ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.72.2018:22
sp. zn. 2 Azs 72/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: B. M., zastoupený
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2017,
č. j. KRPA-385813-44/ČJ-2017-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 4 A 131/2017 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
IV. Odměna advokáta Mgr. Ing. Jakuba Backy za zastupování v řízení o kasační stížnosti
se ur č uj e částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl dne 21. 10. 2017 kontrolován hlídkou Policie České republiky, při které
se prokázal padělaným dokladem totožnosti. Téhož dne byl zajištěn za účelem správního
vyhoštění dle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“); dne 27. 10. 2017 bylo žalovanému doručeno oznámení o zahájení řízení podle nařízení
Evropského parlamentu a Rady/EU/604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „nařízení Dublin III“) s tím, že k posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní
ochranu je příslušná Spolková republika Německo. Z tohoto důvodu byl změněn režim
žalobcova zajištění a dne 3. 11. 2017 byl v záhlaví označeným rozhodnutím žalované
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zajištěn podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
v návaznosti na §125 odst. 6 tohoto zákona za účelem předání podle přímo použitelného
právního předpisu Evropských společenství (nařízení Dublin III). Doba zajištění byla stanovena
na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
Žalobce dle městského soudu nezpochybnil, že podmínky pro zajištění dle §129 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců byly v posuzovaném případě splněny. Rozhodnutí o zajištění cizince
je počátečním úkonem v řízení, kterému nepředchází žádné důkazní řízení. Správní orgán
je povinen obstarat pouze dostatek podkladů pro závěr, že jsou splněny podmínky zajištění.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul podstatné okolnosti skutkového stavu
a uvedl, z jakých důkazů vycházel při vydání rozhodnutí. Kritéria přiměřenosti a možnost
vycestování cizince se posuzují při ukládání správního vyhoštění, nikoli v případě zajištění cizince
podle §129 zákona o pobytu cizinců. Námitku nerealizovatelnosti žalobcova předání shledal
městský soud nedůvodnou. Žalobce nemá v České republice hlášený pobyt a ani k jeho legalizaci
nic neučinil. Na území přicestoval před 14 dny z Německa, předtím pobýval ve Francii, Řecku
a Portugalsku. O dceru pečuje přítelkyně, přičemž žalobce netvrdil, že by na něm byla jeho dcera
závislá. Žalovaný tedy nepochybil, pokud v napadeném rozhodnutí nereagoval na tvrzení,
že překážkou vycestování z České republiky je žalobcova dcera. Žalobce dále ve správním
řízení uvedl, že má dva rodinné domy v Moldávii a jeden na Ukrajině, má se kam vrátit,
nic mu ve vycestování nebrání a v zemi původu mu nehrozí žádné nebezpečí. Žalovaný
rovněž případ posoudil podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III a konstatoval, že předání žalobce
do Německa nebrání žádný systémový nedostatek.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud dle stěžovatele nesprávně nahradil
chybějící úvahu žalované stran posouzení nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele. Nutnost zabývat se možným zásahem rozhodnutí o omezení osobní svobody
za účelem předání podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého
života cizince vyplývá dle stěžovatele již z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 7 As 79/2010 a byla potvrzena v následné judikatuře (viz např. rozsudek
sp. zn. 6 Azs 142/2016). Jelikož je zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
přípustné pouze v případě, že neexistují překážky předání, je povinností žalované zabývat
se přezkoumatelným způsobem eventuálním zásahem do soukromého života stěžovatele
následkem jeho předání do jiného členského státu. Přítelkyně a dcera stěžovatele v současnosti
dlouhodobě pobývají v České republice, přičemž stěžovatel pobyt své dcery na území České
republiky výslovně za překážku vycestování ve svém podání správnímu orgánu označil.
Bylo proto třeba vypořádat se s vlivem této skutečnosti na předání stěžovatele do jiného
členského státu, což žalovaná neučinila, přičemž posouzení v napadeném rozhodnutí je pouze
paušální, nereflektující individuální situaci stěžovatele. Napadené rozhodnutí je proto
nepřezkoumatelné.
[4] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem.
[6] Po ověření formálních náležitostí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil,
zda se v řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců provedená
zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, s účinností od 15. 8. 2017 a která činí postup soudu v řízení závislým
na tom, zda zajištění stále trvá, resp. na následné aktivitě správního orgánu. Novelizovaný
§172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanoví, že „[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno
před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě
zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává.
Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně“. Z citovaného ustanovení je patrné,
že zákonodárce uložil správnímu orgánu (Policii České republiky) povinnost výslovně informovat
soud o ukončení zajištění cizince. Pokud správní orgán nesdělí informaci o ukončení zajištění,
soud předpokládá, že zajištění cizince stále trvá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Azs 251/2017 - 20, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz). V posuzované věci Nejvyšší správní soud
neobdržel od žalované informaci o ukončení zajištění stěžovatele, proto přistoupil k věcnému
posouzení.
[7] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[8] Podstatou kasační stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že žalovaná rozhodla o jeho
zajištění, aniž by se jakkoli vypořádala s možným zásahem předání stěžovatele do Německa
do jeho soukromého a rodinného života, a městský soud v rozporu se zákonem
toto její pochybení nepovažoval za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
[9] Stěžovateli je třeba přisvědčit, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, konstatoval,
že: „[…] v případech, kdy bude již v době rozhodování správního orgánu o zajištění cizince zřejmé
či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince, nebude moci
být realizován, nebylo by možné zbavení či omezení osobní svobody cizince považovat za souladné s ústavním
pořádkem, s mezinárodními závazky ČR v oblasti ochrany základních práv a podle současného právního stavu
ani s citovanými ustanoveními návratové směrnice.[…] Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost
se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto
cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím
o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění,
předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval
první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném
pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince
alespoň potenciálně možné“ (bod 24 a 27). Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[t]aková úvaha
správního orgánu tedy bude nezbytná např. v případě, kdy, jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu
již v době rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění
nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého
nebo rodinného života […]“ (bod 28). „Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých
skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn
rozhodnout o zajištění cizince“ (bod 31).
[10] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu vyplývá, že v některých případech může
být důsledkem předání nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Správní orgán
se proto musí možnými překážkami předání v podobě zásahu do soukromého a rodinného života
zabývat již v řízení o zajištění, a to za předpokladu, že jsou mu v době rozhodování o zajištění
známy skutečnosti, pro něž by důsledkem předání cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho
soukromého nebo rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 11. 2016, č. j. 6 Azs 142/2016 – 26).
[11] Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že na území České republiky žije jeho přítelkyně
a dcera, v žádném okamžiku však žádným způsobem správnímu orgánu nesdělil,
že by od své dcery nechtěl být odloučen. Naopak během výslechu 21. 10. 2017 uvedl,
že do České republiky přijel pouze na návštěvu, přičemž před příjezdem pobýval v různých
státech Evropské unie, kde žije většina jeho příbuzných, a že má také syna, který žije v Irsku.
Ze správního spisu je patrné, že již dříve požádal o mezinárodní ochranu v Německu. V rodném
listu dítěte stěžovatelovy přítelkyně navíc stěžovatel není jako otec uveden.
[12] S ohledem na uvedené skutečnosti má Nejvyšší správní soud zato, že v posuzovaném
případě nebyla naplněna hypotéza (tj. existence skutečností, pro něž by důsledkem předání
cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života) rozšířeným
senátem formulovaného pravidla stran povinnosti správního orgánu provést předběžnou úvahu
týkající se zásahu předání do soukromého a rodinného života. Okolnosti týkající se cizincova
soukromého a rodinného života (včetně čistě subjektivního vnímání zásahu do soukromého
a rodinného života) jsou známy výlučně cizinci samotnému a nemůže být povinností správního
orgánu, aby za cizince tyto skutečnosti domýšlel. Stěžovatel měl možnost při výslechu sdělit
všechny skutečnosti, které považoval za podstatné. Prosté sdělení, že cizinec má údajně na území
České republiky člena rodiny, není dostačujícím tvrzením zakládajícím povinnost správního
orgánu zabývat se možným zásahem do soukromého a rodinného života, případně
jeho přiměřeností. Žalovaná proto nepochybila, pokud takovou předběžnou úvahu neprovedla.
Nepochybil tak ani městský soud, neboť obecně sice platí, že soud nesmí nahrazovat posouzení
správního orgánu, v posuzovaném případě však žalovaná předmětné posouzení provést nebyla
povinna, úvaha městského soudu stran přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
tak nemohla mít vliv na zákonnost posouzení věci samé.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná žalovaná vznik nákladů
řízení o kasační stížnosti netvrdila a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by jí nějaké náklady vznikly, proto jí právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
[15] Městský soud ustanovil usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 A 131/2017 - 23,
zástupcem stěžovatele Mgr. Ing. Jakuba Backu, advokáta, a v takovém případě platí jeho odměnu
včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci v řízení
o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní služby. Tím bylo písemné podání ve věci
samé - kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za něž přísluší částka 3100 Kč
(§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést,
tj. 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Výše celkové odměny ustanoveného zástupce
proto činí 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu