ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.169.2018:32
sp. zn. 1 Azs 169/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: S. A. Z. B., proti žalované:
Komise pro rozhodovávání ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 2. 2014, č. j. MV-161062-4/SO-2013,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018,
č. j. 5 A 56/2014 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 10. 11. 2012 Ministerstvo vnitra zamítlo žalobcovu žádost o povolení k trvalému
pobytu ze dne 26. 6. 2007, a to dle §75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tato
žádost byla podána podle §67 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná poté v záhlaví označeným
rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí ministerstva.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou podanou k Městskému soudu v Praze.
Předmětem, který byl v rámci soudního přezkumu rozhodnutí žalované ze strany soudu
posuzován, byla otázka, v jakém znění měla žalovaná (resp. Ministerstvo vnitra) v řízení o žádosti
účastníka řízení ze dne 26. 6. 2007 aplikovat ustanovení §67 zákona o pobytu cizinců.
[3] Městský soud nejprve rozsáhle rekapituloval procesní historii případu, kdy došlo
k několikerému rušení rozhodnutí žalované správními soudy. Konstatoval, že žalobce v době
podání své žádosti a v době vydání prvního pravomocného rozhodnutí ve věci neudělení pobytu
splňoval požadavky §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 20. 12. 2007.
Tento závěr byl tehdy ostatně potvrzen i kasačním soudem.
[4] Správní orgány tudíž měly žalobci v nynějším - opětovném řízení po zrušení rozhodnutí
správními soudy - povolení k trvalému pobytu udělit. Pokud tak neučinily, jednalo se o jejich
pochybení, které není možné klást žalobci k tíži.
[5] Podle městského soudu byla veškerá navazující řízení o opravných prostředcích či řízení
před soudy toliko důsledkem prvotního pochybení v rozhodnutí ze dne 27. 6. 2007. Žalobce
se právní cestou bránil proti správním rozhodnutím, která považoval za nezákonná, a správní
soudy mu nakonec daly za pravdu. Správní orgány však v dalším řízení nepřípustně vyložily
přechodná ustanovení tak, že chtěly v žalobcově případě aplikovat novou právní úpravu, a učinily
tím z práva nástroj odcizení a absurdity ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
[6] Městský soud ve svém rozsudku zdůraznil zásadu legality, zákazu svévole státní moci
a principy demokratického právního státu. Zrušil rozhodnutí žalované z důvodu nezákonnosti
a zavázal žalovanou vycházet v řízení o žádosti žalobce ze dne 26. 6. 2007 ze zákona o pobytu
cizinců, ve znění účinném do 20. 12. 2007, byť mohlo v mezidobí dojít k jeho dalším změnám.
II. Kasační stížnost žalované
[7] Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka zpochybňuje závěry městského o soudu. Podstatou názoru městského soudu
byla skutečnost, že žalobce v době podání své žádosti v době vydání prvního pravomocného
rozhodnutí ve věci splňoval požadavky §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném
do 20. 12. 2007, pročež správní orgány měly žalobci povolení k trvalému pobytu udělit. Pokud
tak neučinily, jednalo se výlučně o jejich pochybení, které není možné klást žalobci k tíži.
[9] Stěžovatelka ovšem s tímto závěrem nesouhlasí, neboť sporné přechodné ustanovení
čl. II bodu 1 zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl změněn cizinecký zákon s účinností
od 1. 1. 2011, obsahuje toliko pojem „neskončené správní řízení“, nikoliv „pravomocné neskončené řízení“.
V tomto případě však už správní řízení pravomocně skončeno bylo a teprve po právní moci
rozhodnutí došlo k jeho zrušení, tato skutečnost však dle komentářové literatury sama o sobě
nemá za následek „obživnutí“ se všemi jeho důsledky (Vedral, J. Správní řád. Komentář. II.
vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. S. 849).
[10] V této souvislosti stěžovatelka rovněž odkázala na „Stanovisko k aplikaci právních
předpisů v řízení navazujícím na rozsudek soudu dle §78 odst. 4 soudního řádu správního“
ze dne 1. 7. 2013, č. j. MV-106350-2/LG-2012, které vydal odbor legislativy a koordinace
předpisů Ministerstva vnitra. Ve stanovisku se mimo jiné k otázce, jaká právní úprava
má být v pobytovém řízení po vydání zrušujícího rozhodnutí soudem použita, uvádí: „Pokud bude
rozhodnutí soudem vráceno správnímu orgánu prvního nebo druhého stupně k provedení nového řízení (už v době
účinnosti nové právní úpravy), nebude se již jednat o „řízení neskončené“ do dne nabytí účinnosti nové právní
úpravy. Právní mocí rozhodnutí soudem nemůže zpětně způsobit nepřetržitost běhu řízení.“
[11] Stěžovatelka rovněž považovala za zásadní závěry Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, č. j. 10 A 149/2015 - 45, uvedl: „Jestliže bylo
rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, nejedná se o řízení nedokončené dle přechodných
ustanovení novely zákona o pobytu cizinců. Právní mocí rozhodnutí bylo jednoznačně ukončeno řízení a pozdější
zrušení takového rozhodnutí nepůsobí zpětně na nepřetržitost běhu řízení. Pro použití již neplatné právní úpravy,
tedy neexistuje zákonný důvod, neboť aplikaci účinné právní úpravy nemůže bránit to, že bude v dalším řízení
vyžadováno po účastnících splnění dalších podmínek, které nebyly v době původního rozhodnutí v právním předpise
stanoveny.“
[12] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušit rozsudek městského soudu
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[13] Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí městského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Kasační soud pro srozumitelnost v podrobnostech rekapituluje historii projednávaného
případu.
[17] Žalobce podal dne 26. 6. 2007 Ministerstvu vnitra žádost o vydání povolení trvalému
pobytu na území ve smyslu ustanovení §67 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím Ministerstva
vnitra ze dne 27. 6. 2007, č. j. OAM-354-7/TP-2007, byla tato žádost v rámci řízení podle §75
odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců nakonec zamítnuta. Rovněž byl zamítnut rozklad proti
uvedenému rozhodnutí (a to rozhodnutím ministra vnitra ze dne 13. 11. 2007,
č. j. VS-321/RK/3-2007).
[18] Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, č. j. 8 Ca 8/2008 - 39,
zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí o rozkladu ministra vnitra.
[19] Žalobce však tehdy brojil proti rozhodnutí městského soudu kasační stížností, kterou
Nejvyšší správní soud shledal ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67,
důvodnou, a ke které byl rozsudek č. j. 8 Ca 8/2008 - 39, zrušen. V tehdy projednávané věci byla
podstatou sporu mezi účastníky řízení otázka, zda žalobce naplnil podmínky §67 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců ve znění účinném do 20. 12. 2007, tj. podmínku 4 let nepřetržitého pobytu
na území České republiky.
[20] Názor vyslovený v rozsudku tohoto soudu ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67,
lze ve stručnosti shrnout tak, že v době vydání rozhodnutí o žádosti o trvalý pobyt žalobce
podmínky k jeho udělení splňoval a žalovaný měl trvalý pobyt žalobci udělit. (Všechna
rozhodnutí správních soudů jsou veřejně dostupná, proto na ně tento soud jen ve stručnosti
odkazuje).
[21] V rámci nového projednání městský soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j.
8 A 76/2010 - 102, zrušil rozhodnutí žalovaného o rozkladu. Proti tomuto rozsudku podalo
kasační stížnost tentokrát Ministerstvo vnitra. Namítalo, že je městský zavázal nad rámec
závazného právního názoru vysloveného v rozsudku sp. zn. 4 As 30/2009. Podle ministerstva
městský soud jednak nad rámec konstatoval nepřezkoumatelnost, jednak se přiklonil k odlišnému
výkladu naplnění zákonných podmínek. Podle žalovaného byl tento právní názor věcně správný,
avšak v rozporu se zásadou instanční závaznosti rozhodnutí správních soudů.
[22] Kasační soud nepřehlédl, že Ministerstvo vnitra nevyčkalo na rozhodnutí o této kasační
stížnosti a mezitím dne 28. 12. 2010 novým rozhodnutím zamítlo rozklad žalobce.
Toto rozhodnutí bylo městským soudem zrušeno (rozsudkem ze dne 7. 11. 2010, č. j.
9 A 13/2011 - 38, proti tomuto rozhodnutí nebyla podána kasační stížnost).
[23] Následně v řízení o kasační stížnosti ministerstva proti rozsudku ze dne 23. 9. 2010,
č. j. 8 A 76/2010 - 102, Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud skutečně pochybil
a odchýlil se od jeho závazného právního názoru. Rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j.
4 As 13/2011 - 145, proto zrušil rozhodnutí městského soudu ze dne 23. 9. 2010 a uložil
mu, aby se již dále jeho závazným názorem řídil.
[24] Ministerstvo vnitra ve věci vydalo dne 1. 10. 2013 rozhodnutí, č. j. MV-354-52/TP-2007,
jímž byla žádost účastníka řízení opětovně zamítnuta a které bylo potvrzeno napadeným
rozhodnutím stěžovatelky v nyní projednávaném případě. Správní orgány tentokrát posuzovaly
žalobcův případ podle §67 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle
kterého žalobce nesplnil podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území České republiky
a podmínku 2 let trvání doby azylového řízení. Přitom nebyly dány důvody hodné zvláštního
zřetele k prominutí těchto podmínek dle §67 odst. 7 uvedeného zákona a žalobce splňoval toliko
podmínku včasného podání žádosti dle §67 odst. 5 téhož zákona.
[25] Městský soud k žalobě rozhodnutí žalované zrušil nyní napadeným rozsudkem
a zdůraznil přitom zejména důvěru účastníků ve správnost aktů veřejné moci a pravomoc
správních soudů veřejnou správu kontrolovat za účelem ochrany veřejných subjektivních práv
jednotlivců. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nad rámec podotýká, že rovněž samotné
správní soudy a jejich výše nastíněný postup, při němž došlo k nerespektování již jednou
vysloveného závazného právního názoru v téže věci, přispěly ke komplikovanosti celé situace.
[26] Výše nastíněný postup správních orgánů v předcházejícím řízení o žalobcově žádosti
lze proto zjednodušeně rekapitulovat tak, že správní orgány prvně posuzovaly žádost žalobce
podanou dne 26. 6. 2007 dle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
do 20. 12. 2007. Ačkoli již tehdy žalobce splňoval všechny podmínky uvedeného ustanovení
pro přiznání povolení k trvalému pobytu, správní orgány dospěly k chybnému závěru a žalobci
pobytové oprávnění odepřely. Nesprávný výklad daného ustanovení vyšel najevo až v rámci
soudního přezkumu, při němž Nejvyšší správní soud jednoznačně deklaroval, že žalobce
podmínky §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 20. 12. 2007 splňoval (srov.
citované rozsudky kasačního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 145, a ze dne
23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67).
[27] Podstatu nyní projednávané věci je zjednodušeně řečeno otázka, zda byl závazný právní
názor vyslovený v rozsudcích tohoto soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 145, a ze dne
23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67, s ohledem na kasační princip správního soudnictví závazný
i pro další (navazující) rozhodnutí ve věci vydané po zrušení správními soudy, byť se v mezidobí
rozhodná hmotněprávní úprava změnila.
[28] Pro zodpovězení této otázky je klíčové, v jakém znění měla stěžovatelka (a Ministerstvo
vnitra) v řízení o žádosti žalobce ze dne 26. 6. 2007 aplikovat §67 zákona o pobytu cizinců.
Obecně totiž platí, že správní orgány rozhodují podle právní úpravy platné a účinné k datu svých
rozhodnutí. V průběhu soudního řízení však došlo ke změnám podmínek pro udělení trvalého
pobytu a na věc nyní potenciálně dopadají celkem tři různé právní úpravy a v jejich souvislosti
i dvě různá přechodná ustanovení, jejichž intertemporální účinky (s ohledem na jejich povahu)
nyní bude kasační soud posuzovat.
[29] Ustanovení §67 zákona o pobytu cizinců bylo v průběhu času novelizováno
prostřednictvím zákona č. 379/2007 Sb. a dále zákona č. 427/2010 Sb.
Podle čl. II zákona č. 379/2007 Sb., kterým byl změněn cizinecký zákon s účinností
od 21. 12. 2007, „řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona
č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“
Podle čl. II bodu 1 zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl změněn cizinecký zákon s účinností
od 1. 1. 2011, „řízení podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, zahájené přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují
podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“
[30] K prvnímu z přechodných ustanovení kasační soud konstatuje, že pro účastníky řízení
(tedy i dle právního názoru správních orgánů) je výklad tohoto přechodného ustanovení
jednoznačný. I podle stěžovatelky by se totiž (hmotněprávní) nárok žalobce na udělení trvalého
pobytu dle čl. II zákona č. 379/2007 Sb. posuzoval dle §67 zákona o pobytu cizinců ve znění
účinném do 20. 12. 2007, a žalobci by tudíž trvalý pobyt byl udělen. Výklad tohoto přechodného
ustanovení proto není předmětem současného řízení. Jediným sporným intertemporálním
ustanovením je tak mezi účastníky znění čl. II bodu 1 zákona č. 427/2010 Sb., kterým
byl změněn cizinecký zákon s účinností od 1. 1. 2011.
[31] Již v minulosti kasační soud dospěl k závěru, že v případech, kdy je v zájmu právní jistoty
nezbytné, aby dosavadní právní úprava i nadále (hmotněprávně) upravovala některé z právních
vztahů vzniklých na jejím základě, musí být v přechodných ustanoveních jednoznačně stanoveno,
na jaké dříve vzniklé právní vztahy a v jakém rozsahu se i po účinnosti nové právní úpravy
vztahuje dosavadní právní úprava (viz rozsudek kasačního soudu ze dne 15. 1. 2009, č. j.
1 As 99/2008 - 89.
[32] Jak je zřejmé z citovaného textu přechodného ustanovení zákona č. 427/2010 Sb., je jím
výslovně upravena nejen (procesní) otázka právní úpravy správního řízení, ale i aspekty
hmotněprávní, včetně kritérií pro rozhodnutí („práva a povinnosti se posoudí“). Jsou
tak výslovně upraveny hmotněprávní podmínky pro udělení pobytového oprávnění žalobci
ve smyslu výše citovaného rozsudku tohoto soudu ze dne 15. 1. 2009.
[33] Citované přechodné ustanovení ovšem také stanoví, že „řízení podle zákona o pobytu cizinců
na území České republiky, zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené,
se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném
do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ (zvýraznění doplněno). Sporný je tedy výklad slovního spojení
„řízení do tohoto dne neskončené“.
[34] Ačkoli žalobce podal svoji žádost v době účinnosti zákona o pobytu cizinců ve znění
do 31. 8. 2007, v nyní projednávané věci vycházely správní orgány ze zákona o pobytu cizinců
ve znění účinném k datu jejich rozhodování, tj. do 31. 12. 2013. Městský soud v napadeném
rozsudku přisvědčil žalobci, že správní orgány na jeho případ skutečně měly aplikovat právní
úpravu zákona o pobytu cizinců ve znění účinném k datu podání jeho žádosti. Oproti tomu
stěžovatelka ve své kasační stížnosti zastává názor, že správní orgány měly aplikovat právní
úpravu účinnou v době jejich rozhodování v dalším řízení, kdy jim věc byla vrácena soudy.
[35] Stěžovatelka je totiž vedena přesvědčením, že pokud dojde ke změně právní úpravy
v průběhu správního řízení, je třeba dokončit řízení podle ustanovení zákona o pobytu cizinců
ve znění účinném v okamžiku zahájení řízení. Avšak za situace, kdy rozhodnutí již nabylo právní
moci a teprve následně bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, se podle jejího
názoru již nejedná o řízení neskončené do dne nabytí nové právní úpravy a je nutné postupovat
podle právních předpisů účinných ke dni zrušení tohoto rozhodnutí. Proto podle stěžovatelky
pro použití dřívější právní úpravy neexistoval zákonný důvod.
[36] Kasační soud však dospěl k závěru, že takovému výkladu pojmu „skončená řízení“ nelze
přisvědčit. Jakkoliv stěžovatelka argumentuje tím, že dle doktríny k přechodným ustanovením
se podle dosavadní právní úpravy posuzují pouze řízení dosud „pravomocně neskončená“,
podstatné v nyní projednávaném případě je, že řízení v důsledku kasačního principu „obživlo“
bez ohledu na to, zda dříve bylo či nebylo pravomocně skončeno.
[37] Pojem „řízení“ lze definovat jako zákonem stanovený proces vedoucí k vydání
rozhodnutí. V důsledku kasačního rozhodnutí správních soudů je pak na řízení o žalobcově
žádosti ze dne 26. 6. 2007 nutné hledět tak, jakoby nikdy nebylo skončeno. Mezitimní nezákonná
rozhodnutí správních orgánů na závěru tohoto soudu o neskončení řízení o žalobcově žádosti
nemá vliv.
[38] Nadto rovněž v rozsudku v této věci ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 154, kasační
soud k druhému z intertemporálních ustanovení konstatoval: „Nejvyšší správní soud má za to, že tato
změna právní úpravy nevyvrací závěr, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozhodnutí
(na straně 10 odstavec 2 citovaného rozhodnutí).
[39] Pro úplnost kasační soud konstatuje, že v obdobných výjimečných případech, kdy dojde
k procesnímu „zauzlení“ situace, již kasační soud v minulosti judikatorně prolomil některé zásady
správního a soudního řízení. Lze například odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 - 41, týkající se řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení
doby platnosti jejího povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. V tehdy
projednávané věci zrušením původního rozsudku krajského soudu tímto soudem původní
rozhodnutí žalované (laicky řečeno) „oživlo“. Následně vedle sebe existovala dvě pravomocná
rozhodnutí žalované, jimiž bylo odvolání žalobkyně shledáno opožděným. V tomto rozsudku
bylo judikaturou zcela výjimečně „prolomeno“ pravidlo zakotvené v §96 odst. 2 správního řádu,
podle kterého jinak soulad s právními předpisy správní orgány posuzují dle skutkového
a právního stavu, který tady byl v době vydání nového správního rozhodnutí. Pro eventuální
„přezkum“ zákonnosti ve správním soudnictví tento rozsudek prolomil rovněž zásadu
posuzování správního rozhodnutí podle skutkového a právního stavu existujícího v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.) a vyloučil pravidlo, podle něhož se věc vrací
k dalšímu řízení žalovanému správnímu orgánu (§78 odst. 4 s. ř. s.).
[40] Podle výše citovaného rozsudku sp. zn. 2 Azs 307/2015 proto v případech, kdy správní
soud zruší napadené správní rozhodnutí a věc vrátí správnímu orgánu k dalšímu řízení, vrací
se případ zpět do okamžiku před vydáním zrušeného správního rozhodnutí, tj. do fáze
již zahájeného (a tedy i neskončeného) správního řízení. S tímto dílčím závěrem se Nejvyšší
správní soud v nyní projednávaném případě zcela ztotožňuje.
[41] Kasační soud v citovaném rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 - 41, vyslovil,
že „[s]právní orgán v takové situaci nezahajuje nové správní řízení, jak předpokládá §101 správního řádu,
neboť vychází z původní žádosti účastníka či z důvodů, pro které bylo řízení původně zahájeno z úřední
povinnosti. Za takové situace není namístě aplikovat §101 písm. d) správního řádu, třebaže v praxi některé
správní orgány na předmětné ustanovení v podobných případech (nesprávně) odkazují (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 86/2008 – 52).Tento názor podporuje i doktrína, která navíc
poukazuje na to, že §101 písm. d) správního řádu na situace po zrušení správního rozhodnutí soudem
ve správním soudnictví nedopadá také proto, že podle §102 odst. 1 správního řádu je k novému řízení příslušný
správní orgán prvního stupně, kdežto podle §78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací k dalšímu řízení zpravidla orgánu
odvolacímu (VEDRAL, J. Správní řád: komentář, Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 881).“
[42] Ostatně sama stěžovatelka si musí být vědoma, že v případě zrušení svých pravomocných
rozhodnutí soudem a jejich vrácení odvolacímu orgánu nezahajuje žádné nové řízení (nevydává
nové oznámení o zahájení řízení), nepřiděluje případu novou spisovou značku, ani nevydává
rozhodnutí o pokračování v řízení (pakliže by tak učinila, postupovala by nad rámec zákona
a bez vlivu na výše vyslovené závěry soudu v této věci). V daném řízení postupuje dále
a na zrušené rozhodnutí hledí tak, jako by nebylo vydáno.
[43] Lze tedy shrnout, že řízení vedené stěžovatelkou o žalobcově žádosti ze dne 26. 6. 2007
po zrušení jejího původního rozhodnutí městským soudem dne 23. 9. 2010 „obživlo“ se všemi
důsledky, a to včetně závaznosti právního názoru vysloveného v rozsudcích tohoto soudu ze dne
ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67, a ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 145.
Předmětné řízení o žádosti bylo zahájeno za předchozí právní úpravy a nelze na něj hledět jako
na skončené do data nabytí účinnosti zákona č. 427/2010 Sb.
[44] Z výše uvedeného vyplývá, že se na případ žalobce uplatní znění §67 zákona o pobytu
cizinců ve znění účinném v době podání jeho žádosti. V dalším řízení stěžovatelka vyhoví žádosti
ze dne 26. 6. 2007 a udělí žalobci dlouhodobý pobyt.
IV. Závěr a náklady řízení
[45] S ohledem na nedůvodnost veškerých námitek stěžovatelky Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl. Žalovaná je v dalším řízení povinna respektovat závazný právní názor vyslovený
v tomto rozsudku. Ten lze shrnou tak, že řízení o žádosti žalobce ze dne 26. 6. 2007 nebylo
dosud skončeno. Na žádost žalobce se tudíž vztahuje úprava platná ve znění účinném k datu
podání žádosti (tj. do 20. 12. 2007), v jejímž znění §67 zákona o pobytu cizinců žalobce má
právo na udělení trvalého pobytu.
[46] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto soud
ve výroku II. rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci v tomto řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, proto mu soud ve výroku III. náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu