ECLI:CZ:NSS:2018:10.AZS.340.2017:39
sp. zn. 10 Azs 340/2017 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna
a soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: M. Z.,
zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 5. 2017, čj. OAM-68/LE-LE05-P18-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2017, čj. 60 Az 28/2017-94,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu, se přiznává
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Dne 13. 4. 2017 žalobce, st. příslušník Ukrajiny, podal v ČR žádost o mezinárodní
ochranu. Učinil tak poté, co mu správní orgány uložily správní vyhoštění se zákazem vstupu
na území členských států v délce jeden rok. Důvodem vyhoštění byla skutečnost, že se žalobce
při pobytové kontrole v Praze prokázal padělaným rumunským dokladem. Při pohovoru
k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce konstatoval, že od konce léta 2016 do března 2017
pracoval v Polsku na základě polského pracovního víza platného do 22. 6. 2017. Koncem března
2017 vycestoval z Polska do ČR, kde bydlela jeho manželka rovněž ukrajinské státní příslušnosti.
Dále prohlásil, že nesouhlasí s tím, aby ho správní orgány předaly k posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu zpět do Polska. V návratu do Polska mu nic nebrání, ale chce zůstat
v ČR se svou manželkou.
[2] Žalovaný označil žádost žalobce za nepřípustnou dle §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a proto řízení podle §25 písm. i) téhož zákona zastavil.
Podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení
Dublin III“)
1
je státem příslušným k posouzení podaní žádosti Polská republika. Krajský soud
pak zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného.
1
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, Úř. věst. L 180,
29. 6. 2013, s. 31-59.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností. Namítá, že se soud odmítl zabývat důkazy předloženými v anglickém jazyce,
kterými hodlal doložit konkrétní žalobní námitky týkající se polského azylového systému.
Stěžovatel napadá tvrzení krajského soudu, že pozdější zpráva o situaci v Polsku,
ze které vycházel žalovaný, může „přebít“ předložené důkazy. Stěžovatel dále nesouhlasí
s tím, že krajský soud podmínil provedení důkazu povinností stěžovatele obstarat si úředně
ověřený překlad důkazních listin.
[4] Ve věcech mezinárodní ochrany se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti
zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele (§104a s. ř. s.). Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou
(blíže k tomu usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[5] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[6] Podle §10a písm. b) zákona o azylu, je kasační stížnost nepřípustná, je-li k posuzování
žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.
Soud v souladu s §25 písm i) téhož zákona řízení zastaví, je-li žádost o udělení mezinárodní
ochrany nepřípustná. Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení Dublin III [ž]ádost posuzuje jediný
členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Podle čl. 12 nařízení odst. 1 téhož
nařízení [p]okud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Výjimku představuje situace v čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III, podle kterého [n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen
jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům,
pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko
nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát,
který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III,
aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
[7] Ze správního a soudního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti. Žalovaný
ve svém rozhodnutí vycházel z dokumentu – Informace OAMP Polsko ze dne 20. 9. 2016,
který se obecně týká řízení o udělení mezinárodní ochrany v Polsku. Stěžovatel v žalobě namítal,
že se žalovaný nezabýval specifickou situací žadatelů o mezinárodní ochranu pocházejících
z Ukrajiny a poukázal na konkrétní systémové nedostatky spočívající v paušální aplikaci institutu
vnitřního přesídlení. K žalobě pak přiložil článek Ukrainian asylum seekers and Polish immigration
paradox z ledna 2016.
[8] Stěžovatel vnímá skutečnost, že se krajský soud odmítl zabývat důkazy předloženými
v anglickém jazyce, jako zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotně-právního
postavení. Konkrétně nesouhlasí s tím, že krajský soud trval na předložení úředně ověřeného
překladu článku. NSS se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožnil. Krajský soud v napadeném
rozsudku k důkazu výše uvedeným článkem uvedl, že „součástí správního spisu je zpráva o stavu situace
v Polsku s pozdějším datem v českém jazyce, tedy není účelné obstarávat překlad starší zprávy navržené žalobcem
na náklady soudu, když žalobce ani nijak nespecifikoval, co konkrétně by mělo být v předložených důkazech
objasněno, tedy, co konkrétně jimi chce prokázat.“ Krajský soud tedy nepodmínil provedení
tohoto důkazu předložením úředně ověřeného překladu ze strany stěžovatele. Tento důkaz soud
odmítl provést (a sám přeložit) z jiných důvodů. Ve správním spisu jsou totiž podle krajského
soudu založeny zprávy o stavu azylového řízení v Polsku s pozdějším datem a stěžovatel
současně nijak nespecifikoval, co mělo být předloženým důkazem objasněno.
[9] Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvádí, že zpráva OAMP Polsko nemohla přebít starší
důkazy předložené stěžovatelem. NSS souhlasí se stěžovatelem, že nebylo možné automaticky
vyloučit stěžovatelův důkaz pouze proto, že předložený článek je zhruba o půl roku starší
než zpráva OAMP Polsko, ze které vycházel žalovaný. Tyto podklady totiž neřeší totožnou
problematiku. Jak vyplývá již ze samotného názvu článku, důkaz předložený stěžovatelem
se týká specifické situace ukrajinských žadatelů o mezinárodní ochranu. Naproti tomu „mladší“
zpráva OAMP, ze které vycházel žalovaný, se vztahuje k řízení o udělení mezinárodní ochrany
obecně. Nelze přijmout ani odůvodnění krajského soudu, že stěžovatel nespecifikoval,
co konkrétně má jím navrhovaný důkaz prokázat. Podle judikatury soud nemusí provádět důkaz,
„pokud by žalobce nebyl schopný ani k výzvě soudu uvést, co konkrétně má jím navrhovaný důkaz ve vztahu
k danému případu dokázat“ (rozsudek ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 61/2008-98). Krajský soud
v nynější kauze stěžovatele nevyzval, aby upřesnil, co má tento článek prokázat.
Navíc, z názvu článku vyplývá, že se vztahuje k tvrzením stěžovatele v žalobě o specifickém
postavení ukrajinských žadatelů o mezinárodní ochranu v Polsku. Odůvodnění krajského soudu
v tomto ohledu není správné.
[10] Přesto je však NSS přesvědčen, že se krajský soud odepřením provést důkaz,
článek přiložený k žalobě, nedopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. NSS zdůrazňuje, že se krajský soud v rozsudku věcně
zabýval všemi tvrzenými nedostatky polského azylového systému, jejichž existenci
měl předložený článek prokázat. Stěžovatel v žalobě poukazoval zejména na odmítání žádostí
s odkazem na možnost vnitřního přesídlení. Krajský soud v této souvislosti citoval závěry
rozsudku NSS ze dne 26. 5. 2016, čj. 2 Azs 113/2016-26, podle kterého „samotnou skutečností,
že polské státní orgány při posuzování důvodnosti žádostí o udělení mezinárodní ochrany žadateli z Ukrajiny
upřednostňují možnost vnitřního přesídlení nelze podřadit pod systémové nedostatky v azylovém řízení […]
Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich dodržování.
K opačnému závěru by bylo možné dospět pouze tehdy, pokud by byl prokázán opak, k čemuž v tomto řízení
nedošlo. Neexistují totiž žádné důkazy, že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu
zacházení, jak to má na mysli čl 4 Listiny základních práv Evropské unie. Posouzení žádosti stěžovatele
v Polské republice nevede k vážné obavě ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. Přísnější přístup
totiž sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně individuálně posuzovány.“
To NSS zopakoval v mnoha dalších rozhodnutích (viz např. rozsudky ze dne 22. 3. 2016,
čj. 7 Azs 38/2017-73, body 16 a 17, či usnesení ze dne 6. 9. 2016, čj. 4 Azs 174/2016-24).
K další žalobní námitce stěžovatele o nízké míře úspěšnosti podaných žádostí v Polsku,
krajský soud uvedl, že tato skutečnost sama o sobě nemůže být důvodem pro nerespektování
nařízení Dublin III. (srov. obdobně např. rozsudek ze dne 22. 3. 2016, čj. 9 Azs 27/2016-37,
bod 27).
[11] Odmítnutí provést jako důkaz článek přiložený k žalobě není tedy pochybením krajského
soudu, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. Nadto posuzovaná
věc se netýká ani právních otázek, které dosud nebyly judikaturou řešeny, ani těch,
které jsou judikaturou řešeny rozdílně. Není dán důvod k judikatornímu odklonu. Proto kasační
stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost. Vzhledem k bezodkladnému vynesení
usnesení již NSS nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s.
[13] NSS současně rozhodl o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce,
které podle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému advokátovi se podle §35 odst. 9 s. ř. s.
s přihlédnutím k §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby
(sepsání kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem částka 3400 Kč.
Ustanovený advokát je plátcem DPH, NSS proto přiznanou odměnu zvýšil o tuto daň,
tedy na částku 4 114 Kč, která bude proplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu