ECLI:CZ:NSS:2018:3.ADS.35.2017:15
sp. zn. 3 Ads 35/2017 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. Ch., zast. JUDr.
Alexandrem Királym, Ph. D., advokátem se sídlem L. Podéště 1883/5, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha
2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2015, č. j. MPSV-UM/9535/15/9S-
OLK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 27. 12. 2016, č. j. 72 Ad 12/2015 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Alexandru Királymu, Ph. D.
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
1.573 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek, jímž Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 10. 2015, č. j. MPSV-UM/9535/15/9S-OLK.
[2] Krajský soud při posuzování věci vycházel z následujícího skutkového stavu.
Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Olomouci (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 16. 5. 2013, č. j. MPSV-UP/776209/13/AIS-SSL, byl žalobci od června
2013 snížen příspěvek na péči z 8.000 Kč na 800 Kč měsíčně. Správní orgán I. stupně vycházel
z posudku lékařské posudkové služby OSSZ Přerov ze dne 13. 2. 2013, který byl vypracován
mj. na základě sociálního šetření provedeného dne 31. 10. 2012. Podle posudku potřebuje
žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pomoc při třech úkonech
ZŽP (základních životních potřeb ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách):
péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. V řízení o odvolání byla závislost žalobce
posouzena dne 16. 9. 2015 Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě
(dále jen „PK MPSV“), a to za přítomnosti žalobce a jeho rodičů. PK MPSV, jejímž
členem byl i psychiatr, provedla vlastní vyšetření žalobce a vyslechla sdělení otce. Oproti
OSSZ vyhodnotila jako nezvládanou ZŽP také orientaci. Ve svém rozhodnutí žalovaný rozebral
jednotlivé ZŽP z hlediska posudkových kritérií a uvedl, že uznání třetího stupně závislosti v roce
2007 bylo posudkovým omylem, neboť posudkovým lékařem OSSZ byl uváděn těžký organický
psychosyndrom, který však nebyl prokázán žádným lékařským vyšetřením. Posudkový omyl
se pak podle žalovaného opakoval i v roce 2009; k přehodnocení došlo až v roce 2013. Zdravotní
stav žalobce přitom zůstal a zůstává prakticky nezměněn. Posudek PK MPSV žalovaný
vyhodnotil jako bezrozporný, objektivní, úplný a přesvědčivý. Sociální šetření dle žalovaného
nebylo v korelaci se schopností žalobce zvládat ZŽP, neboť vycházelo především ze sdělení
žalobce a jeho rodičů, nikoli z pozorování žalobce a zjišťování jeho schopnosti samostatného
života v přirozeném sociálním prostředí.
[3] Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Shodně
se žalovaným vyhodnotil posudek PK MPSV za úplný, přesvědčivý, bezrozporný, aktuální,
celistvý a odborný. Pokud jde o celkové zvládání ZŽP, soud poukázal na posudkové zhodnocení,
ve kterém je uvedeno, že duševní stav žalobci umožňuje je zvládat bez cizí pomoci. Od roku
1998 trpí žalobce pouze lehkou mentální retardací na nejnižším stupni. Jedná se o hraniční stav
mezi nízkým podprůměrem inteligence a lehkou mentální retardací. Objektivizace této
skutečnosti byla důvodem ke změně stupně závislosti. Soud neshledal ani rozpor posudku
s §9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních službách, neboť posudek PK MPSV i rozhodnutí
žalovaného jsou v souladu s posudkovými kritérii uvedenými v citovaném ustanovení
i ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních
službách. Pro nezvládání ZŽP je třeba, aby porucha byla úplná nebo těžká, avšak o takovou
poruchu se u žalobce nejedná, což ostatně netvrdil ani sám žalobce. Oproti prokázaným
skutečnostem stojí pouze tvrzení rodičů žalobce, která však nemohla posudkový závěr zvrátit
neboť sociální šetření je pouze jedním z podkladů posouzení stupně závislosti. Jako nedůvodné
shledal krajský soud také námitky, že rozhodnutí žalovaného bylo pro žalobce nepředvídatelné,
a že vyhodnocení určení třetího stupně závislosti v letech 2007 a 2009 jako posudkový omyl
je nepřípustné a medicínsky vulgární.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
konkrétně z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
a v jiných vadách řízení před soudem, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[5] Stěžovatel namítal zejména rozpor postupu krajského soudu s předpisy, neboť dle svého
tvrzení nejprve písemně soudu sdělil, že netrvá na ústním projednání věci, nicméně následně
po poradě se svým právním zástupcem soudu písemně sdělil, že na ústním projednání věci trvá.
Soud přitom rozhodl ve věci bez jednání. Dále uvedl, že 9. 6. 2016 urgoval vyřízení své žádosti
ze dne 23. 5. 2016, ve které žádal o informaci, zda soud nerozhodne ve věci bez dodání
znaleckého posudku, pokud by jeho vypracování stěžovatel znalci zadal. V napadeném rozsudku
dle stěžovatele absentuje také bližší odůvodnění v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného
účinku a návrhem na vydání předběžného opatření.
[6] Další vadu rozsudku spatřoval stěžovatel v nepředvídatelném rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení a v jeho neúplném odůvodnění. Do nákladů nebyly zahrnuty například cestovní
výdaje ustanoveného zástupce k poradě s opatrovníkem (otcem) žalobce a výdaje v souvislosti
s nahlížením do správních spisů. Nadto v odůvodnění absentuje jakákoli argumentace soudu,
ze které by vyplývalo, z jakého důvodu považuje provedené úkony za neúčelné. Za nesprávnou
stěžovatel považuje také argumentaci soudu, že úkon nahlížení do spisu neodpovídá žádnému
úkonu právní služby podle §11 odst. 1 a 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní
tarif“) a nepřipadá v úvahu ani aplikace odst. 3 tohoto ustanovení. Chybí také odůvodnění týkající
se nepřiznání nákladů za sdělení žalobce ze dne 11. 11. 2016 a urgence žalobce ze dne 9. 6. 2016,
které je možno podřadit pod §11 odst. 3 advokátního tarifu.
[7] Krajský soud se tedy podle názoru stěžovatele dostatečně nevypořádal s jeho námitkami
a argumentací. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podané v kasační
stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.) Ve věci rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s. a dospěl přitom k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že krajský soud rozhodl ve věci
bez ústního jednání, přestože stěžovatel toto jednání písemně požadoval. Po důkladném
přezkoumání soudního spisu Nejvyšší správní soud konstatuje, že písemnosti, na které stěžovatel
(bez jejich bližší specifikace) odkazuje, se v něm nenacházejí. Spis obsahuje všechny písemnosti
uvedené ve spisovém přehledu, přičemž tyto jsou řádně a souvisle očíslovány a chronologicky
seřazeny. Žádné číslo listu není vynecháno. Písemnosti, o kterých stěžovatel tvrdí, že je soudu
zaslal (neznámo kdy), se nenacházejí ani ve spisovém přehledu. Jedná se tedy o nepodložená
tvrzení stěžovatele. Současně ze soudního spisu vyplývá, že zástupci stěžovatele byla řádně
zaslána výzva ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s., a to včetně příslušného poučení. Nejvyššímu
správnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že uvedená stížnostní námitka není důvodná.
[11] K námitce, že krajský soud nevzal v potaz návrh důkazu znaleckým posudkem, Nejvyšší
správní soud předesílá, že se s tvrzením stěžovatele o nesprávném postupu krajského soudu
neztotožňuje. Zástupce stěžovatele zaslal krajskému soudu dne 23. 5. 2016 žádost o sdělení,
zda s rozsouzením věci vyčká do zpracování znaleckého posudku, pokud by jím znalce pověřil.
Současně sdělil, že konkrétní znalec, kterého oslovil, se v současnosti této kauze nemůže věnovat
a posudek by zpracoval v závěru roku 2016. Po urgenci ze dne 9. 6. 2016 krajský soud zástupci
stěžovatele sdělil, že rozhodnutí ve věci bude vydáno v říjnu roku 2016. Na toto vyjádření soudu
již stěžovatel nereagoval. Následně se dne 10. 11. 2016 krajský soud dotázal zástupce stěžovatele,
zda vypracování znaleckého posudku objednal. Dne 11. 11. 2016 zástupce stěžovatele soudu
sdělil, že s ohledem na informaci od soudu tak neučinil, avšak hodlá takový důkaz navrhovat,
a proto žádá o informaci, zda v případě objednání posudku soud s rozhodnutím vyčká.
Na to již nebylo ze strany soudu reagováno a dne 27. 12. 2016 bylo ve věci vydáno meritorní
rozhodnutí.
[12] Ke skutečnosti, že krajský soud na žádost stěžovatele reagoval až po urgenci ze dne
9. 6. 2016, Nejvyšší správní soud uvádí, že se nejedná o vadu řízení, která by mohla způsobit
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Samotnou reakci soudu na uvedenou žádost pak zdejší
soud považuje za adekvátní. Podle §64 s. ř. s. se pro řízení ve správním soudnictví použijí
přiměřeně ustanovení prvé a třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), nestanoví-li tento zákon jinak. Ustanovení §122 odst. 1 o. s. ř. stanoví,
že dokazování provádí soud při jednání. Současně §120 odst. 1 a 2 o. s. ř. stanoví, že účastníci
jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a pokud tak neučiní, vychází soud
při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
[13] Krajský soud sdělil stěžovateli, že rozhodnutí ve věci bude vydáno v říjnu roku 2016.
Tím mu dal dostatečný časový prostor k řádnému označení důkazu, tzn. konkrétního znaleckého
posudku. Pokud se stěžovatel odvolával v žádosti na vytíženost konkrétního znalce, považuje
tuto argumentaci Nejvyšší správní soud za neodůvodněnou, neboť se nejedná o jediného znalce
v příslušném oboru (resp. o jediné dva znalce v příslušném oboru, jelikož stěžovatel podle svého
tvrzení nejprve oslovil znalce jiného, který si však nepřevzal stěžovatelem zaslanou písemnost).
Stěžovatel tak měl dostatečný časový prostor k oslovení dalších znalců a zadání znaleckého
posudku k vypracování. Pokud by tak učinil a provedení důkazu znaleckým posudkem by řádně
navrhl, bylo by povinností soudu rozhodnout o tom, zda navržený důkaz provede, a k jeho
případnému provedení nařídit ústní jednání. Nadto je nutné podotknout, že před vydáním
rozsudku ve věci samé se krajský soud zástupce stěžovatele dotázal, zda vypracování posudku
znalci zadal. Je tedy patrné, že pokud by tak stěžovatel v daném časovém rozmezí učinil, soud
by s rozhodnutím do zpracování posudku posečkal. Tvrzení stěžovatele v podání ze dne
11. 11. 2016, že důkaz znaleckým posudkem hodlá navrhovat (byť doposud žádného znalce jeho
vypracováním nepověřil), pak Nejvyšší správní soud považuje za účelové, neboť stěžovatel měl
několik měsíců na to, aby posudek znalci k vypracování zadal, avšak neučinil tak. Nejvyšší správní
soud tak uzavírá, že ani tuto námitku neshledal důvodnou.
[14] Pokud jde o námitku týkající se absence bližšího odůvodnění v souvislosti s návrhem
na přiznání odkladného účinku a návrhem na vydání předběžného opatření v napadeném
rozsudku, Nejvyšší správní soud připomíná, že uvedené návrhy byly zamítnuty samostatnými
procesními rozhodnutími. Konkrétně návrh na přiznání odkladného účinku byl zamítnut
usnesením ze dne 9. 3. 2013, č. j. 72 Ad 12/2015 – 50 a návrh na vydání předběžného opatření
byl zamítnut usnesením ze dne 12. 4. 2016, č. j. 72 Ad 12/2015 – 55. Nedílnou součástí těchto
usnesení jsou i jejich podrobná odůvodnění. Není povinností správního soudu takováto
rozhodnutí opětovně odůvodňovat v meritorním rozsudku. Tato námitka stěžovatele tedy taktéž
není důvodná.
[15] Za nedůvodné považuje Nejvyšší správní soud také námitky týkající se rozhodnutí
krajského soudu o náhradě nákladů řízení o žalobě. Co se týče náhrady nákladů za nahlížení
do spisu, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že se nejedná o úkon
právní služby ve smyslu §11 advokátního tarifu. Odměna za něj tudíž nenáleží. Krajský soud
naprosto správně odkázal na rozsudek ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 – 40, ve kterém
zdejší soud konstatoval, že „nahlížení a studium spisu (…) je třeba považovat za součást úkonu právní
služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., nikoli
za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou nejbližší prostudování trestního spisu při skončení
vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3 citované vyhlášky. V daném případě se jedná
o nezbytný krok na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti, aby se ustanovený advokát s věcí seznámil,
nejde tedy o úkon srovnatelný s prostudováním trestního spisu dle cit. ustanovení vyhlášky, k němuž dochází
v průběhu trestního řízení, a to po skončení jeho přípravné fáze.“
[16] Liché je také tvrzení stěžovatele, že v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje
argumentace, ze které by vyplývalo, z jakého důvodu považuje krajský soud provedené úkony
za neúčelné. Soud se v odst. [60] napadeného rozsudku vyjádřil jak k „úkonu“ nahlížení do spisu,
tak i k veškerým podáním zástupce stěžovatele (tzn. k návrhu na přiznání odkladného účinku
a na vydání předběžného opatření i k podáním, které obsahovaly dotazy k soudu ohledně doby
rozhodnutí a vypracování znaleckého posudku). Pokud jde o cestovní výdaje zástupce týkající
se porady s opatrovníkem stěžovatele, je nutno poznamenat, že ze strany zástupce stěžovatele
nebylo krajskému soudu zasláno žádné vyčíslení nákladů. V takovém případě soud při vyčíslení
nákladů postupuje podle skutečností zřejmých ze spisu, ze kterého však žádný takovýto náklad
vynaložený zástupcem stěžovatele nevyplývá.
[17] Pokud jde o poslední námitku, stěžovateli lze dát za pravdu, že v napadeném rozsudku
absentuje bližší odůvodnění týkající se nemožnosti podřadit dotazy zástupce týkající se doby
rozhodnutí soudu a vypracování znaleckého posudku pod §11 odst. 3 advokátního tarifu. Soud
pouze obecně konstatoval, že dle jeho názoru nelze na tyto úkony citované ustanovení aplikovat.
Nicméně se nejedná o natolik závažnou vadu, že by mohla způsobit nezákonnost,
resp. nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. V souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS či ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS), totiž nelze nedostatkem důvodů rozumět dílčí nedostatky
odůvodnění rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Napadený rozsudek tudíž
i přes tento nedostatek obstojí.
[18] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že námitky z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nejsou důvodné a napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci je zákonný. Kasační stížnost proto podle
§110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[19] Náhradu nákladů řízení Nejvyšší správní soud s ohledem na §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků. Stěžovatel neměl ve věci úspěch
a žalovaný nemá na náhradu nákladů právo, neboť se jedná o věc sociální péče.
[20] Odměna soudem ustanoveného zástupce stěžovatele advokáta JUDr. Alexandra
Királyho, Ph.D. a náhrada jeho hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti byla stanovena
podle advokátního tarifu. Advokát učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, spočívající v podání kasační stížnosti, za který
mu náleží odměna ve výši 1.000 Kč podle §9 odst. 2 advokátního tarifu a §7 advokátního tarifu
a režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková částka náhrady
nákladů stěžovatele na odměnu advokáta tedy činí 1.300 Kč. Odměna byla navýšena o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty (273 Kč), neboť zástupce je plátcem daně z přidané
hodnoty. Celková výše nákladů žalobce na řízení tak činí částku 1.573 Kč a bude mu vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení stěžovatele, který je osvobozen od soudních poplatků, nese stát
(§35 odst. 9 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu