ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.186.2017:30
sp. zn. 3 Azs 186/2017 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. Y., zastoupen
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. 1 Az 41/2016 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
13. 6. 2017, č. j. 1 Az 41/2016 – 28, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 6. 2016, čj. OAM-393/ZA-ZA11-ZA08-2016. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posouzení věci vycházel Městský soud v Praze z následujícího skutkového stavu:
Žalobce je ukrajinské státní příslušnosti, bez náboženského vyznání a v současnosti také bez
politického přesvědčení. V zemi původu žil až do svého odjezdu v obci R. na Zakarpatské
Ukrajině. Jako důvod svého odjezdu z Ukrajiny žalobce uvedl pronásledování ze strany policie.
Dvakrát jej zadržela, přičemž jej měla i násilím nutit k přiznání, že při demonstraci na Majdanu,
konané dne 18. 2. 2014, házel dýmovnice, které způsobily smrt jeho známého. Žalobce
však doznání nepodepsal. K demonstraci uvedl, že se jí zúčastnil za finanční odměnu
450 hřiven, kterou mu nabídl jeho zaměstnavatel. Dodal, že policie po něm na Ukrajině stále
pátrá, což ví od svých rodičů. Z Ukrajiny utekl ke svému strýci do Maďarska a poté chtěl
pokračovat do Německa, avšak byl zadržen při průjezdu Českou republikou. V zemi původu měl
rovněž čelit výhružkám ze strany přátel muže usmrceného na Majdanu.
[3] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud, s odkazem
na judikaturu zdejšího soudu, k závěru, že u žalobce nejsou dány důvody pro udělení
mezinárodní ochrany. Napadené rozhodnutí žalovaného proto vyhodnotil jako zákonné.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že se městský soud nevypořádal
s žalobními body a pouze převzal argumentaci žalovaného, přičemž „víceméně bez dalšího jeho postup
a rozhodnutí aproboval “. Žalovaný měl podle stěžovatele nedostatečně zjistit skutečný stav věci,
městský soud však jeho nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí potvrdil, čímž zatížil těmito
vadami i napadený rozsudek. Stěžovatel městskému soudu dále vytkl nesprávné vyhodnocení
žalobních námitek směřujících do nepřiznání azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Doplnil, že se městský soud rovněž „odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, když v rozporu s aktuální judikaturou zdejšího soudu“ aproboval postup žalovaného,
který se podle názoru stěžovatele prakticky nezabýval otázkou udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu.
[5] V otázce přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. stěžovatel pouze velmi
obecně uvedl, že „ kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele“. Jejím závěrem
navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zásadně zopakoval své závěry z napadeného
rozhodnutí, přičemž zdůraznil rovněž závěry městského soudu aprobující jeho postup. Kasační
stížnost navrhl jako nedůvodnou zamítnout.
[7] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. platí, že pokud kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany svým významem výrazně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší
správní soud pro nepřijatelnost.
[8] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[9] V projednávané věci Nejvyšší správní soud nenalezl žádnou otázku, k níž by považoval
za nutné se vyjádřit v zájmu sjednocování judikatury; stěžovatel ostatně takovou ani sám
nedefinoval. Jím tvrzený „odklon od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu“, deklarovaný
ve vztahu k posouzení možnosti přiznání doplňkové ochrany z důvodu podle §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu, však nad tato zcela obecná konstatování nijak blíže nespecifikoval, a není
tak ve zvolené formulaci způsobilý založit přijatelnost kasační stížnosti. Signifikantní míra
obecnosti je přitom vlastní celé kasační stížnosti, jak příznačně dokládá i její pasáž věnovaná
výslovně otázce přijatelnosti, kde stěžovatel toliko uvedl, že kasační stížnost přesahuje jeho
vlastní zájmy, opět bez jakéhokoliv upřesnění.
[10] Nejvyšší správní soud současně nepřehlédl, že stěžovatel při převzetí žalobních bodů
do své kasační stížnosti de facto doslovně zopakoval jejich zdůvodnění, tj. svou žalobní
argumentaci, kterou v zásadě pouze doplnil konstatováním, že pokud městský soud závěry
žalovaného aproboval, potom zatížil svůj rozsudek (rovněž) nezákonností a nepřezkoumatelností.
Nad rámec již uvedených obecných formulací přitom nijak nespecifikoval, v čem konkrétně měly
nedostatky spočívat, a již jen proto nelze dospět k závěru, že by se uvedený soud mohl při svém
rozhodování případně dopustit zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele, a bylo způsobilé založit přijatelnost kasační stížnosti, ve smyslu závěrů
plynoucích z výše citovaného rozsudku zdejšího soudu č. j. 1 Azs 13/2006 – 39.
[11] V této souvislosti je vhodné poznamenat, že argument „zásadního pochybení “
by nad to mohl obstát jen v krajních případech, pokud by v průběhu řízení o žalobě došlo
k hrubým vadám, které by svojí povahou byly proti samotným základním zásadám přezkumného
soudního řízení, případně pokud by rozhodnutí soudu vykazovalo tak extrémně závažné
nedostatky, že by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat je bez povšimnutí.
Takovými vadami však napadený rozsudek, ani řízení, které mu předcházelo, zjevně netrpí.
Úvahy městského soudu jsou jasné a srozumitelné. Závěry žalovaného potom městský soud
nejen aproboval, ale v přijatelných mezích i rozvedl, přičemž v místech, kde jeho závěry
korigoval, zřetelně vysvětlil, z jakých důvodů rozhodnutí žalovaného přes daný nedostatek
(nepřesnost) obstojí. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry soudu, při absenci dostatečně
konkrétní plausibilní argumentace, není způsobilý založit přijatelnost kasační stížnosti.
[12] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[13] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 16. května 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu