ECLI:CZ:NSS:2018:3.ADS.233.2017:27
sp. zn. 3 Ads 233/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupený JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 2017, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. 19 Ad 17/2017 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 2017.
Tímto rozhodnutím byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno usnesení žalované ze dne
13. 12. 2016, jímž bylo výrokem II. podle §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, pro právní nepřípustnost zastaveno řízení o jeho žádosti o úpravu starobního důchodu.
K tomu žalovaná uvedla, že o přiznání starobního důchodu bylo rozhodnuto pravomocně jejím
rozhodnutím ze dne 5. 9. 2012, přičemž žalobce ve své žádosti neuvádí žádné nové skutečnosti.
Novému přepočtu důchodu tak brání překážka věci rozhodnuté.
[2] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Rozhodnutím
žalované ze dne 5. 9. 2012 byl žalobci přiznán starobní důchod ve výši 9 298 Kč měsíčně.
Žalobce si poté opakovaně požádal o přepočet starobního důchodu, neboť měl za to, že dávka
byla nesprávně vyměřena z důvodu nesprávného stanovení dob získaných žalobcem v českém
a slovenském systému důchodového pojištění. Řízení o těchto žádostech bylo žalovanou
opakovaně zastaveno pro překážku věci rozhodnuté za situace, kdy žalobce neuváděl žádné nové
skutečnosti, které by nebyly hodnoceny již v původním řízení o přiznání důchodu. Naposledy
před vydáním napadeného rozhodnutí se tak stalo usnesením žalované ze dne 18. 12. 2015.
Námitky proti tomuto usnesení byly zamítnuty rozhodnutím žalované ze dne 18. 1. 2016. Žaloba
proti posledně uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ze dne 24. 10. 2016, č. j. 19 Ad 11/2016-64, kasační stížnost proti tomuto rozsudku pak byla
zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 2 Ads 324/2016 – 17.
V nyní projednávané věci jde tedy již o páté řízení o starobním důchodu žalobce
či o vyrovnávacím příspěvku k tomuto důchodu, v němž je rozhodnutí vydané žalovanou v řízení
o námitkách napadeno žalobou.
[3] Po porovnání žádosti o starobní důchod ze dne 23. 9. 2011 a žádosti o přepočet dávky
ze dne 31. 10. 2016 dospěl soud k závěru, že žalobce ve své žádosti opětovně žádné nové
skutečnosti neuvedl. Ztotožnil se proto s právním posouzením věci tak, jak jej provedla žalovaná.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů, které blíže
právně nespecifikoval, podle obsahu podání by je však bylo možno zařadit pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Jedinou námitkou, kterou stěžovatel uplatnil, bylo tvrzení, že nahlédnutím do jeho žádosti
ze dne 31. 10. 2016 o přiznání správné výše starobního důchodu lze jednoduše seznat, že zde
uvedl nové skutečnosti, které měly a mají zásadní vliv na výši jeho starobního důchodu. Žalovaná
se těmito skutečnostmi nezabývala a stejně se jimi nezabýval ani krajský soud. Tyto skutečnosti
nebyly předmětem posuzování v řízení o žádosti o starobní důchod, o níž rozhodla žalovaná
svým rozhodnutím ze dne 5. 9. 2012. Které skutečnosti by měly být nové, stěžovatel v kasační
stížnosti nespecifikoval. Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněného
stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Ve své žádosti o úpravu starobního důchodu ze dne 31. 10. 2016 stěžovatel uvedl,
že v době od 2. 3. 1966 do 31. 5. 1992 byl zaměstnán na území dnešní České republiky u podniku
Stavební izolace Ostrava, s. p. Nesouhlasil proto s tím, aby tato doba byla hodnocena jako doba
pojištění Slovenské republiky a žádal její zápočet v plném rozsahu v systému českého
důchodového pojištění. Ve slovenském systému důchodového pojištění by podle jeho názoru
měla být započtena pouze doba od 1. 6. 1992 do 31. 7. 1993, kdy pracoval jako osoba samostatně
výdělečně činná a byl registrován k platbě pojistného na Slovensku.
[8] Ze žádosti stěžovatele o starobní důchod ze dne 23. 9. 2011 je však zřejmé, že tyto
skutečnosti byly uvedeny již v původním řízení o dávku a byly doloženy též evidenčními listy
důchodového pojištění. V zásadě tytéž skutečnosti jsou uvedeny dokonce již v předchozí žádosti
o starobní důchod ze dne 15. 3. 2010, kterou vzal stěžovatel zpět. Je tak zřejmé, že z jeho strany
nejde o uvádění nových skutečností, ale o opakované zpochybňování jejich právního hodnocení
žalovanou. K prosazení svého názoru na způsob hodnocení těchto dob navíc uplatňuje stále
stejnou, žalovanou i soudy již vypořádanou argumentaci.
[9] Lze proto v základu přisvědčit žalované v tom, že podmínky pro vydání meritorního
rozhodnutí o nároku na dávku nebyly v projednávané věci splněny a že řízení o žádosti
stěžovatele bylo nutno zastavit. Jedinou malou korekci Nejvyšší správní soud provádí pouze
ohledně příslušného ustanovení správního řádu, podle něhož mělo být řízení zastaveno.
Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel ve své žádosti vymezil předmět řízení jako úpravu dávky
nesprávně vyměřené. Řízení tedy bylo vedeno podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Již ve své předchozí judikatuře Nejvyšší správní soud
dovodil, že veškeré řízení podle §56 zákona o důchodovém pojištění je svojí povahou novým
řízením (spojeným obvykle s vydáním nového rozhodnutí) ve smyslu §101 písm. e) správního
řádu. Pokud tedy v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vydání meritorního
rozhodnutí, přicházelo v úvahu zastavení řízení podle §102 odst. 4 správního řádu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu nebyly v projednávané věci dány podmínky
pro aplikaci §66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť ani na opakovanou žádost o přepočet
dávky nesprávně vyměřené (nebylo-li jí vyhověno) nelze principiálně hledět jako na žádost právně
nepřípustnou z důvodu překážky věci rozhodnuté (viz §48 odst. 2 správního řádu). Toto malé
upřesnění však na zákonnosti výroku II. o zastavení řízení obsaženého v rozhodnutí žalované
ze dne 13. 12. 2016 ničeho nemění. Zákonné jsou proto jak následné rozhodnutí žalované
o námitkách ze dne 10. 4. 2017, tak i napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 6. 2017. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1,
in fine, zamítl.
[10] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalovaná ve věcech důchodového pojištění nemá takovéto právo ani v případě úspěchu ve věci.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 6. prosince 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu