ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.364.2017:23
sp. zn. 1 Azs 364/2017 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: N. D. M., zastoupen
Mgr. Evou Macourkovou, advokátkou se sídlem Kostelní 7/13, Beroun, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 24. 10. 2016, č. j. OAM-301/ZA-ZA11-HA10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 46 Az 20/2016 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2017, č. j. 46 Az 20/2016 - 18, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 10. 2016, č. j. OAM-301/ZA-ZA11-HA10-2016. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil
stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 3 25/1999 Sb.,
o azylu.
[2] Proti rozsudku podal žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost
[3] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[4] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[5] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění Nejvyšší správní soud
neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které
by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[6] Stěžovatel argumentuje osobními a rodinnými poměry, konkrétně vztahem se svou
družkou. Nejvyšší správní soud poukazuje, že v žalobě vyjádřil stěžovatel přesvědčení o svém
nároku na doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny, neboť jeho družka je jedinou osobou,
k níž má vztah jako k manželce, a odloučení by těžce nesl. Proto se v kasační stížnosti učiněnou
argumentací ohledně vztahu s družkou i nyní Nejvyšší správní soud zabývá v kontextu doplňkové
ochrany dle §14b zákona o azylu. Dle tvrzení stěžovatele pobývá jeho družka v ČR na základě
oprávnění k trvalému pobytu. Požadovaná doplňková ochrana však může být přiznána pouze
„rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele“ (14b odst. 1
zákona o azylu). V situaci stěžovatele tak nebyla naplněna již první podmínka, tj. že jeho rodinný
příslušník požívá doplňkové ochrany. V obdobné situaci Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 11. 2. 2014, č. j. 2 Azs 16/2013 – 18, vyslovil, že „rodinným příslušníkem se pro účely sloučení
rodiny rozumí: a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající
doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let,
d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle §2 odst. 13, nebo e) svobodný sourozenec
osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let.“ Stěžovatel však dle svého vyjádření s družkou,
která nadto ani nepožívá doplňkové ochrany, manželství neuzavřel. Nebylo proto třeba zkoumat,
zda jsou přítomny okolnosti hodné zvláštního zřetele.
[7] Pokud jde o námitku obtížně dostupné zdravotní péče ve Vietnamu pro stěžovatele,
krajský soud ji rozebral na str. 5 napadeného rozsudku. Ve shodě s žalovaným konstatoval,
že po návratu do vlasti bude mít stěžovatel možnost pokračovat v léčbě svého onemocnění.
Krajský soud zároveň zhodnotil podklady, ze kterých žalovaný vycházel. Nejvyšší správní soud
shrnuje, že se krajský soud i žalovaný námitkou stěžovatele zabývali řádně, dostatečně a ve vztahu
ke konkrétní situaci stěžovatele.
[8] Pro výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému
projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
práva. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[9] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu