ECLI:CZ:NSS:2018:4.AFS.326.2018:31
sp. zn. 4 Afs 326/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Swiss Forfait s.r.o.,
IČ 28228294, se sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1, zast. Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem,
se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2015,
č. j. 12109/15/5300-21443-711478, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, č. j. 5 Af 40/2015 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) snížil rozhodnutím ze dne 29. 8. 2014,
č. j. 178100/14/4000-17200-501895, nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (DPH), který
žalobkyně vykázala v daňovém přiznání za období listopad 2012, a to z částky 1.522.305 Kč
na částku 426 Kč. Žalovaný zamítl odvolání a rozhodnutím ze dne 20. 4. 2015,
č. j. 12109/15/5300-21443-711478, potvrdil toto rozhodnutí správce daně.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, č. j. 5 Af 40/2015 - 50, žalobu zamítl.
Konstatoval, že se plně ztotožnil s posouzením věci žalovaným. Poukázal také, že se totožnými
námitkami žalobkyně zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Af 48/2014, přičemž neshledal
důvody, aby se od svých dřívějších závěrů odchýlil. K věci samé uvedl, že prodávající (společnost
FEED GRAIN s. r. o.) na vlastní náklady přepravila zboží do skladů v Heidenau a v Hamburku
ve Spolkové republice Německo, kde je předala žalobkyni. Soud ve shodě s žalovaným
konstatoval, že místem plnění tudíž byla Spolková republika Německo a žalobkyni proto nemohl
vzniknout nárok na odpočet DPH. Doplnil, že správce daně i žalovaný hodnotili důkazy
samostatně i v souvislostech, jejich závěry jsou logické, přiléhavé a zjevně popisují obchodní
transakci tak, jak se skutečně odehrála.
[3] Skutečnost, že důkazy předložené žalobkyní správce daně vyhodnotil s ohledem na okolnosti
případu jako nevěrohodné, není porušením zásady materiální pravdy. Jestliže správce daně
žalobkyni upozornil na nedostatky předložených důkazních prostředků, není podle soudu
přípustné takové nedostatky zhojit tím, že žalobkyně předložila zcela nové, popř. opravené
důkazní prostředky, které, aby byly souladné s tvrzeným stavem, reagují na nově vyvolané
či trvající pochybnosti správce daně (zejména opravné daňové doklady, dodatky ke kupním
smlouvám, prohlášení o přepravě zboží apod.). Takto předkládané důkazy jsou nevěrohodné,
neboť neexistoval rozumný důvod pro jejich nepředložení bezprostředně ihned po první výzvě
správce daně k odstranění pochybností.
[4] Námitku porušení principu neutrality DPH soud rovněž neshledal důvodnou. Otázka
zachování principu neutrality daně nebyla v řízení vůbec nastolena. Předmětem sporu byl nárok
žalobkyně na odpočet DPH, tedy posouzení skutečnosti, zda žalobkyně pořídila zboží
od tuzemského dodavatele s místem plnění v ČR a zda žalobkyně uskutečnila dodání zboží
do jiného členského státu v rámci EU. Nebylo prokázáno, že žalobkyně uskutečnila zdanitelná
plnění tak, jak deklarovala, a proto důsledkem takového stavu bylo nepřiznání nároku na odpočet
v požadované výši. Poukazem na porušení principu neutrality daně nelze zhojit fakt, že žalobkyně
nesplnila podmínky pro přiznání uplatňovaných daňových nároků.
[5] Také námitka porušení zásady rychlosti je v daném řízení irelevantní. Žalobkyně se mohla
proti nečinnosti bránit podáním podnětu nejblíže nadřízenému správci daně, což neučinila.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. Uvědomuje si, že Nejvyšší správní soud její kasační stížnost v příbuzné věci vedené
pod sp. zn. 1 Afs 30/2017 zamítl. Přesto doufá, že Nejvyšší správní soud své závěry přehodnotí.
Uvedla, že nakupovala od společnosti FEED GRAIN s. r. o. obilí, které následně dodala svým
obchodním partnerů v Německu. Stěžovatelka přitom finančním orgánům doložila dostatečné
důkazy dosvědčující průběh transakce, byť nakonec předložená dokumentace zahrnovala některé
opravy. Orgány finanční správy nesprávně dovodily, že součástí první dodávky od FEED
GRAIN s. r. o. byla i přeprava do Německa a že místo plnění proto bylo v Německu. Podle
žalobkyně smluvní dokumentace dokládá výslovný opak.
[7] Zdůraznila, že se stát bezdůvodně obohatil o 1.521.879 Kč, a pokud by takto konal
soukromý subjekt, pravděpodobně by již čelil trestnímu postihu. Nastíněným obohacením došlo
mimo jiné i k porušení principu neutrality DPH a celý obchod byl kvůli postupu finančních
orgánů pro stěžovatelku ztrátový. Soudu vytkla, že nesprávně posoudil otázku oprávněnosti
odpočtu zejména v návaznosti na nesprávný závěr o tom, že provedené důkazy potvrzovaly
právní závěry správce daně. Ten nadto postupoval v rozporu se zásadou hospodárnosti,
kdy stěžovatelka v řízení reagovala zpravidla obratem, zatímco na straně finančních orgánů
si každý krok vyžádal několik měsíců.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry městského
soudu. Na případ stěžovatelky nebylo možné aplikovat §64 zákona o DPH, protože nedošlo
k odeslání nebo přepravení zboží z tuzemska. Právo nakládat se zbožím jako vlastník přešlo
na stěžovatelku až v Německu, a to okamžikem dodání zboží obchodní společností FEED
GRAIN s. r. o. Bylo proto potřeba vycházet z §7 odst. 1 zákona o DPH, podle kterého
je místem plnění při dodání zboží místo, kde se dodání zboží nachází v době, kdy se dodání
uskutečňuje, tedy Německo. Žalovaný upozornil, že v daném případě došlo k uskutečnění dvou
dodání, kdy první proběhlo mezi společností FEED GRAIN s. r. o. a stěžovatelkou a druhé
mezi stěžovatelkou a společnostmi Hauptgenossenschaft Nord AG a Ballli Steel plc. Doplnil,
že se soud skutkovými okolnostmi případu dostatečně zabýval a správně je vyhodnotil. Odmítl,
že by stěžovatelka splnila svou důkazní povinnost, neboť předložené důkazy byly shledány
jako nedůvěryhodné. Podle žalovaného nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení České republiky
ani k narušení principu neutrality daně z přidané hodnoty.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že při posuzování kasační stížnosti neshledal důvody
pro to, aby se odchýlil od svých dřívějších závěrů uvedených v rozsudku ze dne 24. 8. 2017,
č. j. 1 Afs 30/2017 - 30.
III. A) Okolnosti vyplývající ze správního spisu
[12] Dne 27. 12. 2012 podala žalobkyně přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2012.
V předmětném přiznání vykázala dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie a nárok
na odpočet ze zdanitelného plnění přijatého od tuzemského dodavatele.
[13] Výzvou ze dne 25. 1. 2013 zahájil správce daně u žalobkyně postup k odstranění
pochybností v souladu s §89 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“). Ve výzvě správce daně mj. vyzval žalobkyni, aby prokázala faktické
dodání zboží z České republiky do Spolkové republiky Německo, a s tím spojenou oprávněnost
uplatnění osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu (§89 a §100 daňového
řádu). Výzva obsahovala řádné odůvodnění a poučení.
[14] V průběhu postupu k odstranění pochybností bylo zjištěno, že žalobkyně uplatňuje nárok
na odpočet DPH ze zdanitelných plnění (dodání zboží - pšenice) přijatých od korporace FEED
GRAIN s.r.o., se sídlem v Praze, a dále že vykazuje dodání zboží nakoupeného od FEED
GRAIN s.r.o. těmto odběratelům: německé korporaci Hauptgenossenschaft Nord AG (dále
jen „HGS“) a britské korporaci Ballli Steel plc (dále jen „BS“).
[15] Dne 7. 2. 2013 žalobkyně předložila správci daně podání, jehož přílohu tvořily kopie faktur -
daňových dokladů vystavených jako č. 120100052, 120100053 a 120100058, mezinárodních
nákladních listů CMR č. 9226411, 9959870, nákladního listu bez číselné identifikace, hlášení o
uskladnění č. 16, 17, 18 a skladištního listu č. 203866 s překladem do českého jazyka.
[16] Dne 13. 3. 2013 správce daně zaevidoval podání žalobkyně ve vztahu k řízení vedenému
za zdaňovací období říjen 2012. Přílohu tvořila mj. prodejní smlouva č. 300120124 ze dne
17. 8. 2012, včetně Dodatku č. 1 ze dne 18. 8. 2012 a dohoda o zajištění přepravy ke smlouvě
č. 300120124 uzavřená mezi FEED GRAIN s.r.o. a Balli Steel Czech s.r.o., (dále jen „BSC“)
ze dne 18. 8. 2012.
[17] Dne 26. 4. 2013 se uskutečnilo ústní jednání s jednateli žalobkyně ve věci zahájeného
postupu k odstranění pochybností o údajích v přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2012,
během něhož byly částečně projednány také skutečnosti týkající se obchodních transakcí
uskutečněných v předmětném zdaňovacím období.
[18] Ve vztahu k uvedenému ústnímu jednání zaslala žalobkyně správci daně podání ze dne
30. 4. 2013, jehož přílohu mj. tvořila dohoda o zajištění přepravy mezi žalobkyní a FEED
GRAIN s.r.o. ze dne 18. 8. 2012, potvrzení o uzavření smlouvy č. 120817963 ze dne 17. 8. 2012,
písemné sdělení o postoupení smlouvy č. 120817963 ze dne 19. 9. 2012 sepsané s korporací BS
a faktury přijaté od FEED GRAIN s.r.o. č. 120386 a č. 120401.
[19] Dne 7. 5. 2013 zaslala žalobkyně správci daně podání, v jehož příloze doložila následující
dokumenty: prodejní smlouvu č. 300120112 ze dne 19. 7. 2012, včetně dodatku č. 1, uzavřenou
mezi žalobkyní a FEED GRAIN s.r.o., dohodu o zajištění přepravy ze dne 1. 11. 2012 uzavřenou
mezi žalobkyní a FEED GRAIN s.r.o., přijatou fakturu č. 120445 od FEED GRAIN s.r.o.
ze dne 27. 11. 2012, včetně překladu do češtiny, kupní smlouvu BSC2012-01-41 ze dne
17. 7. 2012 uzavřenou mezi žalobkyní a BSC jménem BS, včetně překladu do češtiny, postoupení
ze dne 1. 11. 2012 kupní smlouvy BSC2012-01-41 ze dne 17. 7. 2012 vystavené BSC, potvrzené
BS, včetně překladu do češtiny, fakturu č. 120100058 ze dne 30. 11. 2012 vystavenou žalobkyní
na BS, včetně překladu do češtiny, potvrzení o uzavření kupní smlouvy č. 120718900 ze dne
18. 7. 2012 sepsané mezi HGS a BS, včetně překladu do češtiny, a fakturu č. WHEAT031212
vystavenou BS ze dne 3. 12. 2012 na HGS s postupovací klauzulí na žalobkyni, včetně překladu
do češtiny.
[20] Dne 2. 10. 2013 žalobkyně zaslala správci daně další vyjádření, jehož přílohu tvořily opravné
daňové doklady - faktury vystavené FEED GRAIN s.r.o. č. 120445, č. 120401 a č. 120386,
a vyjádření FEED GRAIN s.r.o. ze dne 15. 8. 2013.
[21] Správce daně sdělil žalobkyni dne 26. 2. 2014 výsledek postupu k odstranění pochybností.
Dne 13. 3. 2014 podala žalobkyně návrh na pokračování v dokazování spolu s návrhem
na provedení dalších důkazů, které byly připojeny jakožto příloha návrhu. Jednalo se o opravný
daňový doklad č. 633000001 a prohlášení k prodejům FEED GRAIN s.r.o. ze dne 10. 3. 2014.
III. B) Právní rámec
[22] Podle §7 odst. 1 zákona o DPH: „místem plnění při dodání zboží, pokud je dodání zboží uskutečněno
bez odeslání nebo přepravy, je místo, kde se zboží nachází v době, kdy se dodání uskutečňuje“. Podle odstavce
druhého: „místem plnění při dodání zboží, pokud je zboží odesláno nebo přepraveno osobou, která uskutečňuje
dodání zboží, nebo osobou, pro kterou se uskutečňuje dodání zboží, nebo zmocněnou třetí osobou, je místo,
kde se zboží nachází v době, kdy odeslání nebo přeprava zboží začíná. Pokud však odeslání nebo přeprava zboží
začíná ve třetí zemi, za místo plnění při dovozu zboží a následného dodání zboží osobou, která dovoz zboží
uskutečnila, se považuje členský stát, ve kterém vznikla povinnost přiznat nebo zaplatit daň při dovozu zboží“.
[23] Podle §11 odst. 1 zákona o DPH: „za místo plnění při pořízení zboží z jiného členského státu
se považuje místo, kde se zboží nachází po ukončení jeho odeslání nebo přepravy pořizovateli“.
[24] Podle §13 odst. 1 zákona o DPH: „dodáním zboží se pro účely tohoto zákona rozumí převod práva
nakládat se zbožím jako vlastník“. Podle druhého odstavce: „dodáním zboží do jiného členského státu
se pro účely tohoto zákona rozumí dodání zboží, které je skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského
státu“.
[25] Podle §64 odst. 1 zákona o DPH: „dodání zboží do jiného členského státu plátcem osobě registrované
k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem
nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě,
pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně“.
[26] Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o DPH: „plátce je oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého
zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely uskutečňování zdanitelných
plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku“.
III. C) Otázka vzniku nároku stěžovatelky na odpočet DPH
[27] Klíčovou otázkou v projednávané věci je, zda stěžovatelce vznikl nárok na odpočet DPH
při dodání zboží do Německa, resp. zda ohledně vzniku tohoto nároku unesla své důkazní
břemeno.
[28] K zodpovězení této otázky je podstatné posoudit, kdy a mezi kým došlo k dodání zboží.
Podle ustálené judikatury Soudního dvora pojem „dodání zboží“ „neodkazuje na převod vlastnictví
způsoby, jež upravuje použitelné vnitrostátní právo, ale zahrnuje veškeré převody hmotného majetku opravňující
druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem, jako by byla vlastníkem tohoto majetku“
(srov. rozsudek ze dne 8. 2. 1990 ve věci C-320/88, Shipping and Forwarding Enterprise Safe).
V návaznosti na uvedenou judikaturu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2014,
č. j. 3 Afs 41/2014 - 46, dovodil, že „dodáním zboží se pro účely daně z přidané hodnoty rozumí převod
práva nakládat se zbožím jako vlastník[…]právo nakládat se zbožím jako vlastník zahrnuje veškeré
převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k faktickému nakládání s uvedeným majetkem,
jako by byla vlastníkem tohoto majetku (v tomto smyslu lze rovněž odkázat na rozsudek Evropského soudního
dvora ze dne 8. 2. 1990, Shipping and Forwarding Enterprise Safe, C-320/88)“.
[29] Podle §92 odst. 2 daňového řádu „správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění
a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů“. Povinností
daňového subjektu je prokázat „všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení,
dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních“ (odstavec 3). „Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce
daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu,
že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence (odstavec 4). Správce daně naopak prokazuje
skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů,
jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem
[odstavec 5 písm. c)].
[30] Ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k rozložení důkazního břemene
mezi daňový subjekt a správce daně lze shrnout tak, že daňový subjekt je povinen prokazovat
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím
a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně
věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce
daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového
subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu
se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným,
neúplným, neprůkazným nebo nesprávným.
[31] Pro uplatnění nároku na odpočet DPH je plátce daně povinen předložit daňový doklad
[§73 odst. 1 písm. a) zákona o DPH], a tím prokázat uskutečnění zdanitelného plnění.
Tuto povinnost je nicméně třeba vykládat v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
tak, že „prokazování nároku na odpočet daně je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba
respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými
náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění
zdanitelného plnění fakticky došlo, resp. došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny
další zákonné podmínky pro jeho uplatnění“ (rozsudek ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 Afs 44/2011 - 103).
[32] Pro uznání nároku na odpočet DPH tedy nejsou rozhodné jen formální náležitosti
předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí
zdanitelného plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně. „Je proto nezbytné, aby daňový
subjekt prokázal v daňovém řízení správci daně nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného
plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila osoba - plátce daně, jenž je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena
v dokladu, který daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 4 Afs 295/2015 - 45).
[33] V posuzovaném případě stěžovatelka prokazovala dodávku pšenice doklady specifikovanými
výše v části III. A). Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že fakticky došlo k přechodu
práva nakládat se zbožím jako vlastník na stěžovatelku až v Německu, kde bylo zboží následně
obratem prodáno společnosti Hauptgenossenschaft Nord AG, resp. Ballli Steel plc. Nedošlo
tedy k naplnění základní podmínky pro uznání odpočtu daně, tedy že místo plnění se nacházelo
v tuzemsku a zboží bylo až poté prodáno do Německa. K tomuto závěru vedly stěžovatelkou
předložené doklady, jimiž zamýšlela svůj nárok na odpočet daně prokázat.
[34] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem správních orgánů i soudu
o tom, že opravené dokumenty předložené stěžovatelkou po výzvě správce daně nelze
považovat za věrohodné. Tyto doklady jsou datovány k obdobím předcházejícím první výzvě
správce daně k odstranění pochybností, a s těžovatelka je tudíž mohla doložit již po této výzvě.
Skutečnost, že je předložila až ve chvíli, kdy původní doklady její nárok na odpočet neprokázaly,
jejich obsah značně znevěrohodňuje.
[35] Soud tedy v této souvislosti zcela správně poukázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
který vycházel ze stěžovatelkou původně doložených dokumentů, že společnost FEED
GRAIN s.r.o. dodala zboží tak, že je na své náklady přepravila do Německa, a to dle dodacích
podmínek stanovených v prodejních smlouvách. Žalovaný zohlednil fakt, že smlouvy a jejich
dodatky ukládaly povinnost dodavateli (společnosti FEED GRAIN s.r.o.) vybrat dopravce, hradit
výlohy spojené s přepravou zboží až do Německa a obstarat na vlastní náklady přepravní
pojištění.
[36] Zároveň přihlédl k ujednání, že placení v obou případech bylo odvozeno od skutečné váhy
zboží vyložené ve stanici, přitom v prodejních smlouvách bylo v případě první smlouvy ujednáno
pouze minimální a maximální množství dodaného zboží, u smlouvy druhé bylo ujednáno,
že toto je v opci prodávajícího. Zároveň zohlednil, že určení množství dodávaného zboží
je vázáno na vyloženou váhu ve stanici určení. Logický pak byl na základě těchto důkazů závěr
žalovaného, že dodavatelka, společnost FEED GRAIN s.r.o., disponovala oprávněním nakládat
se zbožím až do Německa, kde teprve přešlo vlastnické právo na stěžovatelku, přičemž konkrétní
množství bylo určeno až na místě vyložení.
[37] S uvedenými závěry se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Stěžovatelce se nepodařilo
věrohodně prokázat vznik nároku na odpočet daně. Naopak, z jí předložených dokladů
vyplývalo, že jí takový nárok vůbec nevznikl. Kasační námitka proto není důvodná.
III. D) Ostatní kasační námitky
[38] Dále stěžovatelka namítá, že byl porušen princip neutrality DPH a že Česká republika
se bezdůvodně obohatila o nepřiznaný odpočet, tedy o 1.521.879 Kč. Ani tato námitka
není důvodná. Stěžovatelka v daňovém přiznání uplatnila odpočet daně ve výši 1.521.879 Kč,
avšak vzhledem k okolnostem případu jí nárok na odpočet v této částce nevznikl, a proto
jej ani nemohla po státu požadovat.
[39] Stěžovatelka finančním orgánům dále vytkla postup v rozporu se zásadou hospodárnosti,
neboť každý jejich úkon si vyžádal několik měsíců. K tomu Nejvyšší správní soud ve shodě
s krajským soudem uvádí, že pokud měla stěžovatelka za to, že v řízení skutečně dochází
k průtahům, mohla se podáním podnětu dle §38 daňového řádu obrátit na nejblíže nadřízeného
správce daně, což však neučinila. Případné porušení zásady hospodárnosti nemělo vliv
na správnost samotného rozhodnutí ve věci. Námitka proto není důvodná.
IV. Závěr
[40] Na základě těchto skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji zamítl.
[41] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu