ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.101.2018:32
sp. zn. 10 As 101/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely
Zemanové a soudce Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Vodárny Kladno - Mělník, a.s.,
se sídlem U vodojemu 3085, Kladno, zast. JUDr. Vladimírem Ambruzem, advokátem se sídlem
Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 12. 2017, čj. 51017/17/5100-
31461-701836, ze dne 6. 12. 2017, čj. 51922/17/5100-31461-701836, ze dne 6. 12. 2017,
čj. 51514/17/5100-31461-701836, ze dne 6. 12. 2017, čj. 51008/17/5100-31461-701836, ze dne
6. 12. 2017, čj. 51855/17/5100-31461-701836, ze dne 6. 12. 2017, čj. 51924/17/5100-31461-
701836, ze dne 6. 12. 2017, čj. 51800/17/5100-31461-701836, ze dne 6. 12. 2017,
čj. 51394/17/5100-31461-701836, ze dne 6. 12. 2017, čj. 51880/17/5100-31461-701836, ze dne
6. 12. 2017, čj. 51812/17/5100-31461-701836, ze dne 6. 12. 2017, čj. 51616/17/5100-31461-
701836, ze dne 8. 12. 2017, čj. 52168/17/5100-31461-709097, ze dne 7. 12. 2017,
čj. 51652/17/5100-31461-701836, ze dne 8. 12. 2017, čj. 51963/17/5100-31461-709097, ze dne
7. 12. 2017, čj. 51287/17/5100-31461-701836, ze dne 8. 12. 2017, čj. 52123/17/5100-31461-
709097, ze dne 7. 12. 2017, čj. 51708/17/5100-31461-701836, ze dne 8. 12. 2017,
čj. 51949/17/5100-31461-709097, ze dne 7. 12. 2017, čj. 51695/17/5100-31461-701836, ze dne
8. 12. 2017, čj. 52205/17/5100-31461-709097, ze dne 8. 12. 2017, čj. 51515/17/5100-31461-
709097, ze dne 8. 12. 2017, čj. 52224/17/5100-31461-709097, ze dne 8. 12. 2017,
čj. 51487/17/5100-31461-709097, ze dne 8. 12. 2017, čj. 51933/17/5100-31461-709097, ze dne
7. 12. 2017, čj. 51032/17/5100-31461-701836, ze dne 7. 12. 2017, čj. 51643/17/5100-31461-
701836, ze dne 7. 12. 2017, čj. 51419/17/5100-31461-701836, ze dne 8. 12. 2017,
čj. 52144/17/5100-31461-709097, ze dne 8. 12. 2017, čj. 51782/17/5100-31461-709097, ze dne
8. 12. 2017, čj. 52131/17/5100-31461-709097, ze dne 8. 12. 2017, čj. 52363/17/5100-31461-
709097, ze dne 8. 12. 2017, čj. 52383/17/5100-31461-709097, ze dne 8. 12. 2017,
čj. 51830/17/5100-31461-709097, ze dne 8. 12. 2017, čj. 52322/17/5100-31461-709097, ze dne
11. 12. 2017, čj. 52258/17/5100-31461-709097, ze dne 11. 12. 2017, čj. 51807/17/5100-31461-
709097, ze dne 11. 12. 2017, čj. 51045/17/5100-31461-701836, ze dne 11. 12. 2017,
čj. 51923/17/5100-31461-709097, ze dne 19. 12. 2017, čj. 55048/17/5100-31461-701836, ze dne
18. 12. 2017, čj. 53143/17/5100-31461-702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53144/17/5100-31461-
702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53141/17/5100-31461-702147, ze dne 15. 12. 2017,
čj. 53145/17/5100-31461-702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53147/17/5100-31461-702147, ze dne
19. 12. 2017, čj. 53162/17/5100-31461-702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53163/17/5100-31461-
702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53160/17/5100-31461-702147, ze dne 15. 12. 2017,
čj. 53165/17/5100-31461-702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53159/17/5100-31461-702147, ze dne
15. 12. 2017, čj. 53166/17/5100-31461-702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53158/17/5100-31461-
702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53140/17/5100-31461-702147, ze dne 19. 12. 2017,
čj. 53152/17/5100-31461-702147, ze dne 18. 12. 2017, čj. 53149/17/5100-31461-702147, ze dne
15. 12. 2017, čj. 53148/17/5100-31461-702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53151/17/5100-31461-
702147, ze dne 15. 12. 2017, čj. 53153/17/5100-31461-702147, ze dne 19. 1. 2018,
čj. 2443/18/5100-31461-711145, ze dne 18. 1. 2018, čj. 1736/18/5100-31461-711145, ze dne
18. 1. 2018, čj. 2094/18/5100-31461-711145, ze dne 18. 1. 2018, čj. 1851/18/5100-31461-
711145, ze dne 19. 1. 2018, čj. 2578/18/5100-31461-711145, ze dne 18. 1. 2018,
čj. 1831/18/5100-31461-711145, ze dne 18. 1. 2018, čj. 1557/18/5100-31461-711145, ze dne 18.
1. 2018, čj. 2209/18/5100-31461-711145, ze dne 18. 1. 2018, čj. 1524/18/5100-31461-711145,
ze dne 18. 1. 2018, čj. 2026/18/5100-31461-711145, ze dne 19. 1. 2018, čj. 2355/18/5100-31461-
711145, ze dne 18. 1. 2018, čj. 2303/18/5100-31461-711145, ze dne 18. 1. 2018,
čj. 2092/18/5100-31461-711145, ze dne 19. 1. 2018, čj. 2624/18/5100-31461-711145, ze dne
19. 1. 2018, čj. 2472/18/5100-31461-711145, ze dne 18. 1. 2018, čj. 1600/18/5100-31461-
711145, ze dne 18. 1. 2018, čj. 1478/18/5100-31461-711145, ze dne 18. 1. 2018,
čj. 1679/18/5100-31461-711145, ze dne 19. 1. 2018, čj. 2398/18/5100-31461-711145 a ze dne
30. 1. 2018, čj. 4900/18/5100-31461-709097, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, čj. 54 Af 7/2018-498,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně napadá žalobou celkem 77 shora uvedených rozhodnutí žalovaného ve věci
doměření daně z nabytí nemovitých věcí. U krajského soudu zaplatila soudní poplatek ve výši
3000 Kč a současně podala žádost o částečné osvobození od soudních poplatků ve vztahu
k dalším 76 napadeným rozhodnutím. Upozornila, že všechna napadená rozhodnutí se týkají
naprosto stejné otázky, totiž zda části inženýrských sítí mohou či nemohou být movitou věcí.
Všechna rozhodnutí jsou shodně odůvodněna, přesto žalovaný nevyhověl žádosti žalobkyně,
nerozhodl o všech věcech jedním rozhodnutím, ale vydal 77 shodně odůvodněných rozhodnutí.
V důsledku postupu žalovaného narostl soudní poplatek z 3000 Kč na 231 000 Kč.
[2] Krajský soud žádosti o částečné osvobození od soudních poplatků nevyhověl. Žalobkyně
dle soudu nepředložila žádná konkrétní tvrzení, ze kterých by bylo zřejmé, že její poměry jí
neumožňují soudní poplatek zaplatit. Účelem osvobození od soudních poplatků není ulehčit
účastníkovi finanční břímě spojené s vedením soudního řízení, nýbrž umožnit přístup k soudu
těm osobám, kterým by byl v důsledku nedostatku prostředků jinak upřen.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení krajského soudu kasační
stížnost. Opětovně kritizuje žalovaného, že porušil §7 odst. 2 daňového řádu, podle něhož
správce daně postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Z důvodu hospodárnosti
může konat správce daně úkony pro různá řízení společně. Žalovaný však nerozhodl
o odvoláních stěžovatelky jedním, eventuálně dvěma rozhodnutími, ale vydal celkem 77
shodných rozhodnutí, kvůli nimž musí stěžovatelka platit soudní poplatek 77x. Upozorňuje
na možnou libovůli správního orgánu, který svým postupem může ovlivnit pravděpodobnost,
zda se proti jeho rozhodnutím bude daňový subjekt bránit správní žalobou. Stěžovatelka
připouští, že disponuje dostatečnými finančními prostředky k úhradě soudních poplatků, úhrada
poplatků v úhrnné výši 231 000 Kč však pro ni není „bez významu“, nejde v žádném případě
o „zanedbatelnou částku“.
[4] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Kasační stížnost je přípustná, je podána včas a osobou oprávněnou, není však důvodná.
[6] Podle §6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona
č. 218/2011 Sb., je-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více rozhodnutím,
je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku. Výklad tohoto ustanovení
je jednoznačný. Ve spojení s položkou 18 sazebníku soudních poplatků (příloha k cit. zákonu)
je tedy každé napadené rozhodnutí samostatným základem soudního poplatku, což v praxi
znamená, že se soudní poplatek ve výši 3000 Kč vynásobí počtem žalobou napadených
rozhodnutí (multiplikace soudního poplatku). Na právě uvedený závěr nemá vliv ani skutečnost,
zda soud v případě podání více žalob proti obdobným rozhodnutím tyto žaloby spojil
ke společnému projednání ve smyslu §39 odst. 1 s. ř. s., či nikoliv (srov. důvodovou zprávu
k zákonu č. 218/2011 Sb., shodně např. rozsudek ze dne 18. 4. 2013, čj. 1 As 181/2012-21,
věc H&D oil, bod 12).
[7] Současná právní úprava v §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích je legislativní reakcí
na právní úpravu účinnou do 31. 8. 2011, která připouštěla vícero interpretací. Ústavní soud
z této úpravy dovodil, že v případě žaloby napadající vícero správních rozhodnutí, pokud se tato
rozhodnutí týkají jednoho případu a řeší shodně stejnou právní otázku ve vztahu k témuž žalobci,
je třeba soudní poplatek za takovou žalobu vybrat pouze jednou [srov. zejm. nález ze dne
29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 69/06 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.)]. Dobová judikatura
vycházela z toho, že zákon o soudních poplatcích, ve znění před novelou č. 218/2011 Sb.,
připouštěl vícero interpretací. Současné znění §6 odst. 9 je naprosto jednoznačné a žádný prostor
pro vícero výkladů neposkytuje. Proto nelze mechanicky aplikovat dřívější judikaturu vykládající
zákon ve znění před 1. 9. 2011 (k neaplikovatelnosti staré judikatury aplikující zákon o soudních
poplatcích ve starém znění srov. cit. rozsudek ve věci H&D oil, bod 12 nebo rozsudek NSS
ze dne 19. 7. 2012, čj. 2 Afs 16/2012-23).
[8] Nutno upozornit, že Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 69/06 neargumentoval,
že by multiplikace soudních poplatků byla vždy protiústavní, ale naopak vycházel z toho,
že zákon tehdy umožňoval vícero výkladů, pročež je nutno volit výklad ve vztahu k žalobci
nejpříznivější. Jakkoliv je však judikatura vztahující se k právní úpravě před 1. 9. 2011 překonaná,
nelze opomíjet smysl historické judikatury ÚS. Tento smysl přetrval, neboť vyvěrá z ústavních
požadavků spravedlivého procesu. Úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní
představuje totiž jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu
ve smyslu čl. 36 Listiny. Výklad §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích „nesmí tedy vést
k neodůvodněnému či zcela svévolnému omezení či zbavení práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany svých
práv soudní cestou (denegatio iustitiae)“ [usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 2130/15
(U 4/80 SbNU 701), věc Horčička, bod 16, obecně pak body 16-18; tímto usnesením argumentuje
též sama stěžovatelka].
[9] Za stávající právní úpravy lze čelit problému multiplikace soudního poplatku zejména
ústavně konformní aplikací §36 odst. 3 s. ř. s. Jedná se zejména o možnost soudu přiznat
částečné osvobození od soudních poplatků. Lze připomenout, že §36 odst. 3 s. ř. s. počínaje
1. 1. 2012 umožňuje částečné osvobození od soudního poplatku (na rozdíl od právní úpravy
dřívější).
[10] Podle §36 odst. 3 věty prvé a druhé s. ř. s. [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků.
Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Toto ustanovení jako klíčové kritérium stanoví
majetkové poměry osoby, která se domáhá osvobození od soudních poplatků (viz obrat
„nemá dostatečné prostředky“). V případě multiplikace soudních poplatků je však třeba vykládat
hypotézu §36 odst. 3 („nemá dostatečné prostředky“) extenzivně. Nutno připomenout,
že v takovýchto případech může soudní poplatek činit desetitisíce a někdy statisíce korun.
I u majetkově silných žadatelů tak může nastat situace, že mohou mít problém s úhradou takto
vysoké částky, kterému by museli čelit krátkodobým úvěrem, event. by jinak museli negativně
omezit jiné své investiční výdaje.
[11] Jinými slovy řečeno, u majetné osoby, která by v případě úhrady soudního poplatku
ve výši 3000 Kč vůbec nemohla zavdat důvody k úvahám byť jen o dílčím osvobození, může
nastat situace, že soud bude muset rozhodnout o dílčím osvobození ve vztahu k úhradě poplatku
ve výši desetitisíců či statisíců.
[12] Shodně uvažuje též Ústavní soud, dle něhož úkolem obecného soudu „není pouze
mechanicky aplikovat“ pravidlo obsažené v §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích,
„a tedy v ustanovení položky 18 bodu 2 písm. a) sazebníku poplatků stanovenou výši poplatku za žalobu
"proti rozhodnutí správního orgánu" násobit počtem žalobou napadených rozhodnutí, a to bez ohledu na jeho
konečnou výši, ale v tomto ohledu současně i vážit, zda v daném konkrétním případě, při zohlednění specifických
okolností případu (předmět a povaha řízení, výše žalobní částky, majetkové i osobní poměry žalobce) není namístě
"tvrdost" aplikovaného pravidla zmírnit, a to (na základě návrhu dotčeného jednotlivce) uplatněním za tímto
účelem v soudním řádu správním zakotvených procesních nástrojů, ať již cestou částečného, či úplného osvobození
od soudních poplatků (§36 odst. 3), případně rozložení jejich platby ve formě splátek“ (shora cit. věc
Horčička, bod 18).
[13] S právě uvedeným právním názorem se NSS plně ztotožňuje. Dovolává se ho ostatně též
stěžovatelka, která má za to, že by pro ni přinesl příznivější rozhodnutí krajského soudu.
V tomto však se stěžovatelkou souhlasit nelze.
[14] Krajský soud neučinil jen to, že by mechanicky vynásobil soudní poplatek ve výši
3000 Kč sedmdesát sedmkrát, ale vzal k žádosti stěžovatelky v potaz též její majetkové poměry.
Z dokumentů, které doložila ke své žádosti, dle krajského soudu vyplynulo, že ke konci roku
2016 na svých účtech disponovala peněžními prostředky ve výši přes 95 miliónů Kč, její aktiva
činila téměř 3,9 miliardy Kč a vykázala zisk přes 18 miliónů Kč. Stěžovatelka přitom dle krajského
soudu neuvedla nic, co by odůvodňovalo závěr, že se od té doby její hospodářské a majetkové
poměry podstatně zhoršily. Krajskému soudu se nejevilo, že by zaplacení soudního poplatku
v celkové výši 231 000 Kč, z čehož již 3 000 Kč zaplatila, vybočovalo z rámce běžného
hospodaření stěžovatelky a jejích finančních možností.
[15] Tyto závěry se NSS jeví jako naprosto rozumné. Stěžovatelka s nimi ostatně ani
nepolemizuje, říká jen to, že úhrada částky ve výši 231 000 Kč není pro stěžovatelku
„bez významu“, resp. že tato částka pro ni není v žádném případě „zanedbatelná“. S tím se dá
zajisté souhlasit. Ovšem stejně tak úhrada soudního poplatku ve výši 3000 Kč pro běžného
smrtelníka (nepodnikající fyzickou osobu) není „bez významu“, resp. není „zanedbatelná“,
aniž by to založilo důvod pro částečné prominutí soudního poplatku. Stěžovatelka tedy netvrdí
žádné relevantní důvody pro částečné osvobození od soudního poplatku.
[16] Jak vysvětlil NSS, „[v]ýše soudního poplatku, jejímž základem je více napadených rozhodnutí
ve smyslu §6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích, není sama o sobě důvodem pro osvobození od soudního
poplatku“ (rozsudek ze dne 5. 5. 2016, čj. 5 As 238/2015-27, věc FORMAN Brno). Pokud by NSS
argumentům stěžovatelky vyhověl, vyloučil by, v rozporu s dikcí zákona, platbu jakéhokoliv
vyššího soudního poplatku v řádech stovek tisíc korun, byť pro žalobce nepředstavuje takováto
platba žádný významnější problém.
[17] Relevantním důvodem pro částečné osvobození není ani skutečnost, že žalovaný
přes žádost stěžovatelky nerozhodl o odvoláních proti prvostupňovým rozhodnutím jedním
nebo dvěma rozhodnutími. Jak již dříve NSS vysvětlil, „[p]ožadavek, aby žalovaný při své rozhodovací
činnosti zvažoval, že proti jeho rozhodnutí mohou být podány žaloby, a aby tak z důvodu potenciální výše
soudního poplatku vždy spojoval rozhodnutí o odvoláních, […] nemůže obstát.“ Stejně tak nespojení vícero
odvolání v jedno rozhodnutí nemůže automaticky odůvodnit snížení soudních poplatků
na základě částečného osvobození. Ostatně významnou motivací pro žalovaného, aby zásadně
bral eventuální řízení o žalobě v potaz, je hrozící povinnost hradit náklady řízení procesně
úspěšnému žalobci. Pokud totiž žalovaný o věci nerozhodne jedním rozhodnutím, vystaví
se riziku, že mu v případě úspěchu žalobce u správního soudu bude uložena povinnost zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení, a to včetně uhrazeného soudního poplatku (viz věc FORMAN
Brno).
[18] NSS shodně s krajským soudem odmítl i argument, dle něhož stěžovatelka poskytuje
službu obecného hospodářského zájmu, veškeré zisky používá k rozvoji infrastruktury,
a že náklady na soudní poplatek ve výsledku zaplatí její odběratelé. Nic takového není z hlediska
zákona o soudních poplatcích ani z hlediska nároku na osvobození od platby soudního poplatku
jakkoliv významné.
[19] NSS samozřejmě nevylučuje, že by správní orgán mohl rozhodovat mnoha rozhodnutími
šikanózně, tak, aby znemožnil daňovému subjektu bránit se žalobou u soudu, neboť daňový
subjekt by nebyl s to uhradit soudní poplatek. Tak tomu ale zjevně v této věci není, ani vysoká
výše soudního poplatku nebrání kapitálově silné stěžovatelce uhradit celou výši poplatku
za žalobu proti všem napadeným rozhodnutím. Pokud by snad taková situace nastala, poskytuje
§36 odst. 3 s. ř. s. efektivní ochranu práv žalobce a zaručí přístup k soudu.
[20] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
Protože rozhodl rovnou o kasační stížnosti, nebylo třeba samostatně rozhodovat o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu