ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.78.2018:28
sp. zn. 2 As 78/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Jaroslava
Klemensová - MASOMA, s místem podnikání Novodvorská 644/40, Kravaře, zastoupená
Mgr. et Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2014, č. j. 1791/580/14.81563/ENV, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 9 A 79/2015 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni, podnikající fyzické osobě v oboru řeznictví a uzenářství v provozovně
MASOMA, byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) ze dne
21. 7. 2014, č. j. ČIŽP/49/POV/0056369.001/14/VUP, výměrem stanovena výše poplatků
za vypouštění odpadních vod do vod povrchových ze zdroje znečišťování ČOV (pozn. čistička
odpadních vod) Zábřeh pro rok 2013 v celkové výši 143 765 Kč. Žalobkyně podala odvolání,
jelikož se neztotožnila s tvrzením inspekce, že odpadní vody vypouštěné ze závodu MASOMA
jsou vody nečištěné, a podléhají tak stanovenému výměru.
[2] Žalovaný odvolání v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“)
zamítl. V odůvodnění uvedl, že zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů
(vodní zákon) nedefinuje ani nevysvětluje pojem „čištěné“ nebo „nečištěné“ odpadní vody.
Při posuzování každého případu se proto vychází ze zjištěného stavu věci spolu s principy
vodního zákona uvedenými v jeho §1. Jistým vodítkem je i věta obsažená v příloze
vyhlášky č. 123/2012 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových
(dále též jen „vyhláška“), kde je doslovně uvedeno: „Čištěné odpadní vody jsou vody čištěné
na mechanicko-chemických nebo mechanicko-biologických čistírnách odpadních vod s účinností
odstranění CHSK
cr
vyšší než 50% včetně. Při pochybnostech o tom, zda se jedná o čištěné
odpadní vody, rozhodne ČIŽP.“ Žalovaný stejně jako inspekce považoval odpadní vody
ze zpracování masa, které byly spolu se splaškovými vodami vypouštěny z ČOV do vodního toku
poté, co byly pouze mechanicky předčištěny (biologický rybník součástí technologie čištění
v předmětném období nebyl), za vody nečištěné. Žalovaný podotkl, že nebylo možné spoléhat
se, pokud jde o zjištění způsobu čištění odpadních vod v rozhodném období, pouze na popis
ČOV ve vodoprávních rozhodnutích, ale bylo nutné ověřit skutečný stav zařízení.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu žalobkyně zamítl. Svůj právní
názor, že odpadní vody vypouštěné žalobkyní v roce 2013 jsou nečištěné, postavil především
na znění §91 odst. 2, potažmo odst. 1, vodního zákona, stanovícího, aby k mechanickému
způsobu čištění technologicky přistoupilo ještě čištění chemické, resp. biologické. V příloze
vyhlášky je tento požadavek zopakován a dále rozveden podmínkou účinnosti odstranění CHSK
cr
vyšší než 50 % včetně. Účinnost odstranění CHSK
cr
nemůže být jedinou podmínkou,
neboť podle §90 odst. 1 vodního zákona je znečišťovatel povinen platit poplatek za znečištění,
jestliže jím vypouštěné odpadní vody překročí v příslušném ukazateli znečištění zároveň
hmotnostní a koncentrační limit zpoplatnění, přičemž sazby poplatku členěné podle jednotlivých
ukazatelů znečištění jsou uvedeny v příloze 2 k tomuto zákonu, kde limit ukazatele CHSK
cr
je výslovně odvislý od toho, zda se jedná o vody (ne)čištěné. Aby bylo možné odpadní
vody považovat za čištěné, je podle městského soudu potřeba, aby čištění proběhlo
v mechanicko-biologické nebo mechanicko-chemické čistírně odpadních vod a tato technologie
zároveň dosahovala požadovaného výsledku, tj. účinnosti odstranění CHSK
cr
vyšší než 50 %
včetně. Pro posouzení poplatkové povinnosti není relevantní, zda ke zrušení biologického
rybníku došlo v souladu s povolením stavby nové ČOV či zda žalobkyně disponovala povolením
k nakládání s vodami. Že i přes absenci biologického stupně čištění docházelo k odstraňování
CHSK
cr
a dalších organických látek, resp. že měřené hodnoty byly na výstupu nižší než na vstupu,
nemění nic na tom, že nebyl naplněn primární zákonný požadavek na vícero stupňů čištění.
Městský soud aproboval i úvahu žalovaného o tom, že i přes mimovolné snižování koncentrace
látek organického původu prostředky, které měla žalobkyně k dispozici, nenesla kvůli odstranění
biologického rybníku plné náklady na čištění odpadních vod, jako by biologický rybník nadále
existoval, neboť ten přispívá v souladu s §1 vodního zákona k významnější ochraně a zlepšení
vod.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou výslovně opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné posouzení právní otázky městským soudem.
Kromě toho má napadený rozsudek za vnitřně rozporný, což představuje důvod podřaditelný
pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost.
[5] Stěžovatelka rozporuje právní názor městského soudu i správních orgánů,
že jí vypouštěné odpadní vody nejsou vody čištěné. Namítá, že zákon definici čištěných vod
nepřináší, pouze v §91 odst. 2 vodního zákona je obsažen demonstrativní výčet typů čistíren
odpadních vod (mechanicko-biologické nebo mechanicko-chemické), takže nelze vyloučit,
že postačí i jiné, zde neuvedené čištění (např. mechanické), jež povede k odstranění případného
znečištění v ukazateli CHSK
cr
se stanovenou účinností. Nepožaduje-li zákon výslovně
vícestupňové čištění, má být primárně sledována účinnost čištění odpadních vod. Ve výsledku
vypouštěné vody splňovaly podmínky dle vyhlášky pro vody čištěné. Stěžovatelka do odpadních
vod navíc dávkovala vzduch, takže ke snižování znečištění docházelo i oxidací (tj. chemickým
procesem), není tedy pravda, že by šlo o mimovolné snižování koncentrace znečišťujících látek.
Jelikož bylo znečištění odstraňováno i chemicky, probíhalo čištění ve více stupních, jak požaduje
soud. Díky dobré péči o zařízení docházelo ke snižování přítomnosti všech druhů znečišťujících
látek, a čištění tak bylo dostatečné. Odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné,
když obsahuje konstatování, že již mechanický stupeň čištění může být pro posouzení,
zda jde o čištěné odpadní vody, dostatečný, ale jinak považuje za rozhodující, zda byl, či nebyl
přítomen také biologický stupeň čištění. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení navrhuje
provést důkaz listinou (Posouzení současného stavu čištění odpadních vod z areálu firmy Jaroslava
Klemensová – MASOMA v Zábřehu a návrh opatření na jeho zlepšení, vypracovaný Ing. M. S., v Ostravě,
v listopadu 2011). Nesouhlasí s právním hodnocením městského soudu a navrhuje napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný kasační stížnost považuje za nedůvodnou, a námitky za dostatečně vypořádané
městským soudem. Upozornil na §5 odst. 1 nařízení vlády č. 61/2003 Sb., o ukazatelích
a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení
k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, ve znění
účinném v době vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „nařízení vlády č. 61/2003 Sb.“), podle
něhož lze vypouštění odpadních vod s obsahem biologicky rozložitelných organických látek
z masného průmyslu povolit pouze za podmínky zajištění jejich biologického čištění,
proto argument stěžovatelky o dostatečném čištění pouze mechanickým způsobem neobstojí.
Žalovaný dodal, že biologické čištění funguje za přítomnosti mikroorganismů, kterým je dodáván
kyslík, samotné provzdušňování v lapáku tuků tento proces nenahradí (flotace a stírání vrstvy
kalu z hladiny je fyzikální, nikoli chemický proces).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[9] Předmětem sporu je otázka, zda se mají odpadní vody vypouštěné žalobkyní v roce 2013
považovat za čištěné nebo nečištěné. Na tom pak závisí, zda byl překročen limit ukazatele
znečištění uvedený v příloze č. 2 vodního zákona (který je pro obě kategorie nastaven rozdílně),
a tedy zda stěžovatelce vznikla povinnost zaplatit vyměřený poplatek za znečištění.
[10] V této věci je nesporné, že stěžovatelka provozuje masovýrobu, při níž dochází
ke znečištění vod, které jsou pak spolu se splaškovými vodami vypouštěny do vod povrchových.
Z technologického celku původní ČOV byl v listopadu 2012 odstraněn biologický rybník
a v období, za které byl vyměřen poplatek (2013), již odpadní vody procházely pouze čištěním
v sedimentační jímce a provzdušňovaném lapači (nebo také lapáku) tuků. Později, v roce 2014,
byla uvedena do provozu zcela nová ČOV technologicky schopná mechanického, biologického
i chemického čištění.
[11] Jak správně vysvětlil v napadeném rozsudku již městský soud, poplatky za vypouštění
odpadních vod do vod povrchových představují ekonomický nástroj, jak motivovat
znečišťovatele vod ke snižování množství vypouštěných odpadních vod i míry jejich znečištění.
Plní tedy funkci regulační, nikoli sankční. Každý znečišťovatel, tedy ten, kdo vypouští odpadní
vody do vod povrchových, je povinen ze zákona platit poplatky, jednak za znečištění
vypouštěných odpadních vod, jednak za jejich objem (§89 odst. 1 vodního zákona). Jde o platbu
za vypouštění škodlivin do prostředí naplňující mezinárodně uznávanou zásadu „kdo znečišťuje,
ten platí“. Pro placení poplatku je rozhodné nakládání s vodami způsobem předpokládaným
v §90 vodního zákona, přičemž platební povinnost tíží každého, bez ohledu na povolení
k vypouštění odpadních vod podle §8 vodního zákona.
[12] Povinnost platit poplatek za znečištění (§90 odst. 1 vodního zákona), o který jde v tomto
řízení, vzniká znečišťovateli, jestliže jím vypouštěné odpadní vody obsahují znečišťující
látky, jejichž ukazatele jsou uvedeny v příloze č. 2 vodního zákona, resp. pouze některou
z nich, a pokud množství znečišťující látky překročí v příslušném ukazateli znečištění zároveň
hmotnostní a koncentrační limit zpoplatnění (sazby jsou uvedeny v příloze).
[13] Podle §91 odst. 2 věty třetí, čtvrté a páté vodního zákona se při výpočtu poplatku použije
rozdílná sazba pro čištěné a nečištěné odpadní vody. Čištěné odpadní vody jsou vody
vyčištěné např. v mechanicko-biologické nebo mechanicko-chemické čistírně odpadních vod.
V pochybnostech o tom, zda jde o čištěné odpadní vody, či nikoliv, rozhodne Česká inspekce
životního prostředí.
[14] Stěžovatelka v rozhodném období dosáhla u vypouštěných odpadních vod v ukazateli
znečištění CHSK
cr
na limit zpoplatnění, tj. překročila stanovený koncentrační i hmotnostní limit.
Ten posledně jmenovaný činil u nečištěných odpadních vod 8000 kg/rok, zatímco u čištěných
odpadních vod 10000 kg/rok (u stěžovatelky bylo naměřeno 8985,3 kg/rok). Je tedy zřejmé,
že pokud by stěžovatelkou vypouštěné odpadní vody byly posouzeny jako čištěné, nebyla
by povinna poplatek za znečištění platit.
[15] Je pravdou, že vodní zákon definici čištěných a nečištěných vod nepřináší. Obsahuje
však ustanovení, která, jsou-li vyložena ve vzájemné souvislosti a v souladu s principy,
na nichž je založen celý zákon, vedou spolu s příslušnými ustanoveními prováděcích předpisů
k závěru, že inspekce správně v rámci své kompetence posoudila stěžovatelkou vypouštěné
odpadní vody jako vody nečištěné.
[16] Každý, kdo nakládá s povrchovými nebo podzemními vodami, což zahrnuje i vypouštění
odpadních vod do těchto vod (viz §5 odst. 2 vodního zákona), je povinen mimo jiné dbát
o jejich ochranu, provádět ve výrobě účinné úpravy, zohledňující nejlepší dostupné technologie,
pokud vody používá k výrobním účelům, a dále zabezpečit odvádění, čištění nebo jiné
zneškodňování odpadních vod. Kdo vypouští odpadní vody do vod povrchových, je podle
§38 odst. 3 vodního zákona povinen zajišťovat jejich zneškodňování v souladu s podmínkami
stanovenými v povolení k jejich vypouštění. Při stanovování těchto podmínek je vodoprávní
úřad povinen přihlížet k dostupným technologiím v oblasti zneškodňování odpadních vod.
Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových stanoví vodoprávní úřad nejvýše
přípustné hodnoty jejich množství a znečištění. Přitom je vázán mj. ukazateli a hodnotami
přípustného znečištění povrchových vod, ukazateli a přípustnými hodnotami znečištění
odpadních vod a náležitostmi a podmínkami povolení k vypouštění odpadních vod, které stanoví
vláda nařízením (odst. 8 téhož ustanovení vodního zákona). V rozhodném období stanovovalo
příslušné podmínky a ukazatele nařízení vlády č. 61/2003 Sb. cit. výše v odstavci [6].
[17] Ačkoli zákon výslovně nestanovuje požadavek na předčištění odpadních vod
před jejich vypuštěním do vodního toku, lze jej dovodit právě z povinnosti subjektu oprávněného
z povolení k nakládání s vodami vypouštět odpadní vody v souladu s tímto rozhodnutím
[§8 odst. 1 písm. c) vodního zákona]. Respektive takové nakládání se má za povolené,
jestliže vodoprávní úřad souhlasí s provedením vodního díla určitých parametrů. Stěžovatelka
jako provozovatelka masovýroby měla povoleno provozovat ČOV sestávající z lapače tuků
a stíraného provzdušňovaného lapače tuků a biologického rybníku (rozhodnutí Okresního
úřadu Opava, referátu životního prostředí, oddělení vodního hospodářství, ze dne 3. 10. 2000,
č. j. ŽP-3361/2000/Za-231.2). Ze správního spisu bylo zjištěno, že kontrola inspekce
již v roce 2010 zjistila, že ČOV stěžovatelky neodpovídá schválené projektové dokumentaci
a nedosahuje požadované účinnosti (a odpadní voda stanovených limitů). Následovalo vydání
rozhodnutí Městského úřadu Hlučín ze dne 3. 8. 2011, č. j. HLUC-33133/2011/OŽPaKS/WO,
ve znění pozdějších změn, jež povolovalo stěžovatelce výjimečně a dočasně (do výstavby
nové ČOV, konkrétně do konce roku 2013) vypouštět odpadní vody, které nesplňovaly emisní
standardy nastavené nařízením vlády. Povolení se vztahovalo k původní ČOV, úplnému
technologickému celku.
[18] V souvislosti s připravovanou výstavbou nové ČOV stěžovatelce příslušný vodoprávní
úřad povolil vypouštět odpadní vody, které v některých sledovaných ukazatelích překračovaly
limity stanovené nařízením vlády, což je v jeho kompetenci [§38 odst. 12 (dříve odst. 9) vodního
zákona]. Nicméně stále se předpokládalo, že odpadní vody před vypuštěním do vod povrchových
projdou celým povoleným technologickým celkem, tj. včetně biologického rybníku.
[19] Při šetření inspekce, jehož výsledky jsou zachyceny v dílčím protokolu ze dne 24. 6. 2014,
č. j. ČIŽP/49/OOV/1406054.015/14/VUP, vyšlo najevo (a stěžovatelka to v průběhu řízení
vůbec nezpochybňuje), že před začátkem rozhodného období, již v listopadu 2012, byl biologický
rybník odstraněn a odpadní vody procházely čištěním toliko v sedimentační jímce a lapáku tuků.
Po celé období, za něž byl vyměřen poplatek, tedy odpadní vody neprocházely celým procesem
čištění, jak jej předpokládalo předchozí povolení k vypouštění, konkrétně chyběl prvek
biologického čistění, který je pro povolení vypouštění odpadních vod z masného průmyslu
s obsahem biologicky rozložitelných organických látek nepostradatelný (§5 odst. 1 nařízení vlády
č. 61/2003 Sb.). Ačkoli je povolování vypouštění odpadních vod nezávislé na vyměřování
poplatků za znečištění (není nezákonné za určitých okolností a na nezbytnou dobu povolit
i vypouštění odpadních vod s vyššími než přípustnými hodnotami znečištění, jak je stanoví
nařízení vlády), nelze při rozhodování, zda se jedná o vody čištěné, nebo nečištěné, odhlédnout
od skutkových zjištění na místě samém. Ta je pak třeba konfrontovat s technologickým vývojem
způsobů čištění odpadních vod z výroby, a to s přihlédnutím k možnostem znečišťovatele,
pokud jde o zdokonalování tohoto procesu.
[20] Lapidárně řečeno, pokud stěžovatelka měla povoleno vypouštění odpadních vod
po předčištění v ČOV zahrnujícím biologickou i mechanickou fázi a v období, kdy přecházela
na nový způsob čištění odpadních vod (novou, technologicky mnohem dokonalejší ČOV),
přestala (lhostejno, z jakých důvodů) čistit biologicky, nelze jí vypouštěné vody považovat
za čištěné. Její náklady na redukci znečištění fakticky poklesly o náklady nutné na provoz
biologického rybníku. Smyslem a účelem vodního zákona je ochrana povrchových vod,
jakož i zlepšení jejich jakosti. Prostředky, které mají přispívat k dosahování tohoto cíle,
jsou různé – od povinných sledování, měření a hlášení znečišťovatelů až po kontrolní pravomoci
příslušných správních orgánů nebo systém sankcí na poli vodního práva. Žalovaný v napadeném
rozhodnutí také správně připomněl, že nelze pomíjet zásadu návratnosti nákladů
na vodohospodářské služby, včetně nákladů na související ochranu životního prostředí, v souladu
se zásadou, že znečišťovatel platí. Má-li být tedy dosahováno trvalé progrese v oblasti ochrany
vod, která také něco stojí, nelze se spokojit s minimalistickým příspěvkem jednotlivých
znečišťovatelů k její podpoře. Filozofii vodního zákona proto neodpovídá, když by vody,
které prošly jen částí technologického zařízení k jejich čištění, jak bylo dříve schváleno,
byly považovány za čištěné, stejně jako ty, které prošly úplným procesem čištění. Z pohledu
poplatku za znečištění je třeba na takto částečně předčištěné odpadní vody nahlížet stejně,
jako by nebyly předčištěny vůbec. Vždy však platí, že musí být překročen hmotnostní
i koncentrační limit zpoplatnění u některého ukazatele znečištění; bez toho poplatková povinnost
ani u nečištěných vod nevznikne.
[21] Z nastavení limitů zpoplatnění (viz část B. Přílohy 2 vodního zákona) je zřejmé,
že neexistuje přímý vztah mezi množstvím (hmotností) znečištění v ukazateli CHSK
cr
za rok
a sazbou poplatku. Zatímco za 9999 kg/rok u čištěných odpadních vod poplatková povinnost
nevznikne, již při dosažení 8000 kg/rok u nečištěných odpadních vod je znečišťovatel povinen
zaplatit 16 Kč za každý kilogram znečišťující látky. Sazba za kilogram znečištění v ukazateli
CHSK
cr
u čištěných vod je nastavena na polovinu, tj. 8 Kč. Je tedy patrné, že zákonodárce
zvýhodňuje ty, kteří vypouštějí čištěné vody, a to jak mírnějším limitem, tak sazbou poplatku,
což odpovídá filozofii, na níž je založen vodní zákon.
[22] Aby na případ stěžovatelky mohla být aplikována ohledně poplatkové
povinnosti privilegovaná ustanovení vodního zákona a vyhlášky, musela by nechat odpadní
vody ze své provozovny projít celým procesem čištění, jak jej předpokládá nařízení vlády
č. 61/2003 Sb. v §5 odst. 1 i jí (původně) udělené povolení k nakládání s vodami.
[23] Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatelkou
vypouštěné odpadní vody je třeba pro účely stanovení poplatku za znečištění považovat za vody
nečištěné.
[24] Ačkoli městský soud podložil svůj závěr poněkud odlišnou argumentací, není důvod
jeho rozsudek rušit a věc mu vracet k dalšímu řízení, jehož výsledek by nutně musel vyznít stejně,
tj. že stěžovatelkou vypouštěné odpadní vody jsou nečištěné. Postačí proto korigovat jeho právní
názor a jeho závěry poté závazně interpretovat v souladu s tím, co k věci uvedl zdejší soud.
Nejvyšší správní soud primárně nesdílí přesvědčení městského soudu, že požadavek,
aby k mechanickému předčištění muselo přistoupit ještě alespoň biologické čištění
odpadních vod (při současném dosažení požadované účinnosti), je možné dovodit již jen z textu
§91 odst. 2 vodního zákona (který uvádí, že čištěné odpadní vody jsou vody vyčištěné
např. v mechanicko-biologické nebo mechanicko-chemické čistírně odpadních vod) a přílohy
vyhlášky (která vyjmenovává tytéž typy ČOV). Vzhledem k tomu, že se v zákonném textu jedná
toliko o demonstrativní výčet a u vyhlášky jen o návodnou poznámku k vyplnění formuláře
poplatkového hlášení/poplatkového přiznání za zdroj znečišťování (např. list. č. 1/6, 2/6), není
možné uzavřít, že mechanické předčištění za žádných okolností pro nahlížení na odpadní vody
jako na vody čištěné nepostačí. Proč mechanické předčištění nebylo shledáno dostačujícím právě
u stěžovatelky, bylo podrobně vysvětleno výše (viz zejm. odst. [17] – [20]), a to na půdorysu
kontextu celého vodního zákona a jeho principů, jakož i na základě změn technologií čištění
nastalých v průběhu času u samotné stěžovatelky, zachycených v podobě řádných skutkových
zjištění. Na adresu žalovaného lze přičinit, že odůvodnění jeho rozhodnutí by nepochybně
přidalo na přesvědčivosti, kdyby zmínku o ustanovení nařízení vlády ukládajícím
subjektům zabývajícím se masovýrobou zajišťovat i biologické čištění odpadních vod vtělil
již do odůvodnění napadeného rozhodnutí, a nenechal ji zaznít teprve ve vyjádření ke kasační
stížnosti. Nicméně jeho právní závěr je správný.
[25] Argumentace stěžovatelky požadující zohlednit při posuzování, zda jde o vody
čištěné, či nečištěné, primárně kritérium účinnosti odstranění znečištění v ukazateli CHSK
cr
(o 50 a více %), není způsobilá zpochybnit závěr správních orgánů i soudu o tom, že v jejím
případě šlo o vody nečištěné. Rozhodující totiž bylo zjištění o nedodržení předepsaného
technologického procesu a zároveň dosažení limitní hodnoty znečištění na výstupu. V průběhu
správního řízení ostatně stěžovatelka nebyla schopna prokázat dosažení nadpoloviční účinnosti
odstraňování znečištění v uvedeném ukazateli. V kontrolních protokolech inspekce je podrobně
popsáno, že přestože v odlučovačích tuků dochází k částečnému odbourávání CHSK
cr
,
u technologického zařízení toho typu, jaký v rozhodném období k čištění odpadních vod
používala stěžovatelka, se účinnost odstranění CHSK
cr
podle údajů výrobců nesleduje,
protože takové zařízení není vůbec k odstraňování tohoto druhu znečištění určeno. Stěžovatelka
nijak v kasační stížnosti nezpochybnila kontrolní nálezy o tom, že nelze vyhodnotit účinnost
odbourávání škodlivin, protože stěžovatelka neodebírala vzorky odpadních vod na přítoku
do ČOV, ale na jiném místě. Podle inspekce nebylo možné věrohodně stanovit nátokové
parametry odpadních vod (důvody podrobně rozvedeny na str. 4 dílčího protokolu o průběhu
kontroly ze dne 24. 6. 2014) ani pro výpočet účinnosti čištění odpadních vod v ukazateli CHSK
cr
použít hodnoty obdobného provozu (navíc bez jeho bližší specifikace), neboť bylo prokázáno
ředění odpadních vod z jiných zdrojů a vliv teploty „příměsi“ na účinnost odlučovače tuků.
Nejvyšší správní soud shledal postup inspekce souladným se zákonem, přičemž považuje
za vhodné podotknout, že z obsahu správního spisu je patrný zodpovědný přístup inspekce
ke zjištění všech okolností, které by mohly mít vliv na výsledek řízení, pečlivé odůvodnění
jejích jednotlivých kroků (kontrolní protokoly), dostatečná komunikace s kontrolovaným
subjektem, jakož i důkladné vypořádání jeho námitek.
[26] Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným
pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť část jeho odůvodnění, na kterou
poukazovala stěžovatelka, nenese znaky vnitřní rozpornosti. Městský soud skutečně v odstavci 25
uvedl, že již pouhý mechanický stupeň čištění odpadních vod sám o sobě může být
pro posouzení, zda jde o (ne)čištěné odpadní vody, dostatečný, a současně považoval
za rozhodující přítomnost biologického čištění. Podle Nejvyššího správního soudu nejsou
tato tvrzení v rozporu. Městský soud tím nepochybně mínil, jak z kontextu celého odůvodnění
vyplývá, že pokud §91 odst. 2 vodního zákona hovoří o mechanicko-biologické
nebo mechanicko-chemické čistírně odpadních vod, sám fakt, že mechanické čištění nebylo
doplněno o další stupeň čištění, podle právního názoru soudu znamenal, že nebyl naplněn
požadavek zákona, a vody proto nelze považovat za čištěné.
[27] Lze tedy uzavřít, že se městský soud nedopustil nesprávného právního posouzení,
neboť stejně jako zdejší soud, inspekce a žalovaný dospěl ke shodnému výsledku, byť na základě
částečně odlišné argumentace.
[28] Stěžovatelka v kasační stížnosti navrhovala provést důkaz listinou (viz odst. [5]).
Tato listina však byla součástí správního spisu, s jehož obsahem se jak městský soud,
tak i Nejvyšší správní soud při svém rozhodování seznámily (obsahem správního spisu
se důkaz neprovádí – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 1 As 119/2012 - 86 a mnoho dalších, dostupný z www.nssoud.cz).
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, č. 3228/2015 Sb. NSS, dostupné
z www.nssoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu