ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.11.2018:18
sp. zn. 2 As 11/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Centrum
preventivní medicíny s. r. o., se sídlem M. Chlajna 1493/25, České Budějovice, zastoupená
Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem Revoluční 3, Praha 1, proti žalované: Česká
inspekce životního prostředí, se sídlem Na Břehu 267, Praha 9, o žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2017, č. j. 57 A 7/2017 - 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení nadepsaného
usnesení krajského soudu, kterým byla postoupena jím podaná žaloba na ochranu proti
nečinnosti žalované k vyřízení Městskému soudu v Praze.
[2] Krajský soud posuzoval svoji věcnou příslušnost podle §7 odst. 1 a odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a dospěl k závěru, že není místně
příslušný. V dané věci se měla nezákonného postupu dopustit Česká inspekce životního prostředí
(dále též jen „ČIŽP“), Oblastní inspektorát v Českých Budějovicích, oddělení ochrany vod.
Oblastní inspektoráty ČIŽP nemají samostatnou rozhodovací pravomoc podle zákona
č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ani podle
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. ČIŽP je dle závěru krajského soudu
orgánem s celostátní působností, jehož sídlo je v Praze. K projednání podané žaloby je proto
místně příslušným Městský soud v Praze.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[4] Stěžovatel uvádí, že všichni účastníci řízení před Krajským soudem v Českých
Budějovicích jsou usídleni na území Jihočeského kraje. Je tak v rozporu se zásadou
hospodárnosti, aby o žalobě rozhodoval městský soud. Nadto má stěžovatel za to, že s ohledem
na závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2012, č. j. Nad 74/2012 – 35,
je ČIŽP, oblastní inspektorát České Budějovice, odd. ochrany vod, správním orgánem majícím
samostatnou rozhodovací pravomoc. Uvedené usnesení se zabývalo povahou inspektorátů České
obchodní inspekce a dospělo k závěru, že za správní orgán prvního stupně je třeba považovat
každý příslušný inspektorát. S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel napadené usnesení zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízeni.
[5] Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že oblastní inspektoráty ČIŽP nemají samostatnou
rozhodovací pravomoc; tu má ČIŽP jako celek. ČIŽP je správním orgánem s celostátní
působností, jehož sídlo je v Praze. K projednání žaloby je proto příslušný Městský soud v Praze.
Ohledně stěžovatelem poukazovaného usnesení Nejvyššího správního soudu je žalovaná
přesvědčena o jeho neaplikovatelnosti na projednávanou věc.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je tedy přípustná a projednatelná.
[7] Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podle §7 odst. 1 s. ř. s. platí, že (n)estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení věcně
příslušný krajský soud.
[10] Dle §7 odst. 2 platí, že (n)estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti.
[11] Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že zásadní otázkou v nyní projednávané věci,
tedy povahou oblastních inspektorátů ČIŽP, se již v minulosti zabýval v usnesení ze dne
19. 4. 2012, č. j. Nad 9/2012 – 37, a nemá důvod se od závěrů v něm uvedených jakkoli odchýlit.
Stěžovatelem odkazované usnesení (odst. 4) se týká úřadu s jinou organizační strukturou.
[12] Za správní orgán lze považovat orgán moci výkonné, orgán územního samosprávního
celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy
[§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Judikatura zdejšího soudu vychází z názoru, že organizační složka
správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze
tehdy, svěřuje-li jí nějaký právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 – 84,
dostupný z www.nssoud.cz).
[13] V uvedeném usnesení ze dne 19. 4. 2012, č. j. Nad 9/2012 – 37, Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že „(o)blastní inspektoráty České inspekce životního prostředí ale takové postavení nemají.
Česká inspekce životního prostředí (dále též jen „Inspekce“) byla totiž zřízena zákonem o ČIŽP jakožto orgán
státní správy s celorepublikovou působností, který je podřízen Ministerstvu životního prostředí České republiky.
Je sice pravdou, že ustanovení §1 odst. 2 tohoto zákona stanoví, že se Inspekce člení na ústředí a oblastní
inspektoráty, toto ustanovení je nicméně pouze normou organizační, která upravuje postavení a interní organizaci
Inspekce jako jednotného správního orgánu, ale nikoliv již normou kompetenční, jež by jednotlivým organizačním
složkám Inspekce svěřovala samostatné rozhodovací pravomoci či vymezovala jejich působnost. Stejně tak další
zákony upravující oblast ochrany životního prostředí (například zákon o odpadech, zákon č. 86/2002 Sb.
o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, zákon č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých
zákonů, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) operují v souvislosti s rozhodovací pravomocí
Inspekce pouze s pojmem Česká inspekce životního prostředí a nepředpokládají žádnou pravomoc na těchto úsecích
u jednotlivých oblastních inspektorátů. Totéž plyne i ze statutu Inspekce, vydaného Ministerstvem životního
prostředí ČR v roce 1993, jenž upravuje podrobnosti o organizaci Inspekce (§1 odst. 3 zákona o ČIŽP).
Tomuto názoru odpovídá rovněž skutečnost, že ve věcech, ve kterých v prvním stupni měly, dle názoru městského
soudu, rozhodovat jako prvostupňové správní orgány, oblastní inspektoráty, je odvolací instancí ministerstvo, tedy
orgán, který je přímo nadřízen Inspekci (srov. §1 odst. 1 zákona o ČIŽP ve spojení s §68 odst. 2 zákona
o odpadech, §80 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., atd.). Oblastní inspektoráty tak jednají a vykonávají,
coby pouhé dekoncentrované regionální složky Inspekce, činnost jménem Inspekce, a proto o nich nelze uvažovat
jako o samostatných správních orgánech, jež by byly nadány rozhodovací pravomocí.“
[14] Ze všeho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že napadené usnesení není nezákonné z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl ke správnému
závěru, že není místně příslušný k projednání věci a rozhodnutí v řízení o žalobě na ochranu
před nečinností ČIŽP (Oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích, oddělení ochrany vod.)
a že místně příslušným je Městský soud v Praze. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a úspěšné žalované žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu