ECLI:CZ:NSS:2018:10.AZS.314.2017:19
sp. zn. 10 Azs 314/2017 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely
Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobce: V. K. V., zast. Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí,
se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí
ze dne 22. 12. 2016, čj. 310046/2016-VO, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2017, čj. 31 A 193/2017-74,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 27. 10. 2016 odložilo Velvyslanectví České republiky v Hanoji
žalobcovu žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Rozklad proti
tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 22. 12. 2016.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí o rozkladu žalobu. V průběhu řízení o žalobě prohlásil
žalovaný za nicotná rozhodnutí vydaná v obou stupních. Učinil to v návaznosti na rozsudek
rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. 7 Azs 227/2016-36, č. 3603/2017 Sb. NSS,
podle kterého náleží věcná příslušnost k rozhodnutí o žádostech o povolení k pobytu na území
České republiky Ministerstvu vnitra.
[3] Žalobce vzal následně žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného. Zároveň požádal,
aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení.
[4] Krajský soud zastavil řízení výrokem I usnesení ze dne 22. 9. 2017, výrokem
II žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 570 Kč
a výrokem III žalobci vrátil poměrnou část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč.
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl výroky I a II usnesení krajského soudu kasační
stížností. Namítal, že krajský soud měl žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v odpadnutí předmětu řízení,
tj. prohlášení napadeného rozhodnutí za nicotné. Zdůraznil, že krajské soudy nejsou jednotné
při rozhodování o žalobách směřujících proti rozhodnutím správních orgánů, která byla následně
prohlášena za nicotná. Žalobce sice vzal žalobu zpět pro pozdější chování stěžovatele,
to však bylo vyvoláno objektivními okolnostmi spočívajícími v radikální změně judikatury NSS,
kterou provedl rozšířený senát (viz jeho výše citovaný rozsudek publikovaný pod č. 3603/2017 Sb. NSS).
Procesní postup krajského soudu se promítl do povinnosti stěžovatele nahradit žalobci náklady
řízení, což stěžovatel považuje za nespravedlivé, neboť on sám pouze respektoval jinou
judikatorní linii než tu, k níž se nakonec přiklonil rozšířený senát. Stěžovatel také zmínil možnost
krajského soudu nepřiznat náhradu nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele
(§60 odst. 7 s. ř. s.). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby NSS napadené usnesení
krajského soudu zrušil v rozsahu výroků I a II a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] NSS se zabýval nejprve otázkou, zda jsou v dané věci splněny veškeré podmínky řízení,
a shledal, že kasační stížnost není přípustná.
[7] Předně je třeba podotknout, že obsahově totožnou kasační stížností stěžovatele se NSS
zabýval již ve věcech sp. zn. 6 Azs 267/2017; sp. zn. 1 Azs 332/2017; sp. zn. 7 Azs 292/2017;
sp. zn. 5 Azs 246/2017; sp. zn. 5 Azs 247/2017; sp. zn. 5 Azs 248/2017; sp. zn. 7 Azs 267/2017;
sp. zn. 5 Azs 286/2017 a dalších. Protože je skutkový a právní stav nyní posuzované věci zcela
srovnatelný, nemá NSS důvod ani v této věci opustit již dříve vyjádřený právní názor.
[8] NSS s odkazem na svou dosavadní judikaturu upozorňuje, že kasační stížnost
je z objektivního hlediska přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí krajského soudu,
u něhož to zákon nevylučuje (§102 s. ř. s.). Při hodnocení přípustnosti kasační stížnosti je však
třeba posoudit i podmínky subjektivní přípustnosti na straně stěžovatele. Ta je zde částečně
splněna, neboť kasační stížnost podal účastník řízení před krajským soudem; tím se však
subjektivní přípustnost kasační stížnosti nevyčerpává.
[9] Z povahy kasační stížnosti jakožto opravného prostředku vyplývá, že ji může podat
jen ten účastník, kterému soud svým rozhodnutím plně nevyhověl, popřípadě kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná újma na právech. Rozhodující přitom je výrok rozhodnutí krajského
soudu, protože existenci újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat kasační
stížnost tedy svědčí jen tomu účastníku, který mohl v řízení dosáhnout příznivějšího výsledku
než toho, který krajský soud svým rozhodnutím skutečně založil. Způsobená újma zároveň musí
být odstranitelná tím, že kasační soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení NSS
ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Ans 17/2012-33).
[10] Stěžovatel netvrdí, že by mu zastavením řízení byla způsobena jakákoli újma na právech.
Domáhá se odlišného výroku v tom směru, že namísto zastavení řízení požaduje odmítnutí
žaloby. V důsledku odmítnutí žaloby by však bylo stěžovatelovo postavení shodné, jako je tomu
nyní – žaloba by nebyla věcně projednána a jeho rozhodnutí by nadále bylo nicotné, tedy fakticky
neexistovalo. Ani při odmítnutí žaloby by stěžovatelova kasační stížnost nebyla subjektivně
přípustná. Z toho plyne, že stěžovatel není oprávněn napadat výrok o zastavení řízení opravným
prostředkem. NSS proto odmítl kasační stížnost směřující proti výroku I usnesení krajského
soudu podle §46 odst. 1 písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s.
[11] Z argumentace obsažené v kasační stížnosti navíc plyne, že se stěžovatel nedomáhá toho,
aby krajský soud v řízení pokračoval a žalobu meritorně projednal, nýbrž tvrdí, že soud neměl
řízení o žalobě zastavit, ale měl žalobu odmítnout. Jak při zastavení řízení, tak při odmítnutí
žaloby se ovšem řízení končí procesním rozhodnutím, aniž soud meritorně projednal předmět
řízení a vyřešil jej autoritativním soudním výrokem. Stěžovatel tedy nijak nezpochybňuje
skutečnost, že soud žalobu věcně neprojednal, ani netvrdí, že by mu samotným zastavením řízení
o žalobě vznikla újma. Je zřejmé, že ve skutečnosti se stěžovatel brání pouze povinnosti hradit
náklady řízení, kterou mu uložil krajský soud výrokem II usnesení, čemuž účelově přizpůsobuje
i svou argumentaci týkající se výroku I. Odlišný přístup krajských soudů k dané procesní situaci
jistě není žádoucí, kasační stížnost však není univerzálním opravným prostředkem a nemůže
napravit, resp. sjednotit, všechny aspekty rozhodování krajských soudů.
[12] NSS proto odmítl kasační stížnost i v rozsahu směřujícím proti výroku o nákladech řízení,
a to podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. Podle §104 odst. 2 s. ř. s. totiž není
přípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení. Takový výrok
lze napadnout pouze ve spojení s hlavním výrokem. Je-li však část kasační stížnosti směřující
proti hlavnímu výroku rozhodnutí krajského soudu nepřípustná, následuje její osud i ta část,
která napadá výrok o náhradě nákladů řízení (bod 31 usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS).
[13] NSS tedy odmítl kasační stížnost jako celek a nezabýval se meritorním posouzením
kasačních námitek. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení §120 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu