ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.91.2018:27
sp. zn. 1 As 91/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) J. W., b) A. W., oba
zastoupeni Mgr. Hanou Vincourkovou, advokátkou se sídlem Klenčí pod Čerchovem 6E, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2016, č. j. RR/2529/16, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2017, č. j. 30 A 168/2016 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e maj í p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Městský úřad Domažlice (dále jen „stavební úřad“) rozhodl dne 3. 5. 2016 dle §129
odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále
jen „stavební zákon“), o nařízení odstranění stavby „garáž pro osobní automobil“ na pozemcích
p. č. X, X, X a X v k. ú. X. Stavba nebyla dodatečně povolena z důvodu jejího umístění v rozporu
s územním plánem, částečně v dopravní ploše a částečně v neurbanizované ploše. Podané
odvolání proti rozhodnutí o nařízení odstranění stavby žalovaný zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojili žalobci žalobou u Krajského soudu v Plzni. Krajský
soud žalobu zamítl. K námitce žalobců, že stavba nebyla dle vyjádření obce v rozporu s veřejným
zájmem, nebránila v průjezdu na přilehlé komunikaci a její odstranění nebylo v zájmu obce
Ždánov, krajský soud předně konstatoval, že v řízení o odstranění stavby je rozhodovacím
orgánem stavební úřad, nikoliv orgány obce. Významné je pouze to, že stavba realizovaná
bez stavebního povolení nebyla dodatečně povolena. V souzené věci nabylo právní moci
rozhodnutí, kterým stavba dodatečně povolena nebyla, a zájmy a vyjádření obce Ždánov jsou
tak nepodstatné. Ani ostatní námitky neshledal soud důvodnými.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku podali žalobci (stěžovatelé) kasační stížnost z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatelé spatřují pochybení krajského soudu v tom, že nepřipustil důkaz výslechem
starosty obce Ždánov a místním šetřením na místě stavby. Soud rozhodoval bez nařízení ústního
jednání, čistě formálně. Nezabýval se otázkou, zda nesoulad umístění stavby s původním
územním plánem je jediným veřejným zájmem, na který je třeba brát zřetel, a je nadřazen zájmu
obce, občanů, přírody i zdravému rozumu.
[5] Stěžovatelé uvádějí, že v současné době je již těsně před schválením převod pozemků
ve vlastnictví Státního pozemkového úřadu do vlastnictví obce. Stěžovatelé mají s obcí
předběžnou dohodu, že provedou směnu pozemku p. č. X dle již vypracovaného geometrického
plánu tak, aby cesta, která prochází mezi pozemky žalobců a jejich syna odpovídala potřebám
obce, měla šířku stanovenou právními předpisy a přitom se vyhnula problémové stavbě.
[6] Obec Ždánov již vypracovala nový územní plán a předložila ho ke schválení Městskému
úřadu v Domažlicích. Po schválení nového územního plánu již nic nebude bránit dodatečnému
povolení stavby. Stavba stěžovatelů nebrání průjezdu a nepoškozuje přírodu. Po změně
územního plánu a směně pozemků lze očekávat nové rozhodnutí, které stavbu dodatečně povolí.
Pouhý nesoulad se zastaralým územním plánem by neměl být důvodem k demolici stavby.
Stěžovatelé proto navrhují zrušení rozsudku krajského soudu i rozhodnutí žalovaného.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve upozorňuje, že jako žalovaný
je označen i Městský úřad Domažlice, který však není v řízení pasivně legitimován. Ke kasačním
námitkám žalovaný uvedl, že výslech starosty ani místní šetření nemohly do řízení přinést
nic nového, v řízení o odstranění stavby je rozhodovacím orgánem stavební úřad, nikoliv orgány
obce Ždáňov. Stavební úřad také posuzuje soulad s veřejným zájmem. Nově očekávané události
popsané v kasační stížnosti nemají na projednávanou věc žádný vliv, neboť správní orgány
rozhodují dle skutkového a právního stavu, který existuje v době vydání rozhodnutí. Stěžovatelé
skutkový stav nezpochybňují.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[9] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelé jako důvod podání kasační stížnosti označili také důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu a důvod označený
v §103 odst. 1 písm. b), do nějž spadá i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu. Tyto
kasační důvody stěžovatelé dále nekonkretizovali. Nejvyšší správní soud se těmito námitky proto
zabýval obecně, a dospěl k závěru, že jak rozhodnutí žalovaného, tak krajského soudu netrpí
vadou nepřezkoumatelnosti.
[11] Žalovaný v rozhodnutí řádně vypořádal námitky uplatněné v odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí a popsal, na základě jakých skutkových a právních úvah rozhodl
tak, jak bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí. Jednoznačně seznatelné jsou též důvody, které vedly
krajský soud k zamítnutí žaloby. Krajský soud vylíčil konkrétní skutkové okolnosti,
o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení důvodnosti žaloby,
a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44).
[12] K námitce neprovedení důkazů Nejvyšší správní soud uvádí, že není povinností soudu
provést každý navržený důkaz. Soud má však v případě jeho neprovedení povinnost v rozhodnutí
uvést, z jakého důvodu tak neučinil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn.
I. ÚS 854/09). V nyní projednávané věci krajský soud po zhodnocení žalobních námitek závěrem
rozsudku jednoznačně konstatoval, že navržené důkazy spočívající ve výslechu starosty obce
Ždánov a provedení jednání přímo na místě v obci Ždánov by byly zjevně nadbytečné,
a to vzhledem k důvodům, které vedly k zamítnutí žaloby. Toto odůvodnění považuje Nejvyšší
správní soud za dostatečné a ztotožňuje se s ním. Většina žalobních námitek mířila proti vadám
rozhodnutí spočívajícím v nesprávném označení pozemků či předmětné stavby a skutečnosti,
že řízení o nařízení odstranění stavby mělo být přerušeno z důvodu nově podané žádosti
o dodatečné povolení stavby. K těmto námitkám však výslech starosty obce ani jednání na místě
nemohly přinést nic nového. I u poslední námitky, tedy že stavba není v rozporu s veřejným
zájmem ani zájmem obce a nebrání průjezdu, krajský soud uvedl, z jakého důvodu tyto námitky
nejsou relevantní. Provedení navrhovaných důkazů by tedy bylo taktéž nadbytečné.
[13] Stěžovatelé v kasační stížnosti namítají, že pouhý nesoulad se zastaralým územním
plánem by neměl být důvodem k demolici stavby a uvádějí, že již mají předjednané dohody,
jak stav uvést do souladu s právními předpisy. K tomu Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že v projednávané věci není sporné, že předmětná garáž byla na pozemku stěžovatelů postavena
bez rozhodnutí či opatření stavebního úřadu.
[14] Stavební zákon v §129 odst. 1 písm. b) stanoví: „Stavební úřad nařídí odstranění stavby
vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření
nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně
povolena.“
[15] Dle §129 odst. 2 platí, že: „…Pokud stavebník nebo vlastník stavby požádá ve stanovené lhůtě o její
dodatečné povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti. Jde-li o stavbu
vyžadující stavební povolení, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o stavební povolení. Jde-li o stavbu
vyžadující ohlášení, žadatel předloží podklady předepsané k ohlášení. Jde-li o stavbu vyžadující pouze územní
rozhodnutí, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o územní rozhodnutí. V řízení o dodatečném povolení
stavby stavební úřad postupuje přiměřeně podle §90 a §110 až 115; ohledání na místě je povinné. …“
[16] Dle §129 odst. 3 in fine: „Bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby
zastaví. Dodatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Bude-li předmětem dodatečného
povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví podmínky pro její dokončení.“
[17] Stěžovatelé namítají, že nesoulad s územním plánem by neměl být důvodem k demolici
stavby, jedná se však o mimoběžnou námitku, neboť stavební úřad v řízení o odstranění stavby
soulad s územním plánem již nezkoumá. To se děje v řízení o dodatečném povolení stavby,
kde je soulad s územním plánem jednou z podmínek, které musí vlastník či stavebník prokázat,
aby mohla být stavba dodatečně povolena.
[18] Rozdíl mezi řízením o odstranění stavby a řízením o dodatečném povolení popsal
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 As 127/2016 – 56: „Přes vzájemnou
spojitost řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby se jedná o dvě samostatná řízení
s rozdílným účelem a předmětem. Účelem řízení o odstranění stavby je uvedení do souladu právního a skutečného
stavu, a to nařízením odstranění nepovolené stavby. Účelem řízení o dodatečném povolení stavby je dodatečné
zhojení protiprávního stavu, spočívajícího v absenci zákonem vyžadovaného rozhodnutí, opatření nebo jiného
úkonu. Liší se také podmínky, jejichž splnění zkoumá stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby
a v řízení o jejím odstranění. V prvém případě jde o kumulativní splnění podmínek §129 odst. 2 a 3 stavebního
zákona, zatímco v případě řízení o odstranění stavby jde o kumulativní splnění podmínek stanovených v §129
odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tj. že se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo
opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním.“
[19] V rámci rozhodnutí o nařízení odstranění stavby dle §129 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona je tedy pro stavební úřad rozhodující, zda existuje pravomocné rozhodnutí
o tom, že stavba nebyla dodatečně povolena. Stavební zákon nepřipouští možnost správního
uvážení. Stěžovatelé však dokonce připouští, že stavba odporuje platnému územnímu plánu.
[20] V nyní projednávané věci stavební úřad dne 24. 8. 2015 dodatečně nepovolil stavbu
z důvodu nesouladu s §90 stavebního zákona, žalovaný odvolání zamítl. Existovalo tedy
pravomocné rozhodnutí nenapadené žalobou, na základě kterého správní orgány nařídily
odstranění stavby. Krajský soud proto v rámci přezkumu rozhodnutí o nařízení odstranění
stavby neměl důvod ani prostor poměřovat veřejný zájem na souladu výstavby s územně
plánovací dokumentací se zájmem obce.
[21] Popis, jak má dojít k napravení současného nezákonného stavu v budoucnu je v dané věci
nepodstatný, neboť správní orgány rozhodují dle stavu platného k době vydání rozhodnutí,
stejně tak soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů z tohoto hlediska. Stěžovatelé
si od počátku byli vědomi, že stavbu realizovali bez příslušného rozhodnutí či opatření
stavebního úřadu, musí být proto připraveni nést i následky takové situace. Nelze připustit,
aby pouze s odkazem na příslib budoucího vyřešení problému existovala stavba, která
je v rozporu s územně plánovací dokumentací. Nadto Nejvyšší správní soud musí poukázat
na skutečnost, že ačkoliv stavba byla realizována v roce 2008, o její dodatečné povolení
stěžovatelé požádali až v roce 2012 a dodnes ve věci panuje stejný faktický nezákonný stav.
[22] Stavební úřad v souladu se zákonem správně rozhodl o odstranění stavby.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Stěžovatelé se svými námitkami neuspěli. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé ve věci neměli úspěch, a proto nemají právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi
právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu