ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.369.2018:28
sp. zn. 2 Azs 369/2018 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. C.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 6. 2018, č. j. OAM-477/ZA-ZA11-ZA19-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 33 Az 17/2018 – 38,
takto:
I. Kasační stížnosti se odkladný účinek n ep ři zn áv á.
II. Zástupcem žalobce se ust a no v uj e JUDr. Karel Kavalír, advokát,
Buzulucká 431, Hradec Králové.
III. Žalobce se v yzýv á, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto
usnesení doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 33 Az 17/2018 – 38.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 6. 2018, č. j. OAM-477/ZA-ZA11-ZA19-2018
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci
(dále též „stěžovatel“) podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť státem příslušným k posouzení jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení Dublin III“ či „Dublinské nařízení“)
Spolková republika Německo, pročež byla žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou u Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Rozsudek krajského soudu následně stěžovatel napadl kasační stížností ze dne
13. 11. 2018, v níž zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti
odkladný účinek a ustanovil mu zástupce.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil tím, že jeho
nepřiznání by bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, tj. jeho nezletilé dcery S. A., která je
účastníkem řízení o kasační stížnosti spolu s její matkou A. A. Zájem dítěte totiž musí být dle čl. 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už
uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo
zákonodárnými orgány. Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud jím podané žalobě proti
rozhodnutí žalovaného odkladný účinek přiznal, když především zohlednil skutečnost, že
„žalobkyně b) je nezletilým dítětem mladším jednoho roku, o které se starají rodiče a v jehož zájmu nepochybně
není, aby neustále měnilo místo pobytu“. Stěžovatel má za to, že splňuje podmínky pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť újma, spočívající v možném zásahu do jeho práva na
respektování soukromého a rodinného života, jakož i nejlepšího zájmu nezletilé dcery, která by
hrozila v důsledku povinnosti rodiny opustit území České republiky, je nepoměrně větší, než
újma, která může vzniknout jiným osobám.
[5] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že o odkladném účinku by měl rozhodnout
po vyjádření žalovaného. Právo na vyjádření však není absolutní a musí být vykládáno v kontextu
se smyslem a účelem institutu odkladného účinku. Soudy jsou povinny zaslat návrh na přiznání
odkladného účinku druhému účastníkovi na vědomí a poskytnout mu přiměřenou lhůtu,
aby se mohl k návrhu vyjádřit. Povinnost zaslat návrh k vyjádření však nenastává, pokud
by zaslání návrhu ohrozilo včasnost rozhodnutí nebo způsobilo, že následné rozhodnutí soudu
o přiznání odkladného účinku nebude mít potřebný efekt (srov. POTĚŠIL a kol. Soudní řád
správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 659 – 660). S ohledem na to, že stěžovateli může hrozit
odloučení od rodiny, je žádoucí, aby Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného
účinku rozhodl co nejrychleji. Tím je odůvodněno, proč žalovanému nebyl návrh stěžovatele
předem zaslán. Jeho právo vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku však není
dotčeno, neboť mu nic nebrání v tom, aby k němu vyjádřil své stanovisko i po vydání tohoto
usnesení a navrhl jiné rozhodnutí o stěžovatelově návrhu. Za takové situace by Nejvyšší správní
soud mohl usnesení o přiznání odkladného účinku zrušit (§73 odst. 5 s. ř. s.).
[6] Podle §107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně“.
[7] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem“.
[8] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci
samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[9] Podání žaloby a kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany má v převážné
většině případů odkladný účinek ex lege. Výjimky z tohoto pravidla plynou z §32 odst. 2
ve spojení s §32 odst. 5 zákona o azylu. Mimo jiné v případech, kdy byla žádost o udělení
mezinárodní ochrany shledána rozhodnutím správního orgánu nepřípustnou podle
§10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nemá žaloba proti takovému rozhodnutí ani následná
kasační stížnost odkladný účinek ze zákona. Pokud by správní soudy přiznávaly odkladný
účinek žalobám či kasačním stížnostem v podobných případech paušálně, vedl by takový přístup
k popření úmyslu zákonodárce nespojovat se všemi žalobami a kasačními stížnostmi ve věcech
mezinárodní ochrany odkladný účinek ex lege, ale ponechat v případech jako je tento na zvážení
soudů, zda jsou zde okolnosti, které přiznání odkladného účinku v dané věci odůvodňují.
[10] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy
má stěžovatel (např. usnesení č. j. 1 As 27/2012 - 32, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného
účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom,
že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám,
vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností
o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel
v souvislosti s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše
uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení tohoto
důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání
odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 218/2015 - 50 ze dne 24. září 2015). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku
navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm, aby konkretizoval
a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012,
č. j. 1 As 27/2012 – 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická
či bagatelní. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační
stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností
zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně
individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. ledna 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[11] Stěžovatel v nyní projednávané věci tvrdí, že v důsledku nepřiznání odkladného
účinku jeho kasační stížnosti se bude muset (zřejmě spolu s manželkou a dcerou, jejichž
věc je projednávána u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 Azs 367/2018) vrátit do Spolkové
republiky Německo. Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení ze dne 8. 3. 2018,
č. j. 9 Azs 33/2018 – 39, dle nějž „ … napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zastaveno řízení o udělení
mezinárodní ochrany, zatímco obavy stěžovatele jsou spojeny až s případným rozhodnutím o jeho vyhoštění
z České republiky. Důvody, pro které stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku, se tak zjevně míjí
s předmětem přezkoumávaného správního rozhodnutí, resp. rozhodnutí soudu. Nadto lze pro úplnost konstatovat,
že pokud Policie České republiky rozhoduje o vyhoštění cizince podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), je povinna vyžádat si závazné stanovisko o tom, zda je vycestování cizince možné (§120a ve spojení
s §179 zákona o pobytu cizinců). V případě, že tomu tak není, musí uvést tuto informaci v rozhodnutí
o vyhoštění, načež Ministerstvo vnitra udělí cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění
(§120a odst. 4 a §33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Lze také podotknout, že rozhodnutí o správním
vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince (§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Stěžovatel může proti nemožnosti vycestování brojit v řízení
o správním vyhoštění, proti případnému rozhodnutí o vyhoštění může podat správní žalobu, jež má odkladný
účinek ze zákona (§172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců).“ (srov. usnesení ze dne 14. 12. 2007,
č. j. 9 Azs 362/2017 – 39).
[12] Stejně tak v usnesení ze dne 11. 7. 2018, č. j. 2 Azs 197/2018 – 31, se Nejvyšší správní
soud zabýval otázkou, zda v případě nepřiznání odkladného účinku kasačním stížnostem budou
stěžovatelé povinni k okamžitému návratu do země původu, a konstatoval, že „napadeným
rozhodnutím bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany, přičemž povinnost opustit území České
republiky vzniká teprve rozhodnutím o správním vyhoštění či rozhodnutím o povinnosti opustit území“. Jakkoli
v tomto konkrétním případě Nejvyšší správní soud odkladný účinek z důvodů zvláštních
okolností přiznal, závěrem uvedl, že „nemá být řečeno, že je třeba paušálně přiznávat odkladný účinek všem
kasačním stížnostem proti zamítavému rozsudku o žalobě proti rozhodnutí, kterým byla správním orgánem
žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení
o žádosti bylo podle §25 písm. i) téhož zákona zastaveno“. Podobně se vyslovil i Ústavní soud v nálezu
ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na www.usoud.cz), kde posuzoval dokonce závažnější tvrzení, a to, že opuštění země povede
ke zpřetrhání zde vytvořených vazeb. Ačkoli se toto rozhodnutí týkalo jiného typu řízení v oblasti
cizineckého práva, v něm vyslovené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na řízení azylové,
jak vyslovil Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 14. 12. 2007, č. j. 9 Azs 362/2017 – 39.
[13] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovateli
bezprostředně nehrozí povinnost okamžitého opuštění území České republiky, neboť ta vzniká
teprve rozhodnutím o správním vyhoštění. Jelikož však stěžovatel odůvodňoval svůj návrh
na přiznání odkladného účinku výhradně negativním dopadem takového opuštění území
na nejlepší zájmy nezletilé dcery, zůstává po vypořádání tohoto tvrzení předmětný návrh bez další
věcné argumentace a důkazních prostředků. Stěžovatel tedy neunesl důkazní břemeno ve vztahu
ke konkrétnímu a individualizovanému tvrzení o jemu hrozící újmě. Vůbec ani takového tvrzení
neuvedl, neboť pouhé obecné konstatování o nejlepším zájmu dítěte není dostatečně určitou
a relevantní skutečností, nadto jím tvrzené důsledky vůbec bezprostředně nehrozí. Nejvyšší
správní soud dodává, že ani sama o sobě pouhá povinnost společného přestěhování obou rodičů
s ročním dítětem [neboť manželka a nezletilá dcera jsou v totožné skutkové situaci
jako stěžovatel] z území České republiky, k němuž nemají dotčené osoby žádné společenské
ani ekonomické vazby, na území Spolkové republiky Německo, není bez další přistupující
okolnosti, jež však nebyla tvrzena, natož prokázána, dostatečně intenzivní újmou. Německo
je sousední zemí s obdobnými životními standardy a stěžovatel netvrdí, že by nezletilé dceři
bránily jakékoliv zdravotní či jiné důvody v cestování s rodiči. Samotná změna místa pobytu
malého dítěte za daných okolností není zásahem do práva na soukromý a rodinný život. Nejvyšší
správní soud za situace, kdy by nezletilá dcera společně s oběma rodiči opustila území, k němuž
nemůže mít vzhledem ke svému věku vytvořen žádný citový vztah ani jiné vazby, a měla pobývat
v jiném členském státě EU garantujícím ochranu jejích práv, neshledává ani namítané narušení
nejlepších zájmů dítěte. Nejvyšší správní soud reflektoval i usnesení vydané ve věci manželky
a dcery stěžovatele (ze dne 29. 11. 2018, č. j. 2 Azs 367/2018 - 26), které jejich kasačním
stížnostem v totožné situaci odkladný účinek nepřiznalo, takže nebyl narušen předpoklad,
že rodina bude moci zůstat společně, zajistí-li si na území České republiky legální pobyt, případně
mohou společně odcestovat do státu, který je příslušný k vyřízení jejich žádosti o mezinárodní
ochranu.
[14] Co se týče případného zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces a jeho potřeby
být v průběhu řízení o kasační stížnosti na území České republiky, Nejvyšší správní
soud upozorňuje, že samotné právo stěžovatele účastnit se osobně řízení o kasační stížnosti
či být v kontaktu se svým zástupcem, pro přiznání odkladného účinku nepostačuje
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 Azs 261/2017 – 25,
či ze dne 11. 10. 2017, č. j. 6 Azs 270/2017 – 28, ze dne 13. 12. 2007, č. j. 6 Azs 367/2017 – 38).
[15] Nejvyšší správní soud proto po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelem tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dospěl
k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozsudku krajského soudu pro stěžovatele samy
o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu na jeho právech, která by odůvodňovala
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Není proto splněna hned první podmínka
pro přiznání odkladného účinku.
[16] Při vědomí, že obě podmínky uvedené v §73 odst. 2 s. ř. s. musí být splněny kumulativně,
a za situace, kdy jedna podmínka pro přiznání odkladného účinku splněna není (vznik nepoměrně
větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám),
je již bezpředmětné zabývat se druhou podmínkou pro přiznání odkladného účinku, tedy
zda by jeho přiznání nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[17] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 odst. 1 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[18] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti však Nejvyšší
správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná
o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho,
jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[19] V projednávaném řízení jde o věc mezinárodní ochrany cizince, která je přímo ze zákona
osvobozena od soudních poplatků, a to na základě §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; Nejvyšší správní soud proto stěžovateli
neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku.
[20] S ohledem na to, že kasační stížnost stěžovatele obsahovala i návrh na ustanovení
zástupce, Nejvyšší správní soud se dále zabýval i touto otázkou.
[21] Stěžovatel dne 26. 11. 2018 zaslal soudu formulář Potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech (dále jen „potvrzení“) s odůvodněním, že nemá dostatečné finanční
prostředky k hrazení nákladů zastoupení z vlastních zdrojů. Stěžovatel v potvrzení uvádí,
že jakožto žadatel o mezinárodní ochranu není oprávněn legálně pracovat. Stěžovatel dále
prohlašuje, že nemá žádné příjmy a nevlastní žádný majetek větší hodnoty kromě mobilního
telefonu o hodnotě 2000 Kč. Stěžovatel uvádí, že jeho manželka A. A., s níž žije ve společné
domácnosti spolu s nezletilou dcerou S. A., je taktéž nezaměstnaná. Průměrné měsíční náklady na
bydlení činí 7800 Kč měsíčně. Průměrné měsíční náklady vynaložené na stravné jsou 8000 až
9000 Kč měsíčně. Na jiné případné výdaje vynaloží 3000 Kč. Stěžovatel uvádí, že tyto výdaje mu
pomáhá hradit rodina v zemi původu, přičemž nad tyto výdaje již stěžovateli vypomoci nemohou.
[22] Podle §35 odst. 9 věta první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. může předseda
senátu účastníku řízení, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků,
a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může
být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí
v takovém případě stát.
[23] Účastníku řízení lze tedy ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny
dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
[24] Podle §36 odst. 3 věty prvé a druhé s. ř. s., účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
[25] S ohledem na tvrzení stěžovatele, že nevlastní žádný majetek a není oprávněn pracovat
vzhledem k postavení žadatele o mezinárodní ochranu, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatel splňuje podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s. Při svém rozhodování Nejvyšší správní soud zohledňuje, že rozhodnutí
o žádosti musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění podmínek a musí odpovídat
tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat
nebo bránit své právo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 7 Ans 3/2009 – 184).
[26] Otázku, zda je splněna podmínka nezbytné potřeby zastoupení k ochraně práv
stěžovatele, není dle Nejvyššího správního soudu třeba zvlášť zkoumat, neboť zastoupení
advokátem je podle §105 odst. 2 s. ř. s. podmínkou řízení o kasační stížnosti. (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 8 As 167/2017 - 58,
publikovaný pod č. 3766/2018 Sb. NSS).
[27] Jelikož jsou v posuzovaném případě splněny obě podmínky obsažené
v §35 odst. 9 s. ř. s., tedy stěžovatel splňuje předpoklady pro úplné osvobození od soudních
poplatků a zastoupení advokátem je podmínkou řízení o kasační stížnosti, vyhověl Nejvyšší
správní soud návrhu stěžovatele a ustanovil mu k ochraně jeho práv zástupcem advokáta
JUDr. Karla Kavalíra. Při volbě advokáta Nejvyšší správní soud zohlednil především místo
bydliště stěžovatele (viz informace veřejně dostupné z www.cak.cz). Je v zájmu stěžovatele,
aby se s ustanoveným zástupcem co nejdříve spojil a poskytl mu nezbytnou součinnost; kontaktní
údaje jsou k dispozici na internetových stránkách České advokátní komory (www.cak.cz).
[28] Kasační stížnost stěžovatele neobsahuje všechny náležitosti podle §106 odst. 1 s. ř. s.,
konkrétně uvedení důvodu kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto stěžovatele vyzývá,
aby uvedl, z jakého důvodu ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. byla kasační stížnost podána a takto
uvedený důvod skutkově a právně konkretizoval. Stěžovatel je povinen kasační stížnost doplnit
ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení podle §106 odst. 3 s. ř. s.
[29] Nejvyšší správní soud rovněž vyzývá ustanoveného zástupce stěžovatele, aby vyčíslil
odměnu za zastupování a sdělil, zda je plátcem daně z přidané hodnoty, jakož i číslo bankovního
účtu, na který přiznanou odměnu poukázat. Pokud tak neučiní, bude o odměně rozhodnuto
na základě skutečností zřejmých ze spisu.
[30] Veškeré písemnosti je třeba zaslat ke sp. zn. 2 Azs 369/2018 na adresu Nejvyšší správní
soud, Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, případně elektronicky na elektronickou podatelnu
(podatelna@nssoud.cz) nebo do datové schránky Nejvyššího správního soudu (wwjaa4f).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 §120 s. ř. s.).
Nebude-li ve stanovené lhůtě vyhověno výzvě k odstranění vad kasační stížnosti
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud kasační stížnost podle
§37 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. od m ít n e .
V Brně dne 30. listopadu 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Přílohy (pro ustanoveného zástupce stěžovatele):
Kasační stížnost stěžovatele ze dne 12. 11. 2018 (č. l. 1 - 2)
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 33 Az 17/2018 – 38