ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.17.2018:48
sp. zn. 10 As 17/2018 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: E. N., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/5, Hradec Králové,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2016, čj. KUKHK-23278/DS/2016/GL,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
19. 12. 2017, čj. 30 A 98/2016-34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský úřad Trutnov uznal žalobkyni rozhodnutím ze dne 20. 4. 2016 vinnou
ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu).
Za to jí úřad uložil pokutu ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně se správního deliktu dopustila tím,
že jako provozovatelka osobního motorového vozidla nezajistila, aby při jeho užití byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Neznámý řidič
totiž ve vozidle provozovaném žalobkyní překročil dne 28. 5. 2015 v katastru obce Mladé Buky
nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních
komunikacích na 50 km/h. Automatizovaný technický prostředek naměřil rychlost jízdy vozidla
po odečtení odchylky 74 km/h. Žalobkyně se proti rozhodnutí městského úřadu bránila
odvoláním, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016. Rozhodnutí žalovaného
napadla žalobkyně žalobou, kterou krajský soud rovněž zamítl.
[2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní uvádí, že zahájení řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla bylo nezákonné. Správní orgány totiž disponovaly
prohlášením provozovatele vozidla o identitě řidiče. Nic jim tedy nebránilo v tom, aby zahájily
přestupkové řízení s tímto konkrétním řidičem. Prohlášení provozovatele navíc označený řidič
nepřímo potvrdil, jelikož k výzvě správních orgánů odepřel podat vysvětlení s odůvodněním,
že by tím sobě způsobil stíhání za přestupek. O totožnosti řidiče tedy nemohl mít správní orgán
žádné pochybnosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že její písemné prohlášení o identitě řidiče
je řádným důkazem. V situaci, kdy se sám označený řidič k věci nevyjádřil, postačovalo prohlášení
stěžovatelky k uznání jeho viny. Stěžovatelce není zřejmé, co mělo být účelem výzvy adresované
označenému řidiči k podání vysvětlení, její vydání bylo zcela nadbytečné. K zahájení řízení
o přestupku není třeba doznání či souhlas podezřelého.
[3] Stěžovatelka dále namítá, že právní úprava odpovědnosti provozovatele vozidla
zakotvená v §125f odst. 1 a §10 odst. 3 zákona o silničním provozu je protiústavní.
Podotýká, že v době rozhodování krajského soudu probíhalo před Ústavním soudem řízení
sp. zn. Pl. ÚS 15/16, jehož předmětem bylo posouzení ústavní konformity těchto ustanovení.
Krajský soud nepostupoval správně, pokud za takové situace řízení nepřerušil a nevyčkal
rozhodnutí Ústavního soudu.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] V posuzovaném případě zaslal městský úřad stěžovatelce výzvu podle §125h odst. 1
zákona o silničním provozu, na kterou stěžovatelka reagovala sdělením, že vozidlo řídil pan D. P.,
bytem O. 46/41, P. 7. Dotyčná osoba však nebyla na uvedené adrese kontaktní. K opětovné
výzvě městského úřadu stěžovatelka upřesnila, že vozidlo neřídil pan D. P., ale jeho přítelkyně, Š.
Š., bytem K. 183, U. B.. Městský úřad poté paní Š. zaslal výzvu k podání vysvětlení k prověření
došlého oznámení o přestupku. Paní Š. následně přípisem městskému úřadu sdělila, že odepírá
podat vysvětlení z důvodu, že by jí „mohlo hrozit nebezpečí stíhání pro přestupek“. V odvolání proti
rozhodnutí městského úřadu stěžovatelka opětovně změnila své tvrzení a za řidiče vozidla
označila pana D. P..
[6] Stěžovatelka tvrdí, že samotné prohlášení provozovatele vozidla o identitě řidiče
je řádným důkazem, který postačoval k uznání viny označeného řidiče. Podle jejího názoru
tedy nic nebránilo zahájení řízení s konkrétním řidičem vozidla.
[7] NSS má za to, že pouhé označení řidiče provozovatelem vozidla zjevně nemohlo vést
ke zjištění pachatele přestupku (resp. k usvědčení stěžovatelkou označené řidičky),
pokud o pachateli neexistovaly žádné další indicie. Ničím nepodložená tvrzení stěžovatelky sama
o sobě nemají dostatečnou vypovídající hodnotu. Tato tvrzení navíc nejsou věrohodná,
jelikož stěžovatelka osobu řidiče v průběhu správního řízení několikrát změnila (srov. bod [5]).
[8] Nelze se ztotožnil ani s hypotézou stěžovatelky, podle které paní Š. odepřením vysvětlení
z důvodu hrozby stíhání pro přestupek nepřímo potvrdila, že byla řidičkou vozidla. Právo odepřít
podání vysvětlení, jestliže by takovým osobám nebo osobám jím blízkým hrozilo nebezpečí
postihu za přestupek, případně za trestný čin, zakotvuje §60 odst. 1 zákona o přestupcích. Toto
ustanovení naplňuje princip zákazu sebeobviňování, který je součástí práva na spravedlivý proces
plynoucí z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 37 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 254/2016-39). Právo
odepřít podání vysvětlení by zcela ztratilo význam, pokud by byl takový postup následně
vyhodnocen jako důkaz viny, jak to činí stěžovatelka v kasační stížnosti.
[9] NSS je proto na rozdíl od stěžovatelky přesvědčen, že správní orgány nedisponovaly
žádnými důkazy, které by vedly k zahájení přestupkového řízení s konkrétním řidičem vozidla.
Za takové situace tedy postupovaly správně, pokud řízení o přestupku konkrétní osoby nezahájily
a věc odložily [§66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích].
[10] Není-li možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal přestupek, činí zákon
odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil,
aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
(§125f odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu).
[11] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění do 30. 6. 2017, správní orgán
projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění
pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující
zahájení řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil,
protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b)].
Správní orgány v nynější kauze učinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a splnily
podmínku projednatelnosti v §125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Stěžovatelka za řidiče
označila pana P., kterému se nedařilo doručovat, a dále paní Š., která odepřela podat vysvětlení.
Požadovat v takovém případě po správním orgánu, aby činil další rozsáhlé kroky, by bylo proti
smyslu právní úpravy.
[12] NSS již dříve uzavřel, že by „[š]lo proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla
vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové
zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona
o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. […] Pokud
provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat
nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu
podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. rozsudek ze dne 11. 12. 2014,
čj. 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.),
je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán
po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“ (rozsudek ze dne 22. 10. 2015,
čj. 8 As 110/2015-46, zvýraznění přidáno). Shodný názor vyjádřil NSS také v rozsudku
ze dne 23. 3. 2016, čj. 6 As 128/2015-32, kde stejně jako v nynější kauze provozovatel vozidla
označil za řidiče osobu, která dále s odkazem na §60 odst. 1 zákona o přestupcích odepřela podat
vysvětlení. Z těchto judikaturních závěrů ostatně vycházel také krajský soud v napadeném
rozsudku. Stěžovatelka však argumentaci krajského soudu v kasační stížnosti zcela přehlíží
a nikterak s ním nepolemizuje.
[13] NSS proto uzavírá, že správní orgány byly oprávněny zahájit se stěžovatelkou řízení
o odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla.
[14] Konečně stěžovatelka namítá, že krajský soud měl řízení o žalobě přerušit do doby vydání
rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16, týkající se ústavnosti §125f odst. 1
a §10 odst. 3 zákona o silničním provozu. NSS k tomu jen stručně uvádí, že obecný soud
může sám dojít k závěru o ústavnosti zákona a není proto povinen vyčkávat na související
rozhodnutí Ústavního soudu. Důležité je, že závěr o ústavnosti sporné normy potvrdil i Ústavní
soud, který nálezem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, zamítl návrh na zrušení §10 odst. 3
a vyslovení protiústavnosti §125f odst. 1 zákona o silničním provozu.
[15] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu