ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.149.2018:25
sp. zn. 1 As 149/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. P., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2015, č. j. MSK 44609/2015, ve věci jiného správního
deliktu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. 3. 2018, č. j. 22 A 74/2015 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Ostravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne
17. 2. 2015, č. j. SMO/062019/15/DSČ/Lip. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal
žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) a uložil mu pokutu ve výši
1.500 Kč.
[2] Správní delikt spočíval v tom, že žalobce jako provozovatel vozidla evidovaný
v centrálním registru vozidel vozidla Toyota RZ X nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na
pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovené dle tohoto zákona, neboť dne 7. 3. 2014 v době nejméně od 11:45
do 12:00 hodin v ulici J. Brabce 27/2884 v Ostravě stálo toto vozidlo v protisměru.
[3] Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný zamítl
v záhlaví označeným rozhodnutím.
[4] Závěry žalovaného napadl žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, který
ji rozsudkem dne 14. 6. 2017 zamítl.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, ke které Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 napadený rozsudek zrušil. Nejvyšší správní soud shledal
důvodnou námitku žalobce, že se krajský soud dostatečně nezabýval namítaným nedostatečným
vymezením místa přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí a částečně důvodnou
námitku, že krajský soud neuvedl, jak na základě fotodokumentace dospěl k závěru, že se jednalo
o stání, kde a kdy byly snímky pořízeny a že vozidlo žalobce stálo v protisměru, a to ve smyslu,
že se krajský soud nezabýval námitkou, že předmětná ulice byla jednosměrná. Stejně
tak předmětem žalobního přezkumu byla námitka pochybnosti o výpovědní hodnotě fotografií.
Dále Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku žalobce, že se krajský soud nevypořádal
s naplněním materiální stránky skutkové podstaty přestupku, jehož znaky správní delikt
provozovatele vozidla obsahoval, s čímž se měl vypořádat primárně správní orgán a krajský soud
se k této námitce nijak nevyjádřil.
[6] Krajský soud následně žalobu rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 22 A 74/2015 - 68,
opět zamítl.
II. Kasační stížnost
[7] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[8] Předně namítá, že krajský soud se ani v novém rozsudku nevěnoval žalobní námitce,
že místo protiprávního jednání nebylo ve výroku rozhodnutí dostatečně vymezeno. Stěžovatel
uvádí, že se krajský soud sice zabýval doplněním zjištěného skutkového stavu, kdy prováděl
dokazování ke zjištění, zda ulice Josefa Brabce je jednosměrná či obousměrná, stěžovatel
však zdůrazňuje, že je nutné rozlišovat mezi zjištěním skutkového stavu a specifikací místa
protiprávního jednání ve výroku rozhodnutí.
[9] Dále stěžovatel namítá, že krajský soud neprokázal, že by ulice, ve které stálo vozidlo
stěžovatele, byla obousměrná. Stěžovatel připouští, že krajský soud provedl dokazování k otázce
dopravního režimu na komunikaci před budovou J. Brabce 2884/27, přičemž zjistil,
že až do konce roku byla obousměrná, přičemž její druhý úsek zůstal obousměrný i nadále.
Takové skutkové zjištění však není dle názoru stěžovatele dostatečné. Stěžovatel odkazuje
na mapu přiloženou k žalobě, ze které je zřejmé, že v bezprostřední blízkosti budovy č. p. 2884
je viditelných minimálně pět úseků ulice J. Brabce, které jsou vždy oddělené křižovatkami.
[10] Pokud krajský soud provedl dokazování, ze kterého zjistil, že jeden nebo dva úseky byly
v rozhodné době obousměrné, aniž by však bylo zřejmé, že právě v takovém úseku ulice
J. Brabce mělo stát vozidlo žalobce, pak takové dokazování nebylo dostatečné a pochybnosti
o zjištěném skutkovém stavu přetrvávají. Stěžovatel se domnívá, že vytýkanou vadu rozhodnutí
nelze překlenout doplněním dokazování, neboť z výroku není zjistitelné, kde vozidlo stálo.
Z přiložených fotografií dané ulice rovněž vyplývá, že poměr aut, které stojí opačně vůči zbylým
autům, je přesně 50:50. To dle stěžovatele nasvědčuje závěru, že není jednoznačné, že by v ulici
bylo parkování upraveno právě tak, jak tvrdí správní orgán.
[11] Následně stěžovatel zdůrazňuje, že zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich (dále jen „nový zákon o přestupcích >> zákon o přestupkové odpovědnosti“),
nabyl platnosti již dne 3. 8. 2016, a napadaný rozsudek byl vydán až poté dne 13. 6. 2017.
Stěžovatel k tomu uvádí, že pokud jsou dány důvody k tomu, aby krajský soud z úřední
povinnosti aplikoval novou právní úpravu, která je ve prospěch žalobce, avšak krajský soud
ji neaplikuje, jedná se o jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[12] V této souvislosti stěžovatel rovněž namítá, že v nyní napadeném rozsudku již citovaný
zákon měl být aplikován, neboť byl v době jeho vydání nejen platný, ale i účinný. Stěžovatel
uvádí, že dle §15 odst. 1 zákona o přestupkové odpovědnosti, který nabyl účinnosti 1. 7. 2017,
„k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li
zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.“ Až zákonem č. 183/2017 Sb., došlo k odstranění
zavinění ze skutkové podstaty přestupku, pro který je stíhán. Stěžovatel připouští, že čl. CCLVII
tohoto zákona je stanoví, že „tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2017.“ Takové určení
účinnosti právního předpisu je však dle stěžovatele v rozporu s §3 odst. 3 zák. č. 309/1999 Sb.,
o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, který stanoví, že „pokud není stanovena účinnost
pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem,
lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.“ Stěžovatel poukazuje,
že zákon byl vyhlášen 28. 6. 2017, dle jeho názoru tak nemohl nabýt účinnosti o pouhé dva dny
později, neboť zákonodárce naléhavý obecný zájem netvrdil ani neprokázal. Dle stěžovatele mohl
tento zákon nabýt účinnosti nejdříve 15. den po jeho vyhlášení, tj. 13. 7. 2017. Stěžovatel
z uvedeného dovozuje, že znakem přestupku (tehdy správního deliktu) fyzické osoby
nepodnikající podle §125f zákona o silničním provozu bylo v období od 1. 7. 2017
do 13. 7. 2017 podle §15 odst. 1 přestupkového zákona též zavinění. Teprve dne 13. 7. 2017
dle interpretace stěžovatele nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., kterým bylo zavinění jakožto
znak tohoto přestupku odstraněno.
[13] Stěžovatel současně odmítá, že by údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky
možné k tomu, aby porušení zákona o silničním provozu jeho vozidlem předešel (osobu, které
vozidlo přenechával, poučil o nutnosti dodržovat pravidla provozu a vyžádal si od ní slib, že tyto
bude respektovat), nicméně bezvýjimečné plnění povinnosti dle §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu je fakticky nemožné, a žalobce údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl,
a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, neboť porušení pravidel provozu nemohl nijak
rozumně zabránit, a přitom mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib
dodrží.
[14] Stěžovatel z uvedeného s ohledem na zásadu retroaktivity in mitius dovozuje, že tuto
úpravu, která dle jeho názoru omezila odpovědnost nepodnikající fyzické osoby z objektivní
na subjektivní, je nutné aplikovat nejen na správní delikty, které byly spáchány v období
od 1. do 13. července 2017, v němž dovodil účinnost takové úpravy, ale též na správní delikty,
které byly spáchány dříve, jelikož se jedná o úpravu pro obviněného prospěšnou, neboť velmi
zásadně omezuje jeho odpovědnost. Retroaktivitu in mitius byl povinen respektovat rovněž
krajský soud, ačkoliv ke změně došlo po právní moci napadených rozhodnutí.
[15] Závěrem stěžovatel namítá, že měl krajský soud uvážit též nová hmotněprávní ustanovení
zákona o přestupkové odpovědnosti týkající se sankcí, a to možnosti mimořádného snížení
výměry pokuty nebo upuštění od sankce zcela. Stěžovatel přitom toto nemohl sám navrhovat
v rámci mediačního práva soudu, neboť k tomu již nebyl oprávněn. Stěžovatel připomíná,
že předmětem posuzování je přičítané jednání ze dne 7. 3. 2014, nezaviněné a dle jeho názoru
bagatelní (stání v protisměru).
[16] Žalovaný se k věci nevyjádřil
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Předně je nutno poznamenat, že kasační stížnost je v nyní projednávané věci přípustná
s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. pouze v rozsahu, v jakém je namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu; to by neplatilo pouze ohledně
právních či skutkových otázek, které nebyly předmětem posuzování Nejvyšším správním soudem
v řízení o první kasační stížnosti (tj. v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 As 277/2017 - 26).
[18] Kasační stížnost je projednatelná, po jejím posouzení dospěl soud k závěru,
že není důvodná.
[19] V nynější, tj., druhé kasační stížnosti stěžovatel nejprve přípustně namítá, že se krajský
soud ani v novém rozsudku nevěnoval žalobní námitce, že místo protiprávního jednání nebylo
ve výroku rozhodnutí dostatečně vymezeno. Tato námitka není důvodná. Ve svém zrušujícím
rozsudku Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu zabývat se dopravním režimem v místě
přestupku, neboť v předcházejícím řízení krajský soud k citované námitce stěžovatele uvedl,
že o obousměrnosti ulice nebylo pochyb, a odmítl jako účelovou, ani by se jí zabýval. V řízení
přecházejícím nyní napadanému rozsudku krajský soud této povinnosti dostál. Krajský soud
doplnil důkaz o vyjádření Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, ze kterého
vyplynulo, že v předmětné době (tj. dne 7. 3. 2014) nebylo na komunikaci před budovou
J. Brabce č. p. 2884/27 dopravním značením upraveno stání motorových vozidel, pro stání
vozidlem byly před domem vytvořeny parkovací zálivy a řidič se při zastavení a stání vozidla
musel řídit obecnými pravidly. Část ulice J. Brabce v úseku před budovou č. p. 2884 byla
zjednosměrněna až na konci roku 2015. Z veřejné vyhlášky o opatření obecné povahy
stanovením místní úpravy provozu na pozemní komunikaci ze dne 30. 9. 2015, vyplynulo,
že v době přijetí vyhlášky byl na ulici J. Brabce obousměrný provoz, teprve od účinnosti vyhlášky
je v části úseku ulice J. Brabce jednosměrný provoz. Krajský soud tedy postavil najisto, že ulice
v místě a době protiprávního jednání byla obousměrná. Jestliže bylo toto místo ve výroku
prvostupňového rozhodnutí vymezeno č. p. budovy na předmětné ulici a údajem o stání vozidla
v protisměru, je třeba takové vymezení místa posoudit jako zcela určité a dostatečné. Je z něj
jasně patrné, o jaké místo se jedná. Nároky kladené na popis skutku ve výroku mají především
zajistit, aby byl skutek jednoznačně identifikovatelný, a nehrozila jeho záměna s jiným skutkem,
aby byl vyloučen dvojí postih pro týž skutek, aby byla vyloučena překážka věci rozhodnuté
a rovněž aby bylo zajištěno řádné právo na obhajobu v případě podaného odvolání (viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS.) Tyto
nároky nyní posuzovaný výrok prvostupňového rozhodnutí splňuje.
[20] Námitka, že již při vydávání prvního rozsudku měl krajský soud aplikovat pozdější právní
úpravu, která dle stěžovatele byla v jeho prospěch, je s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
nepřípustná, neboť byla předmětem posuzování Nejvyšším správním soudem v řízení o první
kasační stížnosti (tj. v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 As 277/2017 - 26), ve kterém byla
shledána nedůvodnou.
[21] Stěžovatel nově namítá, že v druhém rozsudku krajského soud měla být aplikována
pozdější právní úprava, která dle stěžovatele byla v jeho prospěch. Nejvyšší správní soud
shledává, že žádná taková pozdější příznivější úprava neexistuje. Zákon o přestupkové
odpovědnosti, jehož §15 odst. 1 uvádí, že „k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje
zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění,“ nabyl
účinnost 1. 7. 2017. Stejného dne nabyl účinnosti rovněž zákon č. 183/2017 Sb., který
novelizoval §125f zákona o silničním provozu tak, že stanovil, že k odpovědnosti fyzické osoby
za přestupek podle tohoto ustanovení (tj. za přestupek, pro který je stěžovatel stíhán)
se nevyžaduje zavinění. Stěžovatel však nesouhlasil s tím, že by zákon č. 183/2017 Sb. mohl
nabýt účinnosti „pouhé dva dny“ po jeho vyhlášení, neboť zákonodárce netvrdil ani neprokázal
naléhavý obecný zájem, který by to odůvodňoval. Stěžovatel pak sám vypočítal dle něj „správné
datum“, den 14. 7. 2017, jako patnáctý den po vyhlášení zákona. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tuto stěžovatelovu konstrukci nelze přijmout. Zákonodárce nemá povinnost
žádným způsobem odůvodňovat stanovení dřívějšího dne počátku účinnosti zákona
než patnáctým dnem po vyhlášení. Stěžovatel pak v žádném případě nemá právo si uměle určovat
počátek účinnosti zákonů, jestliže se zákonodárcem určeným počátkem účinnosti nesouhlasí.
Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádné období, kdy by zákon pro nyní
posuzované jednání vyžadoval zavinění, nenastalo. Nadto Nejvyšší správní soud shledává,
že je zřejmé, že v nynějším případě zájem na dřívější účinnosti zákona č. 183/2017 Sb. existoval,
a to zájem na souladu měněných předpisů s novým zákonem o přestupcích, který
lze za „naléhavý obecný zájem“ nepochybně označit.
[22] Závěrečná námitka stěžovatele, že měl krajský soud uvážit též nová hmotněprávní
ustanovení zákona o přestupkové odpovědnosti týkající se sankcí, a to možnosti mimořádného
snížení výměry pokuty nebo upuštění od sankce zcela, je rovněž nedůvodná. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že mimo stěžovatelem namítaných ustanovení bylo v nové právní úpravě
přepracováno rovněž ustanovení o určení druhu a výměry sankce (nově „správního trestu“;
viz §37 zákona přestupkové odpovědnosti) a zpřesnila se či přibyla ustanovení o rysech
určujících povahu a závažnost přestupku, o polehčujících a přitěžujících okolnostech (§38-40
téhož zákona). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2018, č. j.
7 As 84/2018 - 46, uvedená změna se jistě projeví v odůvodnění nových přestupkových
rozhodnutí. Tato změna však není s to ovlivnit trestnost jednání stěžovatele ani výši sankce
a nelze ji považovat za příznivější pro stěžovatele.
[23] Na trestnosti jednání, jež je stěžovateli kladeno za vinu, se přijetím nové právní úpravy
nic nezměnilo. To ostatně nerozporuje ani stěžovatel. Jediná potenciální výhodnost nové právní
úpravy v případě stěžovatele tak spočívá skutečně pouze v mimořádném snížení výměry pokuty
dle §44 zákona přestupkové odpovědnosti, příp. upuštění od sankce dle §43 téhož zákona.
V případě stěžovatele byla skutková podstata správního deliktu naplněna tím, že nezajistil,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. V uvedeném
případě došlo k zaparkování vozidla v protisměru. Stěžovatel přitom v průběhu správního řízení
neuváděl žádné relevantní skutečnosti, jež by mohly odůvodnit mírnější postup při trestání
stěžovatele. Nejvyšší správní soud poukazuje, že stěžovateli byla uložena nejnižší možná sankce.
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 2 As 303/2017 - 29,
explicitní vyjádření úvah na téma příznivosti nové právní úpravy by „bylo nezbytné, jen pokud
by k tomu byl objektivní důvod (rozhodná právní pravidla doznala změny), nebo pokud by to stěžovatel
ve správním řízení výslovně namítal (a oprávněně očekával odpověď na své výtky)“. V případě stěžovatele
však žádné objektivní důvody pro vypořádání příznivosti nové právní úpravy dány nebyly.
Nedošlo totiž k takové změně ustanovení právních předpisů, podle nichž správní orgány jednání
stěžovatele kvalifikovaly a potrestaly, která by měla být při soudním přezkumu zohledněna.
Krajský soud tak nepochybil, pokud se uvedenému tématu v novém rozsudku výslovně
nevěnoval.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[24] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu