení
neobsahuje.
[55] Již žalovaný vyloučil použitelnost §38f odst. 4 zákona o daních z příjmů, podle kterého
„[p]říjmy ze závislé činnosti vykonávané ve státě, s nímž Česká republika uzavřela smlouvu o zamezení dvojího
zdanění, plynoucí poplatníkům, uvedeným v §2 odst. 2 od zaměstnavatele, který je daňovým rezidentem státu,
kde je taková činnost vykonávána, nebo od zaměstnavatele, který je poplatníkem uvedeným v §2 nebo v §17,
a příjmy ze závislé činnosti pro takového zaměstnavatele jdou k tíži stálé provozovny umístěné ve státě,
s nímž Česká republika uzavřela smlouvu o zamezení dvojího zdanění, se v České republice vyjímají ze zdanění
za předpokladu, že uvedené příjmy byly ve státě zdroje zdaněny. Z ostatního příjmu poplatníka se vypočte daň
sazbou daně zjištěnou ze základu daně nesníženého o tyto vyjmuté příjmy ze zdrojů v zahraničí. V případě,
že je to pro poplatníka výhodnější, použije se i u těchto příjmů ustanovení odstavce 1.“ (zdůraznění doplnil
soud). Odstavec 1 citovaného ustanovení stanoví, že „[p]ři vyloučení dvojího zdanění příjmů
ze zahraničí, které plynou poplatníkům uvedeným v §2 odst. 2 a §17 odst. 3, se postupuje podle příslušných
ustanovení smluv o zamezení dvojího zdanění, jimiž je Česká republika vázána“. Pokud smlouva
o zamezení dvojího zdanění obsahuje metodu vynětí a neobsahuje ustanovení, které by vynětí
podmiňovalo zdaněním ve druhém členském státě, jedná se o postup výhodnější pro poplatníka
a v takovém případě je třeba postupovat podle smlouvy. K závěru o přednosti mezinárodní
smlouvy (a to bez ohledu na výhodnost pro poplatníka) je třeba dojít i na základě §37 zákona
o daních z příjmů, podle kterého se ustanovení tohoto zákona použijí, jen pokud mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Obecná aplikační přednost
mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
plyne ostatně i z čl. 10 Ústavy. Ustanovení §38f odst. 4 zákona o daních z příjmů se tedy
fakticky uplatní jen v situacích, kdy smlouva o zamezení dvojího zdanění obsahuje metodu
zápočtu, nikoliv metodu vynětí. K tomuto závěru dospěl i žalovaný v napadených rozhodnutích
a podporuje jej i odborná literatura (viz např. Děrgel, M. Zdanění příjmů českého rezidenta
ze zahraničí. Daňová a hospodářská kartotéka, č. 14/2017, str. 74).
[56] Navazující ustanovení §38f odst. 5 a 10 zákona o daních z příjmů, z nichž povinnost
stěžovatele prokázat zdanění ve Spojeném království dovodili žalovaný a krajský soud, upravují
jen způsob, jakým je zdanění v jiném státě prokazováno (odstavec 5: „Daň zaplacená v zahraničí
se prokazuje potvrzením zahraničního správce daně. Tento důkazní prostředek lze vyžadovat nejdříve po třiceti
dnech ode dne doručení potvrzení zahraničního správce daně daňovému subjektu. V odůvodněných případech
lze daň zaplacenou v zahraničí prokazovat i potvrzením plátce příjmu nebo depozitáře o sražení daně.“,
odstavec 10: „Nárok na vyloučení dvojího zdanění podle odstavce 1 uplatní poplatník na základě seznamu
všech potvrzení podle odstavce 5, která měl k dispozici v zákonné lhůtě pro podání daňového přiznání,
předkládaného současně s daňovým přiznáním. Jednotlivé položky tohoto seznamu musí obsahovat údaje
identifikující zahraničního správce daně nebo zahraničního plátce daně anebo depozitáře, stát zdroje zahraničních
příjmů, částku daně zaplacené v tomto státě v místní měně a v přepočtu na koruny a výši příjmů ze zdrojů
v tomto státě, stanovenou podle odstavce 3. Součástí seznamu bude též přehled zahraničních správců daně, jejichž
doklady nemá poplatník ve lhůtě k podání daňového přiznání k dispozici z důvodů uvedených v odstavci 8, který
musí obsahovat údaje o státě zdroje zahraničních příjmů, předpokládané výši příjmů ze zdrojů v daném státě
nebo daně, uplatněné v daňovém přiznání. Přitom je daňový subjekt povinen na výzvu správce daně prokázat
kdykoliv ve lhůtě pro vyměření daně oprávněnost nároku na vyloučení dvojího zdanění uplatněného v daňovém
přiznání a doložit jej potvrzeními podle odstavce 5.“). Samy o sobě však nezakládají povinnost daňového
subjektu zdanění prokázat a nevymezují situace, kdy taková povinnost vzniká. Lze je použít
pouze tehdy, pokud povinnost prokázat zdanění stanoví jiná právní norma – ať již odstavec 4
v situacích, kdy jej lze využít, nebo příslušná mezinárodní smlouva. SZDZ rozhodná
v posuzované věci však povinnost prokázat zdanění v jiném státě nestanoví. Stěžovateli proto
nevznikla povinnost doložit potvrzení nebo jejich seznam podle §38f odst. 5 a 10 zákona
o daních z příjmů.
[57] S ohledem na výše uvedené jsou nepodstatné také úvahy žalovaného a krajského soudu
o významu daňového kódu „NT“ přiděleného stěžovateli britským správcem daně. Důvody
přidělení tohoto kódu jsou věcí britského vnitrostátního práva a nijak se nedotýkají pravidel
pro určení státu, který je oprávněn zdanit příjmy podle SZDZ.
[58] Lze shrnout, že krajský soud i žalovaný nesprávně uzavřeli, že příjmy stěžovatele nelze
vyjmout ze zdanění podle čl. 22 odst. 2 SZDZ, protože (1) nedoložil britské zákony, které
by potvrzovaly, že vykonával zaměstnání v takové části britského kontinentálního šelfu, kde má
Spojené království právo těžby, a (2) neprokázal, že příjmy z jeho zaměstnání byly ve Spojeném
království zdaněny. Tyto požadavky šly nad rámec podmínek pro uplatnění metody vynětí
stanovené v SZDZ.
[59] Námitkami vztahujícími se k navýšení základu daně o povinné pojistné podle §6 odst. 13
a 14 zákona o daních z příjmů se soud již nezabýval, neboť tato ustanovení by mohla
být relevantní pouze v případě, že by ČR byla oprávněna zdanit příjmy stěžovatele. Úvahy,
na nichž žalovaný založil oprávnění ČR ke zdanění, však byly nesprávné, řešení problematiky
navyšování základu daně o povinné pojistné by proto bylo v tuto chvíli přinejmenším předčasné.
VI. Závěr a náklady řízení
[60] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského
soudu zrušil. Současně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s., zrušil
i rozhodnutí žalovaného, protože již v řízení před krajským soudem byly dány důvody
pro takový postup. V souladu s §78 odst. 4 s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud vrátil věci
žalovanému k dalšímu řízení, v něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[61] Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud proto
rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Procesně úspěšným byl v dané věci stěžovatel, neboť výsledkem řízení
před správními soudy bylo zrušení správních rozhodnutí, která napadl žalobou.
[62] Pokud jde o jejich výši v průběhu řízení o nyní posuzované kasační stížnosti,
ta je představována zaplaceným soudním poplatkem za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, náklady
spojenými se zastoupením advokátkou JUDr. Janou Skácelovou za 2 úkony právní služby
v částce 3.100 Kč za každý z těchto úkonů (převzetí a příprava zastoupení, odůvodnění kasační
stížnosti) a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů [§7, §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Zástupkyně
není plátkyní DPH. Náklady zastoupení tedy činí 6.800 Kč. Celková výše náhrady nákladů
za řízení o kasační stížnosti (včetně soudního poplatku) činí 11.800 Kč.
[63] Náhrada nákladů za řízení před krajským soudem zahrnuje zaplacený soudní poplatek
za žalobu ve výši 3.000 Kč. V řízení o žalobě byl stěžovatel zastoupen RNDr. Ljubomírem
Skácelem, daňovým poradcem, tedy osobou vykonávající specializované právní poradenství
podle zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České
republiky. V takovém případě náleží zástupci podle §35 odst. 2 s. ř. s. odměna za zastupování,
přičemž pro určení její výše se obdobně užije advokátní tarif. V řízení o žalobě zástupce učinil
čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání repliky, účast
u jednání), náleží mu tedy odměna ve výši 3.100 Kč za každý z těchto úkonů a paušální náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. a), d) a g) a §13 odst. 3 advokátního tarifu]. Náklady zastoupení činí 13.600 Kč. Celková
výše náhrady nákladů za řízení před krajským soudem (včetně soudního poplatku) činí
16.600 Kč.
[64] Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovateli náklady soudního řízení ve výši celkem
28.400 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně stěžovatele
JUDr. Jany Skácelové.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu