ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.201.2018:23
sp. zn. 1 As 201/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: L. K., zastoupen
Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalované: Vězeňská služba ČR, Věznice Valdice, se sídlem Nám. Míru 55, Valdice, o žalobě na
ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 93/2017 – 48,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 93/2017 – 48,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice. Ředitel této věznice
mu rozhodnutím ze dne 13. 4. 2017 uložil povinnost uhradit náklady výkonu trestu odnětí
svobody dle §35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, za období
března 2017 ve výši 1.500 Kč. Současně s vydáním tohoto rozhodnutí věznice provedla srážku
z přijatých peněz, které měla žalovaná na účtu vedeném věznicí.
[2] Žalobce se žalobou u krajského soudu domáhal ochrany před nezákonným zásahem
žalované. Napadá, že mu byly sraženy prostředky z účtu, aniž by rozhodnutí ředitele věznice
nabylo právní moci a aniž by uplynula lhůta pro dobrovolné plnění. Tvrdí, že peněžní prostředky
nelze postihnout pro úhradu nákladů výkonu trestu „srážkou z přijatých peněz“ předepsaných
nepravomocným a nevykonatelným exekučním titulem. Ředitel věznice může, jako správce daně,
tyto prostředky postihnout daňovou exekucí přikázáním pohledávky teprve až uplyne lhůta
pro dobrovolné plnění. Aby měl odsouzený možnost splnit povinnost úhrady nákladů výkonu
trestu, je mu poskytnuta lhůta k dobrovolnému plnění. Je-li však provedena srážka,
pak to je znakem, že odsouzený (tj. žalobce), neplní své povinnosti (dobrovolně nehradí náklady
výkonu trestu).
[3] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nepřisvědčil totiž výkladu žalobce, podle
něhož by se Vězeňská služba nemohla domoci (nedobrovolné) úhrady nákladů výkonu trestu
jinak, než cestou daňové exekuce. Ustanovením §35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody má věznice výslovně založeno oprávnění použít k úhradě uvedených nákladů peněžní
prostředky, které má odsouzený uložené ve věznici. Vymáhání neuhrazených nákladů výkonu
trestu postupem podle daňového řádu je dle názoru krajského soudu namístě až v okamžiku,
kdy tyto náklady nelze srazit z peněžních prostředků, které má odsouzený uložené ve věznici
(ani z odměny odsouzeného za práci).
[4] Krajský soud však připustil, že ředitel věznice Valdice ve svých rozhodnutích stanovil
žalobci povinnost uhradit náklady výkonu trestu „do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“ a přesto
již téhož dne žalovaná provedla srážku z peněžních prostředků nacházejících se na žalobcově
účtu. Podle soudu jde o postup nesprávný, neboť neodpovídá formulaci o stanovené lhůtě
ve výroku rozhodnutí; nejedná se však o pochybení takové intenzity, které by ve svém důsledku
vedlo ke zkrácení práv žalobce a naplnilo obsah pojmu nezákonný zásah ve smyslu ustanovení
§82 s. ř. s., neboť žalobci tímto postupem de facto žádná újma způsobena nebyla. Ze správního
spisu nevyplývá, a žalobce to ani netvrdí, že by vůbec kdy projevil úmysl předmětné náklady
výkonu trestu dobrovolně hradit, což při jednání soudu potvrdila i žalovaná. Pokud žalobce
současně namítl, že by se nedobrovolná úhrada mohla projevit v jeho hodnocení pro účely řízení
o přeřazení do věznice s mírnějším režimem či pro řízení o podmíněném propuštění, žalovaná
k této (nutno podotknout, že pouze hypotetické) námitce ve vyjádření k žalobě vysvětlila,
že plnění povinnosti odsouzeného uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody není součástí
programu zacházení a nepromítá se do jeho hodnocení, jak je patrné z §40 a §41 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody a z ustanovení §36 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 345/1999 Sb. Žalobce ostatně ani netvrdil, že by k těmto negativním důsledkům skutečně
došlo. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaná provedla předmětnou srážku z té části finančních
prostředků, ke které měl žalobce v souladu s §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody
omezené dispoziční právo, proto je v konečném důsledku bez praktického významu
to, že ke srážce peněz došlo dříve, než by odpovídalo v rozhodnutí stanovené lhůtě.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[5] Žalobce (stěžovatel) rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností z důvodu jeho
nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadených rozsudek zrušil a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná zvoleným postupem zasáhla do stěžovatelova vlastnického práva. Krajský soud
akt srovnatelný s vyvlastněním bagatelizuje. Žalobce z poloviny obdržených prostředků může
hradit pohledávky uvedené v §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody již v okamžiku,
kdy prostředky jsou převedeny na účet žalobce vedený věznicí. Žalovaná ale peníze zadržuje
do doby rozúčtování pracovní odměny. Stěžovatel tak nemůže s prostředky disponovat, dokud
ředitel věznice nevydá rozhodnutí o povinnosti náhrady nákladů výkonu trestu. Tento postup volí
proto, aby odsouzený tuto polovinu nemohl spotřebovat na úhradu zákonem vyjmenovaných
pohledávek dříve, než si žalovaná z těchto peněz nesrazí náklady výkonu trestu jinak než jako
správce daně a aby předběhla v pořadí jiné oprávněné. Tím přesahuje meze své pravomoci.
Z §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vyplývá, že žalobce může ve stejném
okamžiku nakládat s oběma polovinami zaslaných peněz, byť k rozdílným účelům.
[7] Krajský soud se mýlí i v tom, že náklady výkonu nejsou daňovou pohledávkou a žalovaný
nemusí postupovat dle daňového řádu. Trestní řád v §152a stanoví, že při správě placení
pohledávek z trestního řízení se postupuje podle daňového řádu.
[8] Napadené rozhodnutí je navíc nepřezkoumatelné, neboť se krajský soud nevypořádal
s argumentací žalobce týkající se nálezu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16. V něm Ustavní
soud konstatuje, že příjem v podobě důchodu v okamžiku připsání na účet odsouzeného je stále
důchodem chráněným ustanovením o nezabavitelné částce. Podle tohoto nálezu tak odsouzený
může již v okamžiku připsání peněz na účet s těmito prostředky disponovat.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost zamítnout. Žalobce
není příjemcem důchodu. Převedené finanční prostředky pocházejí od jiného odsouzeného nebo
žalobci došly v dopise. Žalovaná přitom postupovala při rozúčtování peněz v souladu
se zákonem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Úvodem Nejvyšší správní soud připomíná, že důvody kasační stížnosti, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, jsou nepřípustné (§104 odstavec 4
s. ř. s.). Stěžovatel se v žalobě bránil proti nezákonnému zásahu spočívajícím v tom, „že současně
s vydáním rozhodnutí byla provedena srážka z přijatých peněz, aniž by rozhodnutí nabylo právní moci a uplynula
lhůta pro dobrovolné plnění.“ Hlavní otázka nadnesená žalobou a řešená krajským soudem tedy
spočívala v určení, kdy mohlo ke sražení prostředků nacházejících se již na účtu stěžovatele
vedeného věznicí dojít, zda již v době vydání rozhodnutí ředitele věznice, nebo až po uplynutí
lhůty k plnění povinnosti uložené v tomto rozhodnutí. Kasační stížnost, oproti tomu, se velkou
částí věnuje jiné otázce, konkrétně tomu, jak má věznice nakládat s finančními prostředky, které
byly vězni zaslány na účet vedený věznicí, zda je může v okamžiku jejich dojití zadržet
a vyúčtovat až následující měsíc, anebo zda je musí vyúčtovat hned. Jelikož důvody vztahující
se k této druhé otázce stěžovatel v žalobě neuplatnil, jsou nyní v řízení o kasační stížnosti
nepřípustné.
[11] Pro posouzení této věci je tedy nutné zodpovědět, zda žalovaná postupovala správně,
pokud ve stejný den, ve kterém ředitel věznice vydal rozhodnutí o povinnosti náhrady nákladů
výkonu trestu, stěžovateli z účtu vedeným věznicí srazil peněžní prostředky odpovídající této
povinnosti. Stěžovatel proti postupu žalované uvádí dvě námitky.
[12] Podle první námitky žalovaná pochybila, neboť nepostupovala podle daňového řádu,
ač tak podle §152a trestního řádu postupovat měla. S tím se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Krajský soud dostatečně přesvědčivě stěžovatelovu argumentaci vyvrátil a stěžovatel kromě
obecného nesouhlasu v kasační stížnosti nenabízí žádné konkurenční argumenty, proč
by měl být závěr krajského soudu nesprávný. S účinností od 1. 1. 2012 sice trestní řád v §152a
stanoví, že při správě placení pohledávek uvedených v §152 odstavci 1 daného zákona
se postupuje podle daňového řádu, to však neznamená, že by jediným způsobem, jakým
by mohly být uhrazeny náklady výkonu trestu, bylo dobrovolné plnění nebo postup podle
daňového řádu. Novelizace, která do trestního řádu zavedla s účinností od 1. 1. 2012 ustanovení
§152a totiž ponechala beze změny §152 odstavec 4 trestního řádu, podle nějž úhradu nákladů
spojených s výkonem trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.
Právní úprava tedy pro tento typ nákladů upravuje zvláštní způsob hrazení, a to konkrétně v §35
odstavci 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který výslovně věznici opravňuje peněžní
prostředky odsouzeného nacházející se na účtu věznice použít k úhradě nákladů výkonu trestu.
[13] Druhou námitkou stěžovatel napadá okamžik, kdy ke sražení prostředků z jeho účtu
došlo.
[14] Podle §35 odstavce 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je odsouzený „povinen hradit
náklady výkonu trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít
peněžní prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici. Výši nákladů výkonu trestu a podrobnosti její úhrady
stanoví ministerstvo vyhláškou.“
[15] Vyhláška č. 10/2000 Sb. provádějící toto ustanovení obsahuje pro projednávaný případ
tři relevantní ustanovení. Podle §8 odstavce 2 se „ Z peněz, které byly zaslány odsouzenému do věznice
a které byly převedeny na jeho účet vedený věznicí, se vyměří úhrada nákladů výkonu trestu ve výši 40 % ze součtu
všech částek přijatých za předchozí měsíc. …“ Podle §9 odstavce 1 „Rozhodnutí o povinnosti k náhradě
nákladů výkonu trestu podle §8 vydá ředitel věznice“. Podle §9 odstavce 2 „Proti rozhodnutí podle odstavce
1 může odsouzený do 3 dnů od doručení podat stížnost řediteli věznice, který rozhodnutí vydal; stížnost může
směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu a nemá odkladný účinek.“
[16] Pro věc jsou relevantní i společná ustanovení o řízení podle zákona o výkonu trestu
odnětí svobody. Podle §76 odstavce 2 „Rozhodnutí vydané podle tohoto zákona je třeba oznámit osobě,
jíž se týká; v případě, že zákon proti takovému rozhodnutí připouští stížnost, je třeba je písemně vyhotovit
a takové osobě doručit.“ Podle odstavce 3 téhož ustanovení „Oznámení se činí buď vyhlášením rozhodnutí
v přítomnosti toho, jehož se týká, anebo doručením písemného vyhotovení takového rozhodnutí.“ Podle odstavce
4 „Stížnost proti rozhodnutí má odkladný účinek pouze tehdy, jestliže tak tento zákon výslovně stanoví.“
[17] Stěžovatel žalobou nenapadá, že ke sražení prostředků z jeho účtu došlo; nenapadá
ani výši této srážky. Napadá pouze okamžik, ke kterému ke sražení došlo. Mezi účastníky řízení
je nesporné, že rozhodnutí ředitele věznice stanovující povinnost uhradit náklady výkonu trestu
ředitel vydal dne 13. 4. 2017. V tentýž den došlo i ke srážce odpovídající částky z účtu
stěžovatele. Rozhodnutí přitom stěžovatel převzal až dne 18. 4. 2017.
[18] Ze skutkových okolností je zřejmé, že žalovaná srazila prostředky z účtu stěžovatele
na úhradu nákladů v době, kdy stěžovatel povinnost hradit náklady stanovenou neměl.
Rozhodnutí ředitele věznice mu nebylo oznámeno a nevyvolávalo tak vůči němu žádné právní
účinky. Právě tímto předčasným sražením prostředků z účtu stěžovatele – sražením prostředků
na úhradu povinnosti, která ještě nebyla stanovena – se žalovaná dopustila nezákonného zásahu.
[19] Nezákonný zásah navíc trval i po okamžiku doručení rozhodnutí ředitele věznice
stěžovateli. Je pravdou, že zákon stanoví, že věznice může k úhradě nákladů výkonu trestu použít
peněžní prostředky odsouzeného nacházející se na účtu vedeným věznicí (§35 odstavec 1
o výkonu trestu odnětí svobody). Povinnost hradit tyto náklady tak vzniká již v okamžiku účinků
rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti náhrady nákladů k výkonu trestu (§9 odstavec 1
vyhlášky, §76 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Zákon stanoví automatismus srážek –
primárně má věznice náklady srazit z odměny za práci; nelze-li je ovšem takto uhradit, věznice
je může uhradit z peněžních prostředků odsouzeného nacházejících se na účtu vedeným věznicí.
Jedinou přirozenou podmínkou je existence pohledávky věznice, která je takto uspokojována.
Tato pohledávka přitom vzniká dnem doručení rozhodnutí ředitele o povinnosti náhrady
nákladů. Od tohoto okamžiku tedy lze prostředky z účtu odsouzeného vedené u věznice srazit.
[20] Přes výše uvedené je ovšem nutné přihlédnout ke konkrétnímu obsahu rozhodnutí
ředitele věznice o povinnosti náhrady nákladů k výkonu trestu o povinnosti náhrady nákladů
k výkonu trestu v projednávaném případě. Výrok tohoto rozhodnutí stanovil stěžovateli
ke splnění uložené povinnosti lhůtu 30 dní, a to za situace, kdy již v době rozhodnutí byly na účtu
stěžovatele prostředky, které si mohla věznice automaticky podle zákona strhnout. V takovém
případě bylo nutné respektovat rozhodnutím nad rámec zákona poskytnutou lhůtu
k dobrovolnému uhrazení nákladů. Rozhodnutím ředitel věznice jednal jako veřejná
moc, od které lze legitimně očekávat racionální a předvídatelné jednání, nikoliv odvolávání
se na to, že poskytnutí lhůty 30 dní k uhrazení dluhu je „v podstatě formalita, kterou obsahují všechna
rozhodnutí vězeňské služby po celé republice“ (srov. vyjádření žalovaného v protokolu o jednání před
krajským soudem, čl. 40 spisu krajského soudu). Manipuluje-li věznice s peněžními prostředky
osob ve výkonu trestu, nesmí tak činit bezdůvodně k jejich tíži, například úhradou prostředků
(stržením z účtu) před lhůtou splatnosti.
[21] Lze proto částečně uzavřít, že v projednávané věci věznice strhla prostředky z účtu
stěžovatele dříve, než tak učinit mohla. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že dřívější
sražení prostředků fakticky do práv stěžovatele nezasáhlo. Podle krajského soudu žalovaná
provedla předmětnou srážku z té části finančních prostředků, ke které měl stěžovatel v souladu
s §25 odstavec 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody omezené dispoziční právo, proto
je v konečném důsledku bez praktického významu, že ke srážce peněz došlo dříve. S tímto
se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[22] Podle §25 odstavce 1 věty první „Pokud byly odsouzenému do věznice zaslány peníze, převedou
se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom vyrozumí. …“ Podle odstavce 4 téhož
ustanovení „Neuhradí-li odsouzený rozsudkem stanovenou škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou
trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávky spojené s trestním řízením, pohledávky vzniklé
v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních služeb a úhrady regulačních poplatků a doplatků
nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudní a správní poplatky a škodu nebo nemajetkovou újmu, kterou
způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu, může k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené
z veřejného zdravotního pojištění a nákupu podle §23 použít pouze polovinu peněžních prostředků podle odstavce
1 věty první a zbývající část peněžních prostředků může použít jen na úhradu těchto pohledávek …“
[23] Dřívější sražení peněz z účtu stěžovatele za účelem náhrady nákladů výkonu trestu
odsouzeného do práv zasáhlo. Zákon sice dispozici s předčasně sraženými prostředky z účtu
stěžovatele omezoval, ne však zcela. I při existenci pohledávek, pro jejichž hrazení musel
stěžovatel polovinu obdržených peněz použít, si stěžovatel stále mohl vybrat, kterou
z pohledávek uspokojí. V tomto ohledu mohl s penězi disponovat a rozhodovat o nich ve vyšší
míře, než pokud mu byly peníze předčasně z účtu sraženy a nemohl s nimi dělat vůbec nic. Navíc
je třeba zohlednit i povahu žalovaného zásahu. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody
až do roku 2033. K jednání, ve kterém spatřuje nezákonný zásah, dochází pravidelně, každý
měsíc. Ačkoliv by se izolovaně jednotlivé předčasné srážky mohly jevit jako zanedbatelné, jejich
pravidelné opakování po celou dobu výkonu trestu může v důsledku vést k zásahu do práv
ve značné intenzitě. Rozhodnutí soudu konstatující nezákonnost takovéhoto postupu žalované
a vyslovení zákazu jeho opakování (srov. §87 odstavec 2 s. ř. s.) tak má v této věci zásadní
význam.
[24] Závěrem soud poukazuje na to, že stěžovatel v žalobě na nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 1351/16 neodkazoval, a proto není možné vytýkat krajskému soudu, že se s nálezem
nevypořádal. Nález navíc na věc ani nedopadá. Zabýval se totiž nezabavitelnou částí dávek
důchodového zabezpečení u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud v nálezu
vyslovil dva závěry. Za prvé, nařídil-li správce daně exekuci prostředků na účtu odsouzeného
pocházejících z důchodového pojištění, aniž by správce daně tyto prostředky považoval za příjem
postavený naroveň mzdě, na který se uplatní ochrana v podobě tzv. nezabavitelné částky
obsažená v ustanovení §278 o. s. ř., dopustil se přepjatého formalismu nezohledňující smysl
právní úpravy nezabavitelné částky dle ustanovení §278 a §299 odstavec 1 o. s. ř. (body 59 –64
nálezu). Za druhé, neumožnila-li věznice přes výslovné znění §25 odstavce 4 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody disponovat odsouzenému s jednou polovinou prostředků zaslaných
mu do věznice, zasáhla mu tím do vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odstavci 1 Listiny
(body 68–71 nálezu). Je zřejmé, že první závěr na nyní projednávanou věc nedopadá (sražená
částka v nyní posuzovaném případě nepředstavovala zákonem chráněný příjem) a že požadavky
plynoucí z druhého závěru byly v nynější věci naplněny (stěžovateli nebyla sražena vyšší částka,
než polovina došlých peněž z předchozího měsíce).
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Jelikož krajský soud nesprávně posoudil právní otázku rozhodnou pro posouzení věci,
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí dle §110 odstavce 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odstavec 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu