ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.181.2017:32
sp. zn. 2 As 181/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. S., zastoupený
JUDr. Jurajem Vališem, LL.M., advokátem se sídlem Příkop 838/6, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 6. 2015, č. j. 583/2014-160-SPR/3, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 11 A 158/2015 – 31,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Kasační stížnost se zamít á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 1. 12. 2013 nezjištěný řidič motorového vozidla, jehož provozovatelem je žalobce,
na ulici Lipská v Praze překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy o 15 km/hod. Žalobce
byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních činností
(dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 25. 6. 2014, č. j. MHMP 928064/2014/Vol,
shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), v rozhodném znění, a byla mu uložena pokuta ve výši 1500 Kč, neboť jako
provozovatel motorového vozidla nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí poté Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Předně konstatoval,
že tvrzení žalobce o nedostatečném vyšetření přestupku neodpovídá obsahu spisu. Řízení
o správním deliktu předcházelo řízení o přestupku, které bylo zahájeno na základě zjištění
vyplývajících z fotodokumentace o měření rychlosti vozidla žalobce. Vzhledem k tomu,
že se z pořízené fotodokumentace nepodařilo bezprostředně identifikovat řidiče, stěžejní
vysvětlení o osobě řidiče tak mohl podat žalobce jako provozovatel vozidla, který nicméně odmítl
vypovídat. V důsledku toho správnímu orgánu prvního stupně nezbylo než řízení zastavit,
neboť sice bylo zřejmé, že k porušení pravidel došlo, nepodařilo se však prokázat,
která konkrétní osoba svým zaviněným jednáním naplnila znaky skutkové podstaty přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla není dle městského soudu krajním řešením. Cílem dané právní úpravy
je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem,
resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích, je proto zcela přiléhavé,
pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla.
[3] K argumentaci žalobce čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“)
a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) městský soud zdůraznil, že žalobce
nebyl postižen za to, že odmítl vypovídat, resp. odmítl sdělit osobu, která v rozhodném období
a rozhodném místě jeho automobil řídila, jeho odpovědnost za správní delikt byla dovozena
z toho, že jako provozovatel vozidla nezabezpečil, aby vozidlo bylo užíváno v souladu s právními
předpisy a pravidly provozu na pozemních komunikacích. Nejde o absolutní odpovědnost,
nýbrž o odpovědnost za protiprávní jednání, a to odpovědnost objektivní, což znamená, že není
zjišťována subjektivní stránka delikventa ve vztahu k protiprávnímu jednání, tedy není zjišťováno
zavinění. Nejedná se však o odpovědnost za to, že provozovatel vozidla „neudal“ sebe
nebo osoby blízké. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 6 As 73/2016 – 40 (dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu z www.nssoud.cz) zákonodárci nic nebrání, aby určitá spolehlivě zjištěná a bagatelní,
avšak společensky škodlivá a frekventovaná jednání postihoval formou správních deliktů
přičitatelných provozovatelům vozidel na základě objektivní odpovědnosti. Ta se v nejobecnější
rovině opírá o ústavní princip vyjádřený v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(„vlastnictví zavazuje“), promítá se i do občanskoprávní koncepce objektivní odpovědnosti
provozovatele za škodu z provozu dopravních prostředků a respektuje i čl. 40 Listiny základních
práv a svobod, když z uvedeného ustanovení výslovně neplyne, že by trestání, zejména
pak to správní, muselo být bezvýjimečně postaveno jen na odpovědnosti subjektivní,
tj. za zavinění.
[4] K námitce týkající se nekvalitní fotodokumentace městský soud uvedl,
že z pořízené fotodokumentace jednoznačně vyplývá jednání vykazující znaky přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona (záznam rychlosti), místo a den jednání
a identifikace motorového vozidla. Bylo tedy prokázáno, že řidič (nejasně zřetelný) určitého
vozidla v určitý den a na určitém místě překročil povolenou rychlost o určitý počet kilometrů
v hodině. Fotodokumentace proto nepostačovala k vyvození odpovědnosti za přestupek,
ale postačovala k určení odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt. Argumentace
§66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích je nepřiléhavá. Překročení povolené rychlosti
bylo jednoznačně zjištěno, bylo identifikováno místo, čas a vozidlo, kterým byla skutková
podstata přestupku naplněna. Ohledně podmínky, že posuzované jednání vykazující znaky
přestupku nemělo za následek dopravní nehodu, městský soud uvedl, že žalovaný
v napadeném rozhodnutí konstatoval, že jednání za následek dopravní nehodu nemělo, stejně
tak ani z předložené fotodokumentace nejsou patrné sebemenší náznaky, že by v rozhodném
okamžiku došlo k dopravní nehodě. Dokazování negativních skutečností je z povahy věci
nemožné. Měl-li žalobce informaci o vzniku dopravní nehody, nic nebránilo tomu, aby takovou
informaci v řízení před žalovaným uplatnil.
[5] Námitku odlišně uvedených dat správních rozhodnutí městský soud nepovažoval
za důvodnou. Žalovaný nepostupoval v rozporu s §71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů, když rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
identifikoval datem jeho vypravení. Nadto, s ohledem na obsah žalobních námitek
je nepochybné, že žalobce neměl ohledně identifikace správního rozhodnutí žádné pochybnosti.
K námitce týkající se účasti žalobce na ústním jednání pouze v roli přestupce městský soud uvedl,
že za přestupek není odpovědný provozovatel vozidla, nýbrž ta osoba, která vozidlo řídila.
Není zřejmé, z čeho žalobce usuzuje, že by měl být z titulu postavení provozovatele účastníkem
řízení o přestupku. Ohledně nenařízení jednání v řízení o správním deliktu městský soud
konstatoval, že žalobce byl shledán vinným za spáchání správního deliktu, přičemž na správní
delikty se ustanovení zákona o přestupcích nevztahují. Pro projednání správního deliktu platí
jako procesní předpis správní řád, který povinnost ústního jednání neukládá. Za daných okolností
nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv žalobce nezbytné nařizovat ústní jednání,
když byl žalobce dříve v pozici obviněného z přestupku a k dané věci uvedl, že se spisovým
materiálem se dostatečně seznámil, a skutkový stav byl rovněž zjištěn dostatečným způsobem,
který žalobce nijak nezpochybnil. Závěrem městský soud konstatoval, že neprovedl důkaz
článkem na www.ihned.cz ze dne 5. 10. 2015, navržený žalobcem v podané replice, neboť tento
důkaz měl dle vyjádření žalobce prokázat úvahy správních orgánů o chystaných změnách v právní
úpravě. Tyto úvahy byly dle městského soudu pro posouzení důvodnosti žaloby v této věci
irelevantní.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž namítá, že napadený rozsudek je rozporný, nesprávný a nezákonný. Brojí proti akceptaci
ze strany městského soudu dle stěžovatele velmi nekvalitní fotodokumentace, která sice
postačuje k identifikaci automobilu, ale nikoli samotného řidiče. Podle stěžovatele není přijatelné,
aby stát rezignoval na odhalení skutečného pachatele přestupku a místo toho sankcioval
provozovatele vozidla. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí spatřuje porušení svých ústavních
práv. Správní trestání podléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, a musí
proto být založeno na stejných principech jako trestání dle norem práva trestního.
V posuzovaném případě bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo nevypovídat a právo
svědka odepřít výpověď, pokud by osobě blízké způsobil nebezpečí trestního stíhání (k tomu
viz čl. 37 Listiny základních práv a svobod, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
a §60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění). Aplikované ustanovení
vede k tomu, že nutí provozovatele vozidla „udat“ sebe nebo svou osobu blízkou. Princip
tzv. absolutní odpovědnosti za výsledek a zájem na plnění státního či obecního rozpočtu
jsou zde uplatňovány na úkor ochrany základních práv jednotlivce.
[7] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a uplatňuje zákonem vymezené důvody pro podání
kasační stížnosti [§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 As 181/2017 – 29, řízení
o kasační stížnosti stěžovatele přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Při předběžném
posouzení kasační stížnosti totiž shledal, že klíčovou pro posouzení věci samé je otázka
ústavnosti §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, a to zejména s ohledem na porušení práva
odepřít výpověď, jenž je součástí práva na spravedlivý proces. Tato otázka byla dne 8. 4. 2016
v typově obdobném případě předložena Ústavnímu soudu Krajským soudem v Ostravě
postupem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky.
[10] Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16,
návrh Krajského soudu v Ostravě zamítl (dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz), odpadla překážka, pro kterou bylo řízení v projednávané
věci přerušeno. Nejvyšší správní soud proto výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl v souladu
s §48 odst. 6 s. ř. s., že se v řízení pokračuje.
[11] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádné takové vady neshledal.
[12] Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 dospěl k závěru,
že §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nestanoví právní povinnost nesplnitelnou,
dále že objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nepředstavuje zásah do vlastnického
práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, není v rozporu se zásadou presumpce neviny podle
čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, ani s právem jednotlivce odepřít výpověď zaručeného
čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (blíže viz citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 15/16).
[13] Ústavní soud v bodech 105 – 107 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 konstatoval, že „napadenými
ustanoveními není stanovena povinnost sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku,
které by se týkaly jeho nebo jeho osob blízkých, ani jimi není porušení takovéto povinnosti sankcionováno.
Tím je respektován vyšší standard ochrany práva zaručený Listinou, než který v tomto ohledu poskytuje právo
na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva totiž v těchto případech
připouští omezení práva svědka odepřít výpověď a v několika svých rozhodnutích neshledal porušení tohoto článku
ani v přímé sankci za porušení povinnosti provozovatele vozidla identifikovat osobu řidiče vozidla
(srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 38544/97 Weh
proti Rakousku, rozsudek ze dne 29. 6. 2007 ve věci stížnosti č. 25624/02 O'Halloran a Francis
proti Spojenému království nebo rozsudek ze dne 10. 1. 2008 ve věci stížnosti č. 58452/00, 61920/00
Lückhof a Spanner proti Rakousku).
[14] Napadená ustanovení ale neomezují provozovatele vozidla ve využití jeho práva odepřít výpověď
pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo jeho osoby blízké podle čl. 37 odst. 1 Listiny ani nepřímo. Samotná
možnost vyhnout se stíhání pro správní delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu označením řidiče
vozidla, která je důsledkem subsidiarity tohoto správního deliktu k přestupku řidiče, ještě nezakládá právní
či faktickou překážku uplatnění uvedeného práva. Každý z těchto správních deliktů sleduje jiný účel. Zatímco
subjektivní odpovědnost řidiče za přestupek je následkem jeho protiprávního jednání, objektivní odpovědnost
provozovatele vozidla za správní delikt je výrazem jeho širší odpovědnosti jako vlastníka vozidla, respektive osoby,
která vozidlo se souhlasem jeho vlastníka provozuje. Zákon může stanovit provozovateli vozidla povinnosti
k zajištění účinné regulace silničního provozu, kterou si vyžaduje masivní využívání motorových vozidel,
s nímž jsou přirozeně spojena některá nebezpečí pro životy, zdraví a majetek lidí. Každý, kdo se rozhodne opatřit
si vozidlo, si musí být těchto povinností vědom.
[15] Omezení práva odepřít výpověď by mohlo vyplynout až ze srovnání odpovědnostních následků obou
správních deliktů. Nepochybně by bylo dáno tehdy, jestliže by sankce za správní delikt provozovatele vozidla
byla stanovena natolik přísně, že by jej vlastně nutila k sdělení totožnosti řidiče. Jako příklad lze uvést
nepřiměřeně vysokou pokutu, případně pokutu, která je v nepoměru se sankcí, která by hrozila pachateli
přestupku. Tento dopad pokuty na jednání provozovatele vozidla ovšem nelze posuzovat v rámci přezkumu
napadených ustanovení, neboť pokuta je stanovena až v §125f odst. 3 zákona o silničním provozu,
který napaden není. V případě posuzovaného správního deliktu navíc vzhledem k limitaci výše pokuty
za jeho spáchání, jakož i tomu, že nedochází k zaznamenání bodů do registru řidičů a že provozovatel vozidla
se může domáhat náhrady zaplacené částky po pachateli přestupku řidiče, o nepřiměřeně tíživou pokutu zjevně
nejde. Nelze v ní spatřovat nátlak na provozovatele vozidla, aby vypovídal proti osobě blízké. Místo toho
mu zaplacení pokuty, respektive určené částky, za těchto podmínek umožňuje tuto osobu ochránit před stíháním
za přestupek.“
[16] Z uvedeného je jasně patrné, že stěžejní námitka stěžovatele týkající se jeho práva
odepřít výpověď nemůže být důvodná.
[17] Námitku týkající se nekvalitní fotodokumentace ve správním řízení, jíž stěžovatel
zpochybňuje zjištěný skutkový stav [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] již podrobně a zcela v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2017,
č. j. 6 As 24/2017 - 31) vypořádal městský soud v napadeném rozsudku. Stěžovatel svou žalobní
argumentaci v kasační stížnosti pouze opakuje, aniž by se jakkoli vypořádal s právním názorem
městského soudu. Nejvyšší správní soud se proto námitkou nemohl blíže zabývat.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšný žalovaný vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu
Nejvyššího správního soudu neplyne, že by mu nějaké náklady nad rámec jeho běžné činnosti
vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu