ECLI:CZ:NSS:2018:10.ADS.285.2017:34
sp. zn. 10 Ads 285/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň
Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J. Z., zast. Mgr. Antonínem
Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 531/12, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 375/1, Praha, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 3. 2016, čj. MPSV-2016/45803-922, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2017,
čj. 72 Ad 10/2016-17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce dne 23. 12. 2015 podal žádost o příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2015.
Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2016 Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Olomouci,
dávku nepřiznal. Žalobce se odvolal, žalovaný odvolání zamítl.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou. Namítal, že osoby samostatně výdělečně
činné (dále též „OSVČ“) jsou znevýhodněny a diskriminovány oproti jiným skupinám osob,
včetně zaměstnanců, neboť na příspěvek na bydlení nedosáhnou. Při posuzování žádosti
se vychází z jejich fiktivního, nikoliv reálného příjmu. Skutečný příjem žalobce byl mnohem nižší,
než fiktivní. Krajský soud žalobu výše označeným rozsudkem zamítl a odkázal na judikaturu
NSS, která opakovaně shledala tzv. fikci příjmu v souladu s ústavním pořádkem.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku kasační stížností podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Mj. namítl, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces,
neboť se dostatečně nezabýval žalobními námitkami. V rozsudku prý neuvedl žádný objektivní
argument, který by mohl obhájit či ospravedlnit to, že OSVČ jsou vyloučeny ze systému státní
sociální pomoci. Dikce §5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, (fiktivní příjem)
je v rozporu s ústavním pořádkem.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Mezi stěžovatelem a žalovaným není spor o skutkovém stavu věci. Klíčovou otázkou
je, zda §5 odst. 1 písm. a) bodu 2 a §5 odst. 7 zákona o státní sociální podpoře
(stanovení fiktivního příjmu) je v souladu s ústavním pořádkem. NSS se k této otázce
již několikrát vyjadřoval (viz např. rozsudky ze dne 3. 2. 2010, čj. 3 Ads 101/2009-60,
ze dne 11. 8. 2016, čj. 5 Ads 181/2014-21 a další ve věcech téhož stěžovatele). Přímo se zabýval
i námitkami, které stěžovatel uplatňuje opakovaně a pouze s drobnými obměnami
(srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2016, čj. 1 Ads 94/2016-20 a tam cit. judikaturu). Tato věc
se od předcházejících stěžovatelových sporů nijak neliší. Oproti poslední kauze stěžovatel doplnil
argumentaci jen o další příklady nerovností vytvořených zákonodárcem, přirovnání současné
formy vlády k totalitním režimům a kritiku soudní moci pro konformizmus a nedostatek empatie.
[6] NSS neshledal důvod se od judikatury odchýlit. Rozsah státní sociální podpory
a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory
státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy moci zákonodárné, nikoliv moci
soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní
sociální podpory. Právo na rovnost není absolutním zákazem rozlišování mezi jednotlivými
skupinami adresátů základních práv. Zakazuje jen ne d ův o d n é rozlišování. Existují-li objektivní
a rozumné důvody, proč odlišovat OSVČ od jiných příjmových osob, není dikce zákona
protiústavní. V rámci sociální politiky stát odmítl dotovat ztrátové či nedostatečně ziskové
podnikání OSVČ, což je objektivní a rozumný důvod pro odlišení pravidel určování rozhodného
příjmu OSVČ od osob v pracovním či služebním poměru. Stát nemůže nést odpovědnost
za podnikatelské riziko, které na sebe stěžovatel vzal, a prostřednictvím státní sociální podpory
dorovnávat nízké příjmy z podnikání (rozsudek ze dne 21. 7. 2008, čj. 4 Ads 62/2007-72).
Obdobně stěžovatel již dostal i odpověď na argumenty ohledně tvrzeného rozporu
s mezinárodními smlouvami a Listinou základních práv EU (blíže již cit. rozsudky
čj. 5 Ads 181/2014-21 a čj. 1 Ads 94/2016-20).
[7] Proto ani v této věci NSS řízení nepřerušil a věc nepředložil Ústavnímu soudu
k posouzení rozporu dotčeného ustanovení zákona s ústavním pořádkem (čl. 95 odst. 2 Ústavy).
[8] Konečně je třeba ocenit odůvodnění rozsudku krajského soudu, který se stručně,
srozumitelně a správně vypořádal se žalobní argumentací.
[9] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu