ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.106.2018:33
sp. zn. 2 As 106/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. E., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 11. 8. 2016, č. j. DSH/4028/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2018, č. j. 17 A 97/2016 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. DSH/4028/16 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) bylo jako opožděné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu
Rokycany, Odbor dopravy (dále jen „městský úřad“ či „správní orgán prvního stupně“) ze dne
22. 1. 2016, č. j. MeRo/738/OD/16, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), pro porušení
§7 odst. 1 písm. c) téhož zákona, kterého se dopustil tím, že dne 28. 11. 2015 v 10:30 hodin řídil
motorové vozidlo Peugeot Boxer, r. z. X, když při jízdě na 60. km dálnice D5 ve směru na Prahu
za jízdy jakožto řidič držel v levé ruce hovorové zařízení a měl ho přiložené u levého ucha. Za
tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.700 Kč a povinnost nahradit náklady
spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 12. 10. 2016 u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Žalobce v podané žalobě nesouhlasil s tím, že emailové podání (odvolání ze dne
8. 2. 2016) nebylo na výzvu správního orgánu ve lhůtě dle §37 odst. 4 s. ř. řádně doplněno,
neboť tak bylo učiněno až dne 16. 2. 2016, přestože zmocněnec žalobce dne 15. 2. 2016
(poslední den lhůty) v 19:31 hodin na internetových stránkách držitele poštovní licence České
pošty zadal do systému služby „DopisOnline“ objednávku na vytvoření zásilky a její odeslání,
která obsahovala požadované doplnění odvolání. Žalobce rozporoval názor správního orgánu,
že k podání ve smyslu §40 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) dojde až tehdy, kdy držitel poštovní licence započne
s přepravou zásilky, která předmětné podání obsahuje.
[4] Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji.
[5] Krajský soud v dané věci vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 10 As 20/2017 - 49, ze kterého hojně citoval,
přičemž konstatoval, že jeho právní názor je shodný. Krajský soud proto neakceptoval tvrzení
žalobce, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve věci samé
bylo včasné, neboť za datum potvrzení e-mailem podaného odvolání nelze ve shodě s usnesením
rozšířeného senátu považovat již datum objednávky služby „DopisOnline“ uvedené na podacím
lístku (zde datum 15. 2. 2016). Rozhodným datem je totiž teprve okamžik, kdy byla zásilka
v písemné podobě vytvořena a předána k poštovní přepravě. Tento úkon osvědčuje kulaté razítko
pošty na obálce písemné zásilky, která je součástí správního spisu, a tímto rozhodným datem
je v daném případě až datum 17. 2. 2016. Dle názoru krajského soudu žalovaný nepochybil,
když toto podání v dané věci posoudil jako opožděné odvolání.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, neboť se krajský soud nevypořádal s některými jeho námitkami. Jednak
bylo porušeno jeho legitimní očekávání, když odvolání podané jeho zmocněncem bylo zamítnuto
jako opožděné, ačkoliv mu Česká pošta vystavila podací lístek, podle kterého učinil podání včas.
Dále pak nebyla vypořádána námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí, když žalovaný vyzval
stěžovatele k doložení podacího lístku, přičemž stěžovatel této výzvě vyhověl, a přesto žalovaný
zamítl jeho odvolání jako opožděné, ačkoliv stěžovatel učinil vše, co po něm žalovaný požadoval.
Stěžovatel rozsudku krajského soudu taktéž vytýká, že v něm nejsou obsaženy žádné vlastní
úvahy, kterými by vypořádal jeho žalobní argumentaci, ale jde pouze o rozsáhlou citaci usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, čímž je porušena povinnost soudu odůvodnit
své rozhodnutí vlastními úvahami, které jej vedly k určitému právnímu závěru v konkrétní
věci. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017,
č. j. 1 As 352/2016 - 36.
[8] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky, kdy dojde
k podání ve smyslu §40 odst. 1 písm. d) správního řádu. Podle názoru stěžovatele došlo k podání
odvolání již dne 15. 2. 2016 prostřednictvím služby „DopisOnline“, neboť v tento den byl držitel
poštovní licence Česká pošta požádán o doručení předmětné zásilky a toto stvrdil jako datum
podání na podacím lístku. Stěžovatel uvádí, že správní řád výslovně nevyžaduje, aby byla
poštovní zásilka podána držiteli poštovní licence ve fyzické podobě nebo aby ji držitel poštovní
licence již začal přepravovat, ale pouze uvádí, že „poštovní zásilka obsahující podání musí být poslední
den lhůty podána držiteli poštovních služeb“. Zákon však dle stěžovatele neuvádí, co konkrétně
znamená „podat poštovní zásilku držiteli poštovní licence“. Stěžovatel je toho přesvědčení, že závěr,
ke kterému dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a o nějž se opřel krajský soud
v napadeném rozsudku (totiž že k procesním účinkům podání je nutné uzavření veřejnoprávní
poštovní smlouvy podle zákona o poštovních službách), je pouze jedním z možných výkladů.
Stěžovatel se naopak dovolává výkladu, který byl podán v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 As 330/2016 - 39.
[9] V přístupu krajského soudu, který vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, stěžovatel spatřuje porušení principu priority ústavně konformního výkladu,
dle nějž je nutné upřednostnit výklad příznivější pro dotčenou osobu, jíž je v tomto případě právě
stěžovatel v pozici obviněného z přestupku. Stěžovatel má za to, že krajský soud (stejně jako
předtím rozšířený senát Nejvyššího správního soudu) nerespektoval tento princip „in dubio
pro libertate“, čímž způsobil protiústavnost napadeného rozsudku a porušil stěžovatelovo právo
na spravedlivý proces. Stěžovatel k tomuto dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne
15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 283/96, ze dne
13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, či na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010,
sp. zn. 1 As 6/2010 či ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 1 As 13/2015, dále na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 1998 ve věci Pérez de Rada Cavanilles proti Španělsku,
stížnost č. 28090/95.
[10] Stěžovatel považuje za přepjatě formalistický výklad §2 písm. a) zákona č. 29/2000 Sb.,
o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách),
podle kterého poštovní zásilkou není zásilka zadaná prostřednictvím služby „DopisOnline“,
jelikož se jedná pouze o zásilku v elektronické podobě. Dle stěžovatele neexistuje racionální
důvod, proč by se mělo rozlišovat mezi standardním podáním a „hybridním“ elektronickým
podáním. K tomu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 110/06. Navíc jelikož zákon o poštovních službách nedefinuje poštovní zásilku
nutně jako písemnost, je dle stěžovatele nutné a contrario dovodit, že poštovní zásilka může
být též elektronická.
[11] Stěžovatel dále poukazuje na poštovní podmínky, dle kterých se za den podání považuje
den, kdy byla Česká pošta o poštovní službu požádána, nikoliv den, kdy je zásilka vytisknuta,
zkompletována a kdy je započato s její přepravou.
[12] Nadto stěžovatel uvádí, že i kdyby elektronická objednávka služby „DopisOnline“
skutečně nebyla podáním dle §40 odst. 1 písm. d) s. ř., nic to nemění na tom, že v tomto
konkrétním případě nebylo nijak prokázáno, že by Česká pošta v den uvedený na podacím lístku
(tj. 15. 2. 2016) předmětnou poštovní zásilku skutečně nezkompletovala a nezačala ji přepravovat
(jak vyžaduje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu). Dle přesvědčení stěžovatele je nutné
presumovat, že k vytvoření zásilky a k počátku přepravy došlo již dne 15. 2. 2016, jak uvádí
podací lístek. Stěžovatel tvrdí, že účel lhůty k podání odvolání není zachován v případě,
kdy je jako opožděné zamítnuto odvolání, které stěžovatel v poslední den lhůty (a tedy včas)
předal subjektu, který byl povinen odvolání doručit příjemci, a ten mu navíc na důkaz včasnosti
podání vydal podací lístek. V takovém případě dle stěžovatele neexistuje žádný legitimní důvod
pro to, proč by mělo být odvolání zamítnuto jako opožděné, neboť stěžovatel nic nezanedbal
a naopak je porušována jeho dobrá víra, že předmětné odvolání podal včas.
[13] Stěžovatel taktéž nesouhlasí s názorem, že elektronický podací lístek není veřejná
listina; zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2015,
č. j. 6 As 288/2014 - 23, dle nějž doručenka České pošty je veřejnou listinou. Stěžovatel nevidí
žádný rozdíl mezi podacím lístkem a doručenkou, který by odůvodňoval jiný závěr o právní
povaze těchto listin. Stěžovatel zde shledává podobnost s nálezem Ústavního soudu ze dne
2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 456/97.
[14] Stěžovatel dále tvrdí, že na základě poštovních podmínek České pošty, které podléhají
předběžnému schválení Českého telekomunikačního úřadu a proto jim svědčí presumpce
správnosti, mohl legitimně počítat s tím, že odvolání bylo podáno v den, kdy byla pošta
o doručení odvolání požádána (tj. 15. 2. 2016), jak stanovují poštovní podmínky. Tuto skutečnost
dle stěžovatele dokládá i fakt, že pošta toto datum potvrdila jako den podání na vydaném
podacím lístku, ze kterého nelze dovodit, že by bylo podání učiněno „po rozhodné době“
nebo že se datem podání nemyslí datum „v obvyklém významu“. Podací lístek navíc nebyl
generován okamžitě, ale s časovým odstupem, v rámci kterého mohla pošta bez problémů
stihnout zásilku vytisknout, zkompletovat a předat dále k přepravě. Stěžovatel má za to, že pokud
pošta vydala podací lístek s chybným údajem o datu podání, jde toto pochybení k tíži pošty,
stěžovatel toto však nemusel a nemohl předpokládat ani ověřovat. Nebylo by proto
dle přesvědčení stěžovatele spravedlivé, aby případně pouze v důsledku chyby pošty
při vystavování podacího lístku došlo k posouzení jeho odvolání jako opožděného,
neboť pochybení státního orgánu by nemělo jít k tíži účastníka, k čemuž odkazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2541/09 či ze dne 18. 3. 2015,
sp. zn. I. ÚS 137/15.
[15] Zmocněnec stěžovatele nemusel znát podmínky služby „DopisOnline“, protože zprávu
vytvářel pomocí webové aplikace „Listonoška“, která na svých webových stránkách uváděla,
že prostředním pošty (bez jakékoli zmínky o službě „DopisOnline“) zajistí doručení zásilky.
Podmínky služby „DopisOnline“ se pak nestaly součástí smlouvy kvůli nerespektování
§1751 odst. 1 občanského zákoníku, neboť na webové stránce „Listonoška“ není odkaz
na obchodní podmínky služby „DopisOnline“. Stěžovateli proto nemůže být k tíži neznalost
obchodních podmínek, které se platně nestaly součástí smlouvy a neměl je odkud znát.
[16] Stěžovatel své námitky uzavírá tak, že i kdyby odvolání bylo skutečně opožděné,
došlo k tomu v důsledku pochybení pošty, která jej uvedla v omyl, že odvolání podal včas.
Pokud by totiž pošta stěžovateli nevydala podací lístek, případně by na něm uvedla datum
17. 2. 2016, stěžovatel by podal odvolání jiným způsobem ještě v rozhodný den 15. 2. 2016,
k čemuž však jinak neměl žádný důvod.
[17] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že závěry napadeného rozsudku
krajského soudu vycházejí z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 12. 2017, č. j. 10 As 20/2017 - 49, v němž se zároveň nachází zamítavá odpověď na námitku
stěžovatele, že byl (resp. jeho zmocněnec) v legitimním očekávání, že údaj vyznačený na podacím
lístku je skutečným datem odeslání písemnosti. Okamžik, k němuž je zásilka podána k poštovní
přepravě z hlediska kogentního ustanovení §40 odst. 1 písm. d) správního řádu, nemůže
být určen soukromoprávním ujednáním, tj. obchodními podmínkami služby „DopisOnline“
či subjektivním pocitem zákazníka, jak se mu tato služba jeví navenek. Dobrá víra stěžovatele
(i kdyby zde byla dána) nemůže změnit nic na právním posouzení toho, zda bylo odvolání včasné
či opožděné. Dle přesvědčení žalovaného navíc tehdejší zástupce stěžovatele v dobré víře
být nemohl, neboť z obchodních podmínek, s nimiž musel před zřízením služby vyslovit souhlas,
a které si měl jako osoba soustavně poskytující služby v oblasti zastupování řidičů před správními
orgány, prostudovat, jasně vyplývá, že právní vztah před předáním listinné zásilky k poštovní
přepravě se řídí občanským zákoníkem, nikoliv zákonem o poštovních službách či poštovními
podmínkami. Nemohl tedy důvodně očekávat, že onen „podací lístek“ vystavený mu ve fázi,
kdy se právní vztah zákonem o poštovních službách neřídil, bude podacím lístkem ve smyslu
tohoto zákona. Ostatně v těchto předpisech se nikde nehovoří o elektronickém podávání zásilek,
tudíž ani v tomto směru nemohlo být legitimní očekávání stěžovatele jakkoliv ovlivněno.
Vzhledem k tomu, že zpracovávání elektronických souborů do zásilek není poštovní službou,
jsou bezpředmětné i úvahy stěžovatele odkazující na dohled úředního regulátora a z toho
plynoucí legitimní očekávání. Žalovaný dále poukazuje na obstrukční minulost
zmocněnce stěžovatele. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu jsou pak nepřiléhavé,
neboť tato řeší pouze klasické podávání zásilek, tzn. zásilek v listinné podobě, nikoliv předávání
elektronických objednávek, z nichž zásilka teprve vznikne a které nebylo předpisy veřejného
práva vůbec upraveno.
[18] Ohledně námitky překvapivého rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatel měl možnost
vyjádřit se ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí. Z písemnosti ze dne 14. 7. 2016
nevyplývá, že pro případ, kdy stěžovatel doloží podací lístek, bude odvolání vyhodnoceno
jako včasné. V předmětné listině se pouze podává, že pokud podací lístek nedoloží,
bude na odvolání pohlíženo jako na opožděné, ovšem bez jakéhokoli příslibu opačného postupu.
Správní orgán se pak s předloženým podacím lístkem v odůvodnění rozhodnutí vypořádal,
přičemž uvedl, proč má za to, že neprokazuje včasnost odvolání. Dle mínění žalovaného
proto není rozhodnutí překvapivé.
[19] Námitku stěžovatele, že nebylo nijak prokázáno, že k vytvoření listinné zásilky a jejímu
předání k poštovní přepravě nedošlo již 15. 2. 2016, považuje žalovaný za nepřípustnou,
protože byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti, a proto by se jí neměl Nejvyšší správní soud
věcně zabývat. Navíc z obchodních podmínek je zřejmé, že soubor nahraný v 19:31 hodin
nemohl být zpracován do podoby zásilky a předán k poštovní přepravě ještě téhož dne,
protože zásilky jsou zpracovávány pouze do rozhodné 16. hodiny. Poštovní podmínky, razítko
na obálce i vyjádření pošty dostatečně prokazují, že zásilka nebyla předána k poštovní přepravě
poslední den lhůty pro podání odvolání, tj. 15. 2. 2016, ale až opožděně.
[20] Žalovaný má za to, že námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti jsou nedůvodné,
a proto navrhuje její zamítnutí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky
řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[22] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel
uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Námitkou blíže popsanou v bodě 7 tohoto rozhodnutí brojí stěžovatel proti
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť se nevypořádal s dvěma jeho žalobními
tvrzeními. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí způsobují nedostatky, jichž se dopustil
krajský soud při vypracování odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, (všechna v tomto rozsudku
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz) zdůrazňuje,
že „při posuzování nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je nutno postupovat obezřetně a vyhradit
tyto případy jen vážným vadám rozhodnutí. Zrušením rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost
se totiž oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu správními soudy s konečnou platností vyřešen, což neprospívá
zájmu účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů ani veřejnému zájmu na hospodárnosti řízení.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost
přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno”.
Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 „je-li z rozhodnutí krajského
soudu zřejmé, jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami se soud řídil, nebude každé dílčí
pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost. Nereaguje-li soud na určitou
argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný
procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná”. Nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí, že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem
odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí
podrobně reagováno.”
[25] Stěžovatel v žalobě v bodě 28 namítal, že „legitimně vycházel z toho, že podání bylo podáno
15. 2. 2016, neboť taková informace vyplývala z podacího lístku, který mu byl Českou poštou vystaven“,
dále pak v bodě 34 žaloby namítal, že „postup žalovaného, který žalobce vyzval, aby doložil podací lístek,
ze kterého se podává, že potvrzující podání bylo podáno včas, které žalobce žalovanému doložil, a přesto žalovaný
konstatoval, že potvrzující podání bylo opožděné, je nepředvídatelný“. Je sice pravdou, že krajský soud
v napadeném rozsudku na tyto dvě námitky nijak výslovně nereaguje a nevypořádává
je, jejich nedůvodnost však plyne z kontextu citovaného usnesení rozšířeného senátu
a ze samotných závěrů krajského soudu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nevypořádání
žalobních námitek je sice vadou napadeného rozsudku krajského soudu, avšak v tomto případě
se nejedná o tak závažnou vadu, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí,
neboť jejich důslednější vypořádání krajským soudem by nemohlo změnit ničeho na výroku
tohoto rozsudku. Nedůvodnost žalobní námitky směřující k porušení legitimního očekávání
v údaj uvedený v elektronickém podacím lístku totiž přímo plyne z citovaného usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 10 As 20/2017 - 49,
dle nějž „okamžik, ke kterému je zásilka podána k poštovní přepravě z hlediska kogentního
§40 odst. 1 písm. d) s. ř., nemůže být určen soukromoprávním ujednáním či subjektivním pocitem zákazníka,
jak se mu tato služba navenek jeví. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vždy důsledně rozlišoval
soukromoprávní ujednání mezi zákazníkem a Českou poštou, oproti veřejnoprávní povinnosti České pošty
vyplývající ze zákona o poštovních službách a procesních předpisů typu správního řádu“, přičemž nikdy
„nepřevážila (možná) opačná očekávání zákazníků České pošty“. Zjevně nedůvodná a nesmyslná
je pak i druhá nedostatečně vypořádaná žalobní námitka směřující vůči překvapivosti napadeného
rozhodnutí žalovaného. Z jeho výzvy, aby stěžovatel předložil předmětný podací lístek, rozhodně
nevyplývá, že je mu dána jakákoli garance toho, že v případě splnění této výzvy bude rozhodnuto
v jeho prospěch, čili odvolání bude shledáno jako včasné. Stěžovatel byl vyzván k předložení
listinného důkazu, ten následně žalovaný posoudil a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě
osvětlil, jak k němu přistupoval a co z něj vzal za prokázané. Stěžovatel se pak nemůže dovolávat
překvapivosti rozhodnutí žalovaného, když ten v něm nikterak nevyvolal oprávněný pocit,
že jen pro splnění této výzvy nebude odvolání odmítnuto. S ohledem na skutečnost, že se v rámci
všech ostatních uplatněných a vypořádaných žalobních námitek jednalo o marginální a zjevně
nemyslnou výhradu, nemohlo její výslovné nevypořádání zatížit napadený rozsudek
nezákonností.
[26] Námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné,
neboť obsahuje pouze citaci rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a nejsou
obsaženy žádné vlastní úvahy, kterými by vypořádal jeho žalobní argumentaci, nemůže
tento soud dát za pravdu. Samotné právní posouzení věci provedené krajským soudem je sice
velmi stručné, ovšem je způsobeno přiléhavostí citované judikatury Nejvyššího správního soudu,
když nyní posuzovaný případ je v meritu věci skutkové téměř totožný s tím, z nějž krajský soud
citoval. Krajský soud proto posoudil, že závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu dopadaly
věrně též na jím rozhodovanou kauzu a nikoliv obsáhle, avšak přesvědčivě, je po nezbytné
individualizaci vztáhl na projednávanou věc.
[27] Námitky stěžovatele proti nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
proto tento soud posoudil jako nedůvodné. Nejvyšší správní soud taktéž neshledal vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a proto konstatuje,
že napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný.
[28] Dle §37 odst. 4 správního řádu, ve znění do 18. 9. 2016, podání učiněné prostřednictvím
veřejné datové sítě bez použití uznávaného elektronického podpisu musí být do 5 dnů
potvrzeno písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané
uznávaným elektronickým podpisem.
[29] Podle §40 odst. 1 písm. d) správního řádu pak, jestliže je provedení určitého úkonu
v řízení vázáno na lhůtu, je lhůta zachována mimo jiné tehdy, je-li poslední den lhůty podána
poštovní zásilka adresovaná tomuto správnímu orgánu, která obsahuje podání, držiteli poštovní
licence nebo zvláštní poštovní licence.
[30] Nejvyšší správní soud v rámci posouzení důvodnosti stěžovatelem předestřených námitek
nesprávného posouzení právních otázek nejprve upozorňuje na svou dřívější judikaturu ve věci
podávání zásilek skrze službu „DopisOnline“.
[31] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 12. 2017,
č. j. 10 As 20/2017 - 49, rozebral povahu služby „DopisOnline“, která „umožňuje zákazníkovi
elektronicky objednat zpracování a podání poštovních zásilek uvedených v poštovních podmínkách. Jedná
se o kombinaci několika dílčích služeb, v rámci kterých Česká pošta zabezpečí zpracování zásilek a dále jejich
podání do poštovní sítě. Zpracováním zásilky se rozumí její tisk a kompletace (balení a potisk obálky),
elektronickou objednávkou pak objednávka služeb České pošty prostřednictvím elektronického formuláře
na webu“. Rozšířený senát zdejšího soudu naznal, že „vztah mezi Českou poštou a zákazníkem
při poskytování posuzované služby je smíšené povahy, s tím, že jednotlivým fázím (dílčím službám) smluvního
vztahu odpovídá i odlišná právní regulace. Prvotní smlouva je mezi zákazníkem a Českou poštou uzavřena
okamžikem, kdy pošta akceptuje objednatelem řádně vyplněnou a potvrzenou elektronickou objednávku.
Do okamžiku poštovního podání se smluvní vztah řídí občanským zákoníkem. Poštovní smlouva
podle zákona o poštovních službách je mezi Českou poštou a zákazníkem uzavřena teprve podáním zásilky
do poštovní přepravy. Okamžik, ke kterému je zásilka podána k poštovní přepravě z hlediska kogentního
§40 odst. 1 písm. d) s. ř., nemůže být určen soukromoprávním ujednáním, tj. Obchodními podmínkami služby
„DopisOnline“ či subjektivním pocitem zákazníka, jak se mu tato služba navenek jeví. Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře vždy důsledně rozlišoval soukromoprávní ujednání mezi zákazníkem a Českou poštou, oproti
veřejnoprávní povinnosti České pošty vyplývající ze zákona o poštovních službách a procesních předpisů typu
správního řádu (srov. například rozsudek ze dne 7. 4. 2015, č. j. 3 As 178/2014 - 31, ve vztahu ke službě
odnos zásilek, respektive rozsudek ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 As 10/2010 - 47, ve vztahu ke službě dosílka).
Ani v jednom z uváděných rozsudků nepřevážila (možná) opačná očekávání zákazníků České pošty. Úvaha,
dle které vnímá zákazník uvedenou službu ve svém komplexu jako jeden „balíček“, je zcela nepodložená
a z hlediska posouzení dodržení zákonem stanovených lhůt irelevantní. Česká pošta se převzetím elektronické
objednávky zavazuje jednak zpracovat objednávku do podoby listinné zásilky, což ještě není poštovní službou,
jednak následně zajistit její doručení, tj. podat zásilku k poštovní přepravě. Veřejnoprávní regulací silně ovlivněný
vztah, upravený zákonem o poštovních službách a poštovními podmínkami, vznikne až ve chvíli předání vytvořené
listinné zásilky k poštovní přepravě, kdy je uzavřena poštovní smlouva. Teprve uzavřením poštovní smlouvy
je zásilka podána k poštovní přepravě a pouze tento okamžik je rozhodný pro posouzení včasnosti podání
z hlediska dodržení veřejným právem stanovených lhůt. Poštovní zásilkou se dle §2 písm. a) zákona o poštovních
službách rozumí adresná zásilka v konečné podobě, ve které má být provozovatelem dodána. Toto ustanovení
je naprosto jednoznačné. Nelze vycházet z odlišného ujednání v soukromoprávním vztahu mezi odesílatelem
a Českou poštou. Zákonodárce v zákoně o poštovních službách samozřejmě mohl upravit fikci podání neexistující
zásilky. Důležité však je, že tak neučinil. Právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje
za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou, a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní
důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Právní fikci však ve vztazích veřejnoprávních
nebo veřejnoprávní metodou regulací ovlivněných nelze konstruovat soudně, nelze ji ani vytvářet ujednáním
mezi stranami, rozporným s kogentní veřejnoprávní normou. Dovozovat fikci bez jakéhokoliv zákonného
ukotvení pouze z obchodních podmínek soukromoprávní povahy či ze subjektivního pocitu zákazníka,
jak se mu ta či ona služba jeví, proto není možné.“
[32] Dle rozšířeného senátu není žádný rozumný důvod se domnívat, že v případě služby
„DopisOnline“, která je službou ryze soukromé povahy, má být za okamžik podání zásilky
k poštovní přepravě považován z hlediska veřejného práva již den objednání této služby,
bez ohledu na to, kdy pošta skutečnou zásilku zpracuje a předá ve smyslu zákona o poštovních
službách k poštovní přepravě. Lze proto shrnout takový závěr, že den elektronické
objednávky služby „DopisOnline“ není okamžikem podání zásilky k poštovní přepravě ve smyslu
§40 odst. 1 písm. d) správního řádu. Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. 11. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 110/06, na který odkazoval i stěžovatel) na tuto kauzu dle rozšířeného senátu
nedopadá, neboť se vztahuje k podávání klasických listovních zásilek. V souladu s právním
názorem vyjádřeným v usnesení rozšířeného senátu pak Nejvyšší správní soud již rozhodl
například v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 3 As 308/2016 - 40.
[33] Ve vztahu k podacímu lístku rozšířený senát v tomtéž usnesení konstatoval, že podací
lístek není veřejnou listinou, které svědčí presumpce správnosti. Charakter veřejné listiny
vymezuje správní řád v §53 odst. 3 jako listiny vydané soudy České republiky nebo jinými
státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci,
jakož i listiny, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné. Pro podací lístek
(stejně jako pro každou jinou listinu soukromou) platí, že určitou důkazní sílu má, ovšem stačí
formální popření jeho správnosti, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho,
kdo tvrdil skutečnosti, jež měly být podacím lístkem doloženy. V rozsudku ze dne 25. 1. 2018,
č. j. 10 As 20/2017 – 62, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že datum uvedené na (elektronickém)
podacím lístku zjevně míří na okamžik objednání zásilky. Okamžik podání zásilky ve smyslu
ustanovení §37 odst. 4 správního řádu je však určen až dnem, kdy zásilka skutečně vznikla,
byla tedy vytištěna a zkompletována. Toto datum je pak vyznačeno na obálce založené
ve správním spise.
[34] V kasačních námitkách popsaných v tomto rozhodnutí pod body 8 – 10 brojí stěžovatel
proti právnímu posouzení otázky, kdy dojde k podání ve smyslu §40 odst. 1 písm. d) správního
řádu. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, který plně respektoval závěry,
k nimž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 12. 2017,
č. j. 10 As 20/2017 - 49. Stěžovatel tvrdí, že právní názor přijatý rozšířeným senátem je pouze
jedním z možných výkladů této otázky, navíc že je výkladem ústavně nekonformním,
formalistickým a protiústavním, pročež se jím krajský soud neměl řídit.
[35] K těmto výhradám stěžovatele odkazuje Nejvyšší správní soud na bohatou judikaturu
v této věci. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06 (obdobně
též nález ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08) uvedl, že „změna rozhodovací soudní praxe,
zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem
ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního
státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava
předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí
v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. ... Dokonce i kdyby takovéto procedury
nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat
ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení
principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být
přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto
jinak“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 939/10, pak „odklon
od ustálené judikatury bez dostatečného vyložení důvodů, na jejichž základě soud odmítá dosud převažující
a stabilizovanou výkladovou praxi, spadá pod obsah pojmu soudní svévole“. Je pravdou, že judikatura
správních soudů není neměnná a stěžovatel může v kasační stížnosti logicky brojit i proti
právnímu názoru vyjádřenému v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56), okolnosti, za nichž však může dojít ke změně judikatury, názorným
způsobem vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 1 Afs 140/2008,
když konstatoval, že „relativní stabilita judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho
ze základních atributů právního státu. Z toho plyne závěr, že změny judikatury za situace nezměněného právního
předpisu by se měly odehrávat z principiálních důvodů, tedy zejména proto, že se změnily právní předpisy
související s právním předpisem vykládaným, resp. došlo ke změně pro věc relevantních právních názorů soudů,
k jejichž judikatuře je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet, případně se změnily okolnosti podstatné
pro působení právní normy dotvořené judikaturou, event. se nově objevily jiné závažné důvody (včetně evidentní
nefunkčnosti judikatury ve společenské realitě nebo podstatného zvýšení transakčních nákladů účastníků právních
vztahů v důsledku právního názoru zaujatého judikaturou), které poskytnou základ pro změnu právního názoru
NSS, pokud potřeba takovéto změny převáží nad zájmy osob jednajících v dobré víře v trvající existenci
judikatury“. Dle téhož rozhodnutí Nejvyššího správního soudu „skutečnost, že judikatura
byla sjednocena právním názorem rozšířeného senátu, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání
na takto vytvořeném právním názoru. Brojí-li stěžovatel proti takovému právnímu závěru, a současně nepřinese
v kasační stížnosti žádné s ním konkurující právní argumenty, postačí v rozhodnutí zpravidla toliko odkázat
na příslušné části odůvodnění rozšířeného senátu. Pokud naopak stěžovatel nabídne nové argumenty směřující
proti rozhodnutí rozšířeného senátu, musí se s těmito argumenty Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádat,
event. pokud jimi bude o nesprávnosti právního závěru rozšířeného senátu přesvědčen, předložit věc podle
§17 odst. 1 SŘS rozšířenému senátu.“
[36] Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel v podané kasační stížnosti nepřednesl žádné
nové konkrétní argumenty proti právnímu názoru vyslovenému v usnesení rozšířeného senátu,
navíc nesdílí názor stěžovatele o jeho protiústavnosti. Soud proto na tomto právním názoru
setrvává a v dalším odkazuje na přesvědčivé odůvodnění usnesení rozšířeného senátu. Jestliže
se stěžovatel dovolává výkladu, který byl podán v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 2. 2017, č. j. 2 As 330/2016 - 39, je třeba říci, že tento rozsudek byl vydán před označeným
usnesením rozšířeného senátu, a je jím tak překonán. K judikatuře Nejvyššího správního soudu
a především Ústavního soudu, na niž stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje, konstatuje Nejvyšší
správní soud, že řeší klasické podávání zásilek, tedy zásilek v listinné podobě, nikoliv podávání
elektronických objednávek, z nichž zásilka teprve vznikne, a je proto nepřiléhavá. Ve vztahu
k námitkám nesprávného právního názoru tedy Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud
zcela správně respektoval dříve vyslovený názor rozšířeného senátu, dle nějž den elektronické
objednávky služby „DopisOnline“ (jakkoli je tento uvedený na dokumentu označeném
jako podací lístek) není okamžikem podání zásilky k poštovní přepravě ve smyslu
§40 odst. 1 písm. d) správního řádu. Tyto námitky stěžovatele jsou proto nedůvodné.
[37] Stěžovatel v kasační námitce popsané v bodě 11 poukazoval na to, že dle poštovních
podmínek se za den podání považuje den, kdy byla Česká pošta o poštovní službu požádána.
Dle čl. 1 odst. 1 Poštovních podmínek České pošty však tyto podmínky dopadají pouze
na služby, které pošta poskytuje na základě zákona o poštovních službách. To ovšem není
posuzovaný případ, neboť elektronické doručení objednávky na zpracování a podání poštovních
zásilek je soukromoprávním jednáním v režimu občanského zákoníku. Je sice pravdou,
že čl. 5 odst. 2 obchodních podmínek služby „DopisOnline“ stanoví, že „za den podání se považuje
den, v němž byl podnik o poštovní službu požádán doručením elektronické objednávky obsahující dopis“,
jedná se však o ustanovení dokumentu soukromoprávní povahy, který jakkoliv zavádějícím
způsobem informuje své zákazníky o podání nikoliv ve smyslu veřejnoprávních předpisů, nemůže
nikterak ovlivnit aplikovatelnost výše uvedených závěrů rozšířeného senátu, neboť rozhodný
okamžik podání zásilky k poštovní přepravě nemůže být určen soukromoprávním ujednáním.
Tato námitka je pro výše uvedené nedůvodná.
[38] V kasační námitce popsané v tomto rozhodnutí pod bodem 13 dále stěžovatel nesouhlasí
s názorem, že elektronický podací lístek není veřejná listina. I k této námitce Nejvyšší správní
soud shodně uvádí, že se jedná o otázku v jeho dřívější judikatuře již posouzenou v citovaném
usnesení rozšířeného senátu, dle nějž podací lístek není veřejnou listinou, které svědčí presumpce
správnosti. Krajský soud tak ani v tomto případě nepochybil, když se ztotožnil s názorem
Nejvyššího správního soudu. Taktéž tato námitka stěžovatele je proto nedůvodnou.
[39] Ke stěžovatelově námitce rozvedené v bodě 14 tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
uvádí, že stěžovatelův zmocněnec nemohl mít legitimní očekávání v to, že jeho podání bylo
učiněno v den, který byl uveden na podacím lístku. Především proto, že zmocněnec stěžovatele
zastupoval řidiče v řízení před správními orgány opakovaně a pravidelně užíval služby
„DopisOnline“, proto z obchodních podmínek této služby mu mohlo a mělo být známo,
že zprávy přijaté do 16:00 hod. je Česká pošta povinna zpracovat ještě týž den, zprávy přijaté
po 16:00 hod. však zůstávají v systému pošty v elektronické podobě až do příštího dne,
kdy je ze zprávy vytvořena zásilka a tato podána k poštovní přepravě. Z obchodních podmínek
taktéž plyne, že až do okamžiku poštovního podání elektronicky objednané zásilky v listinné
formě se vztah řídí výhradně občanským zákoníkem, nikoliv zákonem o poštovních službách,
proto i argumentace stěžovatele o předběžném schvalování poštovních podmínek Českým
telekomunikačním úřadem je v tomto případě irelevantní. Dokument označený jako „podací
lístek“ v této fázi smluvního vztahu není proto podacím lístkem ve smyslu zákona o poštovních
službách, je pouze jakýmsi potvrzením přijaté elektronické objednávky a datum na něm uvedené
míří na okamžik objednání zásilky. Sama skutečnost, že na podacím lístku není uvedeno,
že by objednávka byla učiněna „po rozhodné době“ nebo že se datem podání nemyslí datum
„v obvyklém významu“, neznamená žádné pochybení České pošty, alespoň ne ve veřejnoprávní
rovině. Ani stěžovatelovo tvrzení, že podací lístek nebyl generován okamžitě, ale s časovým
odstupem, na věci nic nemění, neboť z výše citovaných obchodních podmínek jasně plyne,
že po 16. hodině se objednané zakázky již nekompletují.
[40] Další ze stěžovatelových námitek rozvedená v bodě 15 rozhodnutí tvrdí, že zmocněnec
stěžovatele nemusel znát podmínky služby „DopisOnline“, protože zprávu vytvářel
pomocí webové aplikace „Listonoška“. Tato námitka je však nepřípustná, neboť ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. brání vznesení nových námitek, které nebyly uplatněny v řízení před krajským
soudem, ač tak mohlo být učiněno, když požadavek na řádné formulování žalobních námitek
a nepřípustnost jejich rozšiřování v řízení o kasační stížnosti vychází z principu vigilantibus iura
scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé). Pokud žalobce tento princip nerespektuje, musí nést
nepříznivé důsledky z hlediska omezení možnosti uplatnění procesní argumentace v dalším
stupni. Stěžovatel výše uvedené tvrzení poprvé uvedl až v kasační stížnosti, v žalobě tento
argument není obsažen, naopak v ní výslovně uvádí, že „mezi žalobcem a žalovaným není sporné,
že žalobce dne 15. 2. 2016 v 19:31 hod. na internetových stránkách pošty zadal do systému služby DopisOnline
objednávku na vytvoření zásilky a její odeslání“ (zvýraznění doplněno). Jednotlivá tvrzení stěžovatele
tak jsou vzájemně rozporná, když jednou uvádí, že zmocněnec zadal objednávku skrze službu
„Listonoška“, jindy zase, že využil přímo služby „DopisOnline“. Námitka stěžovatele proto
byla hodnocena jako nepřípustná.
[41] Stejně tak námitka stěžovatele z bodu 12, že v konkrétním případě nebylo nijak
prokázáno, že by Česká pošta v den uvedený na podacím lístku (tj. 15. 2. 2016) předmětnou
poštovní zásilku skutečně nevytvořila v listinné podobě a nezačala ji přepravovat, je taktéž novým
tvrzením, pročež je ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Stěžovatel totiž nikde
v žalobě netvrdil, že by předmětná poštovní zásilka měla být již v den elektronického odeslání
objednávky 15. 2. 2016 poštou fyzicky zhotovena tak, aby splňovala podmínky zásilky,
nýbrž pouze tvrdil, že odeslání této objednávky je již podáním ve smyslu správního řádu.
Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že jestliže obchodní podmínky služby „DopisOnline“
výslovně uvádějí, že zprávy přijaté po 16:00 hod. jsou zpracovány až následující pracovní den,
nemohlo by tvrzení stěžovatele obstát ani, kdyby bylo přípustné, neboť objednávka byla zadána
až v 19:31 hodin, tedy v okamžiku, kdy se podané objednávky již nezhotovují.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[42] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené závěry zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední.
[43] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu