ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.395.2018:13
sp. zn. 1 As 395/2018 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2018, č. j. VS-15831/10/ČJ-2018-8026PR,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018,
č. j. 54 A 153/2018 – 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“)
domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým dle §17 odst. 5 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, odložila žádost žalobce o poskytnutí
informace podané dne 11. 1. 2018 pro nezaplacení úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání
informací.
[2] Krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením postoupil věc Městskému soudu
v Praze. Dospěl totiž k závěru, že správním orgánem, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním
stupni, podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud ve smyslu §7 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je Vězeňská služba České republiky,
jejíž sídlo je na území městského obvodu Praha 4. Místně příslušným soudem k posouzení žaloby
je tudíž Městský soud v Praze.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, ve které navrhl,
aby Nejvyšší správní soud toto usnesení zrušil a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Argumentoval tím, že podle ustálené judikatury vystupuje za stát příslušná organizační jednotka
státu, kterou vymezuje zvláštní právní předpis - v daném případě §4a zákona č. 555/1992 Sb.,
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o Vězeňské službě“), podle
kterého za Vězeňskou službu České republiky činí právní úkony její generální ředitel a její
zřizované jednotky – věznice apod. v čele se svými statutárními zástupci. Součástí kasační
stížnosti učinil stěžovatel i žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že podáním kasační stížnosti proti
procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení
o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19). Napadené usnesení nepochybně právě takovým
procesním rozhodnutím je, zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost tudíž kasační soud
nepožadoval. Z právě citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou
ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní
v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení
o žalobě, jež slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým
typem rozhodnutí je i nyní napadené usnesení, jak je již výše uvedeno. V daném případě
tak ani podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna.
[5] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu, že pro řízení o žalobě je místně příslušný
Krajský soud v Praze.
[8] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti.“
[9] Pro posouzení věci je tedy stěžejní určit správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni.
[10] Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval otázkou určení místní příslušnosti
správních soudů podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni
nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, podle citovaného ustanovení.
Z dosavadní judikatury vyplývá, že pro posouzení této otázky neexistuje všeobecně platné
pravidlo, ale vždy je třeba vycházet z konkrétní právní úpravy působnosti a funkční příslušnosti
při určení, kterému správnímu orgánu svěřil v dané oblasti právní předpis rozhodovací
pravomoc.
[11] Například v usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014 - 58,
kasační soud vyslovil, že „bylo-li prvostupňové rozhodnutí vydáno v rámci určité větší instituce, je pro určení
místní příslušnosti krajského soudu ve správním soudnictví nutno v konkrétním případě posoudit, o kterou
ze dvou následujících alternativ se jedná. První možností je, že v rámci této instituce existují samostatné správní
orgány v kompetenčním smyslu, které mají (územní) obvody své působnosti vymezen úžeji, než je rámec fungování
dané instituce jako celku. Pak se místní příslušnost krajských soudů ve správním soudnictví řídí podle sídel těchto
správních orgánů v kompetenčním smyslu. Druhou alternativou je, že ačkoli se rozhodování v rámci dané instituce
odehrává či může odehrávat na různých místech (míněno z hledisek geografických), je tato instituce
i tak jen jedním správním orgánem v kompetenčním smyslu. Pak je její rozhodování, ať již se odehrává kdekoli,
pro účely určení místní příslušnosti přičitatelné pouze jednomu místu, a sice jejímu sídlu. V tomto případě
pak bude k řízení ve správním soudnictví příslušný ve všech věcech, v nichž daná instituce rozhodovala
jako správní orgán prvního stupně, jediný krajský soud, a sice podle místa jejího sídla.“
[12] Vždy je třeba vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“ lze považovat orgán
moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu
nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka
správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy,
svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek NSS ze dne
16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 - 84). Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám
správního orgánu s celostátní působností (vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou
rozhodovací pravomoc, nemohou takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu
rozhodujícího v prvním stupni podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu podle
§7 odst. 2 s. ř. s. se v takových případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní
působností, nikoli sídlem jeho vnitřní organizační jednotky (srov. např. rozsudek
NSS ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, nebo také usnesení ze dne 28. 11. 2012,
č. j. Nad 81/2012 - 71).
[13] O odložení stěžovatelových žádostí pro nezaplacení úhrady za mimořádně rozsáhlé
vyhledávání informací rozhodl ředitel Věznice Oráčov. S ohledem na výše uvedené však
lze dovodit, že v právě posuzovaném případě se stěžovatel domáhal poskytnutí informací
po Vězeňské službě České republiky (dále jen „Vězeňská služba“) jakožto povinném subjektu
ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
[14] Věznicím (resp. jejich ředitelům), které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona o Vězeňské
službě organizačními jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní
působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této
oblasti postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely
určení místně příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který
ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni.
[15] Na základě výše popsaných úvah Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru krajského
soudu, že za správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, podle §7 odst. 2 věta první
s. ř. s., je třeba považovat Vězeňskou službu České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4.
K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, místně
příslušným Městský soud v Praze.
III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační námitky
nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec úřadní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu