ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.46.2017:40
sp. zn. 3 As 46/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové, v právní věci žalobce: R. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, sídlem Zlín, Tř. Tomáše Bati 21, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 30 A 31/2016 – 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 30 A 31/2016 – 35, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Zlína, odboru občansko-správních agend (dále jen
„správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 4. 2015, č. j. MMZL 022292/2015, byla žalobci uložena
pokuta ve výši 1500 Kč, za spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“). Žalobce podal proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 12. 2015,
č. j. KUZL-45423/2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.
Žalobce následně podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který jí rozsudkem ze dne
19. 1. 2017, č. j. 30 A 31/2016 – 35 (dále jen „napadený rozsudek“), vyhověl, rozhodnutí
žalovaného i správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Žalobce v podané žalobě rozporoval postup správního orgánu, který měl zahájit řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky pro zjištění pachatele
přestupku. Dále napadal způsob vymezení skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí
a nedostatečnost prokázání skutečnosti, že řidič vozidla neměl zakoupený parkovací lístek.
Konečně žalobce namítl prekluzi předmětného správního deliktu. Zdůraznil, že v rozhodnou
dobu silniční zákon neobsahoval lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla
podle §125f citovaného zákona. Správní delikt však musí vykazovat znaky přestupky, přičemž
po uplynutí jednoleté lhůty je podle žalobce jediným znakem přestupku jeho neprojednatelnost.
Odmítl přitom názor správního orgánu I. stupně o analogickém využití §125e odst. 3 silničního
zákona, který hovoří o právnických a podnikajících fyzických osobách, a nelze jej proto vztahovat
na nepodnikající fyzické osoby.
[3] Krajský soud přistoupil nejprve k řešení poslední z námitek, neboť v případě prekluze
odpovědnosti žalobce za spáchání správního deliktu by bylo posuzování zbylých námitek
nadbytečné. Uvedl, že rozebírané ustanovení §125f bylo do silničního zákona včleněno
s účinností od 19. 1. 2013, avšak příslušná novela (zákon č. 297/2011 Sb.) neobsahovala žádnou
úpravu prekluzivní lhůty tohoto správního deliktu. Silniční zákon obsahoval prekluzivní lhůtu
pouze u správních deliktů právnických osob v §125e odst. 3 a to subjektivní (2 roky) a objektivní
(4 roky). Na citované ustanovení navazoval §125e odst. 5 téhož zákona, který zmíněné lhůty
vztahoval i na správní delikty fyzických osob, k nimž došlo při jejich podnikání nebo v přímé
souvislosti s ním a na správní delikty fyzických osob podle §125d téhož zákona. Změnu
přinesla až novela provedená zákonem č. 230/2014 Sb., která s účinností od 7. 11. 2014 výslovně
zavedla prekluzivní lhůtu u deliktů podle §125f i pro nepodnikající fyzické osoby,
když odkaz na „§125d “, obsažený v §125e odst. 5, in fine silničního zákona, nahradila odkazem
na „§125f “. V souvislosti s tímto legislativním vývojem krajský soud konstatoval, že ke spáchání
přestupku nezjištěného řidiče, na nějž je správní delikt žalobce navázán, došlo dne 10. 7. 2013,
tedy před datem účinnosti shora uvedené novely.
[4] Při hodnocení klíčové žalobní námitky vyšel krajský soud mj. ze závěrů rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43. V souladu
s ním konstatoval, že je nepřípustné, aby pro správní delikt podle §125f silničního zákona
neexistovala žádná prekluzivní lhůta. Jestliže tedy zákonodárce v rozhodnou dobu žádnou
výslovně nestanovil, nelze situaci označit jinak, než jako jeho opomenutí. To potvrzuje
i důvodová zpráva k novelizačnímu zákonu č. 230/2014 Sb., která u změny odkazu
v §125e odst. 5, in fine silničního zákona (z „§125d “ na „§125f “) uvádí, že šlo „o nezbytnou
legislativně technickou úpravu“. Za této situace bylo podle krajského soudu nutné vyplnit existující
mezeru v právu pomocí analogie.
[5] Krajský soud následně posoudil varianty analogie legis, v podobě využití ustanovení
silničního zákona, upravujícího prekluzivní lhůtu právnických osob a fyzických osob
podnikajících (tj. 2 roky, respektive 4 roky), a analogie iuris se zákonem č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), který v ustanovení
§20 odst. 1 upravoval lhůtu jednoletou. V souladu s odkazovaným rozsudkem Krajského soudu
v Hradci Králové č. j. 30 A 80/2015 – 43, dospěl soud k upřednostnění analogie s přestupkovým
zákonem. Zdůraznil, že v oblasti správního trestání je využití analogie možné, je-li ve prospěch
pachatele. Toto kritérium splňují obě nastíněné možnosti, avšak při zohlednění zásady in dubio
pro mitius je třeba volit řešení pro pachatele nejpříznivější, kterým je kratší lhůta obsažená
v přestupkovém zákoně. Pro jeho upřednostnění hovoří podle krajského soudu též provázanost
správního deliktu podle §125f silničního zákona s přestupkem nezjištěného řidiče, jak ji naznačil
ve svém rozsudku č. j. 30 A 80/2015 – 43, Krajský soud v Hradci Králové. Důvod spočívá
v tom, že jedním z definičních znaků správního deliktu provozovatele vozidla je, že porušení
povinnosti řidiče vykazuje znaky přestupku dle silničního zákona, pročež je prakticky shodná též
společenská nebezpečnost přestupku a správního deliktu; blízké jsou si i druhy a výše sankcí.
Krajský soud proto zhodnotil, že správní delikt podle §125f silničního zákona má blíže
k přestupkům než ostatním správním deliktům právnických a podnikajících fyzických osob.
[6] V souhrnu uvedeného dospěl krajský soud k závěru o analogickém uplatnění jednoleté
prekluzivní lhůty podle §20 odst. 1 přestupkového zákona. K přestupku nezjištěného řidiče
přitom v projednávaném případě došlo dne 10. 7. 2013 a prekluzivní lhůta tedy uplynula dne
10. 7. 2014. Pokud za této situace správní orgán I. stupně pokračoval v řízení a dne 20. 4. 2015
vydal své rozhodnutí, které žalovaný následně aproboval, potom oba správní orgány podstatně
porušily ustanovení o správním řízení, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Závěrem krajský soud zdůraznil, že v situaci, kdy v projednávaném případě již došlo k uplynutí
jednoleté prekluzivní lhůty před vstupem rozebírané novely v účinnost (7. 11. 2014), nelze
uvažovat ani o možném prodloužení běžící prekluzivní lhůty v důsledku přijetí nové právní
úpravy. Jednalo by se totiž o případ obecně nepřípustné pravé retroaktivity, neboť by šlo
o obnovení již jednou uplynulé lhůty. Krajský soud proto zrušil správní rozhodnutí I. i II. stupně,
přičemž vzhledem k důvodnosti námitky prekluze odpovědnosti žalobce se již nezabýval dalšími
námitkami, neboť jejich posouzení by nemělo pro věc žádný význam.
[7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ztotožnil
se s názorem krajského soudu, že v rozhodné době musela platit „nějaká “ prekluzivní
lhůta, stejně jako s nutností řešit vzniklou mezeru pomocí analogie. Odmítl však využití
§20 přestupkového zákona s tím, že je na místě využít analogii se samotným silničním zákonem.
Zdůraznil, že uplatnění analogie iuris je ve veřejném právu značně nežádoucí, zatímco analogie legis
ve prospěch účastníka řízení je možná. V jejím případě jde o využití ustanovení svou povahou
a účelem nejbližšího, kterým není §20 odst. 1 přestupkového zákona, ale §125e odst. 3 silničního
zákona. Takový postup podle stěžovatele podporuje jak judikatura Nejvyššího správního
soudu, tak část odborné veřejnosti, přičemž od svého původního názoru o uplatnění
§20 odst. 1 přestupkového zákona ustoupilo také Ministerstvo dopravy, na jejíž metodiku
se krajský soud v napadeném rozsudku okrajově odkázal. Ve své metodice k objektivní
odpovědnosti provozovatele vozidla ze dne 8. 2. 2017 se již ministerstvo přiklonilo k analogické
aplikaci §125e odst. 3 silničního zákona.
[8] V souvislosti s odkazem na §125d silničního zákona, jak byl v rozhodné době obsažen
v §125e odst. 5, in fine téhož zákona, stěžovatel podotkl, že §125d zahrnoval úpravu správních
deliktů právnických a podnikajících fyzických osob a odkaz na něj byl proto chybný a zmatečný.
Ustanovení §125e odst. 3 silničního zákona bylo podle stěžovatele při absenci výslovné úpravy
prekluzivní lhůty u nepodnikajících fyzických osob svou povahou a účelem „nejpodobnějším“
ustanovením, přičemž jeho aplikace nebyla na újmu žalobci ani veřejnému zájmu.
[9] Stěžovatel rovněž odmítl argumentaci krajského soudu o blízkosti rozebíraného
správního deliktu přestupkům z důvodu jeho návaznosti na přestupek řidiče vozidla. Zdůraznil,
že §20 odst. 1 přestupkového zákona upravoval v rozhodnou dobu prekluzivní lhůtu
u přestupku, coby zaviněného jednání. Nemůže proto jít o nejpodobnější úpravu vůči chybějící
úpravě zániku odpovědnosti nepodnikajících fyzických osob za delikt, který stojí
na objektivní odpovědnosti (tak jako správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických
osob podle silničního zákona). Ustanovení §125f odst. 1 citovaného zákona, ve spojení
s §10 odst. 3 silničního zákona, potom dopadá na všechny provozovatele vozidla bez ohledu
na to, o jaké osoby jde. Všechny provozovatele vozidla tíží stejná povinnost, hrozí jim totožný
postih za stejný správní delikt a není proto dán žádný rozumný důvod pro rozlišování
odpovědnosti v závislosti na tom, zda je provozovatel fyzickou osobou, která podniká či nikoli.
Takový postup by byl naopak v rozporu se zásadou legitimního očekávání a rovnosti účastníků
řízení.
[10] Názor krajského soudu je podle stěžovatele taktéž v rozporu se samotnou koncepcí
úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, když z §125f odst. 4 silničního zákona vyplývá
jeho subsidiarita vůči odpovědnosti za přestupek. Při nutnosti primárně zjišťovat pachatele
přestupku, kdy teprve poté se může správní orgán zaměřit na provozovatele vozidla, by bylo
nelogické, aby pro zánik odpovědnosti provozovatele vozidla byla stanovena stejná lhůta jako
pro odpovědnost přestupce. Konečně platí, že je-li zahájeno řízení s provozovatelem vozidla,
nelze již vést řízení o přestupku. Není proto možné souhlasit s tím, že by rozebíraný správní
delikt nebyl podobný ostatním správním deliktům proto, že je úzce navázán na přestupek. Mezi
řízením o přestupku řidiče a o správním deliktu provozovatele vozidla je podle stěžovatele
nezbytné důsledně rozlišovat.
[11] Stěžovatel uzavřel, že vzhledem k dvouleté, respektive čtyřleté lhůtě ve smyslu
§125e odst. 3 silničního zákona k prekluzi odpovědnosti žalobce nedošlo. Navrhl proto zrušit
napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Přípisem ze dne 7. 8. 2017 stěžovatel zdejší soud informoval, že jím v kasační stížnosti
prezentovaný právní názor podpořila též poslední judikatura zdejšího soudu, jmenovitě rozsudek
ze dne 3. 8. 2017, č. j. 9 As 346/2016 – 56.
[13] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Mezi stranami není sporné, že silniční zákon v rozhodné době neobsahoval úpravu
prekluzivní lhůty v případě odpovědnosti nepodnikajících fyzických osob za správní delikt
provozovatele vozidla podle §125f citovaného zákona. Rozhodnou otázku představuje
to, zda mezera v právu měla být překlenuta pomocí analogie iuris, za využití §20 odst. 1
přestupkového zákona, nebo analogie legis, ve smyslu užití §125e odst. 3 silničního zákona.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že se k této otázce ve své judikatuře
již opakovaně vyslovil. Vedle stěžovatelem odkazovaného rozsudku č. j. 9 As 346/2016 – 56,
tak učinil například v rozsudcích ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 As 308/2016 – 20, nebo ze dne
2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016 – 28 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Není přitom bez významu, že všichni žalobci byli v uvedených věcech v řízení o žalobě
zastoupeni stejným zástupcem jako stěžovatel v nyní projednávané věci, čemuž odpovídá
i shodnost uplatněné právní argumentace. Vzhledem k tomu lze závěry zdejšího soudu učiněné
v odkazovaných případech plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť Nejvyšší správní
soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo vhodné se od svého dosavadního právního
názoru odchýlit.
[17] Nejvyšší správní soud nepopírá, že právní úprava lhůty pro zánik odpovědnosti
za spáchání předmětného správního deliktu byla před novelou silničního zákona provedenou
zákonem č. 230/2014 Sb. (dále jen „novela“) značně nejasná a působila nejednotnost
v rozhodování správních orgánů i soudů. Ustanovení §125e odst. 5 silničního zákona v této době
stanovilo, že „[n]a odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti
s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost
fyzické osoby za správní delikt podle §125d “. Věta za středníkem tedy upravovala zánik odpovědnosti
nepodnikající fyzické osoby za správní delikty podle §125d, kterých se ale mohly dopustit kromě
právnických osob jen podnikající fyzické osoby, o čemž svědčí již nadpis citovaného
ustanovení („Správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob “). Text §125e odst. 5 silničního
zákona proto zmínkou o §125d vytvářel v souvislosti s nepodnikajícími fyzickými osobami
mylný dojem, že i taková osoba se může dopustit deliktu podle §125d téhož zákona. Takový
výklad je však nepřijatelný, neboť odporuje jak nadpisu, tak především samotnému obsahu
§125d citovaného zákona.
[18] Zmiňovanou novelou silničního zákona potom zákonodárce v ustanovení §125e odst. 5,
in fine změnil původní odkaz z „§125d “ na „ §125f “. Daný krok v důvodové zprávě
k novelizačnímu zákonu označil za „legislativně technickou úpravu“. Je tedy zřejmé, že zákonodárce
předmětnou novelizací nezamýšlel měnit stávající podmínky odpovědnosti za spáchání správních
deliktů; zdejší soud na ni nahlíží jako na nápravu zjevné chyby v textu zákona, protože odkaz
v §125e odst. 5 měl od počátku evidentně mířit právě na §125f silničního zákona. Toto
ustanovení totiž upravuje právě delikty právnických a fyzických osob bez rozlišení toho,
zda podnikají, nebo ne. Nejde přitom o běžnou konstrukci. V úpravě účinné před vstupem
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon
o odpovědnosti za přestupky“) v účinnost, se obvykle jednání porušující normy správního práva
dělilo na přestupky (které páchaly nepodnikající fyzické osoby) a správní delikty (které páchaly
právnické osoby a fyzické osoby podnikající); k odpovědnosti za přestupek bylo třeba zavinění
(oproti objektivní odpovědnosti za správní delikty) a postihy za přestupky bývaly nižší. V případě
§125f silničního zákona ale zákonodárce záměrně sloučil právnické i fyzické osoby do jedné
kategorie; vychází se tu z předpokladu, že už samotný fakt provozování vozidla přináší značnou
míru odpovědnosti za vozidlo a jeho osud, přičemž tato odpovědnost tíží provozovatele stejnou
měrou bez ohledu na to, zda je osobou právnickou či fyzickou, podnikatele či nepodnikatele.
Značná míra odpovědnosti je potom vyvážena tím, že je plně v rukou provozovatele,
komu své vozidlo svěří. Není proto důvod v tomto ohledu jakkoli zmírňovat tuto odpovědnost
právě u fyzických osoby nepodnikajících, tím spíše, že pokuty za správní delikt podle
§125f silničního zákona vycházely, a nadále vycházejí, z výše pokut za přestupky spočívající
v obdobném jednání a jsou relativně nízké.
[19] Lze tedy konstatovat, že smyslem části poslední věty za středníkem
v §125e odst. 5 silničního zákona je (a vždy bylo) vztáhnout pravidla o odpovědnosti
právnických osob i na fyzické osoby nepodnikající, dopustily-li správního deliktu podle silničního
zákona. Jediným ustanovením v celém silničním zákoně, které upravuje právě takový typ
protiprávního jednání nepodnikajících fyzických osob, byl a je §125f. Pokud tedy §125e odst. 5,
in fine silničního zákona ve znění před novelou nelogicky odkazoval na §125d, šlo o zjevnou
chybu a ve skutečnosti měl odkaz mířit k §125f.
[20] Podle §125f odst. 1 silničního zákona „se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu
tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“.
Z ustanovení §125f odst. 4 silničního zákona potom vyplývá subsidiarita odpovědnosti
za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek. To znamená, že správní
orgán nejprve musí zjišťovat pachatele přestupku a až následně je oprávněn zaměřit se na postih
provozovatele vozidla za správní delikt. Je proto důvodná námitka stěžovatele, spočívající
v tvrzení, že by b ylo proti koncepci a smyslu právní úpravy správního deliktu provozovatele
vozidla, pokud by odpovědnost za něj zanikala pro nepodnikající fyzickou osobu ve stejné
lhůtě jako odpovědnost za související přestupek řidiče vozidla. Obě takto pojímané lhůty
by se totiž překrývaly, což by ve své podstatě po provedení přestupkového řízení vedlo k zásadní
neprojednatelnosti správní deliktu provozovatele vozidla (nepodnikající fyzické osoby),
a to na rozdíl od delší lhůty, kterou by správní orgán měl v případě právnických a podnikajících
fyzických osob. Taková situace však nepochybně nebyla úmyslem zákonodárce.
[21] Lze proto shrnout, že původní odkaz obsažený v §125e odst. 5 silničního zákona
na ustanovení §125d již na první pohled postrádal smysl a lze logicky dovodit, že zákonodárce
chtěl ve skutečnosti odkázat na §125f. Krom toho, což považuje zdejší soud za stěžejní, je třeba
dát stěžovateli za pravdu i v tom, že není ani z věcných důvodů namístě, aby pachateli tohoto
speciálního správního deliktu (byť je jím fyzická osoba nepodnikající) svědčila kratší lhůta
pro zánik odpovědnosti ve smyslu §20 odst. 1 přestupkového zákona. Popíralo by to totiž
samotnou konstrukci tohoto typu deliktu a jeho subsidiární povahu. Proto se v této věci neměla
užít analogie ve vztahu k §20 odst. 1 přestupkového zákona, jak nesprávně dovodil krajský soud,
nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle silničního zákona.
Nejvyšší správní soud přitom dodává, že použití lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty
právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté subjektivní, respektive čtyřleté
objektivní) není v neprospěch žalobce, protože jinak by (pro konstatovanou neaplikovatelnost
§20 přestupkového zákona) jeho odpovědnost nebyla časově ohraničena vůbec, což je zcela
nepřijatelné. S ohledem na výše uvedený proces, při němž je třeba nejprve zjišťovat pachatele
přestupku, je tato lhůta i přiměřená. Pro úplnost lze odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne
21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, podle něhož platí, že „otázka procesních předpokladů trestní
stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech
do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava
ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné
a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat
(totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy
stíhat “.
[22] Krajský soud v napadeném rozsudku rovněž hovoří o provázanosti správního deliktu
podle §125f silničního zákona se samotným přestupkem nezjištěného řidiče. Odkazuje přitom
na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 80/2015 – 43, který uvádí, že jedním
z definičních znaků správního deliktu provozovatele vozidla je, že porušení povinnosti řidiče
vykazuje znaky přestupku podle silničního zákona, pročež je společenská nebezpečnost
přestupku a správního deliktu prakticky shodná a blízké jsou si i druhy a výše sankcí. Zde je však
třeba připomenout, že provozovatelem vozidla může být jak fyzická osoba nepodnikající,
tak osoba právnická či fyzická osoba podnikající. Všechny osoby v tomto směru tíží stejná
povinnost; poruší-li ji, hrozí jim postih za stejný správní delikt (§125f odst. 1) a pokuta
podle stejného ustanovení (§125f odst. 3). Není tedy důvodu, aby otázka zániku odpovědnosti
za tento správní delikt byla pro různé druhy osob řešena rozdílně. Jak naznačil i stěžovatel, takový
přístup by vedl k neodůvodněnému rozlišování mezi těmito skupinami osob při spáchání
totožného správního deliktu. I proto bylo v dané věci namístě použít analogii s ustanovením
§125e silničního zákona, jak namítá stěžovatel. Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu,
kdy k spáchání přestupku, na který je navázán správní delikt provozovatele vozidla, došlo dne
10. 7. 2013, přičemž správní řízení bylo zahájeno dne 18. 6. 2014 (viz správní spis), je zřejmě,
že k uplynutí prekluzivních lhůt podle §125e odst. 3 silničního zákona v projednávaném případě
nedošlo.
[23] Nejvyšší správní soud konečně nepřehlédl, že po vydání napadeného rozsudku nabyl
ke dni 1. 7. 2017 účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky a s ním související zákon
č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti
za přestupky. Druhý z uvedených zákonů měl přitom zásadní dopad i na ustanovení
§125e a §125f silničního zákona, kdy v případě §125e vypustil (mj.) též ustanovení týkající
se lhůt pro zánik odpovědnosti pachatele, a §125f modifikoval v tom směru, že již nehovoří
o „právnické nebo fyzické osobě “ a „ správním deliktu“, ale o „ provozovateli vozidla“ a „ přestupku“.
Skutková podstata (nyní) přestupku provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování
objektivní odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby a konečně rovněž i výše možné
sankce. Zákon o odpovědnosti za přestupky potom v přechodných ustanoveních, in concreto
§112 odst. 2, uvádí, že „[u]stanovení dosavadních zákonů o […] lhůtách pro zánik odpovědnosti
za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost
za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty
první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“
Vzhledem k tomuto ustanovení a skutečnosti, že nová úprava není pro žalobce příznivější,
se tak výše uvedené závěry uplatní vůči jednání žalobce i po vstupu zákona o odpovědnosti
za přestupky a souvisejících zákonů v účinnost.
[24] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační argumentaci stěžovatele
důvodnou a napadený rozsudek proto zrušil, spolu s vrácením věci krajskému soudu k dalšímu
řízení (§110 odst. 1, věta první s. ř. s.). V něm krajský soud bude vycházet z toho, že k prekluzi
odpovědnosti stěžovatele za spáchání předmětného správního deliktu (nyní přestupku) dosud
nedošlo; přistoupí proto k vypořádání zbylých žalobních bodů, kterými neměl v kontextu jím
učiněného závěru důvod se dosud zaobírat. Tento právní názor je pro krajský soud závazný
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[25] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu