ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.377.2018:32
sp. zn. 1 Azs 377/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: K. A. N., zastoupena
Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 6. 2017, č. j. MV-61173-4/SO-2017, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30
A 122/2017 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 14. 3. 2017,
dle §77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(zákon o pobytu cizinců), zrušil platnost povolení žalobkyně k trvalému pobytu na území České
republiky z důvodu jejího pobytu mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší
než 12 měsíců. Dle §77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zároveň stanovil žalobkyni lhůtu 30 dnů
k vycestování z území České republiky. Žalobkyně napadla rozhodnutí ministerstva odvoláním,
které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla.
[2] Rozhodnutí žalované žalobkyně napadla žalobou u Krajského soudu v Plzni. Namítla,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci. Správní
orgány na ni nezákonně přenesly důkazní břemeno. Rovněž se nevypořádaly s přiměřeností
dopadu zrušení povolení k pobytu žalobkyně, která v rámci povolení k pobytu pobývala na území
České republiky již od roku 2006, kdy jí byl pobyt udělen za účelem sloučení rodiny.
[3] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Správní orgány zajistily
dostatek listinných podkladů způsobilých prokázat, že žalobkyně se v období minimálně
od 2. 11. 2011 až do 23. 6. 2016 nenacházela na území států Evropské unie bez vážného důvodu.
Bylo na žalobkyni, aby podklady zpochybnila. To se nestalo. Podle judikatury Nejvyššího
správního soudu není v případě rozhodnutí dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
výslovně stanovena povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého
života. Žalovaná se navíc i přesto přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života
zabývala a krajský soud se s jejím závěrem ztotožnil – žalobkyně minimálně od roku 2011, spíše
ale již od roku 2009 (dle tvrzení žalobkyniny matky), až do roku 2016 žila ve Vietnamu. V roce
2016, kdy bylo zahájeno správní řízení, bylo žalobkyni deset let. Minimálně polovinu, možná
i více než dvě třetiny svého života tak prožila ve Vietnamu jen s babičkou. Dá se proto říci,
že během této doby bylo těžiště jejího života právě tam. Možný dopad rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žalobkyně proto byl dle soudu přiměřený.
II. Důvody kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní uvádí dvě námitky. Za prvé, krajský soud i žalovaná rozhodly na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu. Žalovaná rozhodnutí vydala na základě procesně nepoužitelných
důkazů. Správní orgány nezákonně, „v podstatě ihned“ přenesly na stěžovatelku důkazní
břemeno. Neexistuje jediný přímý důkaz o stěžovatelčině nepřítomnosti v předmětném období
na území států Evropské unie. Nelze po ní a priori ihned požadovat, aby prokázala, že se na území
zdržovala, aniž by se správní orgány k této otázce alespoň pokusily provést jiné dokazování.
Krajský soud se navíc s námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu nevypořádal
srozumitelně.
[5] Druhou námitkou stěžovatelka namítá nesplnění povinnosti zohlednit přiměřenost zásahu
rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu do jejího soukromého a rodinného
života. Povinnost k hodnocení přitom stanoví §174a zákona o pobytu cizinců a článek 8
Úmluvy. Stěžovatelce byl v roce 2006 udělen trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny. Správní
orgány i krajský soud se s otázkou přiměřenosti zásahu nevypořádaly a pouze námitku paušálně
odmítly. Tím zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[6] Společně s podanou kasační stížností žalobkyně navrhla, aby jí soud přiznal odkladný
účinek.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila pouze tak, že navrhuje odkladný účinek
nepřiznat a věcně stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] První námitka spočívající v nedostatečnosti zjištěného skutkového stavu, respektive
nesrozumitelnosti reakce na tuto námitku ze strany krajského soudu, není důvodná. Krajský soud
na str. 5 napadeného rozhodnutí srozumitelně a s odkazem na konkrétní podklady založené
ve správním spise vysvětlil, proč ve správním řízení bez důvodných pochybností bylo zjištěno,
že stěžovatelka nebyla po dobu delší než 12 měsíců na území států Evropské unie. Námitku
nedostatečně zjištěného skutkového stavu tak vypořádal přezkoumatelným způsobem. Vypořádal
ji navíc i věcně správně.
[11] Ze správního spisu vyplývá, že podnětem k zahájení řízení byla informace
Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji, k němuž se dne 27. 6. 2016 dostavila matka
nezletilé stěžovatelky, aby požádala o dlouhodobé vízum k převzetí průkazu o povolení
k trvalému pobytu. Matka stěžovatelky zastupitelskému úřadu sdělila, že stěžovatelka se zdržuje
v zemi původu u své babičky od roku 2010 a navštěvuje tam základní školu. Dále, dne 24. 8. 2016
ohlásila matka u správního orgánu na pracovišti v Karlových Varech nový cestovní doklad
stěžovatelky, vydaný v zemi původu, s platností od 23. 6. 2016 do 23. 6. 2021 a učinila prohlášení,
že se stěžovatelka nacházela od září 2009 do 8. 8. 2016 ve Vietnamu, kde navštěvovala školu.
Správní orgán z úředních evidencí zjistil, že platnost stěžovatelčina starého cestovního dokladu
skončila dnem 1. 11. 2011 a platnost v něm vylepeného pobytového štítku skončila dnem
26. 9. 2011.
[12] Po zahájení řízení přistoupil správní orgán I. stupně ke zjišťování stavu věci a za tímto
účelem předvolal stěžovatelčinu matku ke svědeckému výslechu podle §55 správního řádu.
Matka však v přítomnosti právního zástupce a tlumočníka do vietnamského jazyka odmítla
vypovídat k jakékoliv otázce, a to z důvodu, že by mohla svojí výpovědí způsobit sobě nebo
osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt. Současně předložila
rozhodnutí ředitele 6. základní školy v Chebu ze dne 25. 8. 2016 o tom, že byl povolen přestup
stěžovatelky ze ZŠ ve Vietnamu a byla přijata k základnímu vzdělávání do 3. třídy
v základní škole (od 1. 9. 2016).
[13] Na základě těchto skutečností správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že se stěžovatelka
zdržovala mimo území Evropské unie déle než 12 měsíců, konkrétně minimálně v době ode dne
2. 11. 2011, tedy od prvého dne, kdy již pozbyl platnosti její původní cestovní doklad, který podle
vyjádření matky zanechali ve Vietnamu. Nový cestovní doklad vietnamské úřady stěžovatelce
vydaly s platností od 23. 6. 2016 do 23. 6. 2021 a s tímto dokladem přicestovala dne 9. 8. 2016
do České republiky, respektive na území Evropské unie, což bylo doloženo otiskem
přechodového hraničního razítka na str. 11 uvedeného dokladu. Vzhledem k tomu, že lze státní
hranice překračovat pouze s platnými cestovními doklady, konstatoval správní orgán,
že stěžovatelka musela nepochybně překročit státní hranice ve směru z České republiky, resp.
států Evropské unie, nejpozději dne 1. 11. 2011 a na území, resp. na území Evropské unie,
se vrátila prokazatelně až dne 9. 8. 2016, z čehož je zřejmé, že se stěžovatelka zdržovala mimo
území Evropské unie v délce více než čtyři roky. Závažné důvody nepřítomnosti stěžovatelky
na území Evropské unie, které by ze zákona bránily zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
podle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, v řízení zjištěny nebyly a stěžovatelka ani její
zákonná zástupkyně v průběhu správního ani následného soudního řízení takové důvody
neuvedly, ač k tomu měly příležitost.
[14] Dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí: „Ministerstvo zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže c) cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší
než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným
onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí.“
[15] Podle §3 správního řádu „postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti (…)“.
[16] Podle §50 odst. 2 správního řádu, „podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán.
Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady
pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni
při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost.“
[17] Dle §52 správního řádu, „účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní
orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.“
[18] V posuzované věci správní orgány svým povinnostem zjistit řádně skutkový stav dostály.
Správní orgány podepřely svá skutková zjištění především výpisy doby platnosti stěžovatelčina
starého a nového cestovního dokladu a údajem v novém cestovním dokladu. Tyto podklady byly
opatřeny zákonnou cestou z evidence vedené veřejnými orgány nebo je předložila správním
orgánům sama stěžovatelka či její zákonná zástupkyně. Na základě těchto údajů učinily logickou
úvahu, že se stěžovatelka na území států Evropské unie po dobu čtyř let nezdržovala. V takovéto
situaci bylo možné zjištěný skutkový stav považovat za takový, o kterém nepanovaly důvodné
pochybnosti.
[19] Stěžovatelka mohla svoji aktivitou i takto zjištěný skutkový stav zpochybnit,
a to jakýmkoliv tvrzením a uvedením důkazů na jeho podporu, jak předvídá výše citovaný §52
správního řádu. To ovšem neučinila. Ve správním řízení, podobně jako nyní v řízení před
správními soudy, zůstává svojí argumentací pohříchu v obecné rovině – v podstatě pouze tvrdí,
že nebyl řádně zjištěný skutkový stav a že v rozporu se zákonem na ní v průběhu správního řízení
leželo důkazní břemeno. Jak ovšem uvedeno výše, skutkový stav byl zjištěn dostatečně a nepanují
o něm žádné pochybnosti. První námitka proto není důvodná.
[20] Druhou námitkou stěžovatelka vytýkala krajskému soudu i žalované nedostatečné
posouzení přiměřenosti zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Ani tato námitka není
důvodná. Krajský soud i žalovaná správně uvedly, že u typu správního rozhodnutí, které je nyní
předmětem soudního přezkumu, přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života není
třeba posuzovat.
[21] Judikatura Nejvyššího správního soudu konstantně vychází z toho, že povinnost posoudit
přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat
na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, ale pouze na rozhodnutí, u kterých je tato
povinnost výslovně stanovena zákonem (viz např. rozsudky ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 9 Azs 218/2015 - 51, bod 21; ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016 - 47, bod 16; ze dne
4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, bod 23).
[22] V posledním citovaném rozhodnutí se přitom soud zabýval právě otázkou,
zda je povinností správního orgánu zhodnotit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života cizince při vydávání rozhodnutí, jímž se ruší platnost povolení k trvalému
pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy rozhodnutí, o jehož přezkum
v nynější věci jde. V citované věci, podobně jako v té nynější, žalobce vytýkal správním orgánům,
že se nezabývaly přiměřeností dopadů správního rozhodnutí dle §174a zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud se s výtkou neztotožnil. Uvedl, že v případě zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zákon výslovně povinnost
zkoumání přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života nestanoví. Nastavení
podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy,
že nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu cizinců.
Cizinec svým jednáním může zabránit nastoupení podmínek pro zrušení platnosti trvalého
pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců tím, že přeruší svou nepřítomnost
na území členských států Evropské unie tak, aby nešlo o nepřetržitou nepřítomnost po dobu delší
než 12 měsíců.
[23] Před nepřijatelně tvrdými dopady dané ustanovení navíc cizince chrání prostřednictvím
toho, že nepřetržitá nepřítomnost cizince na území členských států Evropské unie delší než
12 měsíců není důvodem pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu tehdy, je-li
nepřítomnost odůvodněna závažnými důvody, jako je těhotenství a narození dítěte, závažné
onemocnění, studium nebo odborné školení anebo pracovní vyslání do zahraničí [srov. §77
odst. 1 písm. c) citovaný výše]. Správní orgán je tak v řízení o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu povinen umožnit cizinci sdělit, jaké důvody jej vedly k nepřítomnosti na území
členských států Evropské unie, a v případě sdělení těchto důvodů prověřit, zda nespadají
pod neurčitý právní pojem „závažné důvody“, jehož obsah zákon přibližuje demonstrativním
výčtem. Použití neurčitého právního pojmu umožňuje flexibilně reagovat na široké spektrum
možných situací a jeho prostřednictvím lze zohlednit relevantní okolnosti řešeného případu,
které se týkají nepřítomnosti cizince na území členských států Evropské unie (výše citovaný
rozsudek č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, bod 34).
[24] Konečně soud v posledně citovaném rozhodnutí připomněl, že zákonodárce
prostřednictvím §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nastavil podmínky pro povolení
k trvalému pobytu tak, že k zachování platnosti daného povolení je nutno jej ve stanoveném
rozsahu využívat. Jde o legitimní požadavek, k němuž mohl zákonodárce sáhnout.
[25] Lze proto uzavřít, že s ohledem na délku 12 měsíců nepřetržité nepřítomnosti, značně
široké území v podobě území členských států Evropské unie, vůči němuž je nepřítomnost
posuzována, a korektivu v podobě závažných důvodů pro nepřítomnost na tomto
území, podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu v §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců nejsou pojaty natolik přísně, aby bylo nutné je doplňovat
o zkoumání přiměřenosti dle §174a daného zákona či z hlediska čl. 8 odst. 1 Úmluvy
(č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, body 35 a 36).
[26] Názor krajského soudu i názor žalované, že v daném případě nebylo nezbytné
přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života posuzovat, byl proto
správný. Naopak nedůvodná je námitka stěžovatelky, vytýkající krajskému soudu i žalované,
že toto posouzení neprovedly.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[27] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatelky nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. poslední
věty zamítl jako nedůvodnou.
[28] O návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti soud samostatně
nerozhodoval, neboť bez prodlení po podání tohoto návrhu a ve lhůtě stanovené pro rozhodnutí
o odkladném účinku (§73 odst. 4 s. ř. s.) rozhodl ve věci samé.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Marií Žiškovou v právní věci žalobkyně:
K. A. N., zastoupena Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha
4, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 6. 2017,
č. j. MV 61173 4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2018, čj. 30 A 122/2017 - 55,
takto:
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2018, č. j. 1 Azs 377/2018 – 32,
se den vyhlášení 5. prosince 2018 o p r a v u je na 7. prosince 2018.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2018, č. j. 1 Azs 377/2018 – 32, byla
zamítnuta kasační stížnost žalobce a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení.
V písemném vyhotovení rozsudku byl jako den vyhlášení uveden 5. prosinec 2018, ačkoliv
je z protokolu o hlasování i z pokynu předsedkyně senátu na č. l. 29 a 30 zřejmé, že k vyhlášení
došlo dne 7. prosince 2018. Jelikož se jedná o zjevnou chybu v psaní, předsedkyně senátu
postupem podle §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, tuto chybu opravila
vydáním opravného usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2019
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu