ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.68.2018:40
sp. zn. 2 Azs 68/2018 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) T. H. V., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, b) K. Y. H., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu ze dne 10. 11. 2017, č. j. OAM-788/ZA-ZA11-HA10-2017,
v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018,
č. j. 4Az 1/2018 – 17,
takto:
Kasační stížnosti žalobce se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 7. 2. 2018, č. j. 4Az 1/2018 – 17, Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) odmítl jako opožděnou žalobu, kterou se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2017, č. j. OAM-788/ZA-ZA11-HA10-2017.
Tímto rozhodnutím byla žádost žalobce a) o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou
podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle
§25 písm. i) zákona o azylu. Nepřípustnost byla shledána v neuvedení nových skutečností
ze strany žalobce, jež by byly relevantní z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
[2] Žalobce a) (dále jen „stěžovatel“) podal proti shora uvedenému usnesení městského
soudu kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku této stížnosti. V tomto návrhu
uvedl, že v důsledku právní moci a zejména vykonatelnosti rozhodnutí žalovaného pozbude
oprávnění pobývat na území České republiky a bude nucen území opustit, aby se vyhnul
případnému vedení řízení o správním vyhoštění. Stěžovatel však má na území ČR vytvořeno
veškeré rodinné, pracovní i sociální zázemí, a proto by byl jeho nucený návrat bezpochyby
zásadní újmou, a naopak je třeba zdůraznit, že dle jeho názoru přiznáním odkladného účinku
kasační stížnosti nemůže žádným jiným osobám vzniknout jakákoliv újma a není ani v rozporu
s veřejným zájmem.
[3] Stěžovatel konkretizoval svůj soukromý a rodinný život na území ČR tak, že zde pobývá
velmi dlouhou dobu, přičemž sdílí společnou domácnost se svou manželkou, paní H. K. Y., nar.
dne X, st. příslušnost X, která na území ČR podniká. Stěžovatel dále uvedl, že má v ČR dvě
nezletilé děti a další tři děti družky (myšleno zřejmě výše uvedené manželky, s níž uzavřel sňatek dne
20. 12. 2017 a s níž a s jejímiž třemi dětmi žije dle správnímu orgánu předložené nájemní smlouvy v jedné
domácnosti – pozn. soudu), o které se stará a celá rodina je tedy na stěžovateli existenčně závislá.
Nepřiznáním odkladného účinku by tedy bylo zcela zásadním způsobem zasaženo nejen do
života stěžovatele, ale právě a především do soukromého a rodinného života jeho rodiny. Také
upozornil, že z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že k právu na spravedlivý proces
patří i možnost, aby se osobně účastnil soudního řízení, respektive měl možnost být v přímém
kontaktu se svým právním zástupcem, přičemž v případě nepřiznání odkladného účinku bude
stěžovatel o toto své oprávnění připraven. Dále poukázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, z níž vyplývá, že „k bezprostřednímu opuštění území ČR by mohl být stěžovatel donucen až v
souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nicméně tato skutečnost nemůže být podle názoru Nejvyššího
správního soudu důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Jen stěží lze předpokládat, že
cizinec má předejít případné nenahraditelné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákony nelegálním pobytem na
území ČR a vystavovat se tak riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy spojen zákaz
pobytu v ČR na dobu určitou.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100).
[4] Žalovaný vyjádřil nesouhlas s přiznáním odkladného účinku. Uvedl, že stěžovatelem
zmiňované skutečnosti nenasvědčují tomu, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
pro něj znamenaly újmu, a které by v jeho případě svědčily pro přiznání odkladného účinku.
A dále odkázal na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. 45 Az 10/2014 - 38,
týkající se přiznávání odkladného účinku žalobám v případech opakovaných žádostí
o mezinárodní ochranu, v němž je uvedeno, že „[p]okud žadatel o mezinárodní ochranu opakovaně
podává žádosti o udělení mezinárodní ochrany s totožnými důvody, díky kterým trvale zůstává v režimu žadatele
o udělení mezinárodní ochrany, přičemž z dosud vydaných správních rozhodnutí lze usoudit, že od podávaných
žádostí nelze očekávat pozitivní výsledek, tedy udělení mezinárodní ochrany, jde o taktiku, která je zjevným
zneužitím azylového řízení. V takové situaci nelze žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo podle §25 písm. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, opět zastaveno azylové řízení z důvodu nepřípustnosti žádosti dle §10a písm. e)
citovaného zákona, přiznat odkladný účinek, a to pro rozpor s veřejným zájmem.“
[5] Podle §107 s. ř. s. [k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
[6] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. [s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[7] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí
krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno.
Odkladný účinek má proto charakter institutu výjimečného a měl by statisticky vzato
být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Pojímání odkladného účinku jako výjimky
z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem
k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho
konkrétním případě pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá
mít, nebylo výjimečně uplatněno (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 Afs 73/2014 - 56). Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatel musí
konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje.
[8] V projednávaném případě stěžovatel namítal, že ochrana jeho soukromého a rodinného
života na území ČR převyšuje potenciální újmu, která by mohla vzniknout jiným osobám
a neznamená žádné ohrožení důležitého veřejného zájmu.
[9] Stěžovatel vede na území ČR rodinný život se svou manželkou, která zde podniká
a s níž očekával, dle jeho vyjádření v žalobě, dne 3. 5. 2018 narození jejich potomka. Ve společné
domácnosti pak žije i se třemi dětmi své manželky. Stěžovatel má taktéž na území ČR své dvě
nezletilé děti. Žalovaný uvedené nerozporuje, pouze se ve svém vyjádření omezil na obecné
deklarování, že stěžovatel neuvádí ve svém návrhu skutečnosti, které by nasvědčovaly,
že výkon rozhodnutí by pro něj znamenal újmu. V této situaci má Nejvyšší správní soud
za to, že nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti a s tím související povinnost opustit
území by pro stěžovatele znamenala zásadní zásah do rodinného života. Přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti by naopak nemělo vyvolat újmu ve vztahu k jiným osobám, neboť sama
skutečnost, že stěžovatel bude moci pobývat na území ČR i po krátkou dobu řízení
před Nejvyšším správním soudem, by se práv a právem chráněných zájmů třetích osob neměla
negativně dotknout.
[10] Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal, že by pobyt stěžovatele na území ČR po dobu
řízení o kasační stížnosti ohrozil důležitý veřejný zájem. Žalovaný odkazuje na usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. 45 Az 10/2014 - 38, které však na situaci
stěžovatele není aplikovatelné. V uvedeném případě před Krajským soudem v Praze totiž
žalobkyně podala pět žádostí o udělení mezinárodní ochrany, a to vždy s totožnými důvody
a ve velmi rychlém sledu. Proto Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobkyně zjevně
zneužívá azylové řízení a přiznání odkladného účinku projednávané žalobě by dle jeho názoru
bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. O takový případ se však v situaci stěžovatele
nejedná. Ten totiž podal svou druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, a to po dvou letech
od podání první žádosti. Nejvyšší správní soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatel na území ČR
nepáchá žádnou trestnou činnost či jiné závažné společensky nebezpečné jednání (v trestním
řízení vedeném pod sp. zn. 52 T 23/2017 byl obžaloby zproštěn v celém rozsahu). V případě
stěžovatele tedy nebylo zjištěno, že by jeho pobyt na území ČR představoval takové riziko,
které by zakládalo rozpor s důležitým veřejným zájmem.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud vyhověl návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační
stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 – 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu