ECLI:CZ:NSS:2018:4.ADS.111.2018:46
sp. zn. 4 Ads 111/2018 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. M. B., zast. Mgr. Alenou
Podhornou, advokátkou, se sídlem T. G. Masaryka 120/16, Moravská Třebová, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2017, č. j. MPSV-2017/170375-919, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze
dne 15. 3. 2018, č. j. 52 Ad 14/2017 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Aleně Podhorné, advokátce, se sídlem
T. G. Masaryka 120/16, Moravská Třebová, se p ři zn áv á odměna a náhrada
hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti v částce celkem
2.600 Kč, která jí bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Pardubicích (dále též „úřad práce“) ze dne 14. 7. 2017,
č. j. 18198/2017/MTR, kterým byl žalobci ode dne 1. 7. 2017 snížen příspěvek na živobytí
z 3.410 Kč na 2.926 Kč měsíčně s odůvodněním, že aktivitu a činnost žalobce v Odborové
organizaci Sluníčko nelze zohlednit jako výkon veřejné služby podle §18a zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi pro nárok na dávky podle tohoto zákona.
[2] V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítal, že úřadu práce doložil vykonávání
funkce předsedy odborové organizace a dále též činnosti na základě smlouvy o bezplatném
poskytování pomoci jako asistent sociální péče podle §83 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, a bezplatné zastupování podle §31 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, a §24 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Úřad práce však odmítl
uznat tyto činnosti jako veřejnou službu, postupoval formálně, překročil zákonem stanovené
meze správního uvážení a zneužil příslušná ustanovení zákona o hmotné nouzi, když nezohlednil
skutečnost, že žalobce fakticky není osobou ohroženou sociálním vyloučením a každodenním
stykem s lidmi, bez pravidelných aktivit, spějící ke stavu zanedbání sebe a své budoucnosti
a že fakticky vykonává činnosti, které naplňují podstatu a smysl veřejné služby ve smyslu zákona
o hmotné nouzi. Žalobce úřadu práce vytknul, že ho svým nemravným rozhodnutím nutí veřejně
se prezentovat při zametání ulic a upírá mu právo na životní minimum.
[3] Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že z §12 odst. 2
písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi vyplývá, že za výkon veřejné služby je třeba považovat
pouze výkon takové veřejné služby, kterou zákon o pomoci v hmotné nouzi vymezuje v §18a.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že veřejná služba může být vykonávána buď jen osobami v hmotné
nouzi a osobami vedenými v evidenci uchazečů o zaměstnání na základě písemné smlouvy,
kdy tuto veřejnou službu vykonává přímo osoba v hmotné nouzi (§18a odst. 1 cit. zákona) a dále
se může úřad práce, resp. krajská pobočka úřadu práce dohodnout s obcemi nebo dalšími
subjekty na organizování veřejné služby, a to na základě písemné smlouvy. Žádnou jinou
možnost, tj. ani jakýsi faktický „výkon“ veřejné služby z vlastní iniciativy, zákon nepřipouští.
Krajský soud uzavřel, že správní orgány dospěly ke správnému závěru, že žalobce nesplnil výše
uvedenou zákonnou podmínku, jelikož žádná písemná smlouva o uzavření dohody
na organizování veřejné služby podle §18a odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi
s odborovou organizací, jíž je žalobce předsedou, uzavřena nebyla.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační
stížnost, v níž namítal, že správní orgán zneužil obsah zákona o hmotné nouzi, nesprávně právně
posoudil smysl a význam tohoto zákona a nesprávně vyložil ustanovení o veřejné službě
vymezené v §18a zákona o hmotné nouzi, kterou je podle žalobce možno považovat za výkon
„nucené práce“ v rozporu s ústavním pořádkem. Žalovaný tak likviduje neziskové organizace
a obchoduje s chudobou, neboť umožňuje obcím využívat bezplatnou pracovní sílu. Poukázal
na skutečnost, že otázkou veřejné služby se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 11. 2012,
Pl. ÚS 1/12 a na skutečnost, že žalovaný neuznal stěžovateli jeho vlastní aktivitu za výkon
veřejné služby, kterou vyvíjel jako předseda neziskové veřejně prospěšné společnosti a následně
úřad práce odmítl uzavřít písemnou smlouvu o organizování veřejné služby. Nezákonnost
rozsudku krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že nesprávně posoudil smysl a význam
veřejné služby vymezené v §18a zákona o hmotné nouzi.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu považuje
za věcně správný a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda byly dány podmínky pro snížení příspěvku na živobytí stěžovatele z toho důvodu,
že nevykonává veřejnou službu ve smyslu §18a odst. 1 zákona o hmotné nouzi, ve znění
účinném ke dni rozhodnutí žalovaného, dle kterého veřejnou službou se rozumí pomoc obcím nebo dalším
subjektům zejména v oblastech zlepšování životního prostředí, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství,
pomoci v oblasti kulturního a sportovního rozvoje a sociální péče. Veřejná služba je vykonávána osobami v hmotné
nouzi a osobami vedenými v evidenci uchazečů o zaměstnání na základě písemné smlouvy, která obsahuje
základní údaje o těchto osobách (jméno, popřípadě jména, příjmení, den, měsíc a rok narození a trvalý pobyt),
místo, předmět a dobu výkonu veřejné služby, uzavřené s krajskou pobočkou Úřadu práce po dohodě s obcí
nebo dalším subjektem. Za výkon veřejné služby nenáleží odměna.
[9] Podle §12 odst. 2 téhož zákona, za projevenou snahu o zvýšení příjmu vlastní prací se považuje
a) prokázaná vlastní snaha o zvýšení příjmu z výdělečné činnosti ve smyslu odstavce 1, zejména aktivní
součinností s krajskou pobočkou Úřadu práce ve spojitosti s evidencí uchazečů o zaměstnání, využitím služeb
agentur práce, inzerce, nabídek výdělečné činnosti prostřednictvím internetu a korespondence se zaměstnavateli,
b) výkon veřejně prospěšných prací nebo krátkodobého zaměstnání zprostředkovaného krajskou pobočkou Úřadu
práce,
c) výkon veřejné služby (§18a), je-li tato služba vykonávána alespoň v rozsahu 20 hodin měsíčně, a to pouze
po dobu, kdy osoba nadále splňuje podmínku uvedenou v písmenu a).
[10] Podle §25 odst. 2 zákona o hmotné nouzi, osobě, která je uchazečem o zaměstnání
a prokazatelně se snaží využít další možnosti zvýšení příjmu vlastní prací podle §12 odst. 2, se zvyšuje částka
živobytí o 40 % částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem.
[11] Podle §44 odst. 3 téhož zákona, změní-li se skutečnosti rozhodné pro výši dávky tak, že dávka
má být snížena, provede se snížení dávky od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po kalendářním
měsíci, ve kterém tato změna nastala.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl pochybení žalovaného spočívající v tom, že neuznal
stěžovateli jeho vlastní aktivitu, kterou vyvíjel jako předseda neziskové veřejně prospěšné
společnosti, za výkon veřejné služby. Z výše uvedeného ustanovení §18a odst. 1 zákona
o pomoci v hmotné nouzi jednoznačně vyplývá podmínka, že veřejná služba může
být vykonávána pouze na základě písemné smlouvy. Jak již přiléhavě konstatoval krajský soud,
žádnou jinou možnost výkonu veřejné služby zákon o hmotné nouzi nepřipouští. V posuzované
věci je mezi účastníky řízení nesporné, že žádná takováto smlouva uzavřena nebyla. Nebyl
tedy splněn zákonný požadavek pro to, aby činnost stěžovatele bylo možné považovat za výkon
veřejné služby ve smyslu §18a odst. 1 zákona o hmotné nouzi.
[13] V souvislosti s poukazem stěžovatele na skutečnost, že úřad práce odmítl uzavřít
písemnou smlouvu o organizování veřejné služby Nejvyšší správní soud konstatuje, že žaloba
stěžovatele proti přípisu úřadu práce ze dne 4. 4. 2017, č. j. UPCR-SY-2017/7693-U00630324,
kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o organizování veřejné služby, byla odmítnuta
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 6. 2017,
č. j. 52 Ad 7/2017 - 21, přičemž kasační stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla
odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 9 Ads 199/2017 - 34.
S ohledem na výše uvedené je zcela správný závěr krajského soudu, že stěžovatele nebylo možné
považovat za osobu prokazatelně se snažící využít další možnosti zvýšení příjmu vlastní prací
podle §25 odst. 2 zákona o hmotné nouzi, jelikož nevykonával veřejnou službu ve smyslu §18a
odst. 1 o hmotné nouzi. Neobstojí proto ani námitky stěžovatele stran nezákonnosti rozsudku
krajského soudu a nesprávného právního posouzení, výkladu a zneužití zákona o pomoci
v hmotné nouzi správním orgánem.
[14] Nejvyšší správní soud na okraj podotýká, že pojmovým znakem veřejné služby podle
§18a zákona o hmotné nouzi je veřejná prospěšnost takové činnosti vykonávané pro osobu,
s níž úřad práce uzavřel písemnou smlouvu (srov. §18a odst. 1 cit. zákona a tam uvedený
demonstrativní výčet takových aktivit). V případě spolku se zavádějícím názvem „Odborová
organizace Sluníčko“ se však o takovou činnost nejedná. Jak NSS konstatoval např. v rozsudku
ze dne 9. 5. 2018, čj. 4 As 79/2018-19, „[z]dejšímu soudu je z věcí stěžovatele [tj. „Odborové
organizace Sluníčko“] již před tímto soudem projednávaných (srov. níže) známo, že činnost stěžovatele
se prakticky zaměřuje především na podporu kverulatorních postupů žalobce b) [tj. stěžovatele v nyní
projednávané věci], který je jeho předsedou. (...) Zamýšlí-li stěžovatel z pozice občanské společnosti bdít
nad výkonem soudnictví v České republice a docílit nápravy případných nezákonností, nepochybně musí
být připraven činit tak i soudní cestou, jak ostatně činí. Soud dále opakuje, že stěžovatel se na něj obrátil
již v několika věcech, proto již v žádném případě nemůže přehlížet, že bude povinen hradit soudní poplatky.
Pro úplnost lze uvést, že tento soud již rozhodoval v právních sporech stěžovatele pod sp. zn. 9 Ads 199/2017,
10 As 298/2017, 7 As 312/2017, 4 As 183/2017, 6 As 68/2018 a 9 As 79/2018.“ Soud
má tedy za to, že v případě práce stěžovatele pro spolek, jehož je předsedou, jde o jeho
v podstatě soukromou aktivitu, jejíž veřejná prospěšnost je přinejmenším sporná. Pokud
by tedy byl akceptován požadavek stěžovatele, aby byla jako veřejná služba uznána jeho činnost
pro spolek, který si sám zřídil a je jeho předsedou (a veřejnou službu by tak de facto sám sobě
potvrzoval, případně dokonce za dotace z veřejných rozpočtů, srov. §18a odst. 3 zákona
o hmotné nouzi), byl by v důsledku popřen smysl této právní úpravy.
[15] K poukazu stěžovatele na skutečnost, že otázkou veřejné služby se zabýval Ústavní soud
v nálezu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, č. 437/2012 Sb., Nejvyšší správní soud uvádí,
že závěry přijaté Ústavním soudem v tomto nálezu nejsou pro posuzovanou věc relevantní,
neboť se vůbec netýkají zákona č. 367/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, který do §12 a §25 zákona o hmotné
nouzi zavedl institut „zvýšení příjmu vlastní prací“ a způsob jeho posuzování a hodnocení.
[16] Uvedený nález Ústavního soudu se totiž ve vztahu k veřejné službě týkal povinnosti
uchazečů o zaměstnání přijmout nabídku veřejné služby, která podmiňovala jejich setrvání
v evidenci uchazečů o zaměstnání, zakotvenou v §30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb. (uchazeče o zaměstnání krajská pobočka Úřadu práce
z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážného důvodu odmítne nabídku vykonávat
veřejnou službu v rozsahu nejvýše 20 hodin týdně v případě, že je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání
nepřetržitě déle než 2 měsíce). Ústavní soud toto ustanovení zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce
zákonů, neboť shledal, že tato povinnost uchazečů o zaměstnání, je v rozporu se zákazem
nucených prací ve smyslu čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, čl. 4 odst. 2 Úmluvy a čl. 8 odst. 3
písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a stejně tak porušuje i zákaz
svévole podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a zásadu rovnosti v důstojnosti podle čl. 1 Listiny, resp. právo
na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
[17] Nyní aplikovaná právní úprava se ovšem od předchozích ustanovení, která Ústavní soud
shledal rozpornými s ústavním pořádkem, podstatně liší. Odmítnutí veřejné služby
není sankcionováno (podle dřívější právní úpravy bylo následkem odmítnutí vyškrtnutí z evidence
uchazečů o zaměstnání s velmi negativními dopady do právní sféry takové osoby), nýbrž
představuje jednu z alternativních možností, které jsou bonifikovány zvýšením příspěvku
na živobytí. Jedná se tak o pozitivní motivaci osob v hmotné nouzi, aby výkonem aprobované
veřejně prospěšné činnosti na jedné straně rozvíjely či alespoň uchovávaly své pracovní návyky
a kvalifikaci a na druhé straně aby takto přispívaly k obecnému blahu v komunitách, kde žijí.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že právní úprava obsažená v aplikovatelných ustanoveních
zákona o hmotné nouzi z hlediska nálezu Ústavního soudu č. 437/2012 Sb. obstojí.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[19] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
[20] Stěžovateli byla v řízení před Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 26. 4. 2018,
č. j. 4 Ads 111/2018 – 29, ustanovena advokátka Mgr. Alena Podhorná. Nejvyšší správní soud
proto zároveň s rozhodnutím ve věci rozhodl i o odměně a náhradě hotových výdajů
této zástupkyně stěžovatele. Ta má právo na odměnu za dva úkony právní služby [převzetí
zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 5. 2018 podle §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.] po 1.000 Kč (§9 odst. 2 ve spojení s §7 téže vyhlášky), celkem
tedy 2.000 Kč. Dále má zástupkyně stěžovatele právo na náhradu hotových výdajů za tyto úkony
ve výši 300 Kč za úkon (srov. §13 odst. 3 stejné vyhlášky), tj. celkem 600 Kč. Zástupkyně
stěžovatele nedoložila, že je plátkyní DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů o sazbu
této daně nezvyšuje. Celkem má zástupkyně stěžovatele právo na 2.600 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu