ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.18.2018:89
sp. zn. 3 Afs 18/2018 - 89
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně JUDr. K. T., proti
žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j.
29 Af 102/2012-282,
takto:
Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel ve výše nadepsané věci dne 27. 1. 2018 kasační stížnost
žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“), společně s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[2] Stěžovatelka svůj návrh odůvodnila tím, že daňová povinnost stanovená rozhodnutími
žalovaného dosahuje 15 694 833 Kč. Z jejího aktuálního daňového přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za rok 2017 vyplývá, že se oproti již doloženým daňovým přiznáním za předchozí
zdaňovací období hodnota jejího majetku snížila na pouhých 50 000 Kč a výše jejích pohledávek
na 2 999 934,90 Kč, přičemž všechny její evidované pohledávky jsou předmětem dosud
neskončených soudních řízení, a nelze je proto zatím realizovat. Za účetní období 2017 vykazuje
ztrátu ve výši 25 319 Kč. K tomu stěžovatelka doložila odpisy pohledávek za rok 2017, seznam
pohledávek k 31. 12. 2017 a k zániku právní osobnosti dlužníka G&C Pacific Niue Ltd. ke dni
24. 9. 2013 pak apostilovaný výpis z registru společností Anglie a Walesu, opatřený úředním
překladem a elektronickou konverzí. Dále doložila evidenci práv zapsaných k její osobě v katastru
nemovitostí ze dne 8. 1. 2017, z nichž je zřejmé, že nevlastní žádné nemovitosti. Uvedla
také, že z listu vlastnictví č. X pro k. ú. X je zřejmé, že nemovitosti zde uvedené jsou doposud
zapsány jako vlastnictví shora uvedeného neexistujícího subjektu, britské společnosti G&C
Pacific Niue Ltd., pročež realizace zástavního práva nepřipadá v úvahu ani v teoretické rovině.
Dále z centrální evidence cenných papírů ze dne 10. 1. 2018 doložila, že nevlastní žádné cenné
papíry.
[3] Stěžovatelka poukázala také na to, že z centrální evidence exekucí vyplývá, že jsou proti
ní vedena tři exekuční řízení. Generální inhibitoria založená v těchto exekučních řízeních
stěžovatelce pod hrozbou trestněprávní sankcí zapovídají dispozice i s tím skrovným
majetkem, který vlastní. Z oznámení o výši vypláceného důchodu ze dne 19. 12. 2017
vyplývá, že z něj v důsledku shora uvedených exekucí pobírá toliko nezabavitelnou částku
ve výši 8.588 Kč, což stěžovatelce jen stěží postačí k obživě. Její příjmy z advokacie jsou doposud
mizivé, což jí podle jejího názoru rozhodně nelze klást za vinu. Stěžovatelka dále uvedla,
že to byla veřejná moc, potažmo Česká advokátní komora, kdo jí dlouhodobým odpíráním zápisu
do seznamu advokátů zamezil v advokátní činnosti.
[4] V četných doplněních svého návrhu, stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu obsáhle
dokládala svoji aktuální finanční situaci, přičemž soudu předložila mimo jiné: protokol o vyřazení
hmotného majetku HIM ke dni 31. 12. 2017, jímž dokládá, že pozbyla, respektive vyřadila
majetek v pořizovací ceně 112 250 000 Kč, daňová přiznání za zdaňovací období let 2012-2016,
jakož i doklady o platbě inkasa, nájemní smlouvu na užívaný byt a vyúčtování za telefon.
Upozornila rovněž na skutečnost, že proti usnesení zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 3 Afs 368/2017-91, jímž nebyl přiznán odkladný účinek její kasační stížnosti v související
věci, podala ústavní stížnost. Svůj návrh dále podpírá stížností k Evropské komisi na porušení
práva; v ní zpochybňuje souladnost postupů správních soudů při aplikaci přechodných
ustanovení v §264 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“),
ve vztahu k běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Mimoto se stěžovatelka odvolává
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2012, č. j. 2 Afs 69/2012-114, jímž tento
soud přiznal odkladný účinek její kasační stížnosti, a to za příznivější majetkové situace.
Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje nutností zachovat jednotu v rozhodování skutkově
obdobných případů. Současně tvrdí, že přiznáním odkladného účinku není ohrožen veřejný
zájem, neboť k předmětné daňové pohledávce vyplývající z napadených rozhodnutí žalovaného
bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem.
[5] Stěžovatelka také poukázala na několik usnesení obecných soudů různých stupňů,
které jí v soukromoprávních sporech přiznaly úplné osvobození od soudních poplatků. Nejnověji
dokládá usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 1. 2018, č. j. 32 C 112/2011-626,
jímž jí bylo přiznáno úplné osvobození od soudního poplatku za dovolání. Domnívá se, že tímto
usnesením byly autoritativně osvědčeny její majetkové poměry, a že je proto dán i dostatečný
důvod k osvobození od soudních poplatků za podání kasační stížnosti a za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[6] Závěrem se stěžovatelka Nejvyššího správního soudu táže, zda byly všechny tři
poslední kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 3 Afs 368/2017, sp. zn. 3 Afs 18/2018
a sp. zn. 3 Afs 26/2018 předloženy k rozhodnutí třetímu senátu v souladu s platným rozvrhem
práce.
[7] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že stěžovatelka
předestřela pouze své majetkové poměry, z nichž pro ni ovšem nelze dovodit skutečnou hrozbu
nepoměrně větší újmy, než jaká může vzniknout přiznáním odkladného účinku jiným osobám.
Nadto se podle něj může přiznání odkladného účinku dotknout důležitého veřejného zájmu,
za který lze považovat zájem státu a společnosti na řádném a včasném výběru vyměřených
daňových povinností. Žalovaný poukázal na to, že se v tomto případě jedná o dodatečně
vyměřenou daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2005, 2006 a 2007 v celkové výši
13 961 232 Kč. S ohledem na stáří těchto daňových pohledávek, i na skutečnosti, že soudní
řízení před Krajským soudem v Brně ve věci žaloby sp. zn. 29 Af 102/2012, bylo zahájeno dne
2. 12. 2012 a ukončeno nabytím právní moci rozsudku č. j. 29 Af 102/2012-282, dne 15. 1. 2018,
přičemž usnesením č. j. 29 Af 102/2012-188 ze dne 3. 1. 2013 byl odkladný účinek žalobě
přiznán, je třeba přihlédnout také k těmto skutečnostem, neboť lhůta pro vymáhání daňových
pohledávek je lhůtou prekluzivní a jistě smyslem a účelem daňového řízení, kdy doměrek
z daňové kontroly činí přes 13 mil. Kč, je taktéž alespoň jeho částečné vymožení v rámci daňové
exekuce. Stěžovatelka přitom uvádí, že hodnota jejího majetku se snížila na pouhých 50 000 Kč
a výše jejich pohledávek na pouhých 2 999 934,90 Kč. V souvislosti s přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti by tak byla ohrožena zřejmě pouze částečná inkasovatelnost doměřené
daňové povinnosti stěžovatelky, čímž by ale došlo k porušení jednoho ze základních cílů správy
daní, jak je stanoven v §1 odst. 2 daňového řádu. K omezení výkonu advokátní praxe dále
žalovaný poukázal na skutečnost, že v mezidobí vykonávala stěžovatelka poradenskou
a konzultační činnost na základě živnostenského oprávnění, z níž měla zdanitelné příjmy
a v současné době disponuje také živnostenským oprávněním na výrobu, obchod a služby
neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Závěrem žalovaný odkázal
na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 3 Afs 368/2017-91, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, opírající se o stejné důvody.
[8] Úvodem Nejvyšší správní soud konstatuje, že všechny jí podané kasační stížnosti (vedené
pod sp. zn. 3 Afs 368/2017, sp. zn. 3 Afs 18/2018 a sp. zn. 3 Afs 26/2018) napadly
třetímu senátu a budou jím projednány v souladu s platným rozvrhem práce, vydaným dle
§41 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Jiný postup rozdělení věcí,
které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, zákon ostatně ani nepřipouští. Rozvrh práce
Nejvyššího správního soudu pro roky 2017 a 2018, je dostupný na www.nssoud.cz.
[9] Pokud jde o samotný návrh na přiznání odkladného účinku, podle §73 odst. 2 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) může soud přiznat žalobě odkladný účinek, „jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem“.
Ve smyslu §107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační
stížnosti.
[10] Při posouzení uvedených podmínek se Nejvyšší správní soud, stejně jako ve věci
sp. zn. 3 Afs 368/2017, primárně zaměřil na zkoumání, zda stěžovatelka uvádí skutečnosti,
které by nasvědčovaly možnosti vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelky oproti jiným osobám.
Tyto skutečnosti jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy
má stěžovatel, jenž musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní
následky napadeného rozsudku, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje, a uvést její intenzitu.
Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu, že negativní
následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu obává,
by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze
hypotetická a bagatelní. Charakter odkladného účinku pak spočívá v jeho mimořádnosti,
neboť přiznání odkladného účinku má místo jen tam, kde jeho nezbytnost převáží nad obecným
požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů, opírajících se o pravomocná rozhodnutí
orgánů veřejné moci.
[11] Nejvyšší správní soud připomíná, že majetkové poměry uváděné stěžovatelkou hodnotil
již vícekrát. V usnesení ze dne 31. 1. 2018, č. j. 3 Afs 368/2017-91, nevyhověl návrhu
stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který opřela o identické důvody
jako nynější žádost. Poukázal přitom na skutečnost, že stěžovatelka dostatečně nevysvětlila,
jak konkrétně naložila s majetkem, který vykazovala v roce 2013 a jak je možné, že z tohoto
výnosu dosud neumořila své závazky; dospěl tak k závěru, že stěžovatelka dostatečně neosvětlila
svou majetkovou situaci a tím nepředestřela taková konkrétní tvrzení a důkazy, ze kterých by byla
zřejmá jí hrozící újma následkem vykonání napadených rozhodnutí. Tento závěr následoval zdejší
soud i ve svém pozdějším rozhodnutí, vydaném v nyní pojednávané věci, jímž zamítl
návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků (usnesení ze dne 27. 2. 2018,
č. j. 3 Afs 18/2018-74).
[12] Oproti dřívějšímu návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatelka Nejvyššímu
správnímu soudu nově předložila podklady, kterými v souhrnu dokládá, že nedisponuje žádným
majetkem větší hodnoty, má životní náklady v takové výši, aby je průběžně sotva pokryla
z dosahovaných příjmů – zejména z jejího důchodu i z důchodu jejího manžela. Uvedenými
podklady tak stěžovatelka podle názoru Nejvyššího správního soudu ozřejmila možnou újmu
jako faktickou nemožnost okamžité úhrady požadované daňové povinnosti následkem špatné
majetkové situace. V tom se situace liší od předchozího posuzování návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v řízení vedeném pod sp. zn. 3 Afs 368/2017,
v němž stěžovatelka podle názoru zdejšího soudu svou majetkovou situaci dostatečně
neozřejmila, a vůbec tak nebylo zřejmé, proč by výkon žalovaných rozhodnutí pro ni měl
znamenat vážnou újmu.
[13] Ani při zhodnocení aktuální situace však není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé,
jak konkrétně by se doměřená daňová povinnost měla negativně projevit na stěžovatelčině
majetkové a finanční situaci. Je sice zřejmé, že napadená rozhodnutí žalovaného jsou exekučními
tituly, na jejichž základě by mohlo být přistoupeno k jejich výkonu, z ničeho však nevyplývá,
že by správce daně k daňové exekuci, sledující vymožení předmětných daňových pohledávek,
přistoupil. I pokud by se tak stalo, pak podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelce
poskytuje primárně ochranu daňový řád. Je-li totiž předmětem nyní vedeného soudního
přezkumu posouzení zákonnosti těchto exekučních titulů, jde o případ, na který pamatuje
ustanovení §181 odst. 1 daňového řádu, podle kterého správce daně může „daňovou exekuci
na návrh dlužníka nebo z moci úřední částečně nebo zcela odložit, zejména šetří-li se skutečnosti rozhodné
pro zastavení daňové exekuce, vyloučení předmětu exekuce ze soupisu věcí nebo podmínky pro posečkání úhrady
nedoplatku“. Je přitom zřejmé, že pokud by byly platební výměry (jako exekuční tituly) v důsledku
soudního přezkumu zrušeny, pozbylo by případné vedení daňové exekuce svůj předmět. Podle
§181 odst. 2 písm. b) daňového řádu pak správce daně na „návrh příjemce exekučního příkazu
nebo z moci úřední daňovou exekuci zcela nebo zčásti zastaví, pokud odpadl důvod, pro který byla daňová
exekuce nařízena.“
[14] Na základě uvedeného – a s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka detailně
prokazuje, že nedisponuje majetkem vyšší hodnoty – tedy Nejvyšší správní soud neshledal,
že by stěžovatelce měla hrozit vážná újma v podobě nutnosti okamžité úhrady daňové
povinnosti. Lze tedy shrnout, že ani v ýše vyměřené daňové povinnosti ve stěžovatelčině
věci bez dalšího neznamená vznik újmy ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením
§107 s. ř. s.
[15] Žádný důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal Nejvyšší správní
soud ani v zahájení řízení o stížnosti pro porušení práva Evropské unie, v níž stěžovatelka napadá
postup správních soudů při aplikaci přechodných ustanovení v §264 odst. 4 daňového řádu
na běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Souvislost tohoto procesního postupu stěžovatelky
s výše rozebranou hrozbou majetkové újmy stěžovatelky není zřejmá.
[16] Odvolává-li se stěžovatelka na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2012,
č. j. 2 Afs 69/2012-114, je třeba podotknout, že od vydání tohoto usnesení uplynula doba více
než pěti let, během které se situace stěžovatelky změnila. Tomuto závěru ostatně přisvědčil též
Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 483/18, jímž odmítl ústavní stížnost
stěžovatelky proti shora citovanému usnesení č. j. 3 Afs 368/2017-91. Ústavní soud zde mimo
jiné uvedl, že stěžovatelka „přehlíží, že v obou výše citovaných usneseních [usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 15. 10. 2012, č. j. 29 Af 86/2012-124, a usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 12. 2012, č. j. 2 Afs 69/2012-114] bylo akcentováno, že stěžovatelka nemohla vykonávat
advokacii pro vyškrtnutí ze seznamu advokátů a navíc byla v pracovní neschopnosti. Tyto okolnosti však podle
přezkoumávaného usnesení Nejvyššího správního soudu nyní již pominuly a s touto změnou se stěžovatelka
v ústavní stížnosti dostatečně nevyrovnává “ . Argumentace stěžovatelky, mířící na sjednocování
judikaturní praxe ve skutkově obdobných případech, proto neobstojí již jen z toho důvodu,
že skutkové okolnosti v případě stěžovatelky doznaly pro posouzení nyní projednávané věci
podstatných změn.
[17] Nejvyšší správní soud rovněž poznamenává, že na jeho závěrech nemohlo nic změnit
ani doložení usnesení jiných soudů, které stěžovatelku osvobodily od soudních poplatků. Jednalo
se o řízení civilní, v nichž se výše soudních poplatků odvíjí od předmětu sporu (srov. §6 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Tyto soudy pak hodnotily majetkovou situaci ryze
pro účely posouzení, zda je stěžovatelka schopna uhradit soudní poplatky. Jedná se přitom
o řízení, v nichž hodnota soudního poplatku může dosáhnout vyšších částek. Finanční situace
je proto pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků stěžejní. Pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti byla majetková situace pouze jedním z aspektů, na jehož hodnocení
se zdejší soud zaměřil; rozhodující zde nadále zůstává skutečnost, zda stěžovatelce hrozí
relevantní újma ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Nebezpečí vzniku této újmy v případě nepřiznání
odkladného účinku však Nejvyšší správní soud ze shora vyložených důvodů u stěžovatelky
neshledal.
[18] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neshledal důvod přiznat kasační stížnosti
stěžovatelky odkladný účinek. Z důvodů výše vyložených proto podle §107 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tím Nejvyšší správní
soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu