ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.436.2017:32
sp. zn. 2 As 436/2017 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p.,
se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, adresa pro doručování Lesy České
republiky s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Nádražní 2811, Frýdek-Místek, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: ČEDAR, spol. s r.o., se sídlem Kolofíkovo nábřeží 1117/29,
Opava, zastoupená Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem se sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2015, č. j. MSK 60451/2015, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2017,
č. j. 22 A 76/2015 – 48, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek ne p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě zrušil v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“) v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené
rozhodnutí“), jímž žalovaný výrokem I. potvrdil v rozsahu výroků I., II., III., IV., V., VI.
rozhodnutí Magistrátu města Opavy, odboru životního prostředí, ze dne 25. 2. 2015,
č. j. MMOP 15024/2015/24233/2013/ZIPR-HrJ („rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně“), výrokem II. zrušil výrok VI. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a výrokem III. zrušil opravné usnesení Magistrátu města Opavy, odboru životního prostředí,
ze dne 16. 3. 2015, č. j. MMOP 31437/2015/24233/2013/ZIPR-HrJ.
[2] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
a současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek.
Krajskému soudu předně vytýká, že napadené rozhodnutí zrušil pouze z důvodu nesprávného
vymezení pozemků, jichž se úprava honiteb týká. Dle stěžovatele vytýkaná právní nejistota
vznikla teprve formalistickým přístupem krajského soudu, který zpochybnil hranici honitby,
která byla do té doby zcela funkční. Pouhým rozdělením pozemků při změně vlastníka jejích částí
krátce před vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo ke změně rozsahu území řešeného v rámci
změny honitby. Stěžovatel dále upozorňuje, že hranice honiteb se nevymezuje pouze uvedením
parcelních čísel pozemků, nýbrž též slovním popisem a zákresem na mapě. Chyba v označení
proto nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobce ostatně ani nezpochybňuje,
že pozemky, které byly původně jeho a které byly v části vydané církvi, byly v celém tomto
původním rozsahu předmětem změny honiteb. V řízení tedy nebylo pochyb, že bylo vedeno
v rozsahu pozemků, jak byly vymezeny žádostí. Shledaná vada v označení pozemků vznikla jejich
rozparcelováním v souvislosti s „církevními restitucemi“. Žalobce nadto o rozdělení dotčených
pozemků věděl již během řízení před správním orgánem prvního stupně, na chybu v označení
nicméně upozornil teprve v žalobě. Krajský soud neměl proto námitku vůbec připustit. Závěrem
stěžovatel uvádí, že z důvodu proměnlivosti údajů v katastru nemovitostí, není přesné označení
dotčených pozemků ke dni vydání správního aktu reálné.
[3] Návrh na přiznání odkladného účinku je dle stěžovatele odůvodněn veřejným zájmem
na zachování řádného a nerušeného mysliveckého hospodaření v dotčených honitbách, včetně
ochrany zvěře. V honitbách vymezených napadeným rozhodnutím se již dva roky vykonává
právo myslivosti (jsou zde rozmístěna myslivecká zařízení, pečováno o zvěř atd.). Nepřesné
označení parcelních čísel pozemků nezpůsobuje, že by uživatelé honiteb nevěděli, kde mají
hospodařit. Formalistický přístup krajského soudu tak přispěl ke značné právní nejistotě, která
se může negativně projevit na výkonu práva myslivosti, na kterém je veřejný zájem (viz např.
nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03). Na napadené rozhodnutí navíc navázala další
změna honitby, přičemž hrozí, že se z důvodu napadeného rozhodnutí ztratí souvislost honiteb.
Následky napadeného rozsudku by tak bez přiznání odkladného účinku znamenaly
pro stěžovatelem reprezentovaný veřejný zájem újmu, přičemž ostatním dotčeným osobám
ani jiným veřejným zájmům újma nevzniká. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že vydání nového
rozhodnutí zabere několik týdnů až měsíců, navíc může nastat situace, že zde bude více
rozhodnutí v téže věci. Stěžovatel závěrem opakuje, že věcné žalobní námitky byly krajským
soudem shledány nedůvodnými, přičemž napadené rozhodnutí bylo zrušeno pouze z formálních
důvodů.
[4] Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se k návrhu na přiznání odkladného účinku
nevyjádřili.
[5] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde žalovaného) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.
[6] Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému
rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží
nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná
rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně
správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem
není přiznání odkladného účinku, ale až případný výrok meritorního rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských
soudů, kterými se ruší jejich správní akty, musel by zákonodárce zcela změnit koncepci správního
soudnictví. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce popsal slovy o „nepoměrně větší újmě“.
[7] Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může
okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán
žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem
napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit
zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Samotná otázka zákonnosti rozhodnutí však není důvodem
pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud
nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé.
[8] Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného tak bude na místě tehdy,
kdy bude podloženo ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním
případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku
vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný správní orgán
musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem újma a její intenzita spočívá.
Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní
následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu žalovaný obává,
by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen.
[9] Stěžovatel se svým návrhem v podstatě snaží docílit odvrácení účinků pravomocného
rozsudku krajského soudu, a to z důvodu jeho možné nesprávnosti. K tomu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že pochybnost o správnosti posouzení ze strany krajského soudu není důvodem
pro přiznání odkladného účinku. Za popsaných okolností by přiznání odkladného účinku bylo
extenzivním užitím tohoto institutu, které by navíc vyžadovalo předběžné posouzení
pravděpodobného úspěchu kasačních námitek (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012 – 27; nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 3. 2016, č. j. 3 Ads 38/2016 – 36). Argument zpochybněním hranice honitby považuje Nejvyšší
správní soud za zcela nedůvodný, neboť právě nejasnost vymezení průběhu honitby
byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. V navazujícím řízení má stěžovatel shledané
nejasnosti napravit, a tím přispět k řádnému výkonu práva myslivosti. Tvrzení, že napadeným
rozsudkem se ztratí souvislost honiteb, je obecné a nijak nedoložené, Nejvyšší správní soud
se jím proto nemohl blíže zabývat. Neobstojí ani argument, že v případě nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti bude stěžovatel muset pokračovat v řízení, neboť pokračovat v řízení
a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí
je povinností správního orgánu. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí
a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit
podáním žaloby dle ustanovení §79 a násl. s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS).
[10] Ze stěžovatelova návrhu je dále patrné, že se obává budoucí existence dvou různých
správních rozhodnutí vydaných v téže věci, k čemuž může dojít tím, že nyní bude respektovat
závazný právní názor krajského soudu a vydá nové rozhodnutí, avšak následně v řízení o kasační
stížnosti zdejší soud napadený rozsudek zruší. Hrozba existence dvou odlišných správních
rozhodnutí v téže věci však sama o sobě není důvodem pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS). Ačkoliv Nejvyšší správní soud
uznává, že k popsanému jevu může dojít, neshledal, že by jeho hrozba mohla dosáhnout takové
intenzity, že by byla naplněna podmínka vzniku kvalifikované újmy ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 – 41, navíc
byly nastíněny procesní cesty, jimiž lze takovou nežádoucí situaci odstranit.
[11] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě
stěžovatele nejsou dány podmínky dle v §107 odst. 1 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s.,
a proto kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Tím Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá
své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu